Leo Rosten

Leo Rosten

PAN K*A*P*L*A*N MÁ STÁLE TŘÍDU RÁD

Do češtiny převedl Antonín Přidal

Copyright (c) 1976 by Leo Rosten

Translation (c) Antonín Přidal, 1987

Preface (c) Antonín Přidal, 1987

HRA NA K*A*P*L*A*N*A

Rukověť pro začátečníky a mírně pokročilé,

kterou lze číst až po zdolání celé knihy,

anebo v její polovině,

ale také hned po první kapitole,

bude-li se čtenáři zdát jaksi podivná

ZAHÁJENÍ

ANEB TAH KLOPÝTAVÝM PĚŠCEM

Čtyřiadvacetiletý Američan neznámého jména napíše povídku ze školního prostředí a nabídne ji netuctovému týdeníku, kde být tištěn je pro zavedené autory vyznamenáním, pro začátečníky snem. Redakce povídku zařadí jako ústřední prózu čísla a povzbuzený začátečník napíše během dvou let dalších čtrnáct povídek z téhož prostředí, s týmiž hlavními postavami a pro tentýž časopis. Všechny jsou otištěny a posléze shrnuty do knížky, která autorovi vyslouží trvalý věhlas a soustavný přísun čtenářských dopisů se známkami tuzemskými i nejexotičtějšími.

Knížka, vycházející od té doby v nových a nových vydáních, spatří světlo vděčného světa v roce 1937 pod názvem Studia Hymana Kaplana (The Education of Hyman Kaplan). Týdeník s vyběravou redakcí se jmenuje The New Yorker a mladý autor se kryje pseudonymem Leonard Q. Ross, protože právě pracuje na odborné studii o washingtonských dopisovatelích a má strach, aby důstojnou vědeckou instituci, která mu poskytla stipendium, nepobouřil tím, že se zabývá humoristickým psaním. Pro klid svědomí vyhrazuje humoru jen víkendy, všechny ostatní dny a večery zasvěcuje vědě, od níž si slibuje existenční zajištění. Leo Calvin Rosten, narozený 11.4.1908 v polské Lodži – jen dva roky předtím, než se s ním rodiče vystěhovali do Spojených států, kde pak vyrůstal jako dvojjazyčné dítě, střídající jidiš s americkou angličtinou – dostudoval totiž na chicagské univerzitě krátce poté, co neslavným “černým pátkem” explod
ovala světová hospodářská krize, a tedy v době, kdy započít dráhu profesionálního sociologa bylo ještě nesnadnější než ucházet se o debut v New Yorkeru. Mladý bakalář filozofie, pomýšlející na doktorát, si počátkem třicátých let vypomáhá částečným úvazkem na jedné večerní chicagské škole, kde učí anglicky přistěhovalce z různých koutů světa, zaměstnané vesměs v konfekci.

Právě taková škola se stala scénou jeho první úspěšné povídky a první slavné knížky. Škola pro dospělé, přenesená však do New Yorku … Světová literatura není nijak chudá na díla a dílka o vřavě všeho druhu, kterou ve škole i za ní rozpoutává žactvo nedospělé, ale příběhy z lavic, do nichž večer zalézají žáci více než odrostlí, jsou v ní vzácností. Rosten narazil v tomto námětu na nový, ještě nevyčerpaný zdroj humoru. A vytrvale z něj těžil navzdory tomu, že třída složená většinou ze znavených, upracovaných či jinak ztěžklých matek, otců a praotců rodin je těleso značně statické a pramálo způsobilé k bujným recesím, v jakých má tradice školního humoru své nejspolehlivější pilíře. Začínající humorista objevil pilíře nové: jedním je urputná vážnost, s jakou dospělí ke svému vzdělávání přistupují (na rozdíl od urputné nevážnosti, s níž nedospělí touží obrátit v
yučování v absolutní psinu), a druhým je fakt, že o tuto vážnost usilují jazykem, který neovládají, jak by měli. Jako by se postarší účastníci plesu pokoušeli zatančit při swingové hudbě něco velebně barokního, o čem se doslechli z rozhlasové přednášky.

Vznikly tak příhody, v nichž se bláznivé situace přestěhovaly z vnějšku dovnitř – do křehkých stěn studovaného jazyka. Uklouznutí, kozelce, fanfarónská salta, pasti a šarvátky, to vše se stalo dílem mluvidel, mluvnice a mluvy. A publikum bylo touto ztřeštěnou akrobacií uchváceno. Ne že by se smálo slovním hříčkám poprvé, Rostenova hra slov se však od kouzel virtuózních stylistů citelně lišila – bylo to cosi propojeného s neumělostí, přehmatem, náhodou, cosi při vší nadsázce blízkého každodennímu údělu člověka a jeho jazyka; zejména jazyka, který si do hlavy teprve vpravuje. Čtenáři poznali v Rostenových příbězích záchvěvy tenkého lana, na něž museli vkročit, kdykoli opustili pevnou půdu mateřštiny, a které zdolávali všelijak, třeba i ručkováním nebo zbrklými skoky do neznáma, o pádech nemluvě. Přistěhovalcům, pro něž bylo obstojné zvládnutí angličtiny platidlem za státní občanství i za
pocit sebejistoty, mohl tento humor znít dokonce konejšivě: tak jako Chaplinův tulák býval smolařštější než všichni smolaři a Laurel s Hardym vrtáčtější než všichni vrtáci, Rostenovi cizinci v čele s nezkrotným panem Kaplanem demolovali angličtinu hůř a zarputile ji než všichni jazykoví greenhorni.

Ještě vděčnější čtenáře našla Rostenova prvotina mezi těmi, kdo už měli jazyková úskalí za sebou, anebo je vůbec překonávat nemuseli, protože se do angličtiny přímo narodili. Jak rádi se zkušení řidiči (lyžaři, cvičenci, hráči) baví neobratností začátečníků … Ze škodolibosti? I ta bývá rozbuškou smíchu, ale spíše v syrovém životě nebo ve sférách satiry než na hřišti humoru. Smějeme se snad nešikovnému klaunovi proto, že si při jeho výstupu uvědomujeme svou převahu? Anebo to v našem smíchu vybuchla radost z toho, že jeho hra na nešiku je krásně vynalézavá a že jí dokážeme být účastni i my? V tom případě se patrně neopájíme převahou, ale náš smích je štěstím z dorozumění a rovnováhy.

Leo Rosten alias Leonard Q. Ross předstoupil před obecenstvo s hrou, která vystupňovala jazykovou neumělost natolik, že ji proměnila v umění. A jeho brebtové se proměnili v klauny či v komedianty, kteří radost z tohoto rozpustilého umění předávají dál. Lze namítnout, že autor k těmto figurkám přišel za svého působení na skutečné večerní škole; jenže inspirace není totéž co imitace. Rosten sám po letech napsal v autorském vyznání, že rozdíl mezi jeho modely a portréty “je tak velký jako vzdálenost mezi pávem a jeho vejcem” a že dokumentární, doslovný přepis komolené řeči je spíše k zlosti a vzteku než k smíchu.

Proto upozorňuje: “Čtenáři, kteří tvrdí, že slečna Mitnicková nebo pan Hruska, Olga Tarnovská nebo Casimir Scymczak jednají přesně jako sousedé bydlící o poschodí výš, mají halucinace: lidé v těchto příbězích bydlí opravdu o poschodí výš, ale jen v domě mé fantazie.”

Z téhož domu, z téhož vyššího poschodí představivosti vzešel také jejich pitvorný jazyk, díky své nadživotní grotesknosti komický a někdy skoro roztomilý. Skuteční lidé neznámý jazyk lámou; Rostenovi přistěhovalci jej rozmontovávali. Skutečný žák v novém jazyce přerývaně tápe; Rostenův pan Kaplan v něm o překot uháněl. Jazyk pana Kaplana (jako krok Chaplinova tuláka) klopýtal, jak se nikdy neklopýtá: s půvabnou bravurou.

PRVNÍ VARIACE

ANEB NA CIZÍM HŘIŠTI

Knížka zabloudí do Prahy a počátkem čtyřicátých let projde jako útěšně rozptylující četba rukama spisovatele a překladatele Pavla Eisnera, který v těchto “letech spuštění a hrůzy” pracuje na knize o češtině, nazvané Chrám i tvrz. Pobízen přítelem Jiřím Poberem, aby zkusil “pozvat pana Kaplana do Čech”, pustí se do projektu napohled absurdního, ale pro svou paradoxnost stále vábnějšího: zamění angličtinu v ústech Rostenových přistěhovalců za češtinu, aniž je přestěhuje z newyorské večerní školy do Prahy. Až potud je to princip a dávná konvence každého překladu. Nemluví snad u nás dánský kralevic Hamlet v anglické hře česky? Jenže Shakespearovy dialogy se na rozdíl od Rostenových netočí kolem gramatických a pravopisných pravidel. Problém Hymana Kaplana není, zda být či nebýt, ale zda být či bít, případně byt. Pavel Eisner rozřeší hlavolam jazykového Kolumba tak, že kolumbovské vejce n
aťukne z druhého konce: v newyorské škole se pak naprosto samozřejmě přetřásají problémy češtinářské. Ale protože se v lecčem liší od potíží angličtinářských, nevystačí se už s pouhým překladem. Učební látku, která se v originále stala zdrojem nedorozumění a komiky, musí Eisner zpracovat či převyprávět tak, aby mátla a rozesmávala zádrhely českými. Vnější dějovou kostru a charakteristiku osob zachovává, detaily promluv přetváří. Jeho překvapivá, kongeniální variace na Rostenovo téma vychází v roce 1946 s názvem Pan Kaplan má třídu rád (doprovázena ilustracemi C. Keelinga, na nichž má pan Kaplan hruškovitou hlavu s chocholkou vlasů na temeni) a stává se četbou tak populární, jako by šlo o původní humoristickou knížku. Kaplanovské výroky kolují jako okřídlené citáty a neohmatané výtisky jsou brzy vzácností. Pan Kaplan vstoupil na hřiště češtiny – které se prostírá mezi chrámem a t vrzí – a zdomácněl tam.

POKRAČOVÁNÍ ANEB MUŠKETÝR

PO DVAADVACETI LETECH

Rok 1959 je rokem Návratu Hymana Kaplana (The Return of Hyman Kaplan), označeného jedním anglickým kritikem za “nejzávažnější literární návrat od doby, kdy byl znovu přiveden na svět Sherlock Holmes”. Tucet nových kaplanovských příběhů vyvolává také některé komentáře skeptické: Nač nastavovat, co mohlo zůstat památně vykrouženým cyklem? Co nového se dá napsat o postavách v podstatě dvojrozměrných? Není každé pokračování rozředěním původního nápadu?

Ale knížka už je na světě a fanouškové Kaplanovy třídy za ni Rostenovi nadšeně děkují. Chtěli svého hrdinu vidět v nových půtkách a honičkách (tak jako oblíbené hrdiny filmových grotesek), chtěli číst o nových jazykových šarádách a zločinech rozuzlovaných pedagogickým detektivem. Ke Kaplanovým příznivcům přibyla mezitím slavná jména spisovatelská (James Thurber, Edmund Wilson, Evelyn Waugh), Svaz amerických ošetřovatelek posílá autorovi petici, aby k obálkám kaplanovských knih bylo připevněno varování, “protože někteří naši pacienti v pooperačním stavu se panu Kaplanovi smějí tak silně, že by jim mohly prasknout stehy”, a jeden švédský námořník obeplouvající právě mys Dobré naděje naléhá v dopise: “Prosím vás, jen ať se profesor Parkhill z pana Kaplana nezblázníš Nepochybně bylo dost čtenářů, kterým se humor kaplanovské ražby nelíbil nebo rovnou protivil, ale ty Rosten svým pokračo
váním získávat ani přesvědčovat nechtěl. Hra na Kaplana měla své publikum – a vlastně už od počátku ukazovala, jak směšná je nesnášenlivost dospělých na nepravém místě. “Proti gustu žádná disputace,” ví Kaplanův džentlmenský třídní.

KOMBINACE A ROZVINUTÍ

V roce 1963 podpisuje univerzitní profesor Leo Rosten smlouvu na vydání obou kaplanovských knížek v jednom Svazku. “Co mohlo být snadnějšího? Nepotřeboval jsem nic přepisovat, nic přidávat, nic vymýšlet. Stačilo zplodit svůdnou předmluvu.”

A přece uplyne téměř třináct let, než rukopis nakladatelům odevzdá. Na Broadwayi je mezitím uvedena muzikálová adaptace, v níž pan Kaplan a jeho třída zpívají a tančí; a také Rosten nakonec překvapí své nakladatele adaptací. Když totiž začal obě knížky revidovat, znelíbily se mu, protože si je přečetl staršíma a zkušenějšíma očima; začal propadat střídavě depresím a snům o jiných, lepších řešeních. Napadaly mu nové postavy (například Nathan P. Nathan), lákaly ho nevyužité možnosti. Veškeré pilování, doplňování a vylepšování skončilo tím, že všechny příběhy přepsal a přidal k nim nové epizody. “Ve čtyřiceti je člověk lepší vypravěč než ve dvaceti, v šedesáti má jistější ruku než ve třiceti. Čím více spisovatel píše, tím více se učí …”

Než toto vyprávění “na vlastní motivy” dokončí, je mu skoro sedmdesát, a v roce 1976 je připojí takřka jako pointu ke svému celoživotnímu dílu, sahajícímu od sociologických studií k filmovým scénářům, od novinářské a pedagogické práce k románům, od filozofických témat k jazykozpytným. Ó Kaplane, můj Kaplane! (O Kaplan! My Kaplan!) zní tentokrát název – jakoby pitvornou ozvěnou k legendární Whitmanově básni Ó kapitáne, můj kapitáne!, věnované zvěčnělému Lincolnovi. Pro středoevropské uši je to prostořekost možná až svatokrádežná, ale v kronice samorosta Kaplana patří ke vzpurně parodickému gestu napřaženému proti učebnicovým předpisům a čítankovým dějinám, do zpitomění oslavným. Z Kaplanovy třídy se do chvalozpěvů na americkou historii ozývají skřípavé brebty přistěhovalců, kteří jsou iluzemi o Novém světě zahlceni právě tak jako zmatenými představami o svém novém jazyce. Než
budou rozpuštěni v “tavícím kotli národností”, vzpírá se v nich stará přirozenost k nepoddajnosti alespoň jazykové, a ten nejméně přizpůsobivý mezi nimi si dokonce vynalézá jazyk po svém a tímto vynálezem (vždyť o jeho osobě víme jinak minimum) před námi stvoří sebe sama, svou nezapomenutelnost… Ach Kaplane, můj Kaplane.

DALŠÍ VARIACE (A PŘIZNÁNÍ)

Když jsem novou Rostenovu knihu dočetl, lekl jsem se jako herci, kteří měli hrát Hamleta po Vojanovi. Začínat si s Kaplanem po Eisnerovi? Brát křídla okřídleným výrokům? První, pietní nápad radil zpracovat nového Kaplana s použitím Eisnerovy verze, neboli rozebrat ji a vmontovat do kapitol, kde zbyly formulace z Rostenovy prvotiny. Jenže pieta by zplodila hybrid. (Či bastarda, jak se říkalo za Hamletových časů.) Proč nenechat starší verzi nedotčenu, aby se k ní mohli vrátit všichni, kdo nebudou spokojeni s novou? I čtenáři originálu mají přece na vybranou.

Tak začala vznikat další česká varianta, podnícená novou obměnou originálu i proměnami, jimiž prošla čeština bezmála za půl století od převodu Eisnerova. Některé prvky, vštípené Kaplanovi jeho prvým českým učitelem, zůstaly nevyhnutelně zachovány, ne-li doslova, pak mezi slovy, v základech cizinecké mluvy. Nové přísady přibyly jednak omlazením žákovského slovníku, jednak tím, že čeština komolená “po němečku” zde ustupuje češtině komolené “po česku”, po způsobu dětí, které si zpočátku osvojují jazyk tak, že si ho přivlastňují, že s ním z moci své energie a dychtivosti zacházejí jako s mechanickou skládačkou, ne jako s živým organismem. “Posůlej mi ten chleba!” kombinují tito začátečníci. “Jak se to pověšívá?” “Na trávě leze lezouk.” “Dej mi tu čepici šéfem dozadu!” “Zatroubni na to hezkoučké troubadlo!” “Pomiň, že sem to šecko nezametela.” “Nesmějej se mi, ne
bo půjdu, půjdu, až se upůjdu.” Není podobným mechanikem řeči také Hyman Kaplan? (A není hra na Kaplana hrou velkých dětí?) Princip střemhlavé žvatlavosti navíc dovoluje vzdálit se z úzkého pole chybné výslovnosti a putovat krajinou omylů a novotvarů daleko nenadálejších.

I tentokrát je to ovšem expedice, která nemůže sledovat originál krůček za krůčkem a slůvko za slůvkem, nemá-li být česká verze poseta stovkami poznámek o “nepřeložitelných slovních hříčkách” a desítkami vysvětlivek k odlehlým reáliím. Vleklou svízel s obouretným anglickým w na sebe musí vzít naše ř, za historickou postavu u nás neznámou zaskakuje hrdina z pera Karla Maye, angličtinářské horory se přepodobňují do češtinářských zhůvěřilostí, ale ne na obrátku: slovní vtip klubající se z odlišné jazykové tkáně vyžaduje změny a přesuny celých vět, jiný komentář, jiné žákovské reakce a chyby, ba někdy i novou situaci a jinak postavenou pointu. Trasa jednotlivých kapitol se v zásadě nemění, ale přibývá odboček, zastavení, ohlédnutí a výhledů, které se otvírají teprve cestou. Také Rosten přiznává, že nemalou část svých slovních gagů nevynalézal předem, ale že o ně zakopl při prci. Jazykový humor se živí improvizací, a ta zase volností, vymezovanou jen možnostmi nástroje a hráče. Proto jsem si zkoušel představit, jak by asi vynalézal a improvizoval autor pana Kaplana, kdyby si mohl zahrát na nástroj (ne přístroj), zvaný čeština.

KONEC NEBOLI ZAČÁTEK

Jaký to má všechno smysl? Jako každá hra také vážný – podotkl ke své variantě Pavel Eisner a dodal: “Můj Kaplan je úlitbou na oltáři Češtiny.”

Jsme sice zvyklí, že se naší mateřštině vzdávají holdy vznešenější a jímavější, než je jazyková groteska, ale přes odlišnost cesty byla Eisnerova vůle stejná jako u jiných obran a chval, kterých se češtině kdy dostalo: ukázat na její pružnost, vtipnost, bohatost, nenahraditelnost, a zároveň na její nesamozřejmost.

Americký autor mohl vidět vážný smysl nevážné hry jinak, protože angličtina zásluhou svého historického statutu přežívala i bez vlasteneckých obhajob a záruk; nepotřebovala pro svou sebejistotu nové a nové důkazy. Proto ho na Kaplanových přemetech zaujalo něco univerzálnějšího, totiž záludnost bariér, které se stavějí do cesty dorozumění právě překládáním – tím nejvšednějším překládáním v lidském styku, kdy se slovo z jednoho kraje světa nahrazuje slovem z jiného kraje světa, jako by spolu rozmlouvaly jen dva slovníky, a ne dvě živé bytosti, z nichž každá vnímá svůj svět po svém. “Překládat,” píše Rosten v předmluvě, “neznamená zápolit se slovy, ale s významy. Žádný jazyk se nedá odervat od své kulturní kostry nebo od své psychologické kůže.”

Taková úvaha není jen holdem jednomu jazyku, ale poctou (a pobídkou) citlivému myšlení, zkoumavému a rozlišujícímu, bez něhož jsou slova kterékoli řeči jen vznosnými nebo směšnými zvuky, stéblem bez kořínku, jídlem bez chuti, stínem bez těla a světla. Ano, slovo je víc než slovo.

Ale dosvědčují-li příhody Kaplanovy třídy, co dřiny a nezdarů obnáší snaha dostat se jinému jazyku na kůži a pod ni, vrhají nové světlo také na ty, kdo tuto lopotu podstupují, ať už z nezbytí nebo z pocitu nedostatečnosti, vždycky však s rizikem přehmatů a směšnosti. Takzvaný etnický humor, pověstně nemilosrdný k nemotornostem a chybám jiných národností, byl díky Rostenovi obohacen o tóny nezvyklé, protože účastné. Slabé, omylné postavičky se na těchto stránkách utkávají s vesmírem jazyka, a je to boj s přesilou, přesnou a krásnou, ba skvostnou – právě proto však přesilou. Odtud náš smích, odtud naše sympatie: čteme knížku založenou na nedorozumění i porozumění.

ANTONÍN PŘIDAL

Profesoru Parkhillovi

po tolika Waterloo

autor

Panu Kaplanovi

po tolika Slavkovech

překladatel

DÍL PRVNÍ

1

PONĚKUD ZAPEKLITÝ PŘÍPAD

H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A

“Pan Aaron Blattberg.”

“Zde”

“Slečna Carmen Caravellová.”

“Ste”

“Pan Karl Finsterwald.”

“Pšítomen!”

“Paní R. R. Rodriguezová.”

“Pan Wolfgang Schmitt.”

“Ja!”

“Yussel Spitz.”

Ticho.

Profesor Parkhill vzhlédl.

Yusella Spitze nebylo.

Z poslední lavice se ozvalo mručení pana Guse Matsukase a skončilo oznámením: “On nechal studium. On vzdal. On nebude. On žikal mne, ať žikám.”

Profesor Parkhill si udělal do prezenční listiny poznámku. Popravdě řečeno, nijak zvlášť nelitoval, že pan Spitz na svůj sen o vzdělání rezignoval. Pan Spitz byl živoucí ozvěna. Míval trapnou potřebu opakovat každou otázku, která mu byla položena. Jsa dotázán “Jaké je množné číslo od dítě?”, spolehlivě zarezonoval “Jaké je množné číslo od dítě?” – ale odpověď ze sebe žádnou nevydal. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, že často opakoval otázky určené žákům ve zcela jiných lavicích. A to je znervózňovalo. Mnozí frekventanti začátečnické třídy si stěžovali, že jejich odpověď je naprosto “zmrzáčena” tím, jak pan Yussel Spitz papouškuje otázku.

“Paní Slávko Tomasicová.”

“Mhm.”

“Olga Tarnovská.”

“Da, da.”

Kromě toho vyučující věděl, že předčasné ukončení studia na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé není nic neobvyklého. Žáci přicházeli, žáci odcházeli. Někteří zůstali v jeho třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném večeru nebo týdnu nebo měsíci. Někteří sem přišli, protože jejich otec nebo matka, jejich partner nebo láska přesídlili na Manhattan nebo do Brooklynu či Bronxu. Někteří odešli, protože se kvůli manželovu zaměstnání nebo manželčině rodině odstěhovali do jiného obvodu nebo města. (Loni zmizela po šestitýdenní svědomité docházce a chvályhodných pokrocích v pravopise a výslovnosti jistá paní Ingeborg Hutschnerová a nikdo nevěděl, kam se poděla a proč, ani jestli si dále kouše nehty.)

“Slečna Mitnicková.”

“Ano, prosím,” špitl plachý hlásek.

Pedagog také nikdy nezapomínal, že mnozí z jeho žáků vstupují do bran VPŠD v důsledku nejrůznějších otřesů: revoluce v Řecku, sucho v Itálii, krize v Německu či v Karibském moři, štvanice a čistky tam či onde – každý mocenský záškub na neklidné zeměkouli se odrážel, byť mikroskopicky, v příbytku či úbytku žactva. Neboť přistěhovalci nechodili do VPŠD jen proto, aby se naučili základním, svízelným náležitostem svého nového jazyka; učili se zde také nejpodstatnějším věcem z občanské nauky, aby se mohli na městské správě podrobit zkoušce, jež byla předehrou k události nanejvýš významné, ba magické, totiž k získání státního občanství.

“Paní Moskowitzová.”

“Joj.”

“Pan Kaplan.”

“Tady je Hyman Kaplan! Osopně!”

Profesor Parkhill si povzdechl. Pan Kaplan mu dělal těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kdokoli z třicítky žáků v začátečnické třídě, a to už od prvního písemného úkolu, který zněl “Napište dvacet podstatných jmen v jednotném a množném čísle”. Když tenkrát opravil doma asi deset úkolů, dostal se k papíru, z něhož zářila slova:

Podstátní meno Mnoš. č.

strom dá stromy

pes dá pesy

nemoc dá nemocnice

lev dá Löwi

Pedagog si to několikrát přečetl. Potom list s úkolem odsunul a snažil se utřídit své myšlenky. Připomněl si klasické dílo Jazyková výuka cizinců, jehož autoři Plaut a Samish opakovaně varovali učitele, aby si neutvářeli unáhlený závěr, že žák je omezený, pomalý nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátrají skutečné příčiny začátečníkových omylů, ať už je jakákoli. Někdy například ten, kdo pomalu čte, potřebuje silnější brýle, nikoli přísnější vedení. Někdy jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. (Jak prokázal historický výzkum dr. Tylera B. Ponsonbyho, pravopis nemá nic společného s inteligencí.) A někdy neplynou žákovské chyby z nevědomosti, ale ze zvukové záměny. Profesor Parkhill si všiml, že někteří žáci říkají ocet, když chtějí říct otec, a otec, když chtějí říct ocet. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící. Vrátil se k tomu písemnému úkolu.

kost dá kostra

etáš dá vítach

trenér dá trenýrky

Profesor Parkhill si odkašlal. Veškeré jeho pochyby se náhle rozplynuly a měl jasno: nedostane-li se tomuto žákovi včasné první pomoci, mohl by snadno skončit jako “problémový případ”. Každý, kdo si myslí, že množné číslo podstatného jména lev je Löwi, potřebuje zvláštní péči. A pokud jde o proměnu podstatného jména v podstatní…

Přelétl nezapomenutelný úkol očima. Hledal žákovo jméno, ale žádné tam nebylo. To ho překvapilo, protože žáci se vždycky podpisovali na horní okraj. Tento papír však nahoře podepsán nebyl – ani uprostřed, ani v rohu.

Profesor Parkhill list obrátil. Ano, jméno bylo na druhé straně. Nebylo napsáno, ale nakresleno, a to velkými, hrdými písmeny; tím hrdějšími, že každé bylo provedeno červenou pastelkou – a obtaženo modrou. Mezi každými dvěma písmeny pak jiskřila pečlivě nakreslená zelená hvězdička. Celek, triumfální jako slavnostní ohňostroj, hlásal:

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždycky dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i ve chvílích, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti nebo pravopisu nebo gramatice. Jako by byl pan Kaplan pyšný, že se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům nová slova, která měli použít v mluvených větách.

Na slovo povinnost odpověděl pan Pinsky větou: “Když chceš být dobrý občan, dělej tvou povinnost.”

Na přezdívku – slovo, které žáci přivítali s potěšením – reagovala slečna Kipnisová sdělením: “Jmenuji se Klára, ale kamarádi mi říkají Zajda.”

Zato když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, rozzářeně pravil: “Já pučil kufr od mýho prášky.”

A jindy, když při procvičování slov s protikladným významem vzbudila slečna Mitnicková obdiv dvojsloupcem, který krasopisně napsala na tabuli,

táhnout tlačit

pokazit opravit

plakat smát

a Wolfgang Schmitt sklidil ovace za své impozantní příklady

práce odpočinek

správně špatně

slunce mněsíc

ohromil pan Kaplan vyučujícího dvojicemi

mlíko šlehačka

život smrď

hlavní pohlavní.

A v jednom slohovém cvičení líčil tento žák, jak bytostně nenávidí průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo profesoru Parkhillovi, že píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na mysli magnáty.

Pokud o svéráznosti takového nakládání s jazykem byly ještě nějaké pochyby, rozptýlily se, když byl pan Kaplan vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít. Bez nejmenšího zaváhání odpověděl: “Umžít, umžel, funus.”

Profesora Parkhilla hryzalo svědomí. Určitě něco zanedbal; určitě se případu Hymana Kaplana nevěnoval tak usilovně, jak by byl měl.

Když vyučující zjistil prezenci, zahájil hodinu sdělením: “Dnes večer se, třído, budeme věnovat – mluvnímu cvičení.”

Z řad před ním zazněla symfonie souhlasu, protkaná zděšeným sténáním a zoufalým úpěním. Většina žáků měla mluvní cvičení ráda, ale ti, kteří sténali, měli raději cvičení písemné (jako paní Valuskasová, pocházející z Finska), a ti, kdož úpěli, považovali každé veřejné vystoupení za vyložené mučení (jako Casimir Scymczak, zedník z Gdaňska).

“Začne třeba pan – ” profesor Parkhill předstíral, že jde o volbu naprosto spontánní – “Kaplan.”

Cherubín, usazený jako vždy uprostřed první řady, vydechl: “Já?”

“Ano,” usmál se profesor Parkhill. “Šel byste jako první?”

“Mílerád!”

“Tak pojďte,” pokynul vyučující.

“Rádo stálo,” řekl pan Kaplan.

Jako u vytržení vstal, klopýtl o natažené nohy pana Pereze (který po latinskoamericku zaklel), vrazil do kolena paní Yanoffské (která zasyčela “Hoží, nebo co?”), omluvil se oběma spolužákům bodrým “Pomiňte” a chvátal na stupínek. Profesor Parkhill se zatím vzdálil k zadním řadám. (Při mluvním cvičení sedával vždycky vzadu.)

U katedry se pan Kaplan otočil tváří k publiku. Jednou rukou se opřel o slovník, jako by stál modelem v sochařském ateliéru, druhou zvedl jako Říman přehlížející své legie, nasadil ten nejslunečnější úsměv a zvučným tenorem zadeklamoval:

“Pamprésor, tamyjapanóve, frekvákvanti sačátnické čídy. Za moje tema vám povim o pět hyzdorickejch brézidentu této kolosál sémě. Čislo jedna je Čoč Fošinton, skladatel flasti. Dalši pán na šatě je Džem Médisyn, prima stádnik. Za nim Ted E. Rózvald, kerej se proslovil ve válce se Španijelama. Taky Futro Vilzón, kerej pojistil demograciji. A nakonec muj oplípenej brézidentik, velkej lickej podstava se slatym sersem na pravý straně – Ej Bí Linkón!… Těkuji vás.”

Pan Kaplan se herojským krokem vrátil na místo.

“To má bejt cvičení mluvení?” zaprotestoval pan Bloom.

“Zbohem, gramátyčko,” vydechla pohřebně Olga Tarnovská.

“Joj!” To byla paní Moskowitzová.

Profesor Parkhill si odkašlal. “Bylo to – ehm – velmi dobré, pane Kaplane – po stránce obsahové. Ale bohužel jste udělal povážlivé množství chyb ve výslovnosti.”

“Jémináku!” usmál se triumfálně pan Kaplan.

“Přistoupíme k opravám,” zvolal pan profesor. “Kdo začne?”

Opravné připomínky pršely ze všech stran.

“Tolik vykroucených slov! Mně z toho točí hlava!” hlásil Aaron Blattberg.

“On vyslovuje b jako p – a p jako b!”

Slečna Rochelle Goldbergová doporučila panu Kaplanovi, aby byl ostražitější ve věci svých sykavek, “protože ste nás učil, pansore, že sss nesmí snít jako zzz a zzz sase – raň bůh! – jako sss”.

Několik slečniných příznivců nadšeně zatleskalo. To podnítilo Wolfganga Schmitta, který byl na vlastní sykavky velmi citlivý, aby vykřikl, že semé je něco jiného něž země a že “Linkón muzi ze vyzlovit zázadně Linkn”.

“Správně!” zahřměl pan Bloom a lysá hlava mu zablýskala.

“Bravo!” jásala slečna Caravellová.

“Kdo dál?” Profesor Parkhill zahlédl nad lavicemi třepotavě vzpaženou ručku. “Slečna Mitnicková.”

Róza Mitnicková, nesporný primus třídy, stydlivě připodotkla:

“Myslím, že žák může své mluvení polepšit, když bude dobře poslouchat své samohlásky a souhlásky. Potom bude říkat na řadě, a ne na šatě, proslavil, a ne proslovil, a Woodrow, ne futro. Poněvadž futro je část dveří, a ne prezidenta.”

Pedagog předstíral, že neslyší hurónský smích paní Tomáškové, ani řehot slečny Gidwitzové. “Musím dát slečně Mitnickové za pravdu, pane Kaplane. Čím pečlivěji budete vyslovovat jednotlivé hlásky, tím lépe vyslovíte, co máte na srdci. Například frekvákvanti navozují představu čehosi kvákavého, kdežto vy jste měl na mysli frekventanty naší školy. Podobně hyzdorický připomíná spíše nějakou ohyzdnost nežli historii. Džem není totéž co Džejms – a George Washington byl zakladatelem, nikoli skladatelem.” (Pan Kaplan se té novince upřímně podivil.) “Proto je správná výslovnost tak důležitá! Vyslovíme-li Medysn, je to jméno prezidenta Madisona, kdežto řekneme-li, jako jste řekl vy, Médisyn, vypadá to, že mluvíme o synovi nějakého médi.”

Nová vlna smíchu (a jízlivá poznámka Aarona Blattberga, že prezident Madison nebyl lesní zvíře) přiměla vyučujícího, aby urychleně vyvolal dalšího žáka.

Ze všeho nejvíc ho však znepokojovalo, že během celé té ohňové palby oprav a připomínek se pak Kaplan usmíval, uchichtával a s nelíčeným obdivem přikyvoval. Nedalo se poznat, zda blahopřeje svým kolegům k jejich vědomostem či zda si libuje, kolika fascinujícími novotami jazyk obohatil. Vyučující tím byl silně konsternován.

V dalších týdnech nevykazovaly jazykové znalosti pana Kaplana žádné zlepšení. Pokud se s jeho chybami vůbec něco dělo, pak se množily a zvětšovaly pod žárem jeho nadšení. Právě tím, že pan Kaplan byl žák snaživý, se obtížnost pedagogova úkolu zdvojnásobovala. Tento žák studium zbožňoval. Nikdy nepřišel do školy pozdě. Vždy ze sebe vydával vše. Soustavně napínal mozkové závity, pokaždé odevzdal domácí úkol včas, a nikdy, nikdy nechyběl.

Jednou profesora Parkhilla napadlo, že by snad panu Kaplanovi prospělo, kdyby mu prostě doporučil, ať tolik nespěchá s odpověďmi, do nichž se s takovým gustem (a dobrovolně) pouští. Tato myšlenka v něm vzklíčila při probírání slovních druhů, když pana Kaplana vyzval, aby uvedl nějaké podstatné jméno.

“Dveže,” řekl pan Kaplan.

Profesor Parkhill poznamenal, že dveře sice podstatné jméno jsou, ale že je před chvílí uvedla slečna Zievová. “Mohl byste nám říct jiné podstatné jméno?”

“Jiná dveže,” odpověděl pan Kaplan.

Ne, nedalo se říct, že by pan Kaplan dělal pokroky. Když měl uvést opak přídavného jméno nový, opáčil: “S plešího trha.” Když měl utvořit větu se slovem strašný (které vyučující nanejvýš pečlivě vyslovil), odvětil: “U brány stojí strášný a má vlevolver.”

A při procvičování místních jmen, poté, co jiní žáci suše odříkali příklady (Hlavní třída, Portoriko, San “Františko”), oznámil hlasem prosáklým hrdostí: “Ottawa!”

“Výborně!” řekl spokojeně pan profesor, ba dokonce to (pro jistotu) napsal na tabuli: OTTAWA. A byl by ještě spokojenější, kdyby pan Kaplan, podnícen svým úspěchem, nedodal: “Je na to meno bázeň.”

“Proč bázeň, pane Kaplane?”

“Vlastně ne bázeň, pamprésor. Jen máloulinká báznička:

Sajíc seká Ottawu, liška pochrapuje, komár na fús nakládá, muška vyšlapuje.”

Představa kanadské metropole protínané zaječí kosou a liščím chrápáním pronásledovala profesora Parkhilla ještě po půlnoci, když sebou v posteli zmítal z boku na bok, jako by ležel na strništi.

Nebo toho příjemného, měsíčního večera, když probírali nejběžnější synonyma a antonyma. “Veselý … smutný. Snadný … těžký. Lenivý … “

“Hepčí!” kýchla paní Shimmelfarbová.

“Potrefpánbu,” řekl pan Kaplan.

“Pane Kaplane,” zalapal po dechu profesor Parkhill. “Správně se říká pozdrav pánbůh nebo na zdraví. Pozor na ledabylou výslovnost.”

“Spráfně, nastrafi,” přisvědčil horlivě pan Kaplan.

“Ne nastrafi, ale na zdraví. Nemůžeme libovolně měnit hlásky – znělou za neznělou, dlouhou za krátkou – to bychom změnili význam celého slova! Je rozdíl, řeknu-li zdraví a řeknu-li stravy. Co je zdraví, všichni víte – “

“Jístě.”

“Jásně.”

Ale mudrc v první řadě, povznesený nad lenivé přitakání, upíral oči ke stropu a broukal si: “Zdrávi… zdrávi?” Jeho přemítání bylo slyšet až v poslední řadě. “Achá!” zazářil na profesora Parkhilla. “Zdrávi je půl čistoty.”

Pan profesor pobledl. “Čistota je půl zdraví, pane Kaplane … Ale teď ke slovu stravy. Je to druhý pád podstatného jména – Zná je někdo? Určitě jste se s ním setkali. Nebo aspoň se slovem strávník, že?”

“Samosébně! Je zakasáno šlapat na strávník.”

“Probůh, to ne, pane Kaplane.”

“Neni zakasáno?”

“O to teď nejde. Vy myslíte trávník, odvozený od slova tráva, kdežto strávník – “

“Je od slova strava” ozval se dívčí hlásek.

“Výborně, slečno Mitnicková! A co to slovo znamená?”

Pan Kaplan se nemínil dát upozadit. “Stráfa je osopa, kerá neni marod!”

“Omyl!” zvolala slečna Mitnicková. “Strava je něco úplně jiného než zdráva “

“Ták?” podivil se pan Kaplan.

“Strava je jídlo!” opáčila jeho odpůrkyně.

“Stráfa?!”

“Slečna Mitnicková má pravdu,” rozsoudil jejich při vyučující. “Strava je potrava, je to podstatné jméno, kdežto zdravá je jméno přídavné, které znamená ,zdravím obdařená, pro zdraví prospěšná’.”

Pan Kaplan zpražil slečnin úsměv bohorovným pohledem.

“Ale stráfa má bejt zdráfa.”

Ať se profesor Parkhill snažil sebevíc, nedokázal v omylech pana Kaplana vypátrat nějakou zákonitost. Žák je ze sebe chrlil jako naprosto nepředvídatelné a veskrze spontánní improvizace.

Například toho. večera, kdy třída pracovala na “slohovém cvičení v rozsahu jednoho odstavce”. Pan Kaplan se přihlásil s prací tohoto znění:

Dyš dva potkají na rohu (profesor Parkhill si všiml, že ačkoli pan Kaplan píše správně “na rohu”, vyslovuje vždycky “na rochu”) a potom začnou loučívat, jeden poví “Poděšení bylo na mou stranu” a druhej otpoví “Nádopotmě”.

Trvalo celých dvanáct minut, než třída tento odstaveček rozpitvala.

Největší žár však v panu Kaplanovi rozdmýchávala mluvní a řečnická cvičení: při těch vzlétal neohrožený školomil k novým a děsivým výšinám. Jednoho večera se dal unést svou výmluvností natolik, že nazval první dámu Spojených států “brezidentistkou”. Profesor Parkhill musel vynaložit všechny síly, aby ho přesvědčil, že souvislost s dentistickou živností by pro Bílý dům nebyla zrovna lichotivá.

Jindy pan Kaplan naslouchal chvalozpěvu, kterým mladý Vincente Perez častoval Cervantesa, prý největšího autora “na celým zeměkoulu”. A s opovržením přičinil k Perezovým výlevům vlastenecký dodatek: “Nejvěčí pisatelé sou z Júesej.” Největší a “nej-fantastyš” spisovatelé (známí mu zřejmě z překladů) pro něj byli “Ček Londýn s jeho Bílým Česákem, Valda Vítman, co psal verši Z tepla trávy, a dvůrce dvouch kouselných kníšek pro velký a malý hoši – Dobrý drušstvo Torna Šlajera a Dobrý drušstvo Chňapl-kterýho Fina”.

Pan Kaplan vyložil, že mezi své literární idoly nepočítá “Etkera Alena Popa”, protože tento mág psal “detechtivky”, kterýžto žánr prý nemá v oblibě, ani “Hermína Melvila”, jelikož “Bílá velkoryba je víc o rybách než o člověkách”.

Tato epizoda vyplašila profesora Parkhilla natolik, že pana Kaplana požádal, ať po vyučování zůstane ve třídě, a probíral s ním potom katastrofální proměny ou v o (“Morek není mourek, pane Kaplane, a mourek není morek!”), opakované zvraty ř v š, ž či č (“Ne, kočka rozhodně žádnou myš nezvětší”), jakož i politováníhodný sklon k záměně g za k a z za š (pan Kaplan prezentoval gáži jako kaši a dokonce vytvořil kuriózní funkci kárášmistra).

Na všechny tyto důrazné výtky odpovídal jeho žák vřelými díky, pokorně provinilým výrazem a horlivým slibem: “Já šecky ty zlocviky odcviknu!”

V Plautově a Samishově knize nebyla jediná zmínka o studentovi, jehož snaživost by se snoubila s takovou nepoučitelností.

Všechno, ano, všechno – zjišťoval s obavami profesor Parkhill – nasvědčovalo tomu, že pan Kaplan bude muset setrvat v začátečnické třídě ještě jeden rok. Což by takový žák mohl postoupit do třídy pro pokročilé, kde profesorka Higbyová vyučuje větnou skladbu a občanskou nauku? Tyto obavy ještě zesílily, když jednoho večera předčítala paní Yanoffská z čítanky článek o chovu drůbeže a domácího zvířectva. (Paní Yanoffská, truchlomyslná žákyně, chodila stále v černém, ačkolik pan Yanoffsky zdaleka ještě nebyl nebožtíkem.) Při debatě o článku profesor Parkhill vyrozuměl, že paní Yanoffské není jasné, co farmářky dělají, když dávají kvočny do posady; domnívala se, že jde o tiskovou chybu a že místo “do posady” mělo být v čítance vytištěno “do pozadí”.

Otočil se tedy k tabuli a velkými písmeny na ni napsal DO PO-SADY. “Nuže, třído,” usmál se. “Setkal se někdo s tímto výrazem?”

Do vzduchu vzlétla ruka pana Kaplana.

“Ano?”

“Já sem čet, že zlej kapitán tlouknul do posády.”

Pedagogův úsměv pohasl. “Myslíte – posádku?”

“Po zádku?” zarazil se pan Kaplan. “Po zádku né.”

“Tak po čem?” zachechtal se pan Bloom.

“Řekl jsem possádku!” zasyčel profesor Parkhill. “Znovu ten významotvorný rozdíl mezi s a z! Procvičíme si jej na slovech, která dobře znáte – do sadu a dozadu. Kdo je umí správně použít?”

A zatímco se třídou ozývaly příklady jako “Farmářka šla pro jablka do sadu” nebo “Sedla si v sále až dozadu”, pan Kaplan urputně přemýšlel, jak si napravit reputaci.

“Sim, pamprésor,” přihlásil se posléze. “Taky můše bejt, že far-máška de dosadu dopšedu.”

“To sotva,” ohradil se vyučující. “Buď jedním směrem nebo druhým. Tak nebo tak.”

“No právě! Ták nebo ták!” přisvědčil nedočkavě pan Kaplan. “Buď má sad jablíčka vzadu, a farmáška de do sadu dozadu. Nebo sou jablíčka vepšedu, a ona de do sadu dopšedu.”

Rozhlédl se v očekávání ohlušujícího potlesku.

Profesor Parkhill se pokusil získat čas. “Ehm … třído, vraťme se k větě ,Farmářky dávají kvočny do pozadí’. Chci říci ,do posady’…”

A potom se pedagogovy obavy změnily v úděs.

Stalo se to při “volných dotazech”. Co byly “volné dotazy”? Neformální beseda, vynalezená profesorem Parkhillem a věnovaná vyjasňování všech jazykových problémů, na které žáci narazili v práci a každodenním životě. Začátečnická třída “volné dotazy” milovala. A právě tak profesor Parkhill. Byl rád, že může svým svěřencům pomoci s praktickými problémy, připadal si tak daleko konstruktivnější. (Profesorka Higbyová říkala často slečně Schnepfové, sekretářce ředitele VPŠD, že je-li někdo k odpovídání “volných dotazů” bytostně předurčen, pak profesor Parkhill.)

“Má někdo dotaz? Jakýkoli dotaz – na pravopis, mluvnici, vý-slov -“

Gus Matsukas se ozval svým úvodním zamručením, pohlédl na jakousi ohmatanou obálku a zahuhlal: “Leze na zdi fšečtán nebo pšečtán?

“Vřešťan je … jistý druh opice,” odpověděl vyučující, “kdežto břečťan je popínavá rostlina, která se plazí po zdi. Vřešťani jsou – ehm – můžete je vidět v zoologické zahradě. Další?”

“Slovo ondatra – to zvíže. Je to muský rod?” zeptala se Bessie Shimmelfarbová.

“N-ne,” řekl pedagog a připomněl skloňování podle vzoru žena. (Paní Shimmelfarbovou patrně zmátla slabika on na počátku slova.) “Další dotaz?”

“Co je Svaz bolících žen?” chtěla vědět slečna Gidwitzová.

“Svaz volících žen,” řekl profesor Parkhill, “je organizace, která…” Jeho výklad ocenilo několik žákyň potleskem.

“Co je to Pompaďour?” zeptal se Oskar Trabish, pekař, jehož mluva někdy připomínala hrubozrnný chléb.

“Madame Pompadour,” odpověděl pohotově vyučující, “byla slavná postava francouzských dějin. Byla to … abych tak řekl … oblíbenkyně krále Ludvíka XIV. Měla -“

“Bombadúr je druh účesa!” protestoval Barney Vinograd, který byl kadeřníkem.

“Jistěže,” souhlasil okamžitě profesor Parkhill. “Byl tak nazván podle madame Pompadour, která si dávala upravovat vlasy právě tímto způsobem. A za své jméno jí vděčí i dámské kabelky, zvané pompadúrky.”

“Je to mošný?” vydechla Goldie Pomeranzová.

“Och, stělání, stělání,” zářil pan Kaplan, vděčný za tolikeré divy vzdělanosti.

“Snacha!” To byla paní Moskowitzová.

“Jak prosím?”

“Snacha!” opakovala paní Moskowitzová. “Proč nevyslovuje tak, jak píše?”

Pedagog rozpačitě zamžikal. “Ale snacha se píše přesně tak, jak se vyslovuje, paní Moskowitzová.” Napsal na tabuli SNACHA. “Vidíte!”

“Vidim, ale takový slovo ja nikdy sem neviděla. Ja myslím snachu, kterou mam v naši škole.”

“Snahu!” zvolal profesor Parkhill. “Ale to je úplně jiné slovo, paní Moskowitzová.” Zvedl křídu a ke SNAŠE přibyla SNAHA.

“Joj,” vydechla Zelda Moskowitzová.

“Další dotaz? … Pan Kaplan.”

Pan Kaplan se zeptal: “Pamprésor, jaký vícnam má šišbardón?”

Profesor Parkhill byl zvyklý, že jeho žáci nereprodukovali zaslechnutá slova zcela přesně; právě pan Kaplan si nedávno lámal hlavu, proč mu jeden známý doporučil, aby si přečetl pozpátku větu, která údajně zněla Opilá má malý bot. (“Dyš čtu zpátky, nic nepočtu,” stěžoval si svému učiteli.)

“Pozor, správně se říká bombardon. Jistě jste všichni slyšeli a viděli dechovou kapelu.” Většina žactva přikývla. “Říkáme jí dechová, protože se v ní téměř výhradně – s výjimkou bubnu a činelů – hraje na nástroje, které hudebníci rozeznívají dechem. Rozumějí mi všichni?” Plénum přikývlo. A profesor Parkhill, povzbuzený chápavostí svých posluchačů, využil příležitosti, aby je poučil důkladněji. “Dechové nástroje dělíme na dřevěné, to je například klarinet, a plechové, k těm patří trubka, lesní roh, tuba – a právě tubě se původně říkalo bombardon.” Pan profesor napsal na tabuli BOMBARDON. “Proč? Inu proto, že její tóny jsou nejhlubší a znějí jako bom – bom – bom. Dnes už se tubě, která hraje v dechové kapele, říká helikón -” znovu pozvedl křídu k tabuli, “ale někdy, jak dosvědčuje také dotaz pana Kaplana, můžete slyšet i název původní. Je vám to všem jasné?”

Třídě to bylo nad slunce jasnější. Jen pan Kaplan nerozhodně pomrkával.

“Nevysvětlil jsem to dost jasně, pane Kaplane?” lekl se pedagog.

“Krásně jasně, pamprésor! Špičkově! Jedničkově! Jasná facka!.. . Jenom nerosumim, proč sem neslyšel bom – bom – bom …”

“Zvuk nástroje lze vyjádřit hláskami jen přibližně, pane Kaplane. Někdo slyší bom – bom – bom, někdo zase pom – pom – pom a někdo jiný don – don – don -“

“Já slyšel šiš – bar – don,” řekl pan Kaplan.

“Tak to byl bombardon, kterej šišle!” uchechtl se pan Bloom.

“Nebo je šíšatej!” přisadil si pan Blattberg a třída se rozesmála.

“Klid, prosím!” zvolal profesor Parkhill a dal se do výkladu o tom, jak můžeme nezvyklá slova vnímat zkresleně, zejména v hlučném prostředí, kde navíc hraje dechová hudba. Znovu upozornil, z kolika halasivých nástrojů se taková kapela skládá. Tentokrát rozšířil svůj výčet o malý bubínek, triangl a pozoun, jemuž se říká také trombón.

Pan Kaplan mu visel na rtech, ale při výkladu o trombónu zavrtěl hlavou.

“Copak, pane Kaplane?”

“Pomiňte, pamprésor, ale asi sem jásně nedotázal. Proto já tetka vypodrobním prosčedí, kde sem to slofo slyšel. To prosčedí je chotník, ale neni tam žádnej dechovka. Sem tam já a du. Po tom chotníku. Du a du a potkám mýho pšítelu. Tak já stop, udělám zástavku na kousek žeči nebo jazyka. Strávim tě, jak máš, jak šiješ, né? A dyš spolu kápinku pokecnem, tak de ňákej vedledoucí -“

“Kolemjdoucí -“

“Po chotníku nemůše kolem, pamprésor, jenom nohama pěšky. A ten ňákej vedledoucí de a de a nedopáčením udělá do mě žuch. Tak on lekne a žekne: ,Pomiňte mě.’ Ale někdy, a to byl muj volnej dotázek, on žekne: ,Šiš – bar – dón!”

Profesor Parkhill ztratil na chviličku zábrany a zauvažoval, zda by mu svědomí přece jen nedovolilo, aby pana Kaplana pustil do vyšší třídy. Vždyť další měsíce strávené mezi začátečníky nebudou pro tohoto žáka ničím jiným než ztrátou času.

2

VRAŽDA TŘETÍHO STUPNĚ

Představa, že by se pobyt Hymana Kaplana v začátečnické třídě měl prodloužit, byla pro pana profesora týden od týdne nestravitelnější. Ale nechat ho postoupit do třídy pro pokročilé, vedené profesorkou Higbyovou, nepřicházelo vůbec v úvahu. Už jen připustit si takové pomyšlení byla bláhovost. (Protože to bylo pomyšlení lákavé, chvílemi si je připouštěl, ale nebyl tak bláhový, aby je hned zase neodháněl.)

Každý úkol, který pan Kaplan vypracoval, obsahoval nějakou novou a ohromující reformu studovaného jazyka. (V poslední slohové práci tento žák napsal: “Poslanci zprávydelně propírají národní hospodáctví.”) Profesor Parkhill si musel beze všech okolků přiznat, že pan Kaplan není obyčejný žák. Ba co víc, že není ani obyčejný člověk. Jeho hlad po vědění se prudce střetával s jeho žízní po originalitě. Pedagog si už dokonce začal klást otázku, zda v odvážných inovacích Hymana Kaplana nejsou ztajena semínka nové gramatiky (nemluvě o novém slohu, pravopise a systému vý-slovnostním). Někdy míval pocit, že jeho svěřenec je apoštolem zbrusu nového způsobu myšlení.

Pro pana Kaplana se například nástroj nejčastěji používaný v klempířství nazýval “klempadlo” (a klempíři jím “klempírovali blechy”), mýlka v řeči byla způsobena “pšeceknutím” a záporný tvar slovesa být zněl “být pryč”. Jak by si jeho učitel mohl zastírat, že postup takového žáka do vyšší třídy je nemyslitelný? Tento člověk byl, řečeno bez obalu, stvoření sui generis.

Už dva večery se profesor Parkhill snažil nemyslet na to, že pan Kaplan bude muset napsat na tabuli svou další slohovou práci. V seznamu žáků měl odškrtnuta všechna jména kromě tří: Tarnovská, Caravellová, Kaplan. Ostatní přepsali své domácí úkoly na tabuli v první půli týdne.

Bystrost, jakou se vyznačovaly žákovské diskuse, byla potěšující. Jak pohotově rozluštila slečna Mitnicková ve slohovém úkolu pana Trabishe, že jeho dcera, která “myslí jenom na dávky” není účetní ani narkomanka, ale prostě dívka zaměřená na vdavky. Jak neomylně rozeznala paní Slávko Tomasicová odchylku od biblického textu, když Shirley Zievová napsala, že “Adam a Eva nosili pikové listy”. A s jakou sžíravostí upozornil pan Aaron Blattberg, že výrazem “můj chám”, kterého ve svém úkolu podvakrát použil pan Finsterwald, se zřejmě nerozumí žádný jeho nevolník, nýbrž právoplatný tchán.

Ano, takové vyučovací hodiny byly profesoru Parkhillovi skutečným povzbuzením. Nicméně kompozice pana Kaplana ho teprve čekala. Přesněji řečeno, čekala ho kompozice pana H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A, protože kdykoli na tohoto nezaměnitelného žáka pomyslel, vytanul mu před očima i jeho nezaměnitelný podpis. Zpočátku to červenomodrozelené a ohvězdičkované jméno považoval za obdobu firemní značky či za neškodný výraz hrdosti. Ale časem mu došlo, že jde o něco daleko hlubšího: písmena vyvedená barevnými tužkami nebyla jménem, nýbrž proklamací (pan Kaplan toužil být v mládí “primášem ve špitále”), byla symbolem individuality, byla vyhlášením nezávislosti na poutech konvencí. Vždyť právě před týdnem prohlásil pan Kaplan, že podstatné jméno manko má tyto pády: “Manko, manko, manko, pátej pád voláme mankote.”

Dnes večer osudová hodina udeřila. Nic už nemohlo páně Kaplanovu slohovou práci odsunout, nic nezavdávalo důvod k naději, že Hyman Kaplan odejde z učebny před koncem vyučování: tento snaživý frekventant nepřišel nikdy ani o minutu později a neodešel nikdy o vteřinu dřív.

“Slečna Tarnovská …” slyšel profesor Parkhill svůj hlas. “Slečna Caravellová … Pan Kaplan … Myslím, že dnes je řada na vás, takže napište svůj úkol na tabuli.”

Carmen Caravellová radostně zvolala “Bene!”, slečna Tarnovská bolestně zasténala “Góspodi…”, Hyman Kaplan vydechl jásavé “Jémináku!”

Slečna Caravellová křepce vyrazila k tabuli. Slečna Tarnovská se tam vlekla, jako by šla pod gilotinu. Pan Kaplan pochodoval územím slečny Tarnovské k poslední volné tabuli a – profesoru

Parkhillovi to neuniklo – broukal si jakýsi blažený popěvek. Prozkoumal několik kříd, každou zavrhl, a když konečně našel pisa-dlo hodné svého úkolu, napsal na tabuli:

MÁ PRÁCE

Kompos.

H*Y*

“Na tabuli se podpisovat nemusíte,” zvolal rychle pedagog.

Páně Kaplanův obličej se proměnil v trychtýř úžasu.

“To … kvůli úspoře času,” zajíkl se pan profesor.

“Já mám fůra času!”

“Mám na mysli čas ostatních žáků.”

Pan Kaplan zamžikal. “Ale muj podpis páčí nudně do mýho kompozicu.”

“Jak myslíte.”

Když si autor kompozice zajistil důstojné podmínky, dokončil svůj hvězdnatý podpis. Povzdech, jenž se mu vydral z prsou u závěrečného N, svědčil o mukách, jaká zakouší, když nemůže používat barevných kříd.

Zatímco vedle něj kmitala píšící ruka Carmen Caravellové a kvílela křída Olgy Tarnovské, držel v levici šustivý papír a přenášel z něj domácí úkol na tabuli, která se pod jeho pravicí ani nezachvěla. Z koutku úst mu při psaní čouhala špička jazyka, loket výmluvně kroužil, zápěstí zdobně baletilo sem tam. Malíček pravé ruky se však povzneseně odtahoval jako prst-aristokrat, na nějž robotí čtyři zbývající. Celou tuto elegantní operaci doprovázelo tlumené, ale radostné pokvokávání a hrdé pomňoukávání.

Slečně Tarnovské, zabrané do psaní, cinkaly houpavé náušnice a okázalé náramky. Pan Kaplan se na tyto pohoršlivé artefakty zamračil. “Tarnovská, píšete úkolu, nebo dáváte koncert?”

Pohled, kterým po něm střelila slečna Tarnovská, by zabil chrta barzoje. “Sem dáma!” odsekla.

“Podle zvuka bych žek, že ste orchestra.”

“Ale přátelé…” vložil se mezi ně profesor Parkhill. “Přece byste…”

“Ať ty svý schvosty sundá, nebo naládí,” doporučil pan Kaplan.

“Góspodi!” To přiškrcené zaklínadlo bylo – jako ostatně na Olze Tarnovské všechno, havraní vlasy i saténové šaty, parfémovaný kapesníček i horečnaté oči – mementem časů, kdy bývala hvězdou monackého baletu. (Slečna Tarnovská nejednou naznačila, že v oněch dobách se za památným Casinem utkávali v soubojích opravdoví princové, uhranutí její krásou.) “Góspodi!”

“Sme tady v kostelu nebo kde?” zavrkal pan Kaplan.

“Pane Kap – !”

Siréna s baletní minulostí šlehla ke Kaplanovu boku kapesníčkem jako nejjemnějším bičíkem, dopsala svůj úkol a majestátně odplula k lavici. Profesor Parkhill si přečetl, co napsala.

Má práce teď: Módistkou

Já dělám klobouky. Ony pěkné. Všechny ostiny. Ženštiny přichodí z celého New Yorku koupit sebe.

Ale to ne má láska. Má láska to balet. Ach balet, balet. Smutno mě.

O.T.

Slečna Caravellová uzavřela svou obětinu větou: “Jak Bella Bella je Roma!” óda, kterou sepsala na krásy Říma, neměla ani deset řádek, a přece do ní směstnala dva triumfální oblouky, tři náměstí a značný počet fontán.

Pan Kaplan dopsal jako poslední a s váhavým “fajn” si jemně otřel prsty. Přimhouřenýma očima prostudoval svůj výtvor, velebným pokývnutím mistrovské dílo schválil a vrátil se do lavice krokem člověka očekávajícího korunovaci.

“Třído, nejdříve si přečtěte kompozici slečny Tarnovské…” oznámil nepřítomně pan profesor, neboť oči už mu pádily opusem pana Kaplana.

MÁ PRÁCE

Kompos.

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Shaksper píše jaká Plázen je člověk! Tak to já sítím dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av.

Proč máme třít jako kolejnici v takovým tmu pod póvl šárofkami, kde je šecko rozpářený a žádnej vítrník? Pro komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? Já ptám se! Já odpovědám: Protože sme upláčené pracovníci světa. Och jak sou ty šárofky nahoupec! Och ta rozpářenost! A dyš já povím na majstr, ať polepší pracovní okolí, on hulákuje: “Kaplan, vy ste pod vrátník!!” Já sem ne. Já sem člověk jako vy a já.

Panu profesorovi Parkhillovi začalo bušit ve spáncích.

No tak tetka držim ústa. Ale pšíde den a odpory vyhrájou!! Po tom Kaplan udělá šéfa pracovníkem a dá mu číhat ty nejzlejší čihy! Správnědlivost.

Má práce je číhač na pánský saky.

K-O-N-E-C

“Takže, třído… ” Na víc se profesor Parkhill nezmohl. “Začneme kompozicí slečny Tarnovské… Kdo se hlásí?”

Do vzduchu se vymrštilo čtvero rukou.

“Pan Blattberg.”

“Ostiny jsou špatně,” hlásil Aaron Blattberg. “Má být odstíny.”

“Výborně.” Pan profesor smazal ostiny a nahradil je odstíny. “Slečna Kipnisová?”

“Neříká se ženštiny, ale ženy” upozornila slečna Kipnisová alias Zajda. “Ženštiny jsou škaredý.”

Slečna Tarnovská se chtěla zákaznic svého podniku zastat, ale profesor Parkhill ji předešel. “Slečna Kipnisová chce říct, že jde o hanlivý výraz, kterým rozhodně neoznačujeme slušné dívky a ženy. V minulosti se sice slovo ženština používalo ve významu ,domácí paní’, ale dnes je vyhrazeno jen pro ženy s jistými povahovými nebo mravními kazy či chybami -“

“Sou ženy, kerý nadělají fůra chybů,” ušklíbl se pan Kaplan na Olgu Tarnovskou.

“- takže říkáme například vypočítavá ženština nebo zpustlá ženština nebo … ale to stačí.”

Třída spokojeně zašuměla nad novým poznatkem, ale Rochelle Goldbergová se zeptala: “Co snamená skustlál Že má v zubách velký skus?”

“Zpustlá!” zvolal z plna hrdla pan profesor. “To znamená zanedbaná nebo zkažená.”

“Neboska žena?” vykulila oči slečna Goldbergová. “Co snamená neboska?”

“Neřekl jsem neboska zena, řekl jsem nebo zkažená. Musíte pozorně poslouchat.”

“Á, skašená! To znám,” oddechla si slečna Goldbergová. “Děkuji vám.” A sáhla do kabelky pro cukrátko. (Slečna Goldbergová s oblibou odměňovala svou píli bonbónem.)

“Další připomínky? Slečna Valuskasová.”

Gerta Valuskasová odmítla souhlasit s nešťastnou formulací slečny Tarnovské, že zákaznice přicházejí do jejího podniku “koupit sebe”. Vyjádřila pevné přesvědčení, že si tam přicházejí koupit klobouky.

Třída její bystrost důrazně ocenila. “To je pravda!” “Jásně!” “Správný připomínka!”

“Výborně, slečno Valuskasová… Je vám to jasné, slečno Tarnovská?”

“Ne.”

Profesor Parkhill si odkašlal.

“Podívejte – napsala jste, že kupují sebe. To by znamenalo, že nepřišly pro klobouk, ale pro sebe. Takže -“

“Čeba Tarnovská prodává ke kloboukám taky ženštiny -“

“Pane Kaplane!” ozval se co nejostřeji vyučující. (Nemohl připustit, aby se žáci v jeho třídě označovali za obchodníky s bílým masem.) “Správně měla věta znít: ,Ženy přicházejí z celého New Yorku, aby si koupily náš model.’ Teď už tomu rozumíte, slečno?”

“Och! Já přepletla pády!” vzdychla Olga Tarnovská.

“Hlásí se ještě někdo? Pan Schmitt…”

“Já ze zajímám, kolik ze platí za jednu pozdel.”

Pedagogovi se stáhlo hrdlo. “Za jakou postel?”

“U slečny Tarnovské.”

Profesor Parkhill litoval, že svůj výklad o zpustlých ženštinách podstatně nezkrátil. “Ale jak jste přišel -“

“Vy ržíkal, že tam kupujou motel. Já ze zajimám, kolik ze platí za –

“Probůh ne!” Pedagog rychle napsal na tabuli MODEL.

“Schmitta by neměli pouštívat nakupovat,” poznamenal pan Kaplan.

Hodiny ukazovaly 21.30. Čas utíkal. Profesor Parkhill řekl: “Podívejme se na kompozici pana Kaplana.”

“Joj,” zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)

Pan Kaplan řekl: “Asi budou chypy …”

“Ehm … ano, pane Kaplane. Bohužel ano.”

“To proto, že snáším dát chlupoký myšlenky.”

Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. “Tedy především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval -“

“To neni šádná sajimavá práce -“

“- a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.”

“Úfotník? Tak já píšu úfotníky?” zaradoval se pan Kaplan.

“Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,” pravil pan profesor přísně, “musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.”

“Tak podruhý šádný myšlenky?” zeptal se pan Kaplan. “Jenom sprostý fakty?”

“Jen prostá fakta, pane Kaplane.”

Obličej pana Kaplana nenechával nikoho na pochybách, že jeho majiteli byla přistřižena orlí křídla.

“A smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč o sobě v závěru kompozice mluvíte ve třetí osobě? Proč jste místo ,Kaplan udělá šéfa pracovníkem’ nenapsal, já udělám šéfa- ‘?”

“Já, prosím, sem nechtěl, aby čtenáš myslel, že píšu jednoustraně. Tak sem tu nepšítelskou narážku na muj šéfa udělal, jako že ji má v hubě četí osoba.”

Profesor Parkhill vyzval žáky k připomínkám.

Nad lavice se vymrštil les paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků.

“Slečna Mitnicková.”

Slečna Mitnicková nasbírala celý věrtel chyb – pravopisných, interpunkčních, slovních, skladebných – a jednu po druhé uváděla na pravou míru, jako když bičem mrská. “- tetka se správně píše teďka a ústa nemají kroužek, ale -“

“Nemají kroušek?” našpulil zamyšleně rty pan Kaplan.

“- čárku, protože je to na začátku slova, a držet ústa se neříká, říká se to jinak -” Slečna Mitnicková zrudla. “- ale to není slušné!”

“Velmi správně,” řekl pan profesor.

“Špíčkově!” zajásal pan Kaplan k slečnině úžasu.

“Pan Bloom …”

Norman Bloom vypálil salvu na osm špatně použitých slov, šest zmrzačených vět, devět deformovaných vazeb a dvě vykloubené časovací přípony. Tento masakr zakončil slovy: “- a píše se uplakaný, né upláčený!”

“No Bloom,” usmál se pochvalně pan Kaplan, “vy se požád zlepšováte!”

“Já?” bránil se pan Bloom a utíral si zpocenou leb. “Teď nejsou připomínky na mě, ale na vaši úlohu!”

“A čipomínkama se zlepšováte!”

“Ten čelověk,” sténala slečna Tarnovská, “ten čelověk… “

“Pan Matsukas.”

Gus Matsukas pohoršené opravil bouračku na bouráka, saky na saka a ohnivě odsoudil to, že “správnědlivost” osiřela bez pomoci: “Jedno slovo – žádná věta!” rozhodl. A nikdo se s tímto Platónovým potomkem neodvážil polemizovat, když byla v sázce spravedlnost.

Poté prohlásila slečna Gidwitzová, a dosti důrazně, že pan Kaplan zřejmě nemyslel upláčené, ale utlačené pracující.

“Dyš sou utláčené, tak sou taky uplácené,” opáčil pan Kaplan.

“Pan Blattberg?”

Masakrování páně Kaplanovy kompozice neustávalo ani neochabovalo. Pan Blattberg ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Paní Tomasicová se přihlásila s otrávenou kyticí chvály: “Pan Kaplan má velkou fantazii, ale podívejte, jak napsal špatně Shakespearovo měno!” Do líté řeže se vrhl i Casimir Scymczak a jeho útok byl na rozdíl od složitosti jeho jména zcela jednoduchý. “Proč Kaplan píše odpory? Jsou odbory. A proč vrátník? Je vrátný.”

“Bravo!” vykřikla krvežíznivě slečna Caravellová.

A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova profesor Parkhill. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se pan Kaplan dokázal dopustit na ploše tak omezené. Pedagog změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát “Já jsem člověk jako vy a já”, protože začíná-li věta “Já jsem”, je druhé “já” nadbytečné.

Během celé té dlouhé palby neupadl pan Kaplan ani na chvíli do pasivity nebo deprese. Naopak, povzdychával, pokašlával, pomlaskával, zavíral oči, chytal se za hlavu a ve strategických intervalech vykřikoval “Jémináku!” nebo “Kch!” nebo “Je to mošný?” Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ego.

“Nakonec vás chci, třído, upozornit na jednu chybu – velmi závažnou chybu – které si nikdo nevšiml.” Profesor Parkhill projel ukazovátkem pod slovy oznamujícími, jaký osud čeká Kaplanova mistra, bude-li tento tyran někdy v budoucnu nahrazen panem Kaplanem:

… a dám mu číhat ty nejzlejší čihy!

“Že zde má být stříhat a střihy, to už víme. Ale všimněte si, prosím, toho přídavného jména. Nejzlejší je, třído, tvar zcela nesprávný! Slovům začínajícím předponou nej říkáme superlativy…”

“Joj.” zaúpěla paní Moskowitzová.

“Slova superlativ se nemusíme vůbec bát,” řekl odhodlaně pedagog. “Jde o to, že tvar přídavného jména se různí podle toho, zda nějakou vlastnost prostě označujeme, zda ji s něčím srovnáváme nebo zda chceme vyjádřit její prvenství mezi vším, s čím ji chceme srovnat.”

Nové jojjj signalizovalo, že paní Moskowitzová se nebojí, ale přímo trne hrůzou.

“Podívejte, jak je to jednoduché!” zvolal vyučující. “Například někdo je silný…” Napsal na tabuli SILNÝ, a třída ho ještě nikdy neviděla psát tiskací písmena tak rychle. “To je první stupeň neboli pozitiv. Chceme-li říci, že, někdo – nazvěme ho třeba Jan -je silnější než například jeho sestra -” zasvištěla křída a SILNĚJŠÍ zastínil SILNÉHO, “- je to druhý stupeň neboli komparativ. A chceme-li říci, že Jan je silnější než všichni v jeho rodině nebo nějaké jiné skupině – to znamená, srovnáváme-li více než dvě osoby nebo věci – řekneme, že je nejsilnější!” NEJSILNĚJŠÍ rychle přerostl své blížence. “A tento tvar s předponou nej se nazývá – superlativ čili třetí stupeň! Chápete?”

“Já chápu!” zruměněla slečna Mitnicková.

“Jo,” řekl pan Scymczak.

“Jémináku!” rozzářil se pan Kaplan.

Slečna Goldbergová shltla pralinku.

“A teď si, třído, ukážeme, že je to snadné i u jiných přídavných jmen. Například – zámožný. Zámožný – zámožnější – nejzámožnější… ” Předvedl mohovitou trojici na tabuli. “Štíhlý – štíhlejší – nejštíhlejší… “

Třída byla uchvácena. Radostnými výkřiky pozdravila další div vzdělanosti.

“Viďte, že je to snadné?”

“Snadné!” ozvala se ozvěnou paní Yanoffská, pro kterou bylo snadné jen máloco.

“Hráčka!” zubil se Sam Pinsky.

“Vy ste páječnej!” plesal pan Kaplan.

Profesor Parkhill měl z nadšení třídy takovou radost, že si dovolil odpovědět skromným úsměvem. “Zkuste uvést další příklady sami.”

“Nemocný, nemocnější, nejnemocnější,” zapěla slečna Mitnicková.

“Dobře!”

“Hloupý, hloupější, nejhloupější,” přispěl pan Feigenbaum.

” Velmi dobře.”

“Enerdžický, enerdžickejší, nejenerrdžickejší,” zadrnčela Carmen Caravellová.

“Totiž… v podstatě ano,… ale říkáme energičtější a nejenergičtější, protože u některých přídavných jmen dochází při stupňování k hláskovým změnám. O tom až příště, dnes vás chci upozornit na některé výjimky -“

Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala. K takzvaným výjimkám z pravidla se začátečníci už dávno naučili přistupovat se strachem – ne, s nenávistí. Byla to kletba ohrožující jejich studium, had číhající v zahradě poznání. (Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, profesor Krout, kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že “plíživé množství výjimek z pravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky”. Profesor Parkhill kolegovu formulaci hluboce obdivoval. Obdivoval ji téměř tolik jako odpověď ředitele Robinsona: “Vřele s vámi souhlasím, kolego Kroute. V mluvnici je tolik výjimek co v Bagdádu zlodějů!” Lze na takové přirovnání zapomenout? “Avšak změnit mluvnická pravidla nemůžeme, ani – abych tak řekl – vyhostit všechny výjimky… Nevzdávat se! To je povinností nás všech. Nevzdávat se!” A pokud profesor Parkhill po svých předcích něco zdědil, pak schopnost nevzdávat se.

“Ne, třído,” řekl, “není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například přídavné jméno dobrý. Neříkáme přece dobrý – dobřejší – nejdobřejší, viďte, že ne?”

“Jistěže ne,” přisvědčila slečna Mitnicková.

“Nikdy!” zvolal neochvějně Norman Bloom.

“To by bylo do smíchu!” zasmál se pan Kaplan.

“Přesně tak. Dobrý – dobřejší – nejdobřejší by bylo jen k smíchu … Co tedy říkáme? X je dobrý, Y je -“

“Kdo to je, ten Iks?” chtěla vědět paní Moskowitzová.

“X je jen symbol,” řekl pan profesor, “znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc… Takže X je dobrý, ale Y je – “

“Kdo je Ypsilon?”

“Jinej cymbol!” zasyčel pan Kaplan. “Proboha všivýho, Moskowitz, vy nerosumíte, že je to načiklad?”

“Mně z toho bučí v hlavě,” zaúpěla paní Moskowitzová.

“Nebučí, fučí,” opravil ji pan Kaplan. “Tak si dejte od pamprésora porodit.”

“Poradit, pane Kaplane!” zaklepal pedagog rezolutně ukazovát-kem. “Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý” zesílil hlas, “a že někdo je ještě -” Zvedl obočí.

“Lepčí,” zívl pan Trabish, mistr pekařský.

“Správně! A chceme-li pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je – ?”

“Špíčkový!”

Páně profesorovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu. “To ne, pane Kaplane.”

“Né špíčkový?” Pan Kaplan nemohl uvěřit svým uším.

“Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vašemu výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý? … Víte to někdo? No tak. Zlý -“

“Horší,” osmělila se Goldie Pomeranzová.

“Výborně! A třetí stupeň?”

“Horšejší?”

“Nnne, slečno Pomeranzová. Ale určitě na to přijdete. Když X je zlý a Y horší, tak Z je -“

“Čí zeť?” Paní Moskowitzová měla oči navrch hlavy.

“Zet jako Z! Ještě jednou. Něco je zlé … něco je horší… a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to -“

“Ahá!” vykřikl pan Kaplan. “Já mám ho!”

“To jsem rád.”

“To spráfný slofo!”

“Tak je řekněte.”

“Průsr!”

Ukazovátko vypadlo panu profesorovi z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli N-E-J-H-O-R-Š-Í.

Při všech těchto úkonech mu bušil v hlavě nejnovější vynález páně Kaplanova nevyzpytatelného ducha: “Zlý … horší … průsr. Zlý … horší … “

Z chodby úlevně zazněl zvonek. Co záleželo jeho bezcitnému kovu na tom, že “Bella, Bella, Roma, Roma” slečny Caravellové zářila dále z tabule, nepoctěna chválou ani kritikou?

3

HRŮZY SOUZVUKU

Poprvé to profesora Parkhilla napadlo, když paní Yanoffská napsala v textu diktované básně:

Jaro se vrací, poslyšte,

co v zahradě zpívá koz!

Od toho dne si stále připomínal, že začátečnická třída bezpodmínečně potřebuje poučení o slovech stejného znění a různého významu čili o homonymech. Přísně vzato, u slov kos a koz by se spíše než o homonymii mělo mluvit o homofonii, protože tato dvojice splývá jen ve své podobě mluvené, a nikoli též psané, jak je tomu u dvojice kos – kos, kde první slovo slovo označuje ptáka a druhé je povelem ke kosení. Ovšem kos a kos jsou spíše slova homoformní, protože se shodují jen v některých svých tvarech, a nikoli ve všech, jak tomu bývá u pravých homonym typu travička – travička a u takzvaných homografů, kde se shoduje pouze podoba grafická, kdežto výslovnost se liší, viz panický – panický.

Ať už byl profesionální žargon jakýkoli (a profesor Parkhill si dával obzvláštní pozor, aby své žáky nemátl děsivými termíny jako homonymie či homofonie), nebylo nejmenší pochyby, že výklad o slovech, která se různě píší a stejně vyslovují, anebo stejně píší, ale liší významem, třídě neobyčejně prospěje.

V dalších hodinách bedlivě sledoval, kdy někdo z jeho žáků nesprávně pochopí souzvučné slovo. Jeho chvíle nadešla, když slečna Pomeranzová v jinak zdařilé kompozici napsala:

Ze zbouraniště odvezli hromady cihel a rumu.

Pan Matsukas pohotově zavrčel: “Do malty nedává rum. Rum dává do čaje.”

“Ale prózim vas,” namítl Wolfgang Schmitt, “proč jenom do čaje? Kdo pije meltu, dá rum do melty.”

“To je blebina,” zívl pan Trabish. “Nekazte rum.”

“Moment!” vložil se mezi ně profesor Parkhill. “Narazili jsme na velmi zajímavý problém. Slečna Pomeranzová použila slovo, které má dva různé významy, a připomínka pana Matsukase nás na to upozornila. Ano, rum, to jsou vlastně dvě různá slova, která se píší úplně stejně!”

Třídu zaplavila vlna úžasu. Někteří by od slečny Pomeranzové takovou virtuozitu nikdy nečekali, jiní ustrnuli nad dalším odhalením, dosvědčujícím proradnou obojetnost gramatiky.

“Dvě slova a jedno písání?” zaúpěla Olga Tarnovská.

“Tarnovská, učit, a né stěžovat!” okřikl ji pan Kaplan. “Vy v baletu netančila dvě tanci na jednu muziku?!”

“Přesně tak!” přistoupil pan profesor k tabuli. “Dávejte pozor, třído.” Napsal velkými písmeny:

RUM

RUM

“Písmena se do jednoho shodují. Ale první rum znamená rozpadlé zdivo na zbořeništi nebo na rumovišti -“

“Achá!”

“- kdežto druhý rum je alkoholický nápoj.”

“Vrťan!” dal se slyšet pan Matsukas.

“Sme ve škole, né v hospodinci!” pokárala ho slečna Zievová.

“Víte co, třído?” zvolal pan profesor nadšeně. “Myslím, že by bylo nesmírně zajímavé, kdybychom zbytek hodiny věnovali právě takovým slovům!”

“Pro mě už zajímavé bylo,” ujistila ho paní Rodriguezová.

“Dobrej nápad,” prohlásil pan Pinsky.

A pan Schmitt zvolal: “Zákva, to zi muzim zapízat!”

“Slyšim tady čmeláci,” utrousil pan Kaplan.

Profesor Parkhill na něj káravě pohlédl. “Takové poznámky do třídy nepatří. To se snad rozumí samo sebou.”

“Dyby Schmitt žek ,samo sebou’, tak bysme mysleli, že tu syká pepiňák!”

“Papiňák,” řekl pan profesor přísně. “Ale je to výraz nespisovný a –

“Prej pepiňák!” zařehtal se pan Bloom. “Kaplan, vy vaříte na měkko ňákou Pepinu?”

Lavice se otřásaly smíchem. Slečna Tarnovská třepetala kapes-níčkem. Pan Blattberg byl u vytržení. Jak bylo panu Kaplanovi, nedalo se poznat. Vždycky, když byl zahnán ke zdi, kterou nemohl zdolat důmyslem ani lstí, nasadil důstojný obličej, plný opovržení k lůze, jejíž nepřístojnosti nesahají lepšímu člověku ani po paty –

“No tak, třído… třído…” Pedagogovo ukazovátko konečně rozruch utišilo. “Poslouchejte mě co nejpozorněji. Řekl jsem, že některá slova, například rum, se vyslovují naprosto stejně, ale mají různý význam. Jiná slova se stejně píší, ale různě vyslovují -” Bleskově napsal na tabuli:

1. PANICKÝ

2. PANICKÝ

“První je odvozeno od slova panic, které označuje nezkušeného mládence, kdežto druhé od slova panika, jistě vám všem známého-“

“Jak to jeden pozná?” zachrčel Jacob Marcus.

“Podle kontextu,” vysvětlil ochotně pan profesor. “Neboli ze souvislosti, v jaké je slovo použito. Jakmile vám to vejde do krve -“

“Mně nikdy nepůjde do krve!” vykřikla prorocky slečna Kipnisová.

“Ale půjde … vlastně vejde,” ujistil ji pan profesor. “Naučit jsme se to museli všichni. A teď třetí skupina. Patří do ní slova, která se stejně vyslovují, ale různě píší. Podívejte.”

Třída zírala na tabuli, kam přibyla dvojice

PLOT

PLOD

“Jistě tato podstatná jména znáte, jde však o to, abyste je dovedli správně použít. Chce to někdo zkusit?”

Přihlásila se slečna Mitnicková. “Se stromu spadl plod a…”

“Co dělal plot na stromu?” zamračil se pan Trabish.

“On … tam rostl,” řekla slečna Mitnicková.

“Plot? Nikdy,” řekl pan Trabish.

“Pozor, pane Trabishi,” přispěchal slečně na pomoc pan profesor. “Slečna Mitnicková mluví o části rostliny, která -“

Pan Trabish se zakabonil ještě víc. “Ona myslí plot, co je živej plot?”

“Jistěže myslím živý plod,” zachvěla se slečna Mitnicková.

Pan Trabish řekl: “Ale živej plot nemůže spadnout.”

“Jak to, še nemůše?” vložil se do sporu pan Feigenbaum. “Když dosrá, spadne.”

“Zivej plot spadne, jen dyš ho číháte nůžkama,” odpověděl pan Trabish.

“Trabish, vy číháte jabka nůžkama?” podivil se pan Kaplan.

“Sem cvok?” opáčil pan Trabish. “Co sem mícháte jabka, Kaplan?”

“Jabka míchá Mitnick!” pohodil hlavou pan Kaplan. “Vy mícháte nůžky.”

Profesor Parkhill chtěl všechno napravit, ale nakvašený pan Trabish ho nepustil ke slovu: “Já nejsem blebec, aby mně padal živej plot ze stromu! Mně nerostou na stromu ploty!”

“Slyšeli jste? Ploty!” chytil se stébla pan profesor. “Pan Trabish mluví o plotech, kdežto slečna Mitnicková o plodech, ale v prvním pádu jednotného čísla je výslovnost obou slov stejná. Takové nedorozumění by bylo vyloučeno, kdyby se dorozumívali písemně!” Pedagog znovu připomněl, jak důležité je znát pravopis, ale na panu Trabishovi bylo vidět, že jakýkoli písemný či jiný styk s ženou, která nerozumí plotům, pro něj nepřipadá v úvahu.

“A teď se, třído, dostáváme ke čtvrté skupině – ke slovům, která se stejně píší, stejně vyslovují, ale -“

“Ale co?!” neudržela se Bessie Shimmelfarbová.

“Jjjj…“přemáhala paní Moskowitzová své zděšení.

“- patří k různým slovním druhům!”

“Joj!” zazněl zoufalý sten naplno.

“Je to nesmírně zajímavé,” řekl rychle pan profesor a právě tak rychle přiložil křídu k tabuli.

l. ŽAL

2. ŽAL

“Vidíte, třído, že písemná i zvuková podoba obou slov je naprosto shodná. Přesto však -” na chviličku se odmlčel, protože si uvědomil, že důvěrou některých žáků a žákyň to otřese, “- přesto však slovo číslo jedna znamená něco naprosto jiného než slovo číslo dvě a naopak.”

Stěny se zachvěly. Nebyl to otřes, ale učiněné zemětřesení. Nevěřícné výkřiky, vzpurné skučení, uražené výčitky zhrzených, žalostivé repetění obětí, které by se nejraději spasily útěkem.

“Slovo číslo jedna,” vznášel se nad tou vřavou hlas profesora Parkhilla, “je totiž podstatné jméno, kdežto slovo číslo dvě je -“

“Né!”

“To je choror!”

Rochelle Goldbergová hltala rozinky, jako by to byl penicilin.

“Prosím vás, poslouchejte mě!” Profesor Parkhill zaťukal na první ŽAL ukazovátkem. “Toto je první pád podstatného jména žal, které znamená hoře, smutek, zármutek, a toto -” zaklepal hůlkou u druhého slova, “je minulý čas slovesa žnouti, které znamená totéž co síci.”

“Psíci?” vytřeštila oči slečna Kipnisová.

“Síci! Neboli sekat kosou, případně srpem.”

Panu Pinskému svitlo. “Do jetele?”

“Kdo je tele?” vyjevil se pan Scymczak, ale to už pedagog vysvětloval: “Ano, sekat jetel nebo obilí – čili kositi, síci, žnouti.” Zauvažoval, nemá-li žáky upozornit také na tvar žíti, který ovšem nesouvisí jen s kosením, ale zároveň s životem… Ne, nesmí dopustit, aby se jim souzvučnost slov stala postrachem. “Podívejme se na jinou takovou dvojici.” Křída zakmitala po tabuli, jako by měla křídla:

1. PIL

2. PIL

“První slovo nám říká, že někdo hasil svou žízeň tekutinou -” “Pil – pil – až se vypil!” zahlaholila slečna Caravellová. “Až se upil,” řekl téměř omluvně pan profesor. “Kdežto druhé slovo je tvar podstatného jména – ví někdo kterého? Vzpomeňte si, co používá dřevorubec, když řeže strom.”

Všichni se zamysleli. Pan Matsukas vyhrkl: “Rum?”

“Používá nástroj zvaný pila, popřípadě více – pil. A to je právě naše slovo číslo dvě.”

“Já to nemůšu věřit!” zakroutil hlavou pan Feigenbaum.

,,Já jo,” zubil se pan Kaplan.

“Ževorupec pila více pil?” huhlal pan Wilkomirski, který se často zaplétal do neřešitelných větných konstrukcí.

“Ale jak poznáme, že je to nástroj, a né pijatyka?” poškubával pan Blattberg řetízkem od hodinek, na kterém měl připevněn mléčný zoubek svého vnuka.

“Podle celé věty,” odpověděl profesor Parkhill.

“A nemůže číslo jedna znamenat číslo dvě a číslo dvě znamenat číslo jedna?” zeptala se Goldie Pomeranzová.

“To je jasný, že můše!” Pan Kaplan přivítal tuto kalamitu, jako by to bylo požehnání.

“Může, slečno Pomeranzová. Ale o to mi právě jde. Vidíte-li to slovo samo o sobě, nepoznáte, jestli je to pil ve významu jedna, nebo pil ve významu dvě. Teprve větný celek, ve kterém je toto slovo použito, nám zcela jednoznačně poví, o který význam se jedná. Řekneme například: Dřevorubec pil mléko. A to je přece něco úplně jiného, než když řekneme: Dřevorubec měl v lesní chatě množství pil.”

“Ách, lesní chaty,” zasnily se italské oči slečny Caravellové, “to je džúdžo.”

“Špíčkovej číklad,” pochvaloval si pan Kaplan.

“V těchto větách si nikdo nemůže splést pil ve významu jedna a pil ve významu dvě. Viďte, že ne?”

“Né!”

“Nikdy!”

“Hlavní je věta, a ne slovo!” zruměněla slečna Mitnicková.

“Přesně tak. A teď jeden hezký příklad na závěr!” Pan profesor potěšené přistoupil k nepopsanému okraji tabule a pomyslel si, že v pedagogice platí stejně jako v životě: poznané strašidlo – přemožené strašidlo. Napsal:

1. RYS

2. RYS

Pátá dvojice homonym znovu rozdmychala požár chaosu.

“To je cu moc!”

“To neni fér!”

“Já – ne – sou – hlá – sím!”

Tentokrát zaznělo “Jojj!” paní Moskowitzové jako zasípění ženy v posledním tažení.

“Nebojte se, je to docela zábavný příklad,” nadlehčil pan profesor svůj tón. (Plaut a Samish soustavně zdůrazňovali, že učitel má jednotvárnou výuku zpestřovat humorem.) “Rys číslo jedna je narýsovaný výkres – a rys číslo dvě je bystré lesní zvíře s typickými štětičkami na uších!” Zvedl prsty k svým boltcům. Ukazovátko se mu tyčilo nad hlavou jako paroh. Nikdo se však nezasmál.

Pan Pinsky namítl: “Proč nemůže být rys číslo dvě výkres a rys číslo jedna ten s těma -” Přiložil si ruce k boltcům.

“Ale jistěže může!” zvolal pan profesor. “Správně jste to pochopil. Rozdíl mezi těmito slovy poznáme teprve z toho, jak byla použita. Slyšíme-li například větu Se stolu spadl rys, hned je nám jasné, že je řeč o výkresu, kdežto věta Se stromu seskočil rys je pro nás informací o zvířeti. Chápete už, jak jednoznačně se význam určí celou větou?”

“Jasně!”

“Úplně!”

“Pamprésor je genyjál,” prohlásil pan Kaplan.

Profesor Parkhill odložil křídu, z níž zbýval pouhý pahýlek. “Vidíte, třído, jak velký pokrok jsme zase udělali!”

Zavládla radost, byť ne bezmezná.

“Mám dotázek!” Ano, byl to hlas pana Kaplana.

“Prosím,” připravil se pan profesor na nejhorší.

“Já rosumim každou číkladu, kerou ste nám tak páječně vyjásnil. Ale jedna věc dělá mně starost…”

Profesor Parkhill si otřel křídový prach z prstů. “A-ano?”

“Můše člověk dát rys čislo jedna a rys čislo dvě pohromádně?”

Pedagog zkrabatil čelo. “Nechápu, oč -“

“Dám číkladu,” řekl pan Kaplan. “Můše rys sežrat rys?”

Profesora Parkhilla rozbolela hlava.

“Faul!” vybafl Norman Bloom.

“Škándal … škándal …” opakovala slečna Tarnovská jako umíráček.

“Já se vystoupnu ze školy!” oznámil pan Scymczak.

“Já rači vemu jeda!” soptila Carmen Caravellová.

“Pan Kaplan má, třído, pravdu,” řekl profesor Parkhill. “Oba významy se skutečně mohou vyskytnout v jedné a téže větě. Rys je sice šelma masožravá, takže by si na papíru nepochutnal, ale mohli bychom říci… například … ehm … Rys vyskočil na stůl, na kterém ležel rys.”

“To znamená, že na stole sou dvě zvíže?” lekla se slečna Schneidermanová.

“Né, jenom jedno a pápir,” uklidnil ji pan Kaplan. “Dyby pápir byl zvíže, nelehne na stůl, ale na větvu.”

“Kaplan za chvilku bude chtít tři významy!” varoval Aaron Blattberg.

“Vám sou dvojčata málo, Kaplan?” šklebil se pan Perez. “Vy cejtite na trojčata? V gramatyce nejsou!”

Profesor Parkhill nevěděl co říct. Jistěže trojitá homonymie (či spíše homofonie) existuje. S potěšením by své poutníčky provedl vábivými proměnami jediné slabiky, která zní lup. Představil si tu krásu na tabuli:

Lupiči ukryli svůj lup.

Hodináři používají při práci silných lup.

Postranní stěna houslí se nazývá lub.

Jako přídavek by mohl zařadit “Lup! luplo, to, když odloupli lub”, ale to by pro začátečníky bylo příliš. Na druhé straně by je asi pobavilo, kdyby vykouzlil rozkošnou “trojčlenku”:

S pomocí silných lup ukryli svůj lup za houslový lub.

Dokonce mu projela hlavou dávná studentská hříčka “Pro její objetí mu objetí celého města nebylo žádnou obětí”, ale to už slyšel svůj ukázněný hlas: “Myslím, že slova s trojím významem si necháme na později, snad na některou z hodin závěrečných.” Proč pokoušet osud? Proč na něj spěchat? Plavbu mezi Skyllou a Charybdou přežil. Ale Poseidonův trojzubec má hroty strašlivé …

“Otevřete si, prosím, učebnici na straně šedesát jedna …” Někdy profesor Parkhill litoval, že se nestal učitelem matematiky.

4

NEUVĚŘITELNÉ ZROZENÍ

NATHANA P. NATHANA

“Pan Aaron Blattberg.”

“Tady!”

“Slečna Fanny Gidwitzová.”

“Zde.”

“Pan Matsukas.”

“Hmff.”

“Pan Nathan P. Nathan.”

“Ano prosím! Dobře naladěn, k práci připraven.”

Profesor Parkhill s úsměvem vzhlédl. Mladý muž jménem Nathan P. Nathan mu dělal radost. Mezi začátečníky zavítal zatím jen třikrát, protože se do školy zapsal téměř dva měsíce po zahájení výuky. Ale na tom nebylo nic neobvyklého. Večerní přípravná škola si zakládala na své pružnosti.

Nathan P. Nathan rozhodně nebyl žádný jazykový zelenáč. Mluvil plynně, suverénně používal nejrůznější rčení a nešetřil hovorovými výrazy. Nelekal se nástrah mluveného jazyka, které byly pro tolik žáků v začátečnické třídě utrpením, ani domorodých zvláštností, kvůli nimž tolikrát propadali zoufalství.

Všem spolužákům se líbil. Bylo mu něco málo přes dvacet, byl energický, rusovlasý, rozevlátých způsobů, mrštného jazyka. A smál se. Pořád se smál. Vypadal jako nejšťastnější mladík na světě. A jeho smích byl nakažlivý. Dokonce i Hyman Kaplan, který zrovna nenosíval srdce na dlani, přizvukoval smíchu Nathana P. Nathana kamarádským pochechtáváním.

Pan Nathan se od ostatních spolužáků lišil i jiným svérázným rysem. Ať byla venku jakákoli teplota, nosil vždy jen lehký svetřík, nikdy sako nebo plášť. (Na pravém boku měl dva svislé žluté pruhy a na levé kapse tlustě vyšité TOŽ – což byly iniciály jeho basketbalového mužstva, jehož název, “Team odvážných žraloků”, se mu v plném znění skvěl na zádech.) Jakmile překročil práh učebny, okamžitě si svetr svlékl. Při vyučování seděl – nabit vědomostmi a elánem – v košili s krátkými rukávy. Pod okrajem zkrácených rukávů se mu klenuly bicepsy zvíci bramboru, svaly tak utěšeně mohutné a ztepilé, že se k nim co chvíli stočil toužebný pohled slečny Tarnovské.

Jediné, co profesora Parkhilla na mladém Nathanovi znepokojovalo, bylo to, že nikdy nevypracoval domácí úkol. Vždycky měl nějakou věrohodnou omluvu: “Pracoval jsem přes čas.” “Onemocněl mi strýček.” “Musel jsem navštívit sestru.” A když byl vyvolán k tabuli, vždycky nějak zdůvodnil, proč tam nemůže jít: “Vymkl jsem si zápěstí.” “Děsně mě bolí kuří oka.” “Včera večer jsem se přetáhl na košíkové.” (Vynechat basketbalový zápas v Lef-kowitzově lize bylo pro pana Nathana stejně nemyslitelné, jako bylo nemyslitelné pro slečnu Goldbergovou zříci se oblíbené mléčné čokolády. Měl největší absenci z celé třídy, a slečna Schnepfová ze sekretariátu ředitelství napsala na toto téma několik ostrých přípisů jak jemu, tak profesoru Parkhillovi.)

Dnešního večera se už potřetí od začátku roku zabývali mluvním cvičením. Minule věnoval profesor Parkhill všechen čas pře-chodníkům, ale pro jeho žáky bylo mluvní cvičení daleko větším martyriem než všechny přechodníkové koncovky. Předstoupit s projevem před třídu bylo něco hluboce osobního. Vyžadovalo to jistotu a sebedůvěru, vyžadovalo to regenerativní pohotovost jedince, podrobeného veřejné pitvě. Neboť kdykoli došlo na kritický rozbor cvičného projevu, bývala třída nemilosrdná.

Večer začal docela dobře proslovem pana Wolfganga Schmitta o Goethovi, jehož básně (“zložené zámozebou v originál němčině”) vychválil řečník jako něco zcela bezkonkurenčního. Pana Schmitta vystřídala “Zajda” Kipnisová s vervním vyprávěním o nepříjemnosti, kterou zažila v jednom zastrčeném krámku, kam chodí nakupovat, když se jí nechce do “nóblových” obchodů. Slečna Gerta Valuskasová přednesla finsky jakousi jímavou báseň a přeložila ji s tak výmluvnou gestikulací, že třída ani nedutala. (Ale protože nikdo z přítomných neznal finsky, nebylo jasné, nakolik je překlad přesný, a nemělo proto smysl slečnin výkon hodnotit.) Pan Finsterwald referoval o tom, že mají v domě brejlovce, který sní až dvě kuřata najednou, a je proto tak tlustý, že sotva leze do schodů. Teprve v závěru vyšlo najevo, že obézní “brejlovec” je oční optik.

Náhle se profesor Parkhill rozhodl, že vyvolá pana Nathana. S povzbudivým úsměvem mu řekl: “Pane Nathane, nemyslíte, že je načase, abyste k nám promluvil také vy?” A rychle dodal: “Pokud se na to cítíte.”

“Já jsem fit jako fík a rád vyhovím,” zasmál se Nathan P. Nathan.

Za toto prohlášení sklidil množství překvapených “ach” a “och” a nádavkem pochvalu od pana Kaplana: “Pašík! Šecky vám fantíme!”

Pan Nathan se znovu zasmál. Jeho rusá hlava prolétla mezi lavicemi, a na stupínek se vyšvihl skokem překážkového běžce. (O jeho zdraví vskutku nemohlo být pochyb.) “Zdravím vás, vážení vespolek!” zahlaholil. “Budu mluvit stručně a k věci. Jmenuju se Nathan P. Nathan, je mi štyryadvacet a narodil jsem se ve vlaku -“

Paní Yanoffská okouzleně vzdychla.

“- moje máti byla peřímo anděl, pámbu jí dej věčnou slávu -“

“Alejchem šolom,” uctil nebožku pan Pinsky.

“- a táta byl kožešník v Oděse, ale utek do Turecka a potom do Anglie, kde poznal a vzal za ženu mou matku, pámbu jí dej věčnou slávu, a do školy jsem začal chodit v New Yorku, ale my byli chudí, tak jsem musel v šesté teřídě peřestat a jít dělat a pomáhat a nosit každý pěťák matce, která byla světice a dnes je v nebi -“

“Ať odpočívá v pokoji,” zvolala paní Shimmelfarbová.

“- a dělal jsem různě, nejdeřív jsem tahal vozejk v konfekci, potom jsem balil zboží u jednoho šéfa, hotovýho vraha, a teď vy-cepávám polštáře, cepu do nich kapok, to jsou takový jako chlupy, perostě celý hory kapoku, osum hodin denně a půl dne v sobotu -“

“Skandál,” zasyčel pan Marcus, muž krajně zbožný, a proto ctící den sobotní.

“- ale mně to nevadí, protože mě dobře platějí a sou tam samí bezva kluci. Teď chodím do téhle školy, protože – no protože i když si myslíte, že mluvím dobře -“

“Jako zdejši roták!” vykřikla slečna Gidwitzová.

“- číst tak dobře neumím a na pravopis kulhám. Tak se chci naučit správně číst a psát, aby na mě táta byl pyšný. Doufám, že všichni další kripli v naší teřídě to zvládnou taky a budou perefektní. Děkuju vám, dámy. Děkuju vám, pánové. Děkuju vám, pane parafesore, upeřímně.” Bujarý mladík se zasmál a boxerským poskokem odhopsal na své místo. Za ním povívaly krátké rukávy.

“Prímovej projev!” zvolal pan Kaplan.

“Och, ten pan Nathan …” vydechla slečna Mitnicková.

“Bravo!” zapěla Carmen Caravellová. “Bravissimo!”

“Delikates!” zajásala paní Moskowitzová, která se výjimečně vynořila z říše věčných chmur.

“Bylo to vynikající, pane Nathane -” začal pan profesor, ale k rozjařenému Nathanovi už se otočil Hyman Kaplan, jehož energie dosud neměla konkurenci, a prohlásil: “Proměsamě buďte naroděnej čeba v pocemce, mladej, vy ste udělal žeč, za kerou musíte bejt chrtej! Ale nežikejte, že sou ve čídě kripli. To není chesky. Rači žikejte zelináči. Ale já stejně -“

“Pane Kap -“

” – vám kráduluji, Nathan. Kráduluji čídě, že máme takovýho studentíka! Kráduluji škole, že ji náštěvuje zdejši roták! Krádulu -“

Kolika dalším osobám a institucím hodlal pan Kaplan gratulovat, zůstalo tajemstvím, protože zvonek ohlašující přestávku ho přerušil svým slavičím trylkem.

Po přestávce byly komentáře k řečnickému vystoupení Nathana P. Nathana (alespoň zpočátku) právě tak stručné jako hojné.

“Byl to krásný projev,” červenala se slečna Mitnicková, “i když není třeba říkat peřímo místo přímo a cepu místo cpu.”

“A pan profesor není parafesor,” poznamenala puntičkářsky slečna Zievová.

“Proč dávat na každý slovo extra slabiku?” zlobil se Gus Matsukas.

“To je zvyk,” smál se Nathan P. Nathan.

“Tak odvykat!” odsekl pan Blattberg.

“Já se to naučil od otce. On tak mluví.”

“Tak neodvykat! Ctít otce svého!” zvolal pan Pinsky. “Žádná škoda pro jazyka.”

“Kolik je starý pan otec?” zeptala se dychtivě paní Tomasicová.

“Třído -” ujal se slova pan profesor. “Myslím, že -“

“Kam jel ten flák?” vypískl Vincente Perez.

“Jaký flák!” zeptala se slečna Schneidermanová.

“Ten flák, co ste na něm narodil!”

“Já nevím,” zasmál se pan Nathan.

Třída vyvalila oči.

,,Vy nevité, kde ste narodil?!” zasténala paní Moskowitzová.

“Nikdo vám neřek, jestli ste Turek, Žvýcar nebo Holanďák?” zeptal se pan Vinograd.

“Nikdo to nevěděl,” řehonil se Nathan P. Nathan. “My hrozně spěchali. Otec vlez do perevního vlaku, kam se rodina vešla.”

“V jakém státu?” naléhala slečna Gidwitzová.

“V Kanadě.”

,, Až ?!” vyjekl pan Scymczak, který si spletl Kanadu s Austrálií.

“Tak on neni Američan!” Zklamání slečny Goldbergové bylo tak veliké, že snědla dva dílky plněné tyčinky.

“Tak on je Kanadyján!” zvolal pan Kaplan. “To si dám líbat!”

Profesor Parkhill musel několikrát zabubnovat na stůl, aby rozvášněné fórum utišil. “Myslím, třído, že bychom se měli vrátit k jazykové stránce proje -“

“Neni státní občanství důležitější než ňáký extra slabiky?” To se ozval Norman Bloom, pichlavý jako vždy.

“Totiž -“

“Ať Natan Pé Natan žekne,” vyjelo náhle z pana Kaplana, “co má v národním listu!”

“V rodném listu, pane Kaplane -“

“Já rodný list nemám,” smál se pan Nathan.

“Có?!”

“Né!”

“Champa!”

“Ať stydějou!”

Sympatie s mladým Nathanem se mísily s trpkou kritikou úřadů ve Washingtonu, Ottawě a několika zcela nezúčastněných metropolích.

“To je ale zločin, dyš nedají rodnej papír miminovi, kerý narodilo.”

“Víme, jestli nenarodil v Aljašku?” namítl pan Blattberg. “Víme, jestli neni Eskymáč?”

“Kdepak, náš vlak přes Aljašku nejel,” smál se pan Nathan. “Jeli jsme přes Niagarské vodopády. A zrovna nad nimi jsem se narodil.”

Takovou senzaci by nevyvolal ani velbloud hrající na dudy.

“Nad Nyjakárem? Co je jeden z divu světa?”

“Vy ste roděnej na mostu?!” zvolal pan Pinsky.

“Třído -“

“Je to mošný?”

“Vy neblaznějte,” ušklíbla se paní Moskowitzová, veteránka dvou porodů. “On u porodu nemoh vidět -“

“Dámy, prosím vás -“

“Možno že viděl!” zanyla Olga Tarnovská. “Možno že první, co viděl, byl Nyjakár!”

“Já začal vidět až v druhým měsíci!” zubil se pan Nathan.

“Ani jeden kouk za okno?” špulila rty slečna Tarnovská.

Pan Nathan se prohýbal smíchy. “Nezapomínejte, že když jsme jeli přes Niagaru, nevěděl jsem, jestli jsem v máti nebo z máti ven!”

“Majnkot!” zanaříkal pan Feigenbaum.

“Má pravdu,” řekla paní Yanoffská.

“Góspodi, Góspodi,” sténala Olga Tarnovská.

“Třído -“

“Momentik!” vyskočil pan Kaplan a po způsobu slavných rétorů sevřel v hrsti klopu svého saka. “Nátan Pé Nátan, poslechněte moje slofo! Myslejte. Myslejte silně. Kde česně -“

“Pane Kaplane -“

” – ste nadech první dech?”

“Uperostřed mostu,” zabublal pan Nathan.

V tápajících zeměpiscích zápolilo ohromení s pochybami. Třída se zmítala mezi posvátnou hrůzou a neschopností uvěřit.

“Prosím vás, dámy … Pánové …”

“Copak někdo můše bejt občan mosta?” vydechl pan Kaplan.

“Most neni štát!” protestovala slečna Valuskasová. “Každý se musí narodit v nějakom štátě!”

“Já si nevybíral,” smál se pan Nathan.

“Někdo rodí na lodích!” vyhrkla paní Yanoffská. “Malej Sammy od mýho bratra rodil na palupě -“

“Moje sestra narodila ve stuchu! Letecky!” vykřikl pan Perez.

“Třído -“

“Ticho!” zahřměl pan Bloom. “To sou sprklý závěry. Jak může ten mladej vědět, že udělal první dejch ve vlaku! Dyť byl malý mrňo! A jistě řval jako dur. Kdo mu řek, že začal dejchat akorát na prostředku -“

“Průvodčí,” zazubil se pan Nathan.

“Průkopčí?” nechtěla věřit svým uším paní Moskowitzová.

“Průvodčí, co proved porod!” zvolal pan Kaplan.

“Kdepak,” smál se P. Nathan. “Porod provedla matka sama.”

“Vlasnoručně?”

“Žádnej dochtor? Žádný sestřičky?”

“A co otec?” zeptal se pan Kaplan. “Nežek vám to otec? Dyť byl čítomnej!”

“Otec omdelel. Hned jak máti dostala porodní bolest.”

“Tak zeptejte matky!” zařval pan Blattberg.

“Jak můše ptát matky, dyš matka je v nebi!”

“Alejchem šolom,” pravil velebně pan Pinsky.

“Třído, já musím trvat na tom, abychom se nazabývali touto – touto tematikou!” Profesor Parkhill klepal kotníky prstů do židle, až ho z toho rozbolely ruce. “Otázky spojené s narozením pana Nathana jsou sice velmi zajímavé a podnětné – to v nejmenším nepopírám – ale myslím, že je načase, abychom se vrátili k učební látce. Proberme si projev pana Nathana jako takový. Podívejme se na chyby, které jste si při poslechu poznamenali – a uvažme, co by se na něm dalo zlepšit.”

Odtrhnout dospělé žáky od vzrušujících záhad porodu proběhnuvšího na mostě přes Niagaru a přitáhnout je k všedním prohřeškům proti výslovnosti nebylo věru snadné – zvláště když projev Nathana P. Nathana prokázal tak kosmickou šíři záběru i slovníku a tak plynulé ovládání nemateřského jazyka, že každý ve třídě by si s tímto žákem ochotně vyměnil místo.

“Kdo by tedy chtěl zahájit celou diskusi znovu?” zeptal se profesor Parkhill. “Pan Trabish?”

Pan Trabish celé drama Nathanova neobvyklého zrození pro-dřímal, a když ho teď pan Scymczak rýpl do žeber, zeptal se pouze: “Kolik je hodin?”

Profesor Parkhill se zamračil. “Paní Shimmelfarbová?”

Paní Shimmelfarbová řekla: “Mně se nelíbí, že pan Nathan nadává svýmu šéfovi vrah.”

“Však to byl taky gauner,” smál se pan Nathan. “A šel bručet. Do basy.”

“Slečna Gidwitzová?” řekl rychle pan profesor. (Kdoví, jaké furore by se kvůli někdejšímu zaměstnavateli pana Nathana mohlo rozpoutat.)

“Pan Nathan říkal v projevu bezva” řekla slečna Gidwitzová. “A bezva je slánkové.”

“Ano,” řekl profesor Parkhill. “Je to slovo slangové -“

“Já mám slang rád,” rozzářil se pan Nathan.

“Já mám ráda slovo pošuk, ale ve škole je nemluvím!” řekla paní Yanoffská.

“Co je pošuk ?” zahučel pan Wilkomirski.

“Třído!. .. Slečna Pomeranzová?”

“Pan Nathan mluvil velmi hezky, jedno dobré slovo po druhém,” vzdychla slečna Pomeranzová. “Ale já myslím, že nemá dělat celý projev razdvatři a mluvit tak dlouhé věty.”

“To byly správné věty,” osmělila se slečna Mitnicková.

“Ale má odstavit aspoň odstavec!” stěžovala si slečna Pomeranzová. “A má počkat na čárku, středník a nápodobně.”

“To je velmi užitečná připomínka,” řekl pan profesor. “Máte totiž, pane Nathane, tendenci hovořit příliš rychle.”

“To je fakt!” zachechtal se pan Nathan. “Proto chodím do školy. Já se nikdy nenaučil dělat odstavce nebo počkat u čárek, protože doma mluvíme takovým fofrem, že by se jeden nedostal ke slovu.”

“Takovým tempem” opravil ho pan Parkhill.

” Tempem?” zaradoval se pan Nathan. “Zase jsem se něco naučil!”

“Nátan!” zvolal pan Kaplan, který téměř pět minut mlčel. “Byl ste někdy povolenéj volit?”

“Jistě. Jsem přece Američan.”

“Jak můžete vědět, že nejste Jižní Afričan?” ušklíbl se pan Bloom.

“Tetka ptám já,” řekl pan Kaplan. “Nátan, u volení musí každej dát podropný výdaje -“

“Podrobné údaje jsem uvedl.”

“Tak dyš chtěli místo narodění – co ste řek?”

“Pullman.”

Třídou zazmítala nová smršť.

“To je město?”

“Americký?”

“Nebo stát?”

“Pán profesor!” zahořekovala OlgaTarnovská. “Je takové místo ?”

Profesor Parkhill řekl: “Když pan Nathan uvedl jako místo svého narození Pullman, myslel tím zřejmě, že se narodil ve vlaku.”

“Ježkový oči!”

“Vlaky mají mena?” zamžikal pan Schmitt.

“Jednotlivým vozům se jména dávají,” vysvětlil profesor Parkhill. “Často jsou pojmenovány po některém národním hrdinovi nebo podle nějakého indiánského kmene -“

“Hyndyjáni mají vlaky?” užasla paní Yanoffská. “Já myslela, že mají koni a kvikvany!”

” Vigvamy, paní Ya -“

“Tak proto on menu je Nátan P. Nátan!” zvolal pan Kaplan. “To P. snamená Pullman!”

“Správně!” smál se pan Nathan.

“To snamená, že Nátan P. Nátan mluvil čistokrefnou pravdu,” prohlásil pan Kaplan. “On narodil v Pullmanu! A Pullman je jeho naroděniště!”

“Počkat!” vybuchl pan Blattberg. “Existuje na světě město Pullman? Nebo dává vláda občanství postelům a vagónům a -“

“Třído!” Hlas pana profesora zazněl od poličky, na níž byl uložen objemný a málokdy používaný lexikon. Právě do něj nahlédl. “Ano! Existuje město Pullman! Je ve státě Washington. A jmenuje se tak i jedna čtvrť v Chicagu, kde se původně vyráběly Pullmanovy lůžkové vozy!”

“Huráá!” vykřikl pan Kaplan. “Nátan P. Nátan neni žádnej švindlák! Můše si vyprat! Můše narodit do Čikáku -“

“Na to je moc mládej -“

“- nebo do Fašiktónu. Já sem pro Fašiktón!”

Pan Nathan se třásl smíchy. “Už se stalo. Když jsem volil po-perevé, což bylo loni, a zeptali se mě na místo narození, odpověděl jsem: ,Pullman.’ Úřednice řekla: ,Aha, ve státě Washington. Odtud je můj manžel.’ A já se s ní nehádal.”

“Chýtrej hlava!”

“Prima!”

“A potom se zeptala, jestli mám rodný list.”

“Och!”

“Né!”

“Co vy dělal?”

Pan Nathan se znovu rozesmál. “Řek jsem, že ho má otec, což je pravda. Ale řek jsem, že je v Kanadě, což fakticky byl, protože verecholila kožešinová sezóna.”

“Pomalu!” zabouřil pan Blattberg. “Nathan chytračil, ale já říkám, že to neni legál. Když se kluk narodí ve vlaku a nad vodou, a né na fest půdu Spojenejch států -“

“A kojenáč naroděnej ve fláku nemá práfo?” zvolal pan Kaplan. “Miminek je pytel prampor? My -“

“Pane Kap -“

“- máme ústafu! Jestli Nátan P. Nátan narodil jednu píďu za lajnu -“

“Tak dost, Kaplan!” vzplanul Norman Bloom.

“Kaplan, do toho!” zvolal loajální Sam Pinsky.

“Nátan,” pokračoval pan Kaplan, “vy mně odpovězejte jednu věc. Stichnul ste se porodit v Júesej? Můšete bejt roděnej občan?”

“To právě nikdo neví,” smál se pan Nathan.

“Třído -“

“Tak propasenej šanc! Dybyste pospíchnul jednu minutku – maximal šferotinku!” (“Šferotinka” bylo páně Kaplanovo označení pro čtvrthodinu.)

“Třído, skutečně nerad uzavírám tuto diskusi!” oznámil pan profesor. “Ale za chviličku nám skončí hodina a mám několik drobných připomínek k projevu pana Nathana. Pokud si dobře vzpomínám, řekl jste, pane Nathane, ,na pravopis kulhám’. Správnější by bylo -“

“Mám ho!” vykřikl Hyman Kaplan. “Mám šešení! Nátan -“

“Pane Kap -“

“- ten váš flák! Myslejte! Šel on do Júesej, nebo od Júesej?”

Pan Nathan se radostí plácl do stehna. “Jeli jsme z Kanady, takže jsme jeli do Ameriky!”

“Fajn! Stáčí! Dyš bude počeba, odvoláme na Nejfiší soud!” Tolik úřadomilovnosti pan Kaplan ještě nikdy neprojevil. “Dyš flák někam de, každej basažér čepokláduje, že ho donese až tam! Dybyste narodil, než je chrániční čárka, tak je malér. Nejste chráněnej. Ale dyš ste narodil, až je chrániční čárka, tak vaše rodiči čepokládali, že narodíte na americkým půdu. A čepoklád je směroplatnej! Proto -“

Co na tom, že do páně Kaplanova průniku pohraničním územím zazněl zvonek? Nikdo jej neslyšel, nikoho nezajímal.

“- ste žádnej občan, poněvač ste roděnej v Júesej! Kráduluji vám, žádnej občane Nátane P. Nátane!”

Pan Nathan se smál, až se za břicho popadal. “Teda, pane Kaplan, vy ste kanón. Vy ste bezva kluk! To musím říct tátovi.”

“Kaplan je roděnej advokát!” prohlásil pan Pinsky.

“Advokáti sou ksindl,” zahučel Norman Bloom.

“Ksindl?” řekl pan Kaplan. “Jak z kerý strany.”

Zvonek ještě autoritativně vyzváněl, ale rozpálená a rozštěbetená třída se už hrnula z učebny. Uprostřed houfu gratulantů kráčel Nathan P. Nathan, na jeho konci uzarděle cupitala slečna Mitnicková. Kdosi vykřikl: “Tak zajímavá hodina eště nebyla!”

“Tík,” řekl pan Kaplan.

Profesor Parkhill klesl na židli. V učebně zavládlo úlevné ticho. Pomalu si sundal brýle. Promnul si oči. Byl zcela vyčerpán.

A také zaskočen. Jak mohl, probůh, tušit, že věc tak prozaická, jako je procvičování mluveného projevu, přeroste v bouřlivou kauzu – Kaplan versus Přistěhovalecký úřad?

5

PADESÁTKA PROFESORA PARKHILLA

Pan profesor přišel do třídy v 18.30, celou hodinu před začátkem vyučování. Přišel by ještě dříve, ale školní “správce”, pan Janowitz, absolutně nesnášel, aby mu někdo překážel při zametání podlahy a mytí tabulí.

Nemohl se těch tabulí dočkat (a při čekání na chodbě měl pocit, že se jich nedočká nikdy). Sotva nevrlý pan Janowitz zavrčel “Je to hotovka”, vrhl se do třídy. Vytáhl z aktovky složku nadepsanou PŘÍPRAVY a přistoupil k nablýskaným černým plochám. Když zvedl v prstech zbrusu novou křídu, vzrušením se mu tajil dech. (Na počátku týdne dával pan Janowitz na konzoly u tabulí nové křídy – a od jisté doby jen na počátku týdne. Ředitel Robinson totiž na jedné schůzi svému sboru vytkl: “Kvantum křídy, které se spotřebuje v našich třídách, by stačilo na zbudování bílých útesů doverských!” Jen málokterý představený by byl schopen formulace tak názorné.)

A dnes začínal nový týden. Po celý víkend zastiňovala všechny pedagogovy myšlenky jedna jediná … Velkými písmeny napsal do levého horního rohu první tabule:

SLOVESNÉ TVARY

A s úsměvem začal přepisovat ze složky, kterou držel v levici:

1. dávat

2. dávám

3. dával jsem

4. byl jsem dával

5. budu dávat

6. dával bych

7. byl bych dával

8. dávej

9. dávaje

Profesor Parkhill postoupil k další tabulí.

10. dávat se

11. dávám se

12. dával jsem se

13. budu se dávat

14. dával bych se

15. byl bych se dával

16. dávej se

17. dávaje se

Postoupil k třetí tabuli.

18. být dáván

19. jsem dáván

20. byl jsem dáván

21. budu dáván

22. byl bych dáván

23. byl bych býval dáván

24. buď dáván

25. jsa dáván

Na řadu přišla čtvrtá tabule.

26. dát

27. dám

28. dal jsem

29. byl jsem dal

30. dal bych

31. byl bych dal

32. dej

33. dav

34. dát se

35. dal jsem se

36. dám se

37. dal bych se

38. byl bych se dal

39. dej se

Pan profesor přestal psát a mnul si strnulý ukazovák. Pak pozvedl křídu k rohové tabuli, která s popsanými tabulemi svírala pravý úhel, a pustil se do dalšího sloupce:

40. být dán

41. jsem dán

42. byl jsem dán

43. budu dán

44. byl bych dán

45. byl bych býval dán

46. buď dán

47. jsa dán

48. dávávat

49. dávával jsem

50. dávával bych

Rozjařeně i trochu zmořeně uložil pahýlek křídy do truhlíku. Padesát příkladů! Rychle je přelétl očima, ne bez hrdosti. Celá padesátka! Profesor Parkhill zatoužil, aby dnes večer přišel do třídy ředitel Robinson, libující si v neohlášených inspekčních výpravách.

Padesát příkladů – zamyslil se pedagog – a to mezi ně nezahrnul tvarové varianty jako dejž nebo budiž dán, nemluvě o tom, že pominul tvary 2. a 3. osoby čísla jednotného a všechny tvary čísla množného. S těmi by počet příkladů dosáhl téměř tří set. A kdyby přidal tvary pro ženský a střední rod (například budu dána, budu dáno), bylo by to na devět set příkladů, to znamená … ano, skoro dvě stě na jedné tabuli. Nepřidal je však, protože z celého srdce souhlasil s výmluvnou pasáží, v níž píší Plaut a Samish:

… začátečníci jsou zhusta odrazováni a někdy silně deprimováni přemírou příkladů. Tak jako zkušený lékař podává pacientovi i nejlepší lék v odměřených dávkách, protože zná nebezpečí plynoucí z většího (či dokonce smrtelného) množství medikamentů, musí se také učitel vyvarovat neuměřenosti, která ho svádí neméně než lékaře k tomu, aby použil “houfnici” tam, kde obezřelost velí vystačit s málem. A vskutku, méně je častokrát více!

Padesát příkladů … Profesor Parkhill doufal, že se svým optimis-mem nedal unést. On přece vůbec nepoužil “houfnici”, dělo, jež kdysi metalo celý “houf” stejných kamenů na jediný cíl. Každý příklad na těchto tabulích se od ostatních liší, každý je případem svého druhu, stojí na vlastních nohou a má svůj přesný význam. Cožpak je možné – argumentoval profesor Parkhill v duchu – aby se správný přehled slovesných tvarů vyhnul času předminulému nebo ignoroval přechodníky? A lze podat studentům lepší důkaz, jak úžasné, jak bohaté a tvárné jsou zdroje jazyka, kterému se tak statečně a usilovně učí?

Vtom ho vyplašil jakýsi podivný zvuk – jako by za ním zachroptěl skrčený člověk. V zamyšlení ani neslyšel, že do třídy vešel jeden z jeho žáků. Byl to pan Scymczak. Neseděl však na svém obvyklém místě (v třetí řadě na kraji), ale opíral se o stěnu a jeho obličej měl barvu pomněnky.

“Dobrý večer,” usmál se profesor Parkhill.

Táhlý chropot nepřerušila jediná smysluplná slabika. Pan Scymczak svíral v jedné ruce klobouk, z druhé mu bezvládně visela učebnice.

“Pane Scymczaku …”

Branou bezkrevných rtů se prodralo sípavé tremolo.

“Pane Scymczaku!” vykřikl profesor Parkhill vylekaně.

Fasádník z Gdaňska obrátil oči v sloup a s tichým zasténáním či zaštkáním odvrávoral z učebny.

“Pane Scymczaku! Neodcházejte, prosím -“

Pedagog zaslechl už jen chvatné kroky po chodbě. Sesul se na židli. Co se proboha … Vždyť měl pana Scymczaka docela rád. Ze by snad –

“Brývečer!” zanotoval ve dveřích bujarý tenor.

Profesor Parkhill vzhlédl.

“Dobrý večer … pane Kaplane.”

Pan Kaplan s obvyklou vervou zamával a pobroukávaje rázoval ke svému nezadatelnému trůnu uprostřed první řady. Posadil se, vytáhl na lavici slohový sešit, srovnal si tužky a pastelky a vesele pohlédl na tabuli. Poté viděl profesor Parkhill, jak jeho žák sjíždí po sedátku a rychle pozbývá úsměvu.

“Pane Kaplane! Co je vám?”

Zdrcenému žákovi zaklokotalo v hrdle. Skelný pohled mu klouzal po slovesných tvarech číslo deset až sedmnáct a hlava rotovala.

Znenadání se v otevřených dveřích objevil obličej profesorky Higbyové. “Pane kole -” Nedopověděla. Takovou proměnu v jejích rysech profesor Parkhill dosud nezažil. Vypadala jako čerstvě nabalzámovaná nebožka. Nedívala se však na něj. Třeštila oči na popsané tabule.

Rychle řekl: “Chci žáky přehledně seznámit s různými slovesnými tvary -“

“S padesáti?” zalapala po dechu jeho kolegyně.

“- abych jim ukázal pozoruhodnou šíři -“

“Tak to jste ukázal! To tedy ano!” Bez jediného dalšího slova mu hodila na stůl růžový oběžník a odpádila.

Profesor Parkhill se zachmuřil. Přitiskl záda k opěradlu židle. Hodiny na stěně tikaly tak hlasitě jako buchar bušící do kovového plátu. Obličej George Washingtona na ušlechtilé litografii strnul hrůzou, oči účastného Abrahama Lincolna byly plné děsu.

Pedagog si odkašlal. Pohlédl na pana Kaplana, který teď zaujímal polohu téměř horizontální. “Ehm – pane Kaplane -” řekl a s nelibostí si uvědomil, že chraptí.

Sluch pana Kaplana byl právě tak ochablý jako jeho údy.

“Pane Kaplane,” přidal profesor Parkhill na hlase.

Sesutá postava v první řadě se zachvěla.

“Pane Kaplane, smím se vás na něco otevřeně zeptat?”

Kandidát otevřeného dotazu sebou zazmítal, jako by se vyprošťoval ze svěrací kazajky, a tato aktivita vdechla jeho bezbarvým lícím odstín ovesné kaše.

“Pane Kaplane, myslíte si – ale zcela upřímně, prosím – že jsem to s těmi příklady – přehnal?”

“Sou páječný…”

“Děkuji vám. Ale myslíte si, že je jich příliš mnoho?”

Pan Kaplan zamžikal. Naprázdno polkl. V hrdle mu cosi zabublalo, ale vtom se otevřely dveře a na prahu stanula Rochelle Goldbergová, žena právě tak neohrožená jako statná.

“Goldbergová, neomdlejte!” zvolal pan Kaplan.

“Co?”

“Nedívejte k tabulám!”

To stačilo, aby se slečna k tabulím obrátila.

“Slečno Goldbergová -” začal profesor Parkhill. “Já – slečno Goldbergová!!”

Slečna Goldbergová neomdlela. Ba ani nezavrávorala. Jen jí poklesla brada a z rukou jí vypadly učebnice, kabelka a sáček ovocného želé. (Proč se zrovna toho večera zásobila posilující výživou v podobě ovocného želé, a ne obvyklými nugáty, karamelkami či mentolkami … Profesor Parkhill věděl, že se to nikdy nedoví. Kdyby mu v té chvíli blesklo hlavou, že cesty boží jsou nevyzpytatelné, nikdo by se mu nemohl divit.) Pekelné oválky se na podlaze rozletěly do všech stran a poskakovaly jako dětské kuličky: žluté, růžové, bílé, hnědé …

Pan Kaplan vykřikl: “Já vás fároval!” a padl na kolena. Slečna Goldbergová také. A pan profesor se v situaci tak naléhavé nemohl nepřidat. Všichni tři lezli po zemi a lapali bonbóny, kutálející se pod židlemi a lavicemi, jako by třída byla obrovský hrací automat.

“Nezlobte se, prosím vás -” koktala nebohá slečna. “Já moc omlouvám -“

“Nic se nestalo,” řekl pan profesor.

“Já taky něco pokasím,” přiznal pan Kaplan.

“Já tolik stydím!”

“Nemáte proč, slečno Goldbergová. Ani v nejmenším -“

“Podruhý sypejte švejkačku,” radil pan Kaplan. “Ta neskáká cik cak.”

“Žvýkat ve škole je neslušnost,” zakňourala slečna Goldbergová.

“Neslušnost je udělat pamprésorovi strakatou kalhotu!”

Kolena profesora Parkhilla se vskutku začínala podobat lepkavé paletě. “To nic, to nic. Už dávno jsem ten oblek měl dát do čistírny.”

Konečně se třem párům silných rukou podařilo podlahu uklidit. Pan profesor se postavil a statečně se usmíval. Zvedl se i pan Kaplan a kysele pohlédl na slečnu Goldbergovou, která se zvedla a oznámila: “Já musím do vé cé.”

“Ale vraťte se, slečno,” zaprosil profesor Parkhill.

“Póvinost je póvinost!” zamračil se pan Kaplan.

Ale to už byla slečna Goldbergová v půli cesty ke svému útočisti.

Pan profesor si začal oprašovat kalhoty a otírat upadané ruce. “Jak jsem říkal před tímto nešťastným nedopatřením… ” Odmlčel se. “Mám pocit, že jsem toho na tabuli napsal příliš.”

Pan Kaplan vzdychl.

Jeho učitel náhle řekl: “Myslíte, že by bylo moudré něco smazat?”

“Ty numery,” odpověděl žák.

“Prosím?”

“Dejte pryč numery.”

Profesor Parkhill na něj zaraženě hleděl. “Vy myslíte, že bych měl smazat všechny číslice?”

“Jasně! Dyš Moskowitz – dávám čiklad – bude vidět numeru padesát, lepne ji pepka.”

“Proboha.” Profesor Parkhill si upravil brýle. “Co kdybych vypustil čísla vyšší než – řekněme čtyřicet.”

“Já návrhuju šecky.”

” Všechna?“opakoval nešťastně profesor Parkhill.

“Komplet.”

“Ale -“

“Dívejte, pamprésor,” řekl pan Kaplan trpělivě, “dyš perete dítě ven, nežikáte: ,Pocem, dáme si 10 km!’ Ten dítě by žek: ,Có?! 10 km? Já nemůšu!’ Tak vy mu žikáte: ,Pocem, dáme si vyházku – prima vyházku, mošna dlouhanáckou vyházku …’ “

Profesor Parkhill přistoupil beze slova k tabuli. Udělal sérii svislých tahů houbou a během devíti sekund smazal jedenadeva-desát číslic. “Ano, tak je to skutečně lepší… Budu – budu vám vděčný za všechny další návrhy. Opravdu vděčný.”

Pan Kaplan zářil. “Je pro mě čest.”

“Můžete to posoudit přece jen … objektivněji než já.”

“Já nesoudím! Vy ste špíčkovej učitel! Já nejsem kondementní, abych -“

“Chtěl jsem říct, že si utváříte celkový dojem z jiného hlediska než já. Vidíte nejen stromy, ale i les. Co byste tedy ještě navrhoval?”

Pan Kaplan omluvně zkřivil ústa. “Já nechci dělat, že sem větší kecpert než pamprésor …”

“Mluvte, prosím, zcela upřímně!”

Mudrc zavřel jedno oko. “Já bych odmásnul eště fůra čikladu.”

“Fůru?!”

“Eště víc než fůru. Celej majlant!”

Pan profesor dlouze vzdychl. “Které příklady byste smazal?”

Pan Kaplan se poškrábal na bradě. “Co počebujou začátníci pro sloveso? Cítomnej čas, minulej a pudoucí. To stačí na celej šifot.”

Profesor Parkhill se snažil zakrýt své zděšení. “Vy byste smazal všechno kromě tvarů minulého, přítomného a budoucího času?”

“Míle rád.”

“Ale ty ostatní tvary jsou… jsou přece velmi užitečné!”

“Fáči sou taky ušitečný,” meditoval pan Kaplan, “dyš krevácíte. Ale dyš nekrevácite ani v jednom palců, proč fáčovat celou ruku?”

Pedagog se s chřadnoucí láskou a vadnoucí pýchou díval na impozantní dvojici: na vznosné byl bych dáván a na skvostné byl bych býval dáván. Bylo mu strašně. “Ale když smažu všechny příklady mimo -“

“Čítomnej, minulej, pudoucí.”

“- zbudou jen tři tvary!”

Pan Kaplan pokrčil rameny. “No á? Hladovej nepočebuje puší-rovat. Někdy je centvič lepčí než pankejt!”

“Chcete říct banket”

“Tíky.”

Profesor Parkhill se otočil k tabuli. “Nemohli bychom nechat víc než tři tvary? Alespoň několik dalších? Myslím ty nejpotřebnejší –

“Kerý?”

“Například dal bych. To je velmi důležitý tvar. A dej. A -“

“Jo,” souhlasil pan Kaplan, “to je ušitečný.”

“Ty dva bychom snad zachovat mohli, ne?” řekl pedagog úpěnlivě.

“Schváluju,” odpověděl pan Kaplan.

Mohutnými, rozmáchlými tahy houby, byť se srdcem těžkým a zarmouceným, smazal profesor Parkhill každou slabiku, kterou na patero tabulí napsal. Pak vyměnil houbu za křídu a za pochvalného Kaplanova pobroukávání napsal:

dávám

dal jsem

dám

dal bych

dej

Přiložil křídu ke rtům a soustředěně se zadumal. “Takhle je to určitě jednodušší…”

“Špičkový!… A tetka tam dejte numery.”

“Čísla?”

“No jasně!”

“Ale proti číslům jste původně byl, ne?”

“Já byl proti číslu těch číslů. Ale tetka sou jenom pět. A úvodně byly padesát!”

“Ale -“

“Padesát je rána do palic. Ale pět? To dá čídě naděju!”

Profesor Parkhill připsal na tabuli 1, 2, 3, 4, 5.

Teprve když večerní výuka skončila (a toho večera šlo všechno jako po másle), vzpomněl si, že si musí přečíst růžový oběžník, který mu kolegyně Higbyová předala docela nedávno, a přece tak dávno, dávno …

Všem členům sboru

17. t. m. jsem zdůraznil, že je třeba radikálně snížit spotřebu křídy při výuce. Opomněl jsem dodat, že snížená spotřeba křídy se výrazně odrazí v prodloužené životnosti našich mazacích hub!

Věřím, že každý člen sboru na to bude ode dneška pamatovat.

Leland Robinson, ředitel

6

PAN K*A*P*L*A*N ZÁPASÍ

S HÁČKOVANÝM R

Profesora Parkhilla trápilo ř. Už celé týdny mu bylo jasné, že s výslovností této hlásky bude muset něco udělat – něco radikálního. Neboť ze všech hříchů, kterých se jeho začátečníci na zvukové stránce jazyka dopouštěli, mu nejvíc drásalo nervy lehkomyslné vytlačování ryzího r nekalými náhražkami; nemohl přenést přes srdce, že se řeky mění v “šeky” a dřepy v “čepy”, že koření je uloženo v “koženkách” a panovníci panují v jakýchsi “šíších”.

Uvědomoval si, že u některých žáků jsou celoživotní výslovnostní návyky téměř nezměnitelné. Pan Kaplan například říkal flek, když myslel vlek, a fenku, když chtěl říct venku. Říkal tuší místo tuzí a tuší místo duší. Vyslovoval víly místo vily a čily místo čilý. Profesoru Parkhillovi bylo obzvlášť nepochopitelné, proč tento žák vytrvale zaměňuje hlásky, z nichž každou dovede bez potíží vyslovit (jenže obvykle na nesprávném místě). Zůstával mu nad tím rozum stát.

Ne že by složité důvody scestné přistěhovalecké výslovnosti nechápal; vždyť jeho žáci byli dospělí lidé, jejichž rty, jazyky, zuby a hrtany se po léta utvářely tak, aby co nejlépe sloužily hláskám rodného jazyka. Takové navyklé reflexy většinou nezmění ani nejhouževnatější učitel, a nezbývá mu než je s politováním snášet.

Pan Kaplan ostatně nebyl hříšníkem nejhorším. Například pan Pinsky nedávno pronesl větu: “Udělal tu práci zadem.” Zaměnil totiž dásňovou nosovku n za nosní retnici m a podstatně tak zkreslil výpověď o práci vykonané za den. Jindy, při četbě článku o administrativní organizaci, musel pedagog vyslechnout tyto znetvořeniny slova sekci:

sechci (pan Trabish)

zekci (pan Schmitt)

sexy (slečna Tarnovská)

Někdy se v duchu ptal, zda výslovnost slečny Tarnovské není zakořeněna spíše v jejím libidu než v její mateřštině.

Choval opravdu hluboké sympatie k novousedlíkům, kteří si museli zvykat nejen na novou řeč, ale snad ještě převratněji na nový život v zemi, kde se – jak slyšeli předpojatýma ušima – maže na chleba “máslo z duráků”, chroupají bramborové “šupinky”, dělají vdolky z “tukužice” a mlsá “lavorový” sirup. Zrovna nedávno si liboval pan Kaplan, že při této javorové pochoutce poslouchal přenos opery “Adam Pátrvlaj”, ba co horšího, označil za jejího tvůrce skladatele “Herr Švína”. A při procvičování vlastních jmen uvedl mezi severoamerickými státy Micipipy, Burizónu a Sakransas.

Sympatie ovšem nemohou nahradit výchovné působení: úkolem profesora Parkhilla bylo učit, nikoli projevovat soustrast. Často si říkával, že pro žáka je cesta ke vzdělání těžší než pro učitele – vždyť pedagog je odměněn dvojnásobně: Doce ut discas! Uč, aby ses učil sám! Jak moudrá to pravda. A jak posilující v těžkých hodinách.

Například úžinové souhlásky retozubné. Co se s těmito labio-dentálními konstriktivami natrápil! Jeho třída byla učiněným hřbitovem nesprávně použitých f a v (“Ráda fařím vazole”) a někdy jako by se učebnou proháněla vichřice pomýlených s a z. (“Zilva pokasila sip na zukni.”)

Nebo to zoufalé h. Profesor Parkhill často žasl, jaké následky mělo, když některý žák nerespektoval jemný, leč zásadní rozdíl mezi úžinovým hrtanovým h a úžinovým zadopatrovým ch. Lidem, kteří se nezabývají jazykovou výukou, se to může zdát příliš akademické, ale v praxi to znamenalo, že žáci zhusta měnili svislé vzdálenosti (hloubky) ve vlasovité útvary (chloupky).

Ti, v jejichž mateřštině se h nevyskytovalo, se této hlásce učili tak usilovně, že se jí málem zalykali, ale výsledek býval přinejmenším sporný. Řekla-li slečna Tarnovská “já nesnáším chlad”, nebylo jisté, zda chce vyjádřit svůj odpor k hladu, anebo antipatie k lidem, kteří – jak specifikovala později – “mají studené šumáky”. Vzhledem k její slabosti pro mužné ctitele bylo právě tak nejednoznačné, když zavzpomínala na jednoho barona, který měl “velkou chuť”; záhy však vyšlo najevo, že se ve volbě hlásky zmýlila, protože řečený obdivovatel byl majitelem huti. Ale ani jeho osudová spjatost s užitnými kovy nemohla ospravedlnit další slečnino tvrzení – že totiž měl “chromový pás”. Profesoru Parkhillovi bylo jasné už podle hlubokého tónu, jakým slečna Tarnovská tato slova vyslovila, že chtěla vzdát hold baronovu hromovému, šaljapinovskému basu.

Potíže s hrtanovou a zadopatrovou dvojicí souhlásek však pronásledovaly i žáky, kteří h a ch ze své mateřštiny znali, ale nedovedli je vždy patřičně uplatnit. Tak už před lety šokovala třídu jistá paní Freda Gottschalková, když vyprávěla o sestřenici, která se rozvedla, protože její muž “po svatbě schrupl”. Tento výrok rozpoutal zuřivou diskusi, zda zchrupnutí po svatbě může být dostatečným důvodem k zrušení manželského svazku, a hádka skončila, teprve když jeden bystrý žák zvolal: “Ona myslí zhrubl!”

(Táž paní Gottschalková se zapsala do pedagogovy paměti slohovou prací o filmové veselohře, jejíž hrdina prý “dával pusu na potkany”. Pozdvižení, které touto větou ve třídě vyvolala, nebylo o nic menší než v případě “schrupnuvšího” příbuzného a stupňovalo se až do chvíle, kdy se ozval osvícený výkřik: “Ona myslí na potkání!”)

Nebo třeba slabikotvorné souhlásky, husté jako srst, záludné jako vlk a nedobytné jako tvrz. Kdo je slýchal a vyslovoval od dětství, nepochopí, co je na nich záludného a nedobytného; kdyby však prožil dětství jen o pár poledníků či rovnoběžek dál, lámal by si na nich nejen jazyk, ale málem i zuby. Když jednou paní Moskowitzová nahlas četla z učebnice a náhle začala zběsile prskat, myslel si pan profesor v první chvíli, že jí snad vlétla do úst moucha. S hrůzou čekal, kdy se její mohutné tělo skácí bez dechu na podlahu, ale paní Moskowitzová se uprostřed svého prskavého záchvatu nadechla a zakrákorala: “… sacaváraklá táranka!” Znělo to jako cizokrajná, možná maďarská kletba. Profesor Parkhill si však vzápětí vzpomněl, že ve větě, s kterou paní Moskowitzová tak urputně zápolila, je řeč o “scvrklé trnce”, a pochopil. “Scvrklé trnky” bývají pro cizinecká mluvidla právě tak těžko stravitel
né jako “hrsti plsti” či “ztrpklé mrkve”, nemluvě už vůbec o “ztvrdlých dršťkách” a “zmrzlých krtcích”. Proto hned žákům doporučil vynikající pomůcku k otužování a zpružňování artikulačních orgánů: Strč prst skrz krk.

A třída se rozprskala jako stádo křečků. “Ssst, psst, ccct…” Ve vzduchu jiskřily spršky slin. Některé tváře mrtvičně brunátněly. Krky nabíhaly, jako by se jimi draly skutečné prsty. A nad tímto dramatem se zvedla do výše ruka pana Kaplana, ohlašujícího svůj zlepšovací návrh: “Simpamprésor, já by rači žek: Dej ukazováč do kerka!”

Při pohledu na obličej šťastného vynálezce si profesor Parkhill uvědomil, že sotvakdy bude moci vyzvat třídu, aby si tříbila mluvidla na jazykobrusné větě Náš pan kaplan v kapli plakal.

Pokud šlo o žáky z karibských ostrovů a Brazílie, říkával o nich, že svým novým jazykem ani tak nemluví, jako zpívají. Jejich věty mívaly neuvěřitelně melodickou intonaci: “Dudo opcho dú proka vú.” Pro ucho byly tyto kouzelné kadence lahůdkou, do systému dorozumívání však vnášely vážné poruchy.

Žáci z latinskoamerické oblasti říkali bitr místo vítr a žen místo jen. Vypadalo to, že paní Rodriguezová (nebo pan Perez) se nikdy nenaučí vyslovovat jižní jinak než jako žížní.

Jeden novousedlík z Venezuely kdysi uchvátil třídu vypravováním o jasnovidkyni, od níž si dal hádat z ruky na palubě mořského parníku, a nakonec pravil: “Nikdo neměl tužení, se kere sisi sémě je táto tážemná síganga.”

Třída ohromeně mlčela, ale pak zvolal profesor Parkhill: “Ci-kánka! To jste chtěl říct, ne síganga!”

Ano, variace, které tyto děti cizích kultur dovedly ze svého nového jazyka vyloudit, byly nevyčerpatelné. Profesor Parkhill nikdy nezapomene na Holanďana jménem Cornelius Hoogenhagen, který nedokázal vyslovit název svého bydliště jinak než jako “Manhadán” a stejně neústupně tvrdil, že o cestující v letadlech se starají “ledušky”. Ani s vynaložením veškerého pedagogického důmyslu nebylo možné odlákat pana Hoogenhagena od jeho oblíbeného, ba posvátného d. Jako klíště se držel zemské “díže”, a oznamovací věty byl ochoten zakončit jen “dečkou” nebo “dvojdečkou”. Profesor Parkhill věděl, že “vytrvalost hory přenáší” – ale výslovnost bohužel nepatřila mezi hory.

V jiné třídě se musel utkat se slečnou Antoinettou Duvrierovou, která div nezešílela, když se snažila vyslovit jiné r než chrčivé francouzské. Nakonec se rozhodla překonat tuto bariéru tak, že se každému r vyhýbala. Marně jí profesor Parkhill vysvětloval, že bučet není totéž co bručet. Trvala na svém, že věta “Ve Fancii je mnoho hadů” je zcela jednoznačná pro každého, “kdo má Fancii ád”, neboť jen zavilí nepřátelé by této staroslavné zemi přáli množství odporných plazů, a nikoli krásných hradů. S nepřáteli vlasti je ovšem – jak dodala “těžká páce”. Profesor Parkhill se jí pokoušel dokázat, že jsou věty, které její úhybná výslovnost promění v nesrozumitelnou změť, jako například “Rojí se rorýsi”. Antoinette Duvrierová však obratem zašveholila “ó-i-sé ó-i-sí” a tvrdila, že větě dokonale rozumí. Snaživý pedagog se tedy v nejlepším úmyslu uchýlil ke lsti a zeptal se jí,
zda by rozuměla slovům “ebaboa” nebo “domedá”. Francouzka zesinala a celý týden pak nepřišla do školy.

Když se konečně ukázala, měl z toho profesor Parkhill takovou radost, že pohotově osvěžil vyučování dalším ortoepickým cvičením:

Šla Prokopka pro Prokopa,

pojď, Prokope, sníst trochu úkropa.

Nato slečna Duvrierová sebrala svou síťovou tašku a odešla ze třídy. Proslýchalo se pak, že přesídlila do Quebecu.

Někdy si profesor Parkhill připadal jako Sisyfos. Mnohdy se nemohl rozhodnout, nač svůj pedagogický nápor soustředit: klonil se však stále více k názoru, že jeho pomoci je teď nejnaléhavěji zapotřebí hlásce ř, vytlačované parazitními polosykavkami či rovnou surovými sykavkami. (Nejpřiléhavěji by snad mohly být nazvány šišlavkami.)

Jednou o přestávce se zkusil poradit s profesorkou Higbyovou. Slečna Higbyová, dlouholetá vychovatelka dospělých, vypadala mnohem mladší, než ve skutečnosti byla. Měla hladkou pleť, růžové tváře a rudé vlasy, stočené do drdolu. Byla to pedagožka nezdolného temperamentu; její řeč připomínala rachot kulometu. Profesor Parkhill jí často záviděl její neohroženost, ale někdy byl nesvůj z její sebejistoty.

“Paní kolegyně,” přešel rovnou k věci, “dělá mi starosti ř.”

Profesorka Higbyová bez nejmenšího zaváhání odpověděla, že žádná jazyková insuficience ji nestála tolik bezesných nocí jako defektní artikulace této vibranty. (Byla doktorkou pedagogických věd.)

“Mým žákům jako by vůbec nevadilo, že tak důležitou hlásku neumějí správně vyslovit.”

“A dokonce ji nahrazují neadekvátními sibilantami. Sibilanty nepodceňujme.”

“Ani v nejmenším,” ujistil ji profesor Parkhill.

Profesorka Higbyová si zabubnovala prsty na skráň. “Cvičit!”

“Prosím?”

“Řekla jsem cvičit… Tvrdě cvičit, tvrdě cvičit! To je jediný způsob, jak ta líná mluvidla odnaučíte pohodlným návykům!”

Profesor Parkhill si posunul brýle. Naposled se pokusil o intenzívní nácvik při probírání dvojic kohout-slepice, kůň-kobyla a podobně. Tenkrát ho k tomu přinutila samozřejmost, s jakou slečna Kipnisová tvrdila, že jeleni zápasí o jelenici. Pan Finsterwald se tenkrát přidal s domněním, že beran se páří s beranicí, a slečna Goldbergová byla ochotna spárovat krávu s “kravákem”. Pozadu nezůstal samozřejmě ani pan Kaplan, který se mezi promrskáváním zvířecích dvojic zeptal, zda “manželka od ducha je duchna”.

“Je bezpodmínečně nutné,” naježila se profesorka Higbyová a pohlédla kolegovi rovnou do očí, “aby si nedokonalou a konfúzní artikulaci zlepšili dřív, než je necháte postoupit do mé třídy.”

Nepochopit tuto narážku nebylo možné.

“S tím souhlasím,” vzdychl profesor Parkhill. “Jen si nejsem jist, nakolik lze -” zvonění jim konzultaci přetrhlo, než stačil dopovědět: ” – naučit stará vrata nově vrzat.”

Když vcházel do třídy, slyšel, jak profesorka Higbyová ze dveří své učebny volá: “Tvrdě cvičit! Tvrdě cvičit!”

“Děkuji vám,” řekl. Byl by raději, kdyby jeho kolegyně volila přístup méně bojovný. Míval v takových chvílích dojem, že jí vlasy hoří plamenem.

Na to, aby s někým “tvrdě cvičil”, neměl profesor Parkhill povahu. Ale když mu smysl pro odpovědnost přikázal napřít se jistým směrem, neznala jeho vytrvalost mezí. Jen co se naskytla příležitost popadnout ř za rohy, chopil se jí.

Stalo se to při procvičování slovní zásoby, když vyzval pana Kaplana, aby utvořil větu se slovem čepelka. “Čepelka letěla kolem komína,” vyhověl pan Kaplan.

“Ehm – nezmýlil jste se, pane Kaplane?”

“Já, pamprésor? Já né.”

Norman Bloom zahučel: “Kaplan, vy holíte na komíně?”

Hyman Kaplan opáčil: “Bloom má špatný ucho. Já nežikám, že holím, já žikám, jak je v děckym šikátku: Čista čicet číprnejch čepelek letělo čes čista čicet číprnejch čech.”

“Ale pane Kaplane! To jsou přece křepelky! Vidíte, kam zavádí nedbalá výslovnost? Ani jedno ř v té větě jste nevyslovil správně!”

“Ani jedno jaksepačí?”

“Ani jedno, jak se patří” zdůraznil s bolestným výrazem pan profesor.

Pan Kaplan začal předstírat astmatický záchvat.

“Slyšeli jsme od vás – asi toto.” Profesor Parkhill si odkašlal. “Žikám jako v dětském šikadle -“

“Šikátku,” ozval se pro přesnost pan Kaplan.

“Šikátko nic není. Správný tvar je šíkadlo… tedy říkadlo,” opravil se pedagog. “Prostě jste místo každého ř vyslovil jinou hlásku.”

Hyman Kaplan vyslechl výtku beze vší zkroušenosti či lítosti. Jen skromně vzdychl: “To moje háčkovaný r je chrosný, pamprésor. Ale budu snášit, aby čiště -“

“Příště! Další chyba!”

Pan Kaplan zakroutil hlavou. “Já pokráčím čim dal huš.”

“Hůř!” vykrkl pan profesor téměř zoufale. (Pouštět se do opravy tvaru “já pokráčím” nemělo v takové chvíli smysl.)

“A huš neni fupec nic?” zamžikal pan Kaplan.

“Huš?” zarazil se profesor Parkhill. Kdesi na dně paměti mu zaznělo další říkadlo, spojené s otloukáním píšťaliček: Huš, huš, huš, vrazím do tě nůž. “Ne,” řekl, “není to nic, co by se hodilo do této situace.”

“No tak je to mimošátná situace,” konstatoval pan Kaplan hrdě.

“Pozor, zase chyba!” škubl sebou pan profesor. “Třído, je vám jasné, oč mi jde?”

Třídě to bylo nad slunce jasnější.

“Kaplan obrací všecko zhuru nohama!” prohlásil plešatec Bloom.

“Kaplan, ustupte o píďu!” zaprosila paní Shimmelfarbová.

“Ten čelověk, ten čelověk,” sténala Olga Tarnovská.

“Pan Kaplan není ve třídě jediný,” dodal profesor Parkhill, “kdo ve výslovnosti ř chybuje …”

“Pro mě je rš jako nůš v ústách!” přiznala paní Yanoffská.

“Já nevyžeknu i, dyby mě zabil!” zvolal pan Schmitt. “Po německu ze nikdy nežiká!”

“Tak vraťte do Německu,” navrhl pan Kaplan.

“Klid, klid,” zaťukal pan profesor ukazovátkem. “Já vím, že se to zdá těžké, ale věřte mi, že je v silách každého z vás, aby tuto hlásku zvládl. Jestliže postavíte špičku jazyka tak, aby na ní mohl vzniknout správný rozkmit, potom -“

“Rostmif?” zeptal se pan Matsukas.

Profesor Parkhill si prohlížel kotníky prstů. “Pane Matsukasi, vy se nepamatujete na hodinu, kdy jsme si povídali o různých polohách a pohybech mluvidel?”

“Ne.”

“Nepamatujete …” Profesor Parkhill rozvažoval další tah. “Na podrobné opakování nemáme čas, pane Matsukasi, ale připomenu aspoň to nejpodstatnější. Máme-li vyslovit hlásku ř, musí být výdechový proud vzduchu silnější než u hlásky r, takže rozkmit jazyka -“

“Já myslel, že rostmif je se špeta,” zakabonil se číšník z Athén.

“Z jakého špeta?”

“Se špeta, co má kráva na zádách.”

“Ale … to je rostbíf, pane Matsukasi! Maso z hovězího hřbetu! Vidíte, jak je výslovnost důležitá?”

“Neni to maso taky rošťanda?” zeptal se Vincente Perez.

“Roštěnka, pane Perezi! Ale vraťme se k našemu ř. Jeho nedokonalá výslovnost totiž vyvolává dojem šišlavosti i u toho, kdo ostatní hlásky vyslovuje správně. A co je šišlavost, všichni víte.”

“Já vím,” řekla paní Tomasicová. “Moje teta šišlala.”

“Já chci nešišlat, ale š je pšišerně velky ošišek,” zanaříkal pan Vinograd.

“Joj!” paní Moskowitzové bylo univerzálním doznáním hříchů proti správnému rozkmitu jazyka.

“Majn got!“neudržel se pan Kaplan. “Vy chcete trefit do pam-présora infart? Nešišlujte mu požád!”

“Pořád, ne požád.”

“Já budu už pořřád žikat pořřád,” usmál se pyšně pan Finsterwald. “Ve dne v noci.”

“Vy se slyšíte, dyš spite?” opáčil pan Kaplan.

“Třído! Přece byste se nehádali … Dávejte pozor, prosím. Sledujte má ústa.” Profesor Parkhill si navlhčil jazykem rty. “Nejdříve vyslovím r.” Otevřel ústa, přitiskl boční okraje jazyka lehce k patru, zhluboka se nadechl, a právě když se chystal rozkmitat hrot jazyka do zvučného rrr, třesklo kýchnutí pana Scymczaka a rozmetalo posvátnou atmosféru.

Profesor Parkhill zavřel ústa.

“Pardon,” zahuhlal nešťastně pan Scymczak.

“Tak znovu, třído. Všimněte si: protáhnu rty do délky -” poklepal si prsty na ústa,”- zvednu jazyk k tvrdému patru, jako bych chtěl vyslovit ž, ale hrot jazyka nechávám uvolněný – zhluboka se nadechnu -“

“- pčíí!” kýchl pan Scymczak podruhé.

Profesor Parkhill se nuceně usmál. “Hrot jazyka nechávám uvolněný – a pozor -“

“Čimčak, vytršet!” křikl pan Kaplan.

Vyučující se obrátil k tabuli a sáhl po křídě. Průřez mluvidly snad bude názornější. Nakreslil tedy profil nosu a horního rtu, vyklenul křídou ústní dutinu, naznačil zdvih jazyka. Otočil se k třídě, vytřeštěně zírající do hlubin lidské anatomie.

“To je hlava od mrtvola?” ozval se podezíravě pan Trabish.

“To je nárys hlavy, která je živá a schopná správně artikulovat,” chopil se pedagog ukazovátka a přiblížil je k načrtnutému jazyku.

“Tak proč má vyrašený zuby?” nedal se pan Trabish.

Profesor Parkhill ukázal na obrys chrupu za horním a dolním rtem. “Zuby jsou tady.”

“Jenom dvě?” podivil se pan Trabish.

“Je to jen schematický, tedy značně zjednodušený průřez. Bylo by zbytečné kreslit všech dvaatřicet zubů, když -“

“Hlavně že sou pročesaný,” přikývl pan Kaplan.

“Prořezány, pane Kaplane. Ale neodbíhejme, prosím …” Pedagog se dal do výkladu a ukazovátko v jeho ruce putovalo schématem ústní dutiny, poslušně se přesunujíc, přimykajíc, kmitajíc. Zdálo se, že bílá ústa na černé tabuli se každou chvíli rozhýbají a vychrlí dokonalé r, přecházející v řinkot vytouženého ř.

“Zkuste si to sami!” vyzval posléze pan profesor třídu a učebna se rozzurčela zprvu nesmělými, ale stále urputnějšími pokusy o to, co odborná literatura popisuje jako “rychle po sobě následující uvolňování výdechového proudu, který po předcházejícím útlumu svými nárazy na sblížené zuby vyvozuje sykavý šum, takže oba zvukoví činitelé, hrčení i sykavost, splývají v jednotný dojem”.

“Rrrrr …”

“Žžžžž …”

“Šrrrr …”

“Žrrrr…”

“Šr … šr … šřřřřř …”

Bylo to takřka neuvěřitelné, ale podařilo se to. V tom zápalu a žáru byly ukuty řeřavé řetízky břeskného ř. Řinkaly, břinkaly, přetrhávaly se, řídly, a znovu o sebe křesaly, jiskřily, zářily, křepčily a čiřikaly.

“Ř … řřř …”

“Řřř … ř …”

“Ř … ř … ř …”

Vířilo to třídou jako řetízkový kolotoč.

“Hurááá!”

“Mně povedlo!”

“Mně taky!” .

“Slyšeli mě ste? Řřřřřřř!”

Byli nadšením bez sebe, triumfálně se usmívali, smáli, natřásali, tančili na vrcholu Parnasu. Konečně to – zázrak nad zázrak! – dokázali. Vyrvali té kmitavé hlásce, té děsivé vibrantě její spletité a nepolapitelné tajemství, takže už se jí nikdy nebudou muset bát.

Profesor Parkhill byl dojat, silně a nepokrytě dojat. “Vydržte! Vydržte!” volal.

“Řřřřřříí!” tetelila se slečna Mitnicková.

“Rřřřřřóó!” jásal Oscar Trabish, jako by slavil Silvestra.

“Vynikající!” volal pan profesor.

“Přřekřřásné!” rozplývala se slečna Tarnovská.

“Dívejte na mě!” vykřikoval pan Pinsky. “Řřřin! Řřřin!”

“Pamprésor je genius!” zalykal se blahem pan Kaplan. “Špíčkovej genius!”

“Výborně, třído! Vý-bor-ně. Vidíte, jak je to jednoduché? Teď už víte, kam s jazykem a co s jazykem, takže můžete bezvadně vyslovit kterékoli slovo!” Napsal na tabuli

ŘEŘICHA

“Nebojte se, třído. Princip se nemění, jen přibývá slabik. Zkusme si to všichni společně … Řřře -“

“Řřře -” vystříkly gejzírky ze snaživých úst.

“- řřři -” předříkával povzbudivě pan profesor.

“- řři -” zařinčela napjatě třída.

“- cha!” dokončil předříkávač.

Mnohonásobné “cha” se rozlehlo učebnou jako vítězný smích.

“Pří – mě – ří!” pokračoval pedagog.

Třída skandovala po něm jako na demonstraci.

“Pře – řa – dit!”

Zuby blýskaly, jazyky kmitaly, tváře hořely.

“Vzpomeňte si na další slova!” zvolal pan profesor.

“Ve – přři!” ohlásil pan Vinograd.

“Krá – vy!” přidal se pan Scymczak.

“Jen slova s hláskou ř, prosím,” řekl trpělivě profesor Parkhill.

Pan Scymczak byl zaskočen. Otřel si čelo a vyhrkl: “Vepš.”

To byla vítaná příležitost, jak třídu upozornit na ř neznělé (které nelze ani v nejmenším podceňovat). Profesor Parkhill si pomyslel, že kolegyně Higbyová by měla z jeho důslednosti radost. Promluvil tedy o tom, jak ř na konci slov je vyslovováno bez hlasu, nezněle, a může proto při nedbalé výslovnosti sklouznout mezi polosykavky š a ž. Pro názornost napsal na tabuli

VAŘ – VAŽ

Slečna Mitnicková hravě rozlišila výslovnost i význam. Stejně dobře si poradil pan Blattberg s dvojicí VĚŘ – VĚŽ. Ale třída bezradně mlčela, když se na tabuli objevil třetí příklad:

MAŘ – MAŽ

“Maž je přece rozkazovací způsob od slovesa mazat,” napověděl profesor Parkhill, “a mař je rozkazovací způsob od slovesa – ví to někdo?”

Konečně zareagoval aspoň pan Kaplan. “Mazat ven!”

Profesor Parkhill ukázal znovu na tabuli. “Sloveso mazat, pane Kaplane, má rozkazovací způsob maž.”

“Spráfně,” přikývl pan Kaplan. “Dyš chci, ať někdo maše, rozkážu maš! A dyš chci, ať maše ven, roskášu marš!”

Uvést věc na správnou míru nebylo snadné, ale vyučující ne-skrblil silami. “A teď si zkusíme celou větu!” řekl, když vykázal marš na patřičné místo. Křída v jeho prstech se rozlétla po tabuli:

Kmotře Petře, nepřepepřte

Pedagog se zarazil. Křída mu sklesla k boku. Druhou rukou smazal, co napsal, a začal větu znovu. Jeho žáci si zaslouží příklady nenásilné, příklady z každodenního života.

Přísný kuchař svěřil popravu zvěřiny přednedávnem přijaté kuchařce s připomenutím: “Přesně odměřte pepř, ať večeři nepřepepříte.”

“To je moc eř najednou!” komentoval pan Perez.

“Jen moc?” vykřikl pan Kaplan. “Cha! Tam sou samý! Dyš pamprésor dá do eřů, tak dá do eřů!”

“Joj,” zaštkala paní Moskowitzová.

Profesor Parkhill vesele zavrtěl ukazovátkem. “Uvidíte, že vyslovit takovou větu je docela jednoduché. Zkuste to pomalu. Třeba vy, slečno Kipnisová.”

Slečna Kipnisová vstala, polkla, prozkoumala přepepřenou větu jako zvěd, jemuž neujde žádná léčka, a poté – zatímco páně profesorovo ukazovátko popolézalo od slova ke slovu – rozkmitala na špičce jazyka všech patnáct ř, aniž udělala jedinou chybičku.

“Grátuluju, Zajdo!” vykřikla paní Shimmelfarbová.

“Dřikrát sláva pro Kipnis!” jásal pan Kaplan.

“Skvělé,” usmíval se pan profesor. “Teď to zkusí -” Pan Kaplan zběsile třepetal rukou.” – slečna Tarnovská.”

Olga Tarnovská vstala a přikládajíc si parfémovaný kapesníček k horečnatým rtům, ohledávala očima děsivá úskalí věty Přísný kuchař svěřil přípravu zvěřiny přednedávnem přijaté kuchařce s připomenutím: “Přesně odměřte pepř, ať večeři nepřepepříte.” Pak odvážně vyrazila. U šestého ř klopýtla. U devátého zbledla. U jedenáctého zalapala po dechu a u třináctého zakvílela: “Stáčí! Až později.”

Pan Kaplan zahlaholil jako polnice při útoku: “Tarnovská, ne-kapitolujte! Spomeňte na Kipnis!”

Slečna Tarnovská zamihotala řasami, čichla si arabského odéru, rozevřela rty a zdolala dvě poslední ř.

“Výtečně!” zvolal profesor Parkhill.

“Kou kej,” připustil Hyman Kaplan. (“Dřikrát slávu” si Olga Tarnovská nezasloužila; zbaběle v boji zakolísala.)

“Další -” rozhlédl se pan profesor po třídě.

Ale další chtěl být každý a zvednuté ruce se vlnily jako obilný lán.

“Další bude -“

Ruka pana Kaplana kmitala jako signál na železničním přejezdu. “Simpamprésor! Simpamprésor!” Bylo jasné, že bude-li mu upřeno místo na slunci, na místě pukne.

“- pan Kaplan.”

Nad lavicí vyrostl celý semafor. “No né!”

“Pane Kaplane, opatrně,” pospíšil si pan profesor. “Čtete pomalu. A pamatujte, že ř není sykavka!”

“Já nebudu sikat, já budu mitat s jázykem ťip ťap!… Kou kej.” Zaklonil hlavu a zaútočil. “Břřřřřísný! Guchářřř! Zvěřrřil! Břříbravu …” Všichni ve třídě seděli na krajíčku židle. “Svěřřiny! P-p-řřřednedávnem! Řřřijaté! Guchářřce! S řřípomenutím!”

“Dobře, pane Kaplane!”

“Břřesně – odměřřte – pe-peřř – ať – fečeřři – nepe-přře-peříte!”

“Výborně, pane Kaplane!”

“Bella, bella!”

“Ďjúúú!” pan Pinsky se na počest svého favorita plácl dlaněmi do lící.

“Vidíte, třído?” smál se profesor Parkhill. “Není to nic těžkého! Stačí, když si dáte záležet, a určitě to šišlavé /a z překonáte. Jen je třeba cvičit, cvičit, cvičit -“

“Břřesně!” přisvědčil břeskně pan Kaplan. “My fřřichni řřáci a řřáčky budeme tak řříleně snářřit, řře uř nikdy v řřivotě nebudeme řřiřrlat jak ňáký řřářřci a v řřátným slovu nedáme řřpátně háčková-“

Zbytek té rytířské přísahy profesor Parkhill neslyšel. Dokonce už pana Kaplana ani neviděl. Před oči mu spadla jakási černá opona.

7

PAN K*A*P*L*A*N A HOUBY

Navzdory páně Kaplanově krkolomné výslovnosti, scestné gramatice a barbarskému pravopisu byl profesor Parkhill odhodlán jednat s ním tak, jak jednal s každým jiným žákem. To, že pan Kaplan mluvil o feudální šlechtě jako o “feduální šplechtě” nebo že z dechového kvinteta udělal “dýchavý kvikneto”, nebyl přece důvod, aby mu při vyučování nevěnoval právě tolik času jako ostatním. (Pedagogovo odhodlání však přece jen maličko povadlo, když pan Kaplan prohlásil, že protiklad slovesa “vdechovat” je “mrtfol”).

Teď stál tento student na stupínku vedle katedry a s úsměvem se chystal vychrlit na své spolužáky (s nimiž někdy jednal jako se svými žáky) tříminutový referát. (Profesor Parkhill často žasl, jak mohou být tři minuty mluvního cvičení dlouhé.)

“Mluvte, prosím, pomalu,” nabádal ho pan profesor. “Pamatujte, pane Kaplane, že nezáleží na tom, jak rychle mluvíte nebo kolik toho stihnete říct… Snažte se mluvit přesně, prostě, bez odboček. A vyslovujte co nejzřetelněji.”

Zářivý oblouček na cherubově tváři se rozšířil.

“A pozor na znělé a neznělé souhlásky! Stále je zaměňujete, protože jejich artikulaci nevěnujete patřičnou péči.”

“Pamprésor, já dnes věnuju takovou péču,” vzepjal se pan Kaplan jako kůň na startu, “že budete čekápnutej.”

“Říkáme: překvapen, pane Kaplane … Třído, pokud budete chtít něco opravit, můžete referát kdykoli přerušit.” Nechat třídu, aby do mluveného projevu zasahovala, bylo velmi blahodárné. Nejenže se tím pozornost poslouchajících udržovala na maximu, ale promlouvající si dávali co nejvíc záležet. Opravy od spolužáků místo od vyučujícího jim totiž připadaly jaksi potupné. “Tak prosím, pane Kaplane. Můžete začít.”

Pan Kaplan ztuhl pýchou a zajiskřil ušlechtilostí. Miloval řečnická cvičení. Miloval domácí úkoly, které mohl napsat na tabuli. Po pravdě řečeno miloval všechno, co mu umožňovalo být středem pozornosti. Přimhouřil oči, škubl manžetami a upřel zrak do vesmíru. “Tamyjapanóve – myslim, že tak se má oslovi důvodem -“

“Oslovit úvodem,“ozval se pan profesor.

“Spráfně,” přisvědčil pan Kaplan. Pak vykroužil gesto hodné kardinála. “Poněvač dnes máme treperáty, vypral sem za moje tema –

“Referáty, pane Kaplane,” přerušil ho vyučující, “a za své téma.”

“Vypral sem za své tema můj – né, svůj – volný čas!”

Profesor Parkhill potěšené přikývl.

Pan Kaplan odpověděl přikývnutím ještě potěšenějším. “Meno na svůj referát je: Moje houby.”

“Vaše co?” vyvalila oči Fanna Gidwitzová.

“Moje houby.”

“Neřika se houby, ale usta,” poučila ho Olga Tarnovská.

“Usta nejsou houby,” odrazil ji pan Kaplan.

“A houby nejsou usta!” křikla oponentka.

“Myslíte huby, slečno Tarnovská,” zasáhl profesor Parkhill, “což je skutečně slovo nepatřičné, pokud jím označujeme lidská ústa. Ale to pan Kaplan nedělá. Má na mysli houby lesní, viďte, pane Kaplane.”

“Česně tak,” zdrtil pan Kaplan slečnu Tarnovskou opovržlivým pohledem. “Houby lesní a čírotní.”

“Přírodní.”

“Spráfně. Moje houby sou šecky mošny důry. Lesni důry, loučni důry, horsky důry, prostě cik cak do číroty. Jak míle je venku teple a slůně -“

“On myslí hobby” zvolala slečna Mitnicková.

“Hroby?” zívl Oscar Trabish, právě procitnuvší z obvyklého zchrupnutí.

“A túry,” dodala slečna Mitnicková.

“Tak budu žikat hoby.” Pan Kaplan akceptoval kritickou připomínku s velkorysým úklonem hlavy. “Jedna nul pro Mitnick.” Vypjal hruď. “Ta oplocha! To sluníčko! Ten úblněk! Ty souchvostí!”

” Ta souhvězdí!”

“Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva -“

“Nebeského ptactva” vylekal se pan profesor. “A cvrlikání, ne cvrky.”

” – ty cvrlikání nebeskýho ptactva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty.”

“Přírody,” ohrnula ret slečna Valuskasová.

“A zázraky” kabonil se Vincente Perez.

“Jaký kobylinky?” ušklíbl se pan Marcus. “Kobylky!”

Hymana Kaplana tyto hnidopišské připomínky nezastrašily.

“A fážíme to, my lictvo? Víme to ušít? Cha? Né!” (Slečna Mitnicková, kterou bard provrtával pohledem, jako by za lidskou lhostejnost k přírodě byla osobně odpovědná, sklopila hlavu.) “Proto já dělám moje hoby z čírotních tůrů … Tamyjapanóve! Sítili vy někdy sici korporátně nebo jednoplivně, sítili vy ve vašem nitru ty stromy, ty ptáčky spíváčky, ty tráfy, ty flusy, ty -“

Protože se ozvalo dvojí ženské zachichtání a jedno pobouřené “Flusy?”, byl nucen větu přerušit, ruku však nechal řečnicky před-paženu.

Pan profesor si odkašlal: “Jakého slova jste to použil, pane Kap- ?”

“Já šecky mošny.”

“Ale bylo mezi nimi jedno -“

“Flusy!” vyletělo z paní Moskowitzové. “To slovo nesmi se šikat, kde sou dámy! Flusy sou v blivátku, a ne v širotě!” Jako zralá žena a matka se paní Moskowitzová mohla ozvat i v situacích, které byly pro křehčí stvořeníčka ve třídě příliš choulostivé.

“On asi myslí řeky” osmělila se nesměle slečna Mitnicková.

“Nemíchejte dvě jazyky, Kaplan!” zaburácel pan Blattberg, až se mu na vestě rozhoupal řetízek, na kterém nosil zoubky svých vnoučat.

Profesoru Parkhillovi, který se domníval, že “flusy” snad vznikly zkomolením výrazu “v luzích”, náhle došlo, že v páně Kaplanově mateřštině znamená Fluss řeku.

“Pomiňte, Moskowitz, tíky, Mitnick, já peru zpátky flusy, Blattberg, a dávám šeky.”

“Řeky,“vzdychl pan profesor.

“Já je míluju! Já míluju čistej pozoun. Já míluju všeholení ptáčků –

“Šveholení! Musíte pečlivě artikulovat.”

“Všeholení ptáčků?” zachechtal se Norman Bloom. “Odkdy maj ptáci fousy?”

Jízlivý výpad trubadúrovi nevadil. “A dyš ti ptáčkové ššševeho-lejou, tak je mátinka čírota – jak se žiká – krása nevítaná!”

Profesor Parkhill si mnul spánky. Ano, epea pteroenta, okřídlená slova – jenže na křídlech příliš vratkých …

“Minulej tejden sem vyvez mou Sáru do venkova. Já žek: ,Sára, ty musiš rekrejovat. Ty musiš jen spávat, pušírovat a vyházet do číroty. A ráno poválej v postelu, jak dlouze se ti líbne.”

“Jak dlouho se ti líbí.”

“Ale má sena? Poválela ona? Né. Vyházela ona? Maličko. Dyš sou dlouholepý cviky – kdo odcvikne raz dva?… Každý ráno má Sára vstála v šest, ať bylo hodin kolik chce.”

Třídou otřásla exploze.

“Chyba!”

“Mišmaš!”

“Krávina!”

“Já umřu!”

“Třído … no tak třído!” prosil pan profesor. “Musíme se přece ovládat! Pokud chcete něco opravit – ano, slečno Mitnicková?”

S tváří zruměnělou, ale hlasem neochvějným odpověděla Róza Mitnicková: “Jak může pan Kaplan říci, že paní Kaplanova vstala každé ráno v šest, ať bylo hodin kolik chce?”

Vybledlými stěnami zazmítala salva smíchu.

“Správně mu pověděla!”

“Ať nedělá chlupáky!”

“U toho čelověka je chyb jako pisku na pláži!” jásala Olga Tarnovská.

“Tarnovská,” zeptal se pan Kaplan povzneseně, “máte čipominku, nebo čednášku?”

“Kaplan!” osopil se Gus Matsukas. “Vy by měl slečně Mitnick děkovat!”

“Já pošlu slečně telekrám.”

“Zlečna Tarnovská má zvatou pravdu!” zabzučel Wolfgang Schmitt.

“Tak jí dejte metáliji.”

“Třído -“

“Ustupte o píďu, pane Kaplan,” úpěla Bessie Shimmelfarbová. “O jednu píďu!”

“Já nedělám píďalu, ale reperát,” opáčil pedant.

“Třído! Soustřeďme se, prosím, na to podstatné. Pane Kaplane, já…jsem přesvědčen, že to, co jsme slyšeli ve vaší poslední pasáži, jste myslel jinak.”

“O kerou pasáži jedná?”

“Slečno Mitnicková,” řekl pan Parkhill, “zopakujte, prosím, svou připomínku.”

“Já jsem řekla, že určit přesný č-čas v šest” zakoktala slečna, “a potom říct ať bylo hodin kolik chce – to nejde!”

Pan Kaplan na ni shlédl z výše Olympu. “Pro někerý šeny mošná nejde. Ale moje sena pudila ráno tak prso, že vstávala v šest, ať bylo hodin kolik chce!”

Výraz slečny Mitnickové byl vskutku srdceryvný. “Ale pane Kaplane, když -“

“Nebuďte palíčatej, Kaplan!” zahřměl pan Bloom. “Když je šest, tak víte, kolik je hodin, né? Tak jak můžete říkat -“

“Achá!” zvolal pan Kaplan. “Děláte stejnou chrupku s Mitnick! Součeďujte na muj smysl. Má šena spí jako pačes. A najednou je šest. Fajn. Ona vstáne. Ale jak mochla vědět, kolik bylo hodin? Vy by věděl, že je v šest, dyby vy spal jako pačes?”

Pan Bloom zařval, slečna Mitnicková zasténala, pan Pinsky zanotoval “Ďjúúú!” a na počest svého idolu se plácl do tváří.

“Pane Kaplane!” přemohl profesor Parkhill své zoufalství. “Vy obcházíte jádro věci. Uvedete-li přesný čas, pak je prostě nesprávné dodat ať je hodin kolik chce. To je vyložený protimluv!”

Tvář pana Kaplana na vteřinu zkameněla, ale pak znovu ožila sebevědomím. “Dyš je to protibluf, tak to neni opyčejná chrupka. Chápáte, Bloom, ten postátnej rostíl?”

Pan Bloom protestoval proti tak nestydaté sofistice. Slečna Goldbergová se dusila bonbónem. Slečna Mitnicková si frustrovaně hryzala ret i tužku. (Nebohá slečna Mitnicková: vždycky měla pravdu, a nikdy nezvítězila.)

“Kaplan!” zakvílela Olga Tarnovská. “Za to vás poslat na Sibiš!”

“Neučíme tady seměpis,” poznamenal pan Kaplan.

“Pane Kaplane!”

Řečník se znovu vnořil do své rapsodie. “Kolik vás měskejch lidů vidělo vyházet slunce počirým nebem? Kolik vás dítků číroty vůnělo do nosu tráfu, skapanou od rosy? Kolik -“

Nikdo se už nikdy nedověděl, kolik “kolik” měl pan Kaplan ještě v zásobě, protože na chodbě se rozdrnčel zvonek. Cicero začátečnické třídy znehybněl s rukama ve vzduchu.

“To je pro dnešek vše,” řekl pan profesor. Jen síla charakteru mu umožňovala zakrýt, jak se mu ulevilo.

Pan Kaplan se sklonil před neoblomností času. “Tak to musí bejt konec treperátu, kerej čipravil Hyman Kaplan!”

A profesor Parkhill to jméno náhle uviděl. Bylo to samozřejmě absurdní, bylo to nesmyslné, ale jakousi prapodivnou transmutací sluchových vjemů ve zrakové se mu zjevilo tak, jak je tento žák vždycky vymaloval: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Je možné, aby někdo vyslovil své jméno červenomodrozeleně?

Žáci se trousili ze třídy, ale pedagog seděl nehnutě za katedrou a bezradně vraštil čelo.

8

PAN K*A*P*L*A*N

VŽDY SUPERLATIVNÍ

Teprve po dlouhém sebezpytování a na radu kolegyně Higbyové (která přece byla ve výuce dospělých ostřílenou borkyní) se profesor Parkhill rozhodl, že v začátečnické třídě přikročí k novému tématu: k psaní dopisů. Vždyť žádná jiná instruktáž nemůže být jeho žákům prospěšnější, žádnou jinou nezužitkují v praktickém životě rychleji.

A tak jednoho příjemného večera, když dlouhý soumrak obléval třídu barvou šafránu, zahájil hodinu výkladem o formě a obsahu soukromých dopisů: jak se píše adresa, kam umístit datum, jak formulovat oslovení, jak se v závěru rozloučit. Málokdy naslouchalo jeho stádo tak pozorně, ba ještě nikdy neprojevovalo takovou dychtivost prozkoumat nový terén.

A teď zářily první plody jeho pedagogického úsilí z černých tabulí. Šest šťastlivců na ně přepsalo zadaný úkol: “Dopis manželovi nebo manželce, příbuznému nebo příteli.” Slečna Mitnicková zkomponovala, jak profesor Parkhill předpokládal, přímo vynikající dopis, kterým zvala svou sestru na zábavný večírek u jisté Lily Edelcupové. Pan Bloom napsal bratranci do Los Angeles a vylíčil mu pamětihodnou neděli strávenou mezi atrakcemi newyorského lunaparku. Pan Trabish napsal kamarádovi žijícímu ve státě “Ma-sačůzec”. Paní Rodriguezová informovala svou matku, jak se jí cestuje newyorskou podzemní dráhou: “Rychlo, ale horko, kraval, binec, tlačenka.” Paní Moskowitzová se dala unést sladkým sněním a předstírala, že je na dovolené v “luxus hotele v Miami na Frolidě”, a důtklivě upozorňovala manžela, že “Micuška musi mit každe rano nove mliko”. (Paní Moskowitzová svou “Micušku” tak zbožňova
la, že toto upozornění opakovala čtyřikrát, a nezbylo jí proto dost místa na popis přírodních krás v Miami.) Pan Kaplan … Při pročítání dopisu z poslední tabule se panu profesorovi stáhlo hrdlo.

“To je mýmu prátru,” vysvětlil pan Kaplan.

Profesor Parkhill roztržitě přikývl.

“On pidlí ve Varšavě.”

“Mhm.”

“Mošna bych měl číst mýho dopisa nachlas.”

“Můj dopis, pane Kaplane.”

“Achá! Tak mošna bych měl číst můj …”

“N-ne, obávám se, že nemáme dost času.”

Pan Kaplan si nad nelítostností času hořce povzdechl.

“Třído, přečtěte si, prosím, dopis pana Kaplana co nejpečlivěji…” Společnost badatelů poposedla na dubových židlích a lačně se zaměřila na poslední tabuli. Slečna Mitnicková si začala rychle dělat poznámky. Pan Blattberg se tvářil, jako by měl před očima něco neskonale urážlivého. Pan Pinsky vychutnával kreaci svého hrdiny a s extatickým “Čjúúú!” se popleskával po lících. Pan Matsukas, zmatený obdivnou reakcí pana Pinského, se naklonil co nejvíc dopředu, jako by zkrácením vzdálenosti chtěl naostřit své kritické schopnosti. Paní Moskowitzová na tabuli ani nepohlédla; místo toho si vyčerpaně ovívala tváře. (Tolik pomyslných dobrodružství za jediný večer bylo nad její síly: pozvání na zábavný večírek, vzrušující den v lunaparku, projížďka podzemní dráhou – pro Zeldu Moskowitzovou to byl rovnou masopustní rej.)

A pan Kaplan seděl na své židli jako na vladařském stolci, rozzářen pýchou, blahosklonností a předstíranou skromností. Kosým pohledem přelétl všechny, jimž bylo dovoleno popatřit na jeho dílo, a blaženě se zahleděl na pana profesora… Když si pedagog přečetl jeho dopis poprvé, pokryly se mu tváře pavučinou vrásek; když četl tuto epištolu podruhé, vypadal, jako by nebyl s to uvěřit vlastním očím.

9. desátý.

TĚBUCH MAX ! ! !

Musim ti napísnout jak pokrokávám. V škole mi de fajn. Dělám kapku chip, to je jásny. Taky dělám nejtěši úkoly, ůblně samý, jak špicovy žáci. Někerý žáci sou Blum, Moskowitz, Mitnick – ale neni přípustná s Mitnick ve Waršawě.

Max! Ty musíš naplout beton do N. Yorka a tady páčit na mou školu!

(Na tomto místě, při pomyšlení, že by měl do začátečnické třídy patřit další pan Kaplan, se oči pana profesora mrákotně zastřely.)

Daříš se fajn? Ja myslim že jo. Je šecko kou kej? Koukej začít učit říkat kou kej. V Americe musíš na šecko říkat kou kej. Po časý je kou kej, fláda je kou kej, pejsbol kou kej, ztrávování kou kej.

(Obličej pana profesora tonul v hluboké konsternaci.)

Jaxemá tvůj darlink Anča? Buch ji pochovej.

Tak naschle!

S pesmesnym náčenim

Tvůj vitál. prátr

H*Y*M*I*E

Profesor Parkhill se obrátil ke svým ovečkám. Chtěl si odkašlat, ale málem dostal záchvat kašle. “Už jste – všichni dočetli?”

Hlavy poskočily nahoru a dolů jako nedočkavé pěnkavy. To bylo přinejmenším povzbudivé. Ale tlumený řehot a kousavé úšklebky, poťouchlé pomrkávání a culení a pohihňávání, to vše věštilo, že nadcházející diskuse nebude shovívavá ani milosrdná.

“Tak začněme. Jeden po druhém, prosím. Kdo bude první?”

Vzduch se proměnil v palisádu: vymrštila se pera, tužky, pravítka, ruce, prsty, ba kmital mezi nimi i hřeben.

“Ehm – paní Tomasicová.”

“Nemá se měsíc v datumu psát číslicou?” vyjelo z paní Tomasicové. “Jedničkou a nulou?”

“Dobrý!” pochválil ji pan Marcus.

Profesor Parkhill opravil datum na tabuli. “Pan Finsterwald?”

“Chyba je napísnout, správně je napsat -“

“Bravo!” zatrylkovala Carmen Caravellová.

“- chyba je pokrokávám” pokračoval Karl Finsterwald, “správně je pokračuji”

Pan Kaplan se obrátil ke svému oprávci. “Pokračuji můše bejt správně, ale já nepíšu, jak pokračuji, já píšu, jak pokrokávám.”

“Jenže to právě děláte chybu!” vzplanul pan Finsterwald.

“No právě,” odvětil s naprostým klidem Hyman Kaplan. “Já pokrokávám, i když dělám chypu.”

Než se třída vzpamatovala, ujal se slova profesor Parkhill: Chcete-li, pane Kaplane, vyjádřit, že dosahujete jistých pokroků, musíte použít dvou slov.” A napsal na tabuli:

Dělám pokroky.

“Dvou slof,” přisvědčil pan Kaplan, polichocen, že na jeho studijní úspěchy nestačí slovo jediné.

“Se slovem dělat se ve slovních spojeních setkáváme často,” pokračoval pedagog, “a to nejen v původním významu ,pracovať nebo ,zhotovovať, ale i ve významu obecnějším, například ,dělat radost’, ,dělat dojem’ -“

“Dělat potíže,” ozval se pan Blattberg.

“Výborně,” pochválil ho pan profesor.

“Dělat zkoušku,” přidala se slečna Pomeranzová a po ní, k potěše pana profesora, i další vnímaví žáci: “Dělat vtipy – dělat starost – dělat drahoty – dělat čest…”

Pak přispěl svou troškou do mlýna pan Trabish, mistr pekařský.

“Dělat vola,” pravil.

Profesor Parkhill se musel bleskově rozhodnout. Pojednat “vola” jako vulgarismus a otevřít takřka bezednou kapitolu? Anebo se ošemetné půdě vyhnout?

“Ano,” zamanévroval. “Například dělat… z komára vola. Nebo z komára velblouda. Neúměrně nějakou věc zveličovat, že? … Ale vraťme se k dopisu pana Kaplana. Kdo má další připomínku?”

Slečna Mitnicková opravila slova de a chip a jásny.

“Výborně … Paní Yanoffská?”

“Jak on má pravopis v tom ůblně já z toho zblázním!” vykřikla dáma v černém.

“Proč?”

“Je to špatně.”

“A jak to má být správně?”

“Já nevim.”

“To je čipominka za šecky bráchy,” procedil mezi zuby pan Kaplan.

Profesor Parkhill opravil inkriminované slovo křídou.

“Proč před zou zhází j?” ptal se výhružně Wolfgang Schmitt.

“Tak chnusně psát baseball?” vyskočil dotčeně mladý sportovec Vincente Perez.

“Co dělá ve vládě f?” naježila se slečna Valuskasová.

Rozhořčené připomínky stíhaly jedna druhou: trestuhodně zkomolené patřit, chybná vazba daříš se, nesmyslné psaní slov počasí a stravování, zmasakrované jak se má.

“Kaplan nasekl tolik chyb,” vykřikl pan Feigenbaum, “že z jeho dopisa můžeme nadělat učebnici na špatný pravopis!”

“Je to mišmaš!” soptil pan Blattberg. “Všeho druhu, velikosti a mnoství!”

“Moje šeč!” hučel pan Matsukas. “Dávejte šiklady!”

Norman Bloom, vyčkávající zatím na křídle, vyrazil s příklady do útoku. “Kaplan myslí ,Bůh ji zachovej’ – né ,Bůh ji pochovej’, to by znamenalo, aby šla do hrobu, a něco takový přát vlastní švagrový je sprostý!”

Spolubojovníci odměnili pana Blooma ovacemi.

“On dokonce – špatně – napsal – moje – méno!” vybuchl pan Bloom a z jeho pobouření bylo zjevné, že tento omyl je ze všech Kaplanových omylů nejneodpustitelnější.

“Škandál!” pěnila Olga Tarnovská. “Napsat někomu špatně méno! Kaplan, Kaplan …”

“Já mám v mým ménu dvojitý o, a né u! Já nejsem žádnej bluma!” zvolal pan Bloom a očistiv čest rodu, ušklíbl se opovržlivě na svého hanobitele.

“Ste dobrej, Bloom!” zahlaholil pan Kaplan, a zmátl tak své protivníky. “Ste tim dál čim lepčí, dyš najíte tolik chyb!”

“Když umíte najít tolik chyb!” zvolal vyučující.

Pan Bloom byl tak zaskočen, že ho začala svrbět pleš.

Hyman Kaplan se napůl postavil. “Já kráduluji panu Bloomu za jeho zlepčováni z kramatyky.”

“To je od vás hezké,” poznamenala paní Shimmelfarbová.

“Hezké?” vypálil od boku pan Pinsky. “Pan Kaplan je velkej! Jen velký muži usnají malý chyby!”

“Šechna čest Kaplanovi!” zašvitořila “Zajda” Kipnisová.

Pan Bloom z toho byl jelen. To mužné gesto přece Kaplan neudělal z čirého kavalírství: vždyť jím odvedl pozornost od svých hrubek k sokovým pokrokům. Proto Norman Bloom nevěděl, má-li být polichocen, nebo rozlícen. Ale ješitnost v něm zvítězila nad ukřivděností. “Děkuju, Kaplan.”

“Poděšení na mé straně, Bloom,” zaševelil Machiavelli.

Pan Nathan se rozesmál.

Profesoru Parkhillovi došlo, proč předchozí palba nijak nepo-šramotila páně Kaplanovo sebevědomí (ostřelovaný si při ní pilně nabíjel zbraně), a ruka s ukazovátkem mu poklesla. “Další opravy?”

Slečna Mitnicková zruměněla. “Místo přípustná má být příbuzná, místo naplout má být připlout.”

Pan Blattberg se zahihňal. “A co ten beton? Pan bratr má beto-nářství?”

“Taky kou kej je špatně,” pokračovala bystrozraká slečna Mitnicková. “Píšeme vždycky O. K., protože je to zkratka.”

Pan Kaplan se usmíval tím nejdobráčtějším úsměvem. (Copak má za lubem teď? přemýšlel profesor Parkhill.) “Ste dobrá, Mitnick,”

“Adresát by se neměl oslovat těbůh, ale nazdar.”

“Dobrý, Mitnick.”

Povzbuzena rytířskou odezvou, vrhla se slečna Mitnicková do skryté pasti. “A co ty tři vykřičníky za Maxem? To je chyba.”

“Achá!… Proč?”

“P-protože jeden vykřičník je až moc.”

“Pomiňte, Mitnick,” řekl sladce pan Kaplan, “vaši jiný čipomínky byly O.K. Ale vám radim, vy rozmýšlejte, co ste žekla o čech vyčičníkách …”

“Pane Kaplane,” zasáhl profesor Parkhill nekompromisně, “slečna Mitnicková má naprosto pravdu. Obvykle oddělujeme oslovení v dopise čárkou, ale pokud cítíte, že musíte použít vykřičník -” pojišťoval se pro každý případ, “- pak jeden opravdu stačí.”

,,Na to, co já sítím k mýmu prátru?!” Tímto vražedným výpadem, jednoduchým, ale rafinovaným, pan Kaplan de facto obvinil slečnu Mitnickovou (za prvé) z emoční nevyzrálosti a (za druhé) z pokusu o narušení pevného citového pouta mezi pokrevními sourozenci.

“Pomalu, Kaplan!” vyrazil na obranu slečny Mitnickové pan Bloom. “Tři vykřičníky?!”

“Max je muj nejmilejší prátr!”

“I kdyby to byl váš nejmilejší fátr!” rozlítil se pan Bloom.

“Muj fátr už nešije, a dyby šil, tak neumí číst dopis v cizím žeču.”

“Kaplan, vy nevykroucejte!” zahřměl pan Blattberg. “Držte svýho bratra a -“

“Pro nejmilejší prátra vy chcete napsat jeden maličkej vyčičník?” opáčil pan Kaplan. “Pcha! Ten já píšu cicincům!”

Pan Blattberg zaskučel, slečna Mitnicková zasténala, o pana Blooma se pokoušela mrtvice a Rochelle Goldbergová shltla dva nugáty.

“Třído -“

“Kaplan má možná pravdu,” mínil Sam Pinsky. “Bratr zaslouží víc vykřičníků než cizá osoba.”

“Já souhlasím,” řekla slečna Gidwitzová.

“Třído -“

“A co náčenim?” nedala se slečna Mitnicková. “Správně se píše nadšením! A od kdy se na konec dopisu dává S bezmezným nadšením?!”

“Můše bejt, že neni spráfně napsaný,” připustil pan Kaplan. “Ale je spráfně ušitý. Poněvač já píšu mýmu prátru s jaksepačí náčenim!”

Podtext byl jednoznačný: Róza Mitnicková patří k nevděčníkům, kteří zkaženi newyorským blahobytem, nechávají své bratry za mořem hladovět.

“Pane Kaplane,” nemohl to už vydržet profesor Parkhill, “já -“

“Já míluju moje prátr víc než vy!” zaútočil Gus Matsukas.

“Tak mu písněte s čárkou,” pokrčil rameny pan Kaplan.

“Kaplan, ustupte o píďu!” kvílela Bessie Shimmelfarbová. “O jednu píďu!”

Ale vytrvalec se jen ohnal po jakémsi neviditelném komárovi.

“Pane Kaplane -” pokusila se slečna Mitnicková naposled apelovat na jeho rozum, “- a co slovo vitál? To má být Tvůj vitální bratr Hymie? To je snad správně?”

“Není,” řekl profesor Parkhill bez obalu. “Slovo vitální se do takové věty vůbec nehodí.”

Pan Kaplan úžasem zašilhal. “Já sem to slofo našel ve slofniku.

Snamená ,plný šivota’ A to sem já, dyž píšu mýmu prátru.”

Slečna Mitnicková se zhroutila.

“O to teď nejde,” řekl pan profesor přísně. “Říkáme, že někdo má vitální sílu nebo elán nebo že … že symfonie je plná vitální energie, ale -“

Pan Kaplan vypoulil oči. “To musim hrát v symfonickým kapelu, abych byl plnej vitálního cita?”

“- ale Tvůj vitální bratr do dopisu nepíšeme!”

Zatřaskal potlesk protikaplanovské klaky. Na granátníky Hymana Kaplana padl smutek.

“Své city můžete v závěrečné větě projevit slovem vhodnějším,” dodal rychle pan profesor. “Co třeba – oddaný? Tvůj oddaný bratr – ehm – Hyman.” (Hymie mu nešlo z úst.)

“Odaný?” Pan Kaplan zavřel oči a přenechal ten choulostivý problém své múze. “Odaný… šeptal. “Tvůj odaný prátr Hymie.” Zavrtěl lítostivě hlavou. “Odaný je krásný slofo, pamprésor – ale nevystíhá mýho čita.”

“A co upřímný? Tvůj upřímný bratr – atakdál.”

Pan Kaplan se znovu pohroužil do niterné konzultace. “Učimný… učimný … Tvůj učimný prátr Hymie.” Zakyselil se. “Učimný je moc opyčenský.”

“A co třeba -“

“Cha!” vykřikl pan Kaplan. “Už mám ho! Krásný! Špičkový! To je slofo!” Svým úsměvem by mohl osvětlit celou vesnici.

“Které slovo, pane Kaplane?”

“Řekněte nám,” naléhala Shirley Zievová.

“Povězte nám,” žebronil Sam Pinsky.

“Superlatývní!” řekl Hyman Kaplan.

Třída oněměla. Tvůj superlativní bratr Hymie. Výkon vskutku mistrovský.

Všechny hlavy se otočily k panu profesorovi. Ten si odkašlal. “Ne-ne, pane Kaplane. Slovo superlativní je bohužel zcela nevhodné.”

Na chodbě zaznělo poslední zazvonění. Začátečnická třída jako na povel povstala a sklízela si papíry, sešity a tužky, aniž přestávala být rozdělena na dva tábory; jeden označoval pana Kaplana za nehorázného “podrásníka”, druhý vychvaloval jeho vynalézavost a originalitu. Nathan P. Nathan, milující život natolik, že se nikdy

k žádné straně nepřidal, konejšil rozesmátě slečnu Mitnickovou a hladil ji po ruce. “Vždyť je to jenom škola, Rózo. Příště ho převezete!”

Poslední odcházeli z učebny pánové Pinsky a Kaplan.

“Kaplan,” zubil se pan Pinsky. “Dneska ste byl úšasnej. Kde ste slyšel takový bezva slovo?”

“Superlatývní?” vychutnával pan Kaplan ty zvučné slabiky. “Krásný slofo …”

“To bych řek!” lebedil si pan Pinsky. “Parátní. Šůžový! Ale jak ste ho našel?”

“Jak? Já dívám a čemýšlím. A dyš vidím, jaký lidi moh muj prátr mít za prátry – tak mezi nima su perla.”

9

HOJ, TY ŠTĚDRÝ VEČERE

Když si profesor Parkhill všiml, že slečna Mitnicková, pan Bloom a pan Kaplan nejsou ve třídě a když za běžnými zvuky, předcházejícími začátku vyučování, zaslechl tajemný cvrkot, uvědomil si, že se v tomto roce schází se svými žáky naposled a že vánoce jsou vskutku za dveřmi.

Rok co rok kupovala každá třída VPŠD vánoční dar svému učiteli nebo učitelce. Profesor Parkhill znal ten rituál nazpaměť. Před několika dny byl zřejmě vyvinut kolektivní nátlak na ty, kdo zatím na dar nepřispěli. A teď patrně vánoční výbor na poslední chvíli nakupuje u firmy Mickey Goldstein, diskutuje, jestli by se slušelo darovat pyžamo, zkoumá barevné kombinace košil a vázanek a hádá se, zda by vyučující dal v hloubi duše přednost trepkám lemovaným kožešinou nebo onyxovým knoflíčkům do manžet.

Profesor Parkhill si odkašlal. “Dnes se zaměříme na procvičování pravopisu.”

Žáci se zasvěceně usmívali, kradmo pokukovali po třech prázdných židlích, potutelně na sebe mrkali, tlumeně se pochichtávali. Paní Moskowitzová se na něco chtěla zeptat paní Tomasicové, ale hněvné “Pšša!” pana Blattberga jí zardousilo slova na rtech. Rochelle Goldbergová si s významným zahihňáním vybalila čokoládový bonbón, ale místo něj polkla jen svůj smích, protože pan Perez ji ostře pokáral.

“Do konce hodiny musíme stihnout – čtyřicet slov!”

Borci a borkyně nehnuli ani brvou.

Poslední lekci před vánocemi věnoval profesor Parkhill promrskávání pravopisu už tradičně. Spiklence to plně zaměstnávalo, tlumilo to jejich rozrušení nad tím, co mělo záhy vypuknout, nevyžadovalo to žádné projevy a diskuse, při kterých by se mohlo drahocenné tajemství vyzradit, a především to byla úleva pro vyučujícího, protože nemusel narychlo vymýšlet různé lsti, jak zakrýt své rozpaky. “Jste všichni připraveni?”

Sbor hodný Händelova Mesiáše přisvědčil.

“První slovo zní – boby.”

Zmlkl šepot, zhasly úsměvy. Z bobů začaly rašit úponky písmen.

“Fantazie…”

Za skřípotu per a šustotu tužek se boby rozrostly o fantazii.

“Průzkumník… to je člověk, který provádí průzkum.” Všechna obočí se stáhla (nic nedeptalo tato jazyková holátka tak jako zrádný sykot nevyzpytatelných sykavek – nic kromě zrádného zvuku nevyzpytatelných i a y). Žáci zápolili s průzkumníkem.

“Úpění…” zaúpěl téměř pan profesor. Třída mu připadala neúplná bez své hvězdy, slečny Mitnickové, a bez svého unikátu, Hymana Kaplana. (Pan Kaplan nedávno prohlásil, že Shakespearův smysl pro humor se nejvíce projevil v komedii “Zhroucení zlé ženy”.)

“Půvab… kobyly…” Kobylí půvaby však profesoru Parkhillovi v hlavě neležely. S neodbytnou úzkostí si představoval, co ho zanedlouho čeká. Sotva zazní zvonek, vyřítí se třída na chodbu. Tam bude čekat vánoční výbor. Třída jej podrobí tak hlasitému křížovému výslechu, že učitel nabude dosti určité představy o zakoupeném daru. A sotva bude přestávce odzvoněno, přihrne se žactvo s rudými tvářemi a jiskřícíma očima do učebny, semknulo kolem jednoho z členů výboru (toho, který ponese vánoční balíček), aby osudový dar zakrylo před pohledem vyučujícího.

Všichni se nezvykle rychle usadí a utiší. Ve chvíli, kdy bude chtít učitel pokračovat v diktátu, povstane předseda výboruj omluví se, že ruší, přistoupí ke katedře, položí na ni balíček a přednese pečlivě připravené blahopřání.

Profesor Parkhill bude předstírat, že mu překvapení vzalo dech, a pronese několik přerývaných vět. Jeho stádo se bude usmívat, zubit a nedočkavě vrtět, načež ten nejodvážnější vykřikne “Rozbalte” nebo “Podívejte do daru” Obdarovaný tedy rozváže načechrané mašle, vybalí krabici, zvedne víko a – zatímco žáci budou blaženě pobublávat – vyloví dar z jeho schránky a vykřikne “To je krásné!” nebo “To se mi určiti bude hodit!” nebo (slova nejoblíbenější) “Právě tohle jsem potřeboval!”

Třída se dá do bouřlivého potlesku, na který obdarovaný odpoví dalšími díky a ještě usilovnějším předstíráním spontánní vděčnosti. (Zhostit se úlohy překvapeného pro něj nebylo vždy lehké; bylo to dokonce těžší než předstírat, Že je na vrcholu blaha. Jednou mu výbor, jemuž předsedal pan David Natkowitz, předal porcelánovou nymfu-trpaslici, která tančila fandango, přestože měla v pravé ruce tlakoměr a v levé teploměr.)

Když konečně doděkuje a ve třídě dozní volání “Není zač!” a všeobecný rozruch opadne, vrátí se k diktátu a hodina bude po-ksačovat až k závěrečnému zazvonění.

“Výři…” diktoval. “Všimněte si, prosím, že říkám výři… Ne víří. Dejte na to všichni pozor a nepřeslechněte ten rozdíl: výři… tykev…”

Až se zvonek ozve naposled, celá třída zakřičí “Veselé vánoce! Šťastný nový rok!” a radostně ho obklopí, aby se zeptala, jestli se mu dárek skutečné líbí, a upozornila ho, že kdyby se mu nehodil velikostí nebo barvou (pokud to bude něco na oblečení) nebo tvarem a účelem (pokud to na oblečení nebude), beze všeho si jej může vyměnit. Volba výboru pro něj není závazná, dárek lze vyměnit – za cokoli! A je to domluveno přímo s vedoucím obchodu panem Goldsteinem.

Takto vypadal zaběhaný a neměnný rituál poslední předvánoční hodiny.

“Roztržitý… hroch… fialky… “

Ručička na nástěnných hodinách se blížila k osmičce hlemýždím tempem. Profesor Parkhill se snažil pohledem vyhnout výmluvně prázdným židlím slečny Mitnickové, pana Blooma a pana Kaplana. V duchu viděl, jak tito tři zástupci třídy zakoušejí v Goldsteinově obchodním domě poslední muka rozhodování mezi elektrickými hodinami, vycházkovou holí, kamašemi a “věčným plnicím perem”. Profesor Parkhill sebou škubl. Už po dvakrát byl obdarován “věčným perem”, jednou i jeho protějškem “věčnou tužkou”. Diskrétně si tyto nezničitelné dary vyměnil: jednou za vlněnou vestu, podruhé za hezké klapky na uši. Doufal, že letos plnicí pero nedostane.

Nebo kuřácký kabátek! Nikdy nedokázal pochopit, proč výbor hned v prvním roce jeho působení na VPŠD zvolil právě kuřácký kabátek. Profesor Parkhill nekouřil. Vyměnil jej tedy za rukavice lemované kožešinou. (Tenkrát pan Goldstein řekl, že učitelé si vánoční dárky od žáků vyměňují vždycky: “Proč ti pitomečci nedají kantorovi pár otázek předem a nedovtípí se, co skutečně potřebuje?” Pana Goldsteina taková neplánovitost pobuřovala.)

“Koblížky… chirurg… výbor -” V poslední chvíli, když viděl, kolik hlav se vyděšeně zvedlo, katastrofu odvrátil:,,- ný. Výborný!”

Hodiny tikaly.

Profesor Parkhill nadiktoval ještě “sardinky… drahocenný … zapomnění” – a trylek zvonku konečně ohlásil přestávku.

Třída se zběsile vrhla ke dveřím. V čele pádil pan Pinsky. Otevřenými dveřmi pak doléhal z chodby do učebny hlahol hlasů. Nathan P. Nathan hrál na foukací harmoniku. Profesor Parkhill začal psát na tabuli boby, aby si žáci mohli po přestávce diktát opravit. Snažil se brebentící fórum neslyšet, ale hlasy za dveřmi cvrlikaly jako vrabčí zpěv.

“Ahoj, Mitnick!”

“Bloom, co ste koupili?”

“Je to pro oblíkání?”

“Co ste mu vybrali, Kaplan?”

Profesor Parkhill slyšel, jak slečnino “Koupili jsme -” bylo vzápětí rozdrceno páně Kaplanovým přísným “Mitnick! Nevysratit! A šichni potichánku, nebo takovej šef pamprésor uslyší!”

“Koupili ste věčny pero s celošifotnim zarukem, jak sem žekla?” To byla paní Moskowitzová. (Chudinka paní Moskowitzová. Její dobročinnost neoplývala fantazií o nic víc než její slohové úkoly.)

“Moskowitz, mein Gott!” Tentokrát se výkřik vydral z pana Kaplana. “Vy čičíte jak lampač! Čído, poťme do druhýho koncu chodby!”

Hlasy začátečnické třídy slábly při pochodu “do druhýho koncu chodby”, jako když odchází do zákulisí sbor v Aidě (hraný ostatně panem Nathanem na foukací harmoniku, byť falešně).

Profesor Parkhill napsal na tabuli koně, pak výři… víří a začal si šeptem zkoušet “Děkuji vám … vám všem … Právě to jsem potřeboval!” Jednou zapomněl říct “Právě to jsem potřeboval”, a slečna Helga Pedersenová, tehdejší předsedkyně vánočního výboru, byla svými spolužáky kaceřována málem do konce ledna.

Připadalo mu jako věčnost, než gong svolal žáky do učebny. Vtrhli tam vskutku masově. Skrývali své rozrušení za napjatými obličeji a s předstíranou ležérností usedali na místa.

Profesor Parkhill psal na tabuli tykev a zůstával k třídě obrácen zády. “Srovnejte si, prosím, slova na tabuli s tím, jak jste je napsali -“

Ozvalo se rozhorlené zašeptání: “Stávat, Mitnick!” To byl pan Kaplan. “Vy musite stávat taky!”

“Celej výbor,” zachrčel pan Bloom.

Slečna Mitnicková, gazela ochromená studem, zřejmě nedokázala zmobilizovat své vnitřní síly a “stávat” se svými druhy.

“Máte zastoupávat čídu!” zlobil se pan Kaplan. “Myslíte, že vás volám kůli mně? Mitnick, stávat!”

“Já nemůžu,” zasténala slečna Mitnicková.

Profesor Parkhill napsal fialky.

“Poslední šanc!” štěkl pan Kaplan. “Běžte se mnou a s Bloomou!”

Oči trpící panny se zamžily. Neviděla, neslyšela – dokonce ani povzbudivé “Rózi!” z úst pana Nathana.

“Třído …” začal profesor Parkhill.

Tu jako by proťala vzduch břeskná polnice: “Pomiňte, pampré-sor!”

A bylo to tady.

“Ehm – ano?” Profesor Parkhill spatřil pány Blooma a Kaplana, jak stojí bok po boku před židlí slečny Mitnickové. Každý držel jednu stranu dlouhého balíčku zabaleného v zeleném celofánu a ovázaného širokými červenými stuhami. Spodní stranu daru svíraly dvě útlé ruce, jejichž majitelka zůstala skryta za krabicí.

“Ty ruky sou Mitnick,” vysvětlil pan Kaplan.

Pan profesor nehnutě zíral na živý obraz. “Ehm – ano?”

“Deme,” zašeptal pan Kaplan.

Ruce slečny Mitnickové zmizely.

Zmenšený výbor vykročil s balíčkem vpřed. Úsměv pana Kaplana byl andělský. Chřípí pana Blooma se zachvívalo. Věrná dvojice společně předpažila a přistrčila balíček k prsům vyučujícího. “Pamprésor, sem postěnej,” prohlásil současně pan Kaplan, “že jako čeceda výboru pro nakoupení a dání daru pro pamprésora vám prezentuju tento krásnej balík!”

Pan Bloom udělal dva kroky vzad (bylo to tak dobře secvičeno, že se to podobalo výměně stráží) a hleděl upřeně před sebe.

Profesor Parkhill zakoktal: “Ale propána! Tak děku-” Pan Kaplan ho však nenechal dopovědět. “Nejčiv musim povědět pár slovíček!” Pootočil se k publiku. “Mitnick, eště furt máte čás spoluprácnout s výborem!”

Slečna nevnímala.

“Je omdlená!” vykřikla paní Yanoffská.

Nebyla to pravda.

“Je ztrámovaná!”

To pravda byla, byť chybně vyslovená.

Pan Kaplan znechuceně zakroutil hlavou a znovu se obrátil k vyučujícímu, uhladil si papír vytažený z kapsy a začal číst: “Našemu drahýmu učitelu. (To je úfot.) Sme na prachu velkýho svátka. Samosébně sou v Júesej šecky mošny svátky, širokej sortiment. Stádní svátky, kostelní svátky a normál svátky. V únoru má naroděniny Čoč Fošinkton – krásnej svátek. Taky Abram Linkón, eště lepči. V červenci je čiroseně Štvrtej červenec, stádní naroděniny, taky krása… Dál máme Svátek práce, Den tíkustání (za prvni vystěhováky do Ameriky) a svátek na památku války je Den přímoří.”

Profesor Parkhill upřel oči na křídu. “Příměří -“

“Končit, Kaplan,” zavrčel pan Bloom.

Pan Kaplan byl v takové chvíli povznesen nade všechny netrpělivé připomínky. “Ale v tomto ročním sezónu máme úblně jinýho svátka, áno, špecijelitní pohoudku – vánoce. Ten svátek je svícenej na celým světu. Poněvač vánoce je pro některý lidi, jako je pro jiný lidi Chanuka – nejveličejší svátek, co je na skladě.”

(“Největší, pane Kaplane -“)

“Dyš deme do ulic a ony sou pod sníhem a mrzne jen to práská!” Jediným máchnutím zapudil pan Kaplan zimní strasti. “Dyš v každým výlohu sou stromečky a na nich blinkají červený a zelený čárovčičky… Dyš se vypravujou báchory o tom fousovatým dědu-lášovi -“

(“Báchorky…” )

“- jak přišupituje od severního póla na parohatým zobu a slízne komínem do punčochů a dělá tam nádivku pro malý capardy. Dyš slyšíme krásný myšlenky o třech mutrcách, jak se ženili čes poušť za velkou věstou do Bettelheima.”

(“Pane Kaplane… !”)

“Dyš lidi volaji ,Časný a veselý! Hodně stravy a kuspěchu! Krásný prošití do celýho roku!’ – potom sítíme sici né teplo, ale strážnej hic, jak nám do vnitra topí láska na celý lictvo, kerý si má bejt prátr, a né vlk! My víme, že vy to tak sítíte, pamprésor, já to tak sítím, Caravellová, Matsukas, dokonce Mitnick -” pan Kaplan nebyl z těch, co nechávají věrolomnost nepotrestánu – “to tak síťujou.”

“Já cejtim v noze mravenci,” zabručel pan Bloom.

“A jak se menuje, co šici síťujeme?” zvolal pan Kaplan. “Kouslo vánoc!”

(“Kouzlo, pane Kaplane, kouz-“)

“Tetka du do toho daru.”

Třída se naklonila vpřed. Profesor Parkhill se napřímil.

“Pamprésor, poněváč vy ste špíčkovej pedakok a my šici sme vám zaváznuti, jak nám vysvětláváte ty nejpotíšnější partaje kramatyky, správopisu a fízlovnosti, a víme, že je to berná práce, když učíte takový zelenoušové, jako je naše čída, my sici sme síťovali, že musíte dostat ňákej chmatatelnej úkaz naší – naší -” pan Kaplan rychle obrátil list – “Achá! Naší centimentality! Proto menem začátechnické čídy Večerní čípravné školy pro vyspělé vám dávám čekvapení pro našeho senzačního, nenakraditelného vyučovacího, pro pamprésora Pakila!”

(“Nenahraditelného, pane Kaplane, a vyučujícího… “)

Nastalo hrobové ticho.

Profesor Parkhill chtěl říct “Děkuji vám, pane Kaplane… Děkuji vám, třído …”, ale byla to slova tak otřelá, tak nicotná, že mu uvízla v hrdle. Beze slova rozvázal širokou červenou stuhu, rozbalil zelený celofán, zvedl víko krabice, hrábl do labyrintu vnitřního obalu. Vytáhl dar z krabice. Byl to kuřácký kabátek. Černozlatý kuřácký kabátek. Černý samet, zářivě zlaté klopy. Na náprsní kapse jiskřil jakýsi exotický znak. A přes celá prsa a záda byl vyšit drak. Jeho jazyk šlehal až přes rukávy.

“Horyjendální štyl,” svěřil mu pan Kaplan.

Profesor Parkhill si odkašlal. Ve třídě začínalo být dusno. Přes rameno pana Kaplana nahlížel pan Bloom, otíral si lysou hlavu a pomlaskával jako pašík. Paní Moskowitzová seděla jako uhranutá. Vlhkooká Olga Tarnovská vydala jeden za svých nejvášnivějších vzdechů.

“J-já vám děkuji,” vykoktal konečně profesor Parkhill. “Děkuji vám – vám všem – z celého srdce.”

Pan Bloom zahučel: “Dejte zhůru, ať každej vidí.”

Pan Kaplan se k němu obrátil. “Čeceda sem já!”

Róza Mitnicková cosi zahuhlala.

Slečna Goldbergová si rozlouskla pistáciový oříšek.

“Já … vám ani nemohu říct, jak velmi… si vaší pozornosti vážím.” Vyučující si všiml, že drak má zelené oči.

Pan Kaplan zazářil. “Tak, prosím, ruce schůru, ať každej vidí.”

Pan profesor zvedl kabátek do výše, aby všichni viděli. Symfonie obdivných “Ách!” vyvrcholila páně Kaplanovým extatickým “Jémináku!”.

“Je… krásný,” řekl profesor Parkhill.

“Potočte laskavě na druhou stránku,” navrhl pan Kaplan.

Jak pan profesor zvolna kabátkem otáčel, drak se v záhybech zasvíjel.

“Umělácký dílo!” zapěl pan Pinsky.

“Nepomýlili sme?” zašeptal Hyman Kaplan.

“Prosím?”

“Čeba nekoužíte. Žikala Mitnick. Ale já žek: Samosébně že pamprésor kouží. Ve čídě ne, to je jasný. Ale doma kouží. Aspoň julku!”

“Ne, ne, nezmýlili jste se. Já opravdu – tu a tam – kouřím. Lulku!” Profesor Parkhill si odkašlal, aby ulevil sevřenému hrta-nu. “A – právě tohle jsem potřeboval!”

Třída vybuchla radostí.

“Hurá!” smál se pan Trabish.

“Já sem věděl!” zaburácel pan Blattberg a roztočil zoubek svého vnuka.

“Hurá,” zamručel Gus Matsukas.

“Bravo!” hlaholila slečna Caravellová.

“V právoslavné cerkvi pějem ve všech kostelách,” zakvílela Olga Tarnovská. “Ale v jiným datumu.”

“Abyste ho stravě ušil!” zvolal pan Kaplan.

“Děkuji, věřím, že užiji. Třído, bylo to od vás úžasné. Děkuji vám.

“Neni záč!” odpovědělo shromáždění.

A tím obřad skončil.

Profesor Parkhill začal ukládat draka znovu do jeho doupěte. Pan Bloom zamířil ke svému místu, sklízeje cestou pochvalu, jakou zaslouží znalec za svůj podíl na takovém výběru. Ale pan Kaplan přikročil ještě blíž ke katedře.

“Ehm – děkuji vám, pane Kaplane,” řekl profesor Parkhill.

Předseda výboru přešlápl, natáhl krk a – vlastně poprvé, co ho profesor Parkhill znal, byl na rozpacích.

“Něco není v pořádku?” zeptal se s obavami pedagog.

Pianissimo, aby to neslyšely jiné uši než páně profesorovy, pravil Hyman Kaplan: “Mošná sem mluvil moc dlouze nebo škrobově. Ale pamprésor, každý slovíčko, kerý sem žek, mě vyskáklo z chloupi tuše!”

Přes všechno jazykové kacířství, pomyslil si profesor Parkhill, promluvil pan Kaplan jako jeden ze tří biblických mudrců.

10

SUPLENT

Okenní tabule oblévala plískanice. V učebně bylo cítit mokré kabáty, schnoucí nad radiátory, a promoklé klobouky a zvlhlé šály z věšáků na boční stěně, u níž se krčilo množství galoší, blyštivých jako skřítci s mosaznýma očima. U zadní stěny odkapávala voda z otevřených i zavřených deštníků a nad nimi hleděly do bezútěšného počasí litografie George Washingtona a Abrahama Lincolna.

Byl ošklivý večer, večer promočených střevíců, bolavých krků, potahujících nosů a náhlých kýchnutí. Čtvrtina židlí osiřela, protože ti, co na nich sedávali, zůstali doma. Patřil mezi ně i profesor Parkhill.

U jeho stolu a na jeho místě promlouval k začátečnické třídě mladý suplent, překypující misionářským zápalem (byl povolán k záskoku za indisponovaného vyučujícícho teprve podruhé v životě).

Přesně řečeno, suplent stál před stolem. (Každý absolvent pedagogické fakulty ví, že v pozici před katedrou se navazuje kontakt snadněji než z pozice za ní; stát před symbolem autority je psychologicky účinnější nežli stát za ním. A posadit se přímo na židli zastupovaného učitele je “necitlivý vstup”, před nímž Plaut a Samish nezkušené varovali, neboť “mění suplujícího v uzurpátora. Převzít řízení výuky tak razantním způsobem je pro loajalitu některých žáků urážlivé – a u jiných to může vyvolat rovnou odpor.

V mistrovské kapitole, nazvané “Úskalí provizoria”, stanovili Plaut a Samish toto:

Učitelův stůl je víc než stůl. Je to katedra, je to kazatelna, je to tribuna. Nechť žádný vyučující nezapomíná, že chová-li se jako soudce, mění třídu v soudní síň, v níž se jeho výroky stávají ortelem a jeho úsudek rozsudkem.

Nikdy to nikdo nevyjádřil lépe.

“- takže profesor Parkhill dnes večer bohužel nepřijde. Ale vynasnažím se, abych -“

“On má nemoc?” vydechla jedna žákyně.

“Pan profesor je v postelu?” zhrozila se druhá.

“Snad nebude nic vašnýho!” zahlaholil žák sedící přesně uprostřed první řady.

“Ne, jsem přesvědčen, že je to obyčejné nachlazení.” Suplent se široce, vstřícně usmál.

“Sláva!”

“Profesor Parkhill mi řekl, že příští pondělí bude už určitě ve škole, pane – ?”

“Kaplan.”

“- pane Kaplane.”

“Hyman Kaplan.”

“Pane Hymane Kaplane,” opakoval pedagog a se zájmem si žáka prohlédl. Byl to sympatický, kulaťoučký muž s jiskřivýma modrýma očima, nažloutlými vlasy a jaksi raráškovskými, nicméně uhlazenými způsoby. Uhlazeného raráška mladý suplent ještě nikdy neviděl. A když se rarášek usmál, což právě udělal, rozsvítil se září takřka andělskou.

Zkoumavému pohledu podrobil také žák suplenta. “Měl bejt delší,” usoudil (mladík byl menší než profesor Parkhill) “a ščílejší” (vzhledem k daleko větší tělnatosti pana Kaplana to byla výhrada kuriózní) a “měl mít každopatně víc vlasů na bradě!” (Tato kritika byla namístě, protože suplující rozhodně fousatostí nevynikal.)

“Mohu vás všechny ujistit,” pokračoval suplent, “že profesor Parkhill se k vám vrátí jako rybička.”

“Pamfesor spadnul do rybníka?” vykřikla jakási paní v černém.

“Ale kdež!” zvolal suplent. “To je jenom takové obrazné rčení, které znamená, že se vrátí dokonale zdráv!”

“Jásněše,” řekl pan Kaplan.

“Deštopampuch,” dodal kdosi ze vzdálenějších řad.

“To mi spad kámen!” prohlásil jeden muž s knírem.

“Vážený pane,” opáčil suplent, “chtěl jste asi říct ,To mi spadl kámen ze srdce’!”

“On žíká džákovi vážený pane?” zeptala se snědá bruneta své sousedky.

“Je čentlmen,” zašeptala sousedka.

“Takže se, třído, budeme držet plánu profesora Parkhilla a -“

Zvedla se ruka pana Kaplana.

“Ano?”

“Pomiňte, ale můšeme vědět vaše meno?”

Suplent chlapecky zruměněl. “Ale jistěže. Promiňte, že jsem se nepředstavil… Jmenuji se Jennings.”

Podle toho, jak se pan Kaplan zatvářil, to zřejmě znělo jako jméno nějakého Hotentota. “Ženichs?”

“Ne, prosím. Jennings” Vyučující přistoupil k tabuli a rychle hláskoval křídou J-E-N-N-I-N-G-S.

“Achá!” přikývl zasvěceně pan Kaplan. “Čenichs! Já myslel, že žikáte Ženichs!”

“N-ne, prosím, určitě jsem řekl Jennings.”

“Pane Šemiks,” prohlásil pan Kaplan, “buďte vítanej! A nebuďte nervézní!”

Suplent ohromeně polkl. “E… děkuji vám… Takže podle pokynů profesora Parkhilla se budeme věnovat volným dotazům. Slyšel jsem, že si během týdne poznamenáváte nejasnosti, na které se chcete zeptat. Máte-li tedy nějaké dotazy, co nejstručněji je probereme …”

Ze složek, kabelek, aktovek a jednoho košíku se vynořily zápisníky, lístky a útržky papíru, ba dokonce jakási krabička a dvě obálky. Jen pan Kaplan – k suplentovu údivu – do žádných zápisků nenahlížel. Místo toho nachýlil hlavu k rameni, zavřel obě oči a šeptal hlasem slyšitelným všem a každému: “No tak sačneme volný dotázky!.. . Tři boty. První bot, ptát péro -“

“Jak prosím?” přerušil ho pedagog “Neslyšel jsem, co říkáte.”

Pan Kaplan otevřel jedno zrakové čidlo. “Já nežikám, já myslím.”

“Ach tak. Promiňte.”

“Nic nestálo.” Pan Kaplan se znovu hlasitě zamyslel. “Dotázka číslo dvě, ptát nepotento.”

Suplenta Jenningse začínaly svrbět uši.

“A číslo či je nejvěčí dotázka, ptát -“

“Tak do toho!” zvolal vyučující. “Budeme se ptát po pořádku

a začneme – začneme u toho pána v poslední řadě, prosím.” (Tak přijde pan Kaplan na řadu téměř na konci hodiny.)

“Poslední řada de první?” vykřikl pan Kaplan zhrzeně.

“Tak prosím,” trval na svém suplent. “Pan – ?”

“Scymczak, Casimir Scymczak.” Nositel toho nesnadného jména si pohladil na ježka ostříhanou hlavu, posmrkl, omluvil se a vyslovil dotaz, proč klavírovat mohou i osoby, které hru na klavír neovládají. “Je to podle bontóna?” zeptal se nádavkem.

“Rozumím.” Mladý pedagog zvesela vysvětlil rozdíl mezi klaví-rováním a hrou na klavír. Vysvětlení bylo tak vtipné, že tři žáci se panu Scymczakovi vysmáli.

Slečna Rochelle Goldbergová, která přišla na řadu jako druhá (a podle všeho žvýkala lékořici), potřebovala poradit, jak se správně píše jméno města Cincinnati, kde žije její bratr. “Já už pětkrát dívala do slovníka, ale Činčinaty tam není!”

“Víte, slečno,” odpověděl pan Jennings, “slovník není bohužel nic platný, když v něm člověk hledá tam, kde nemá. Podle toho, jak to jméno vyslovujete, mám vážné podezření, že jste je hledala pod Č.”

“Jak ste poznal?” užasla slečna Goldbergová.

“Kolberk, vy měla kuknout pod S!” poradil pan Kaplan. “Synci-“

“Nene, pane Kaplane! Ani pod S neměla slečna co hledat. Cincinnati se sice vyslovuje ,sinsinety”, ale píše se s C…” Napsal to na tabuli. “Další?”

Jistý Karl Finsterwald se přiznal, že mu není jasné, kdy se má říkat vpředu a kdy pouze vpřed.

“To je nesmírně zajímavý dotaz,” řekl pan Jennings a podrobil problém tak brilantní analýze, že pan Blattberg, pro něhož byl tento rozdíl novinkou, naslouchal s otevřenými ústy.

Slečna Gidwitzová nevěděla, čím se liší nájem od pronájmu a pronájem od podnájmu.

Pedagog prosvětlil toto houští s pohotovostí, kterou třída ocenila četnými “ach” a “och” a jedním “achá!” (pocházejícím od pana Kaplana).

Pan Oscar Trabish vznesl dotaz vpravdě kuriózní. “Co je tele-man?”

“Cóó?” zahučel nevěřícně pan Bloom.

Pan Trabish opakoval otázku, ale suplent už měl ve věci jasno. “Ano, rozumím,” usmál se. “Dalamánek – dříve nazývaný také dalamán – je druh podlouhlého pečiva. Je to menší, protažená houska, která -“

“Houska né,” zívl pan Trabish, mistr pekařský. “Teleman je chlap.”

“Když ho snáte, tak ze neptejte,” uchichtl se Wolfgang Schmitt.

“Já ho neznám,” řekl pan Trabish.

“Tak volejte informace,” doporučil jízlivě pan Bloom.

Vtom si pedagog vzpomněl. “Vážený pane, pakliže to slovo je jméno, patří jednomu hudebnímu skladateli, současníkovi velkého Johanna Sebastiana Bacha.”

“Ách, Bách!” vzdychla táhle Olga Tarnovská. “Mně smutno, že nepísal balet. Já velmi ráda by tančila ho -“

Pan Kaplan věcně utrousil: “Bach neměl času do baleta, Bach skladoval fuky. Havraní fuky.”

“Ano,” ujal se rychle slova profesor Jennings, “varhanní fugy, kantáty, sonáty a tak dále. A v téže době žil a tvořil Telemann, ba dokonce byl tenkrát oceňován víc než Bach. Nedávno jsem slyšel několik jeho skladeb z rádia, a tam jste zřejmě zaslechl jméno tohoto komponisty také vy, pane Trabishi.” Suplent se chopil křídy a vítězně napsal na tabuli:

GEORG FRIEDRICH TELEMANN

Skřípání křídy zaniklo v příboji obdivných povzdechů. A utonula v něm také slova pana Trabishe, šeptajícího svému sousedovi: “Teleman není muzika, ale ňáká firma. Jeden chlap mně řek: “Vy ste známá firma. Vy koukáte jako Telemanový vrata.”

Dotazy pokračovaly. Dáma v černém, která se představila jako “paní Yanoffská”, chtěla vědět, není-li něco divného na otázce “Kdy si se přišla, drahoušku?”

Profesor Jennings se s obrovským nadšením pustil do výkladu o záludných slůvkách se a si, která nejeden začátečník používá tam, kde nejsou namístě, zatímco na místech, kdy by namístě byla, je vynechává. Promluvil o tom, že u některých sloves se zvratná zájmena vyskytují jako jejich stálá součást (ptát se, stěžovat si), zatímco u jiných se jejich připojením nebo odpojením pozměňuje význam (zabít – zabít se, přát – přát si). Připomněl, jakou úlohu má se v neosobních vazbách (jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá) a jak jemných významových odstínů lze dosíci s pomocí si (Ať si jde! Polez si!).

Třída, která už mnohokrát zažila, jak tuto líchu orá profesor Parkhill, zvedala suplentovo sebevědomí čiperným přikyvováním a veselým přizvukováním. “Všimněte si, že díky těmto dvěma nenápadným slovíčkům nabývá naše řeč daleko větší významové bohatosti, než kdyby zvratná zájmena neexistovala!” Zdálo se, že pomyšlení na takovou kalamitu jeho posluchače přímo šokovalo. “Například: Nezdržuj s tím! – Nezdržuj se s tím! Nebo: Zajeďte do lesa! – Zajeďte si do lesa!”

Profesora Jenningse nesmírně těšilo, jak byla třída jeho přednáškou zaujata, jak málo žáků pokašlávalo, kýchalo nebo poposedalo a jak mnoho si jich dělalo poznámky s oním zvláštním úsměvem a pobroukáváním, které je neklamnou známkou hrdého porozumění. “Pro názornost si zkusíme utvořit několik vět. Kdo začne?”

“Zlomila si nohu tankem,” vyhrkla slečna Zievová.

“Zlomila si… ji při tangu, že?” dovtípil se mladý pedagog. “Výborně?’

“Člověk si musí dát mázla,” přihlásil se pan Pinsky.

“Gramaticky správně, ale raději říkejte ,dát si pozor’.” Pedagog leknutím polknul pochvalu.

“Ona se šla umyt se,” nechtěla zůstat pozadu paní Moskowitzová.

“Ne, ne, prosím. Jedno z těch zájmen je nadbytečné, musíte je vypustit. Zkuste to znovu.”

“Šla se umýt se,” vypustila jedno ze zájmen paní Moskowitzová.

Když ji suplent opravil, uvědomil si, že delší dobu už nepromluvil pan Kaplan. Kromě poznámky o Bachovi se vlastně ještě neozval. Neměl žádný dotaz, nepřispěl žádným příkladem, nevyvíjel sebemenší iniciativu. K aktivitě rozvířené zvratnými slovesy zůstával netečný jako socha a pohnul se jen jedenkrát, když s neskrývanou netrpělivostí poposedl.

“Kdo je na řadě?”

Na řadě byl Gus Matsukas. Otázal se, zda šmudly jsou druh nudlí. Pan Perez vyprskl nad tímto dotazem tak mocně, že mu z lavice odlétly dva papíry, chichot slečny Kipnisové skončil málem škytavkou a paní Tomasicová se tak smála, že si musela přidržovat umělý chrup.

“Vážený pane,” odpověděl pedagog Jennings vzdor všemu veselí, “slovem šmudla označujeme nepořádnou, ne právě čistou osobu, někoho, kdo je ušmudlán, kdo se ušmudlal nebo kdo něco šmudlá, to jest neobratně, ne dost čistě dělá.”

“Někdo šmudlá nudle,” řekl pan Kaplan.

“A-ano … i to by se dalo říct, i když obvykle říkáme, že si někdo, nejčastěji dítě, šmudlá nos nebo obličej -“

“Nebo nudle,” řekl pan Kaplan.

“Nudle se nežmudlá na nosu, nudle se žmudlá na stolu,” ohradila se paní Rodriguezová.

“Nudle může bejt i na nosu,” opravil ji pan Bloom. “Když se děcko šmudlá, teče nudle z nosu.”

“Neodpíchejte od věci,” vložil se mezi ně chladně pan Kaplan. “Matsukas ptal dotázku a počebuje jasnej odpověď.” Hned na tom začal pracovat. “Matsukas, děláte nudle?”

“Ne.”

“Tak je dělá kucháč. Vy ste šíšnik, vy poslouháváte hosti. Je pravda?”

“Jo”

“A poslouháváte taky nudlami?”

“Pane Kap -“

“Jo”

“A dyš vám nudle padnou z táca na zem, tak sou ušmudlaný?”

“Ne.”

“Jak to, že né?” zvolal pan Kaplan.

“Mně z táca nepadnou,” řekl Gus Matsukas.

“Ale dyby padly!”

“Nepadnou!”

“A jinýmu padnou?”

“Pane Kap -“

“Jo. Jinýmu padnou.”

“Achá!” Inkvizitor dorazil k cíli. “Dyš padnou nudle jinýmu, tak je ušmudlá! A je šmudla!”

“Co je mně po tom, že padnou jinýmu!” vykřikl Matsukas.

“Co je vám po tom?” rozhodil pan Kaplan rukama. “Vy ptal, esli sou šmudly druch nudlí. A já žikám, nejsou druch, sou nepšítel!”

“Pánové!… Třído!” Suplent by se ani ve snu nenadal, že se z volných dotazů může vyvinout guerilla. “Pokračujme! Na řadě je paní … ?”

“Moskowitzová. Zelda L. Moskowitzová.” Korpulentní matróna, která ještě nikdy nenaznačila, že její jméno zdobí iniciála, předvedla širokou škálu těžkotonážních vzdechů, načež se zeptala, jestli se dřez někdy píše jazz.

“Ne, prosím, to jsou dvě naprosto rozdílná slova. Dovolte, abych vám to vysvětlil.” Suplent to udělal, ale viděl, že paní Moskowitzová je tak jemným rozlišováním zmatena. Rychle se proto obrátil na dalšího žáka. “Pan …?”

“Perez. Vincente Perez. Proč se s ní píše dohromady? Profesor Parhill nás učil psát přednožky separátně.”

“Jistě, jenže sníte něco jiného než s ní. A dokonce to může znamenat…” Suplent napsal na tabuli tiskacími písmeny:

ON SNÍ

SNÍ S NÍ

SNÍ, CO SNÍ SNÍ

Jásavé výkřiky, tryskající vůkol, by byly poctou i pro polární zář. Mladý pedagog byl tímto nadšením tak polichocen, že si vůbec neuvědomoval, co riskuje, když vyvolává pana Kaplana.

Vyvolaný povstal a úsměv na jeho tváři neměl daleko k extázi. Až dosud při dotazu nikdo nevstal, ale u pana Kaplana to působilo jako naprosto přirozený úvod k oslovení fóra. Učebnou zavanul jakýsi šum a svit (náhlého tušení? tasených dýk? připínané zbroje?). “Tamyjapanóve a pamprésor Ženichs, kerej tak páječně zaskokáváte v tomto výnimečným situacu -“

“Neřečnějte!” okřikl ho Norman Bloom.

“Stačí!” přidal se Stanislaus Wilkomirski.

Pan Kaplan plebejce ignoroval. “Kde já du, tam já dívám, tam já poslouchám -” přimhouřil oči, aby jeho dívání a naslouchání bylo co nejvěrohodnější, “- co by sem naložil, až budou volný dotázky.”

To vše, jak suplent záhy zjistil, byla jen předehra.

“Proto moje první dotázka je: Jak se dává hlava do péra?”

“Jak se dává hlava do pera?” Suplentův obličej pobledl.

“Do pera.”

“Joj!” zabasovala paní Moskowitzová. “To muše ptat cvok!”

“Perfekt otázka!” jásal Sam Pinsky a plácl se do tváře.

“Hlava do pera,” opakoval suplent, aby získal čas. “Pero do hlavy … si dávají Indiáni jako vyznamenání za přemožení nepřítele … Prostě si je vetknou do vlasů, ale … hlava do pera …” Náhle mu pohaslé tváře zasvítily inspirací. “Patrně jde o nějakou speciální součástku psacího pera, které se mezi odborníky říká hlava. A ta se do pera dává … už při výrobě … prostě tak, aby funkci pera zajišťovala,” skončil svůj výklad krasobruslařskou piruetou.

Norman Bloom se ušklíbl: “Stejně je to uhozená otázka.”

“Vášenej Bloom,” zaševelil pan Kaplan, “uchozenou dotázku ptají jenom uchozený lidi.”

“Já sem uhozenej?!” vzepjal se pan Bloom. “Vy ste -“

“Pane Kaplane,” zasáhl spěšně mladý pedagog, “snad byste nám mohl povědět, kde … tedy v jaké souvislosti jste ten výraz slyšel.”

“Mílerád. Já ho slyšel v žeči pana Skolskyho, co pidlej nad náma, o pani Nelsonovy, co pidlej pod náma. Pan Skolsky mě ptá: ,Víte, Že Nelsonova chce rozvíst?’ Samosébně naložím dotázku: “Jak víte vy?” A Skolsky žekne: ,Stěžoval mně Nelson. Má hlavu v péru.’

“Hlavu v pejru!” zvolal vyučující. “Ale jistě! To je překrásné lidové rčení. A slovo pejr je skutečně zajímavé, hned vám je vysvětlím -“

Pan Kaplan ostřeloval triumfálními pohledy Normana Blooma, tlukoucího se pěstmi do stehen, a opovržlivě se šklebil na paní Moskowitzovou, která vypadala, jako by spadla do hydrantu.

Když suplent vyložil, jak je to s pejrem a pýrem, pan Kaplan zajásal: “Jémináku! Špičkový vysvětlení.”

“A váš další dotaz?”

“Slyšel sem takový slovo, kerý legračně sní. Legračně -” vyslal varovný pohled k panu Bloomovi, ” – né uchozeně … Jaký vícnam má nepotento?”

Suplent na něj nešťastně zíral. “Nepotento?” opakoval opatrně.

“To je výraz dosti běžný, ale po pravdě řečeno… prostě je to způsob, jak se vyhnout výrazu vulgárnímu.” Suplent se odmlčel a doufal, že ho někdo nějakým komentářem zachrání. Jeho naděje však utonuly v tichu. “Podívejte se, třído … jak bych vám to řekl …” Nevěděl, lze-li vysvětlit vulgarismus, a přitom jej nevyslovit. (Profesor Mullenbach na pedagogické fakultě svým svěřencům vštěpoval, aby nazývali věci pravým jménem, ale s tímto případem zřejmě nepočítal.) “Mluvit vulgárně znamená – mluvit hrubě, obhrouble, neslušně.”

“Pane Kaplane …” vydralo se ze slečny Mitnickové, která hrůzou zatajila dech.

“Fuj,” odprskla si slečna Tarnovská, “fuj!”

Rochelle Goldbergová zaštítila svou cudnost marcipánovou tyčinkou.

“Zkusím to vysvětlit takhle, třído. Řekněme, že Jan chce říct něco nepěkného -“

“Kdo je Jan?” zeptala se paní Moskowitzová.

Suplent si otřel dlaně. “Kdokoli. Nikdo konkrétně. Používám to jméno jen pro příklad.”

“To je jako X a Y, Moskowitz,” blýskl očima Hyman Kaplan. “Vy sapomněla, jaký krásný číklady dal pamprésor Pakil s X a Y?”

“Mně nelíbí X aY ani Jan!”

“Vám nelíbí nic! Od Á do Ž!”

“Pane Kaplan, mějte serce!” zasténala paní Shimmelfarbová. “Ustupte o píďu …”

“Třído … dávejte pozor. Řekněme, že někdo – kdokoli -” pokračoval statečně suplent, “- chce říci něco nehezkého o někom jiném -“

“Tak má dršet hubu!” vybuchl pan Blattberg, svíraje v prstech zoubek svého vnoučka, jako by ho chtěl uchránit před světskou zkažeností.

“A dyš ji dršet nemůše?” vypálil pan Kaplan.

“Pane Kap -“

“O to tady běhá! A pan Čenichs nám snáší pomoct, jak to vy-lousknout! Když někdo chce žeknout něco nefajn -“

“Tak má kousat do jazyka!” odsekla slečna Zievová.

“Kousat do jazyka můše potom!” rozhodl Mistr.

“O jednu píďu, Kaplan,” naléhala paní Shimmelfarbová. “O jednu píďu!”

Zásadový pan Kaplan hlasatelku kompromisu odbyl. “Základní ožech, kterej nám chce pan vyučovací vysvětlit, je – jak žeknout nefajn věci fajnově!”

“Přesně tak!” přisvědčil pan Jennings. “Výborně jste to vystihl.” Ať si obličeje Kaplanových nepřátel bledly či rudly sebevíc – jeho důmyslné vysvětlení zachránilo situaci. “Kdo nechce použít urážlivého nebo vulgárního výrazu, může například říci ,Pozor, aby vás to dítě nepotento’ místo aby řekl -” Mladý pedagog si uvědomil, že zašel příliš daleko, ale bylo už pozdě. “Místo aby řekl – “

Žáci se napjatě nahnuli vpřed.

“- místo aby -” Suplentovi ztuhl jazyk v ústech.

“Aby žek ,Pozor, to mimino je mokrý nebo zakalený!’”

“Ano, pane Kaplane! Přesně!” Suplent se téměř zalykal vděčností. “Přesně tak se výrazu nepotento používá! Vznikl vlastně zkrácením slovesa nepotentovat, které znamená … které v podstatě znamená nepošpinit.”

Nad lavicemi zašuměly poryvy obdivných “och!”. Mladý pedagog zauvažoval, má-li po tomto úspěchu seznámit žactvo také s výrazy tentononc a tentočky, ale vtom zazněl protest pana Blooma: “To eště neznamená, že Kaplan dal slušnej dotaz! Ve třídě sou dámy!”

“Ve čídě sou taky lampy,” odrazil jeho útok pan Kaplan. “A to snamená, že nebudeme mluvit o sluncu?”

“Mein Gott!” neovládl se Wolfgang Schmitt.

“Nehádejte o slovička!” soptil pan Marcus.

“O píďu,” žebronila Bessie Shimmelfarbová. “O píďu vám nic neudělá -“

“Dámy! Pánové!” zvolal suplent. “Zachovejme přece dekorum!”

Dekórum však nepatřilo k slovní zásobě ani k základním pravidlům rozkurážených bojovníků. Slečna Tarnovská se postavila na stranu bloomovské slušnosti a bodala do pana Kaplana jedovatými pohledy. Pan Scymczak se přihlásil pod Kaplanův prapor protiútokem: “Ve škole má být šecko na rovině!” Paní Rodriguezová zaječela: “V čistým domě nepačí sfinstvo!” A robustní pan Pinsky

odpověděl hlasem přeskakujícím do fistule: “Dyby Kaplan neptal, tak jak byste dověděli, že je svinstvo?”

“Kaplan, hanba!” vykřikl Karl Finsterwald.

“Kaplan, živijó!” opáčila slečna Zievová.

Slečna Goldbergová při té mele zkonzumovala nejméně dva sáčky bonbónů a slečna Mitnicková lomila rukama, marně usilujíc o smír. (Nathan P. Nathan ji bohužel svým smíchem povzbudit nemohl, protože nebyl ve škole. Právě v této chvíli dribloval ke koši kolem nebezpečného protihráče zvaného “Pepi” Martino.)

“Třído, prosím! Copak nedokážeme respektovat jeden druhého a – ” Suplent byl v této situaci právě tak platný, jako kdyby zůstal doma s nachlazením.

“Kaplan nesmí nosit do čídy žeči z ulice!” běsnila paní Tomasicová.

“Fuj, Kaplan, fuj!”

“Chá!” bránil se zvučně pan Kaplan. “Tarnovská, ve stělání nejsou žádný fujfuj dotázky! Jenom studlivý mozky mají studlivý násory!”

“Ssázzadně nezouhlazim!” zabzučel Wolfgang Schmitt.

“Slyšim šmeláky,” utrousil pan Kaplan.

“Chodíme sem naučit chesky mluvit!” protestovala “Zajda” Kipnisová.

“Chodíme sem naučit šecko!” hlaholil udatný Kaplan.

“JjJoj!”

A právě když se nové útoky na páně Kaplanovu beztaktnost střetly s novou obranou jeho bezelstnosti, zvedl původce toho dopuštění imperátorskou ruku. “Já omlouvám. Je má vina. Já pomýlil!”

Tak rychle by nepřemohl své protivníky ani Caesar. Pan Kaplan že se omlouvá? Pan Kaplan že přiznává svůj omyl? Rázem klesly znepřátelené prapory. Utichly hlasy bojujících. Vášně se rozplynuly v šepotu.

“Ano, já udělal velkou chypu!” přiznal pan Kaplan. “To nepotento, kerý sem slyšel, asi nebylo nepotento, kuli kerýmu nás hádá-me.

“Pozor, bude blaf!” varoval pan Vinograd.

“Já nevěřím mýmu uchu!” řekla paní Yanoffská, ač měla uši dvě a nadmíru veliké.

“Žádnej blaf,” vzdychl pan Kaplan. “Opyčenský nedorosumění. Povím, jak stálo. Minulej tejden du podívat do kamaráda. Vencl Kovarsky jeho meno. Neni muj velkej kamarád, jen malej – známe eště z domovu. Ale fajn chláp … No a ten Vencl vypadal číšerně. Fouskově žlutý tváže. Smutný koukadla. Žádnej glanc. Žádnej šprnc. Jako dyš vyteče chrobákovi z lopaty.”

Mladý pedagog Jennings byl sérií zkomolenin tak konsternován a líčenou příhodou tak fascinován, že zcela zapomněl na svou povinnost a neopravil jedinou chybu.

“Tak žikám, Vencl, ty koukáš, jako dyš deš operákovi na nůš! Jak sítíš? Vencl mně odcekne: Průměr. Já žikám, co to je průměr? Venci žekne, no neskáču v luftu, neležím v rakvu. Ten Vencl! On je takovej typ, co dyš ptáte, kolik je hodin, on poví, mošna pět, mošna šest. On umí žeknout jedním zdechem Ano a Né a Mošna a Proč ptáš?!”

“Kraťte to!” vybuchl Norman Bloom.

“Končit!” zasténal pan Matsukas.

“Tolstoj stichl Vojnu a mir rychleji!” ušklíbla se slečna Tarnovská.

Suplent se vzpamatoval. “Ano – k věci, prosím.”

Pan Kaplan otevřel dlaně, aby dav uklidnil. “Já měl sem do Vencla velkej soucit, já měl sem velkou … prezenci … né, účast!” Znázornil své sympatie širokým rozpažením. “Já mu žek, Vencl, ty musiš nechat tebe prohlídnout! Ledvinky, játro, žalud, šecko! Ty musíš do renkena, aby dochtor viděl do kuše! Ty musiš píchnout krev a kápnout, ať můšou ti počítat lehkocity! A výděr z krka, esli máš na mandlech ňákej vír! Venci, dej rozum do ruky a nehrej se zdrávím! A co na to žek Venci? Co mně odpáčil? Kouknul namíchaně a žek: Furt někdo do mě houká. Buď má stará, nepo tento.”

“Nebo tento!” zvolal suplent Jennings. “Ne nepotento! No ovšem! Nebo tento! Tím myslel vás, pane Kaplane! Chápete?”

“Chápám,” zářil pan Kaplan.

“Ďjúúú!” vydechl obdivně pan Pinsky a plácl se do tváří.

Pan Bloom si otřel čelo a řekl cosi nesrozumitelného.

Zvonek se rozezněl jako umíráček. Z lavic se zvedl proud žáků, brebentících a klevetících, zápolících s kabáty, shánějících galoše, protřepávajících deštníky. Venku lilo.

Suplent nehybně stal a přemýšlel. Dokáže někdy na tento ohromující večer zapomenout? Dokáže jej věrně a přesvědčivě vylíčit profesoru Mullenbachovi? … Usedl a rychle si dělal poznámky. Možná by zůstal za stolem profesora Parkhilla dlouho do noci, kdyby ode dveří nekřikl jakýsi hrubián s mopem a kbelíkem: “Šéfe, to tady chcete nocovat, nebo co?”

“Ne. Promiňte.”

“Musím zamknout školu, ne?”

“Jistě.”

Nezdvořák se poškrábal na bradě. “Helejte, mladej, není vám něco? Jste ou kej?”

“Prosím? … Jistěže jsem!” Suplenta polil pot. Dovrávoral až na pokraj odpovědi, která by byla případnější. Zněla by: “Jen se nepotento.”

11

K*A*P*L*A*N*Ů*V

NEPOSKVRNĚNÝ PRAPOR

Profesoru Parkhillovi připadalo zcela logické, aby poté, co své žáky seznámil s úskalími osobního dopisu, zasvětil třídu také do korespondence obchodní. Vždyť tento typ komunikace může být začátečníkům ještě užitečnější: možná budou někdy písemně žádat o místo nebo podávat reklamaci – a tak podobně.

Zatím toto téma odkládal, ale když si prostudoval učební plán hodin, které do konce začátečnického kursu zbývaly, zjistil, že neprobraná látka se neúnosně hromadí. Další odklady by byly nemoudré. “Tempos fugit rychleji, než si člověk uvědomuje,” uzavřel svou úvahu.

“V obecných rysech se forma obchodního dopisu shoduje s formou dopisu osobního,” řekl energicky. “Také v obchodním dopise musí být datum, oslovení a závěrečný pozdrav – či jak někdo říká, zdvořilostní fráze.” Vysvětlil, že obchodní dopis je samozřejmě rázu oficiálnějšího, že vlevo nahoře uvádíme adresu osoby nebo instituce, na kterou se obracíme, a že při oslovení a závěrečném pozdravu používáme ustálených formulací – jako “Vážený pane”, “Vážení pánové”, anebo “Jsem s pozdravem”, “Zůstávám s úctou” či prostě “S úctou”. Objasňoval problematiku obchodní korespondence velmi trpělivě.

Všechno šlo hladce, tak hladce, že s velkými nadějemi vzhlížel i k domácímu úkolu, nazvanému “Krátký obchodní dopis”. Pět žáků teď přepisovalo svou práci na tabuli. Chvályhodně ctižádostivá slečna Valuskasová žádala o místo sekretářky u ředitele zoologické zahrady. (Slečnu Valuskasovou všichni spolužáci obdivovali pro její krásný vztah ke zvířatům.) Pan Feigenbaum si objednával “1 tucet košil mé velikosti” z obchodního domu, kterému dal název “Luxus”. Pan Norman Bloom, duch praktický, stroze připomněl firmě “S. Levin, velkoobchod”, že mu dluží 217 dolarů 75 centů za zboží “potracené při tranzitu”. (Dluh byl samozřejmě imaginární: pan Bloom se živil tím, že šil kapsy na nepromokavých pláštích.) Slečna Fanny Gidwitzová psala na tabuli zdvořilou objednávku sportovního pláště a “dvouch rukaviček”, které si přála obdržet “na odbírku”.

V rohu učebny, hned u dveří, měl své stanoviště Hyman Kaplan. Jeho úsměv zdobila zář přímo zářivková a v jeho postoji bylo cosi rembrandtovského. Tabuli by klidně mohlo nahradit malířské plátno, neboť pan Kaplan s levicí za zády pravidelně poodstupoval, aby přimhouřenými zraky zhodnotil divy, které pravicí přenášel na černou plochu z notesu, umístěného na římse pod tabulí. Profesora Parkhilla ten úsměv a postoj znepokojoval. Sotva pan Kaplan svůj obchodní dopis dopsal, pedagogovy oči jej nedočkavě prolétly:

OBCH. DOP.

459 3. ulice

N. York 8mýho ledna

Josef Mandelbaum

l.a Nábytek Comp.

741 Broadway

N. York

Stát N. Y.

USA

Vysokostěný pán Mandelbaum!

Sára a já by rády koupily hladničku. Dycky ona do mě pouštívá: “Hymie, ta naše hladnička je šíšera. Stará. A kapavá.” To je fakt.

Jelikoš ste v nábytku, tak na vás du. Kolik moc koštuje nová hladnička? Ale nesmí v ní bejt slabej výtvarník. Náš je furt mokrej, nic neudrší. Já pověděl mý ženě: “Takovej výtvarník je smetek!”

Tak prosim koukněte do vašich zásobu. Dyby vám spadlo oko na prima zboží, tak je nezapomnějte.

S mou Úctou zůstávám doma

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

(Adr. na hoře)

PS. Nejsrdečně zdraví Sára

Zachrop milující

H*Y*M*I*E

Když poslední člen vybraného družstva odešel od tabule, řekl profesor Parkhill: “Myslím, že bychom nejdříve měli rozebrat dopis pana Kaplana.” (Obvykle opravoval práce na tabulích zleva, ale tentokrát se svého zvyku nedržel: chtěl mít to nejhorší za sebou.)

“Já du první?” Pan Kaplan byl v transu.

“Ano.”

“Jémináku!” S rajsky blaženým úsměvem se vrátil k tabuli. “Damyjapanóve, já chtěl v mým úkolu -“

“Pouze přečtěte svůj dopis, pane Kaplane,” přerušil ho vyučující. “Není třeba žádného – ehm – úvodu.”

Jen pýcha nad tím, že byl vyvolán první, pomohla panu Kaplanovi unést tak drtivé odmítnutí. “Pomiňte.” Obrátil se k dopisu. “Vysokostěný pán Mandelbaum …”

“Róm do toho!” vybuchl Norman Bloom. “Vysokostěný?”

“To bude z vyzokejch dezedi dizíc,” uchechtl se Wolfgang Schmitt.

“Kaplan je nóbl!” smál se pan Wilkomirski.

Profesor Parkhill rychle zaklepal ukazovátkem. “Veškeré připomínky probereme, až pan Kaplan svůj úkol dočte.”

Pohled, kterým pan Kaplan mrštil po panu Bloomovi, by odrovnal i Apače. “Vysokostěný pán Mandelbaum,” opakoval. “Sára a já by rády koupily hladničku.”

“Cóó?” zasípěl pan Finsterwald.

“On myslí letnici!” zvolala slečna Pomeranzová.

“Ten ji zkazí, jen do ní šáhne!” prorokovala paní Rodriguezová.

“Dycky ona do mě pouštívá: ,Hymie…’” Hluchý k hučení a protestům davu, četl pan Kaplan důstojným hlasem dál. Závěrečná slova vyslovil tesklivě: “Zachrop milující Hymie.” Rysy mu zjihly předstíranou skromností. “To je šecko.”

“Vála bohu,” zasténala Olga Tarnovská.

“Sbohem, gramatiko!” zaskučel pan Blattberg. (Pan Blattberg předpovídal smrt gramatiky, kdykoli pak Kaplan začal nebo skončil nějaké své veřejné vystoupení.)

“Třído,” řekl profesor Parkhill. “Na všechny připomínky se dostane. Ale nejdříve dovolte, abych se pana Kaplana zeptal: Myslíte, že je to – ehm – skutečně obchodní dopis?”

“Je psanej do obchoda …”

“Ale některé obraty, některé zcela osobní pasáže i závěrečný pozdrav -” Profesor Parkhill se odmlčel. “Požádám třídu o připomínky. Kdo začne?”

Začít chtěl každý. Pan Bloom koulel očima a divoce mával rukou, slečna Valuskasová se hlásila oběma rukama najednou, pan Matsukas mručel jakési záhadné opravy, pravítko paní Tomsicové vířilo jako větrný mlýn.

Profesor Parkhill pominul všechny krvelačné; zkušenost ho naučila, že není radno začínat hlasy nejhorlivějšími. Rychle se rozhlédl … a s radostí uviděl útlou, klidnou dlaň Rózy Mitnickové, povzbuzované mrkáním Nathana P. Nathana.

“Slečna Mitnicková!”

“Podle mého názoru,” začervenala se rozvážná slečna, “dopis pana Kaplana není obchodní. Protože v obchodním dopise nepíšeme o manželce křestním jménem. A neposíláme nejsrdečnější pozdravy. A ,za hrob milující’ patří jen do osobního dopisu!”

“A dyš je to dopis psanej osopně?” řekl lišácky pan Kaplan.

Slečna Mitnicková se na chviličku zarazila, ale pak tuto sofistiku rozmetala. “Není, pane Kaplane. Já myslím, že je nesprávné dávat do obchodního dopisu rodinné věci! Obchodní firmu nezajímá, co říká manželka manželovi nebo manžel manželce!”

“Výborně, slečno -“

“Mitnick,” upozornil pan Kaplan, “vy zapomníváte, pro komu já to psal -“

“Na tom nezáleží,” zasáhl profesor Parkhill. “Slečna Mitnicková má naprosto pravdu. Detaily z osobního a rodinného života nelze probírat při obchodní korespondenci – ta je přece adresována organizacím a lidem zcela cizím.”

“Mandelbaum,” vydechl pan Kaplan, “je muj strejček.”

Dvacet osm hrdel vydalo dvacet osm výkřiků, pod jejichž náporem se pan Trabish vyplašeně probral z dřímoty. “Ďjúú!” užasl pan Pinsky nad chytrostí svého favorita. Nebohá slečna Mitnicková voskově zbledla a zaúpěla. Pan Nathan se jí na chvíli zpronevěřil a mohutně se rozřehtal.

“Pane Kaplane!” vykřikl profesor Parkhill. “Pokud jste ten dopis napsal opravdu svému – ehm – strýci, pak jej v žádném případě nemůžete vydávat za dopis obchodní!”

“Na to já taky měl starost,” přiznal pan Kaplan. “Dyš kupovám hladnici -“

,,Lednici!”

“- tak obchod je obchod. Proto první podstavce -“

“Odstavce, pane Kap-“

“- sem psal studený, formál, nafouknutý.” Pak Kaplan zvedl nos, aby svou “nafouknutost” znázornil. “Ale potom sem sítil, že je čas na teplý číbusenský stahy. Strejček je strejček! Tak sem dal ,Nejsrdečně zdraví Sára -’”

“A je takový pozdrav správný do obchodního dopisu?” zakoktala slečna Mitnicková.

“Správopisně je správný,” opáčil pan Kaplan.

“Kaplan!” zavyla Olga Tarnovská.

“Táhne nás za nos!” zasoptil Norman Bloom.

“Ustupte o píďu, pane Kaplan,” zanaříkala paní Shimmelfarbová, “jenom o píďu -“

“Neustoupí ani o deka,” zubil se pan Pinsky.

“Vyhýbá ze zázadní věci,” prskal Wolfgang Schmitt.

“Jeho Ano je Mošná a jeho Né je Promězamě,” burácel pan Blattberg.

Profesor Parkhill zarachotil ukazovátkem o katedru. “Pane Kaplane … Ty námitky jsou namístě. Jak správně řekla slečna Mitnicková, nelze směšovat dva různé útvary. Buď píšeme dopis obchodní, nebo píšeme dopis osobní!”

Pan Blattberg spokojeně zavrněl, paní Tomasicová se zachichotala, slečna Caravellová nadšeně zatleskala.

Profesor Parkhill poradil panu Kaplanovi, aby v budoucnu psal osobní dopis jen přátelům a příbuzným a obchodní dopisy lidem naprosto cizím. “Teď přejděme k dalším chybám, kterých je – dá se říci – nemálo.”

“Kaplanovy chyby sou, jako když roztrhne pytel!” zvolal Norman Bloom. “Sára a já by rády koupily má být Sára a já bychom rádi koupili. Dycky má být Vždycky. A ta hladnička je fakt příšera. Je přece od toho, aby chladila, a né aby hladila.”

Větší veselí by nevyvolal ani šleh Oscara Wilda.

Slečna Zievová vypískla, že pouštívá se neříká. Karl Finsterwald dodal: “A koštuje taky ne.” Slečna Valuskasová kousavě poznamenala, že úcta uprostřed věty se píše s malým ú, i když je to úcta velká. Pan Markus ironicky pravil, že pan Mandelbaum je asi natolik moudrý, že by našel páně Kaplanovu adresu i bez pokynu, aby ji hledal “na hoře”. Nelítostné pitvy se zúčastnila i netečná paní Yanoffská. “Já vím jedno,” řekla, uhlazujíc si černé šaty. “Výtvarník maluje pastylkama nebo olejovkama pod širokým nebem, v lesu nebo v rybníku, ale v lednicu né!”

“Vy nevyznáte elektrický zašizení,” zaútočil pan Kaplan.

“Já vyznávám elekčinu, plín, svíčky, všecko!” jala se vypočítávat paní Yanoffská. “Ale výtvarník do lednicu nevlezne!”

“Do vašeho lednicu mošna nevlezne,” začal pan Kaplan, “ale -“

Profesor Parkhill zaťukal ostře na stůl. “To, co myslíte, pane Kaplane, není výtvarník, ale výparník” Napsal oba výrazy na tabuli. “Jsou to dvě naprosto různá slova.”

“Ale potopa je velká,” poznamenal pan Kaplan.

Pan Nathan se popadal za břicho.

“Zjistila jsem další chyby!” hlásila slečna Mitnicková. “V posledním odstavci je věta ,Dyby vám spadlo oko na prima zboží, tak je nezapomnějte’. Na začátku má být kdyby a na konci nezapomeňte. Ale to není všechno.” A slečna Mitnicková větu důrazně zopakovala: “Kdyby vám spadlo oko na prima zboží, tak je nezapomeňte.”

Třída se svíjela veselím. Smích, posměch a výsměch slavily orgie.

Profesoru Parkhillovi bylo divné, že pan Kaplan snáší to nepokryté zesměšňování s takovou povzneseností. Pak si všiml, že jeho úsměv je tak podšitý, že podšitější si ani nelze představit.

“A co je v tom špatný, Mitnick?” otázal se autor dopisu. “Co je v tom domýlený?”

“Vy nevidíte zzám?” křikl pan Schmitt.

“Né …” zubil se pan Kaplan.

Norman Bloom (ačkoli mu bohorovný klid protivníkův měl být varováním) zakokrhal jako kohout. “Kdyby vám spadlo oko na prima zboží, tak je nezapomeňte? To oko?”

Pan Kaplan vynesl svůj trumf. “Muj strejček,” řekl, “má jedno oko skleněný.”

Ústa pana Blooma se otevřela dokořán. Paní Moskowitzová se zhroutila. Slečna Mitnicková vydala tenounký sten. Pan Nathan se dusil blahem. Olga Tarnovská vychrlila několik ruských kleteb. Pan Pinsky zvolal: “Kényjus! Kaplan je absolutní kényjus!”

A úsměv pana Kaplana byl pokojný jako úsměv dítěte, pohrouženého v líbezný sen. Porazil nectné šiky. Rozdrtil své hnidopišské nepřátele. Znovu zvítězil ve chvíli, kdy se zdálo, že vše je ztraceno. Jeho neposkvrněná čest nad ním vlála jako sněhobílý praporec.

12

SMRT JULIA CAESARA

Byl to nápad profesorky Higbyové. (Tím to aspoň, říkal si profesor Parkhill, začalo.) Jednou o přestávce poznamenala, jaká je škoda, že žáci postupují do její třídy, aniž co vědí o ušlechtilejší stránce jazyka, o jeho kráse a vznešenosti, o “nestárnoucích skvostech naší literatury”. “Nic přece nebrání tomu,” zvolala, “aby začátečnická třída alespoň okusila, jak chutná Longfellow nebo Tennyson nebo – dokonce Shakespeare!”

Profesor Parkhill nemohl popřít, že názor slečny Higbyové má něco do sebe. Jeho žáci jsou přece dospělí lidé, pocházejí ze zemí proslulých básníky, učenci a spisovateli, a nejeden z nich se občas odvolává na některého klasika evropského písemnictví. Pan Matsukas při všem svém záhadném mručení a morousovství někdy s pozoruhodnou vroucností utrousí to či ono jméno z Iliady. Slečna Tarnovská (schopná vyrozumět něco nekalého i z telefonního čísla) si málokdy nechá ujít příležitost, aby nezapěla chvalozpěv na Tolstého či Gogola či Lermontova. Wolfgang Schmitt, který absolvoval několik tříd gymnázia v Ulmu, pronesl jednou vášnivou obhajobu Thomase Manna. (“Pán nebo Mán,” ohrnul tenkrát nos pan Kaplan, “nikdo vám ho nepere.”) A řada dalších začátečníků viděla někdy – v překladu do své mateřštiny – inscenaci Hamleta nebo Višňového sadu, Cyrana z Bergeracu nebo Nory, jejíhož autora identifikova l Nathan P.Nathan nedopatřením jako “Henryho Gibsona”).

Nezávisle na podnětném návrhu slečny Higbyové si profesor Parkhill uvědomil, že jeho žáci se svému novému jazyku učí už delší dobu; rozšířili si slovní zásobu o stovky dalších slov a obratů a jejich vyjadřovací schopnosti dosáhly úrovně, jakou by na začátku kursu jen málokterý učitel považoval za možnou.

“Poezie přivede vaši třídu k preciznější výslovnosti,” pokračovala profesorka Higbyová, “a vytříbí její smysl pro stylistické nuance!” Slečna Higbyová, jak dosvědčovala už její dizertační práce o básníkovi Coventrym Patmorovi (1823-1896), prostě poezii milovala.

Profesor Parkhill tenkrát podotkl: “Nevím, jestli se moji začátečníci básnického textu nezaleknou -“

“Nesmysl!” opáčila promptně profesorka Higbyová. “Plaut a Samish přece v závěrečné kapitole jednoznačně píší, že …”

To byl vrcholný argument. Imperativy z klasického díla Plauta a Samishe byly závazné pro každého, kdo měl co dělat s jazykovou výukou cizinců.

Tak se stalo, že příštího úterý – byl krásný večer, vonný jara čas – přinesl profesor Parkhill do třídy svého jednosvazkového Shakespeara. Láska profesorky Higbyové k poezii byla nicotná ve srovnání s láskou, kterou choval profesor Parkhill k Shakespearovi. (Kolik už je to let, co hrál na fakultě Polonia?)

“Dnes večer, třído,” usmál se pedagog, “si uděláme takový malý – experiment.”

Třicet hlav se vymrštilo. Šedesát očí zostražitělo. Začátečnická třída se naučila přijímat veškeré inovace s neblahým tušením.

“Vypravíme se na malý výlet do říše poezie – velké poezie – z pera toho největšího mistra, jaký kdy jazykem vládl … ” Profesor Parkhill pronesl kázáníčko o zvláštní kráse poezie, o její úchvatnosti, úspornosti a přesnosti, o tom, jak vyjevuje nejvzletnější myšlenky a city lidstva. “Myslím, že to pro nás všechny bude vítaná úleva od našich – ehm – prozaických cvičení. ” Souhlasná přikývnutí a zabručení ho nesmírně povzbudila. “Tak tedy … napíšu na tabuli několik slavných veršů. Pak vám je přečtu. A potom, jako při našich cvičeních mluvního projevu, vystoupíte s krátkými promluvami, při kterých vám tyto verše budou – jakoby odrazovým můstkem k vlastnímu výkladu: k vlastním představám a myšlenkám a úvahám.”

Už dlouho nezažil, že by nějaké sdělení vyvolalo v lavicích takový rozruch.

“Bravo!” zapěla Carmen Caravellová.

“Má matka milovala hajného,” vzdychl pan Finsterwald, a myslel ovšem Heinricha Heina. Slečna Mitnicková zruměněla pýchou a úžasem zároveň. Pan Bloom zamlaskal – ale zdrženlivě. Paní

Rodriguezová ohrnula nos: nedávno se do vyšších sfér vrhla sama, když pronesla chvalořeč na Brooklynský most. A pan Kaplan – s úsměvem zářnějším než kdy jindy – zasypával profesora Parkhilla obdivnými pohledy a šeptal: “Poézije! Tetka bude poézije! Jémináku! To sme dostali daleko!”

“Ty verše,” řekl profesor Parkhill, “napsal Shakespeare.”

Ani úder blesku by třídu nezasáhl tak mocně jako kouzlo toho jména.

“Shakespeare?” opakoval ozvěnou pan Perez. “É-ja-ja!”

“Největší majstr péra?” vydechla slečna Zievová.

“Čestáv si!” žasl pan Kaplan. “Vilém Čespír!”

“Shakespeare, pane Kaplane!”

Profesor Parkhill vzal zbrusu novou třídu a křišťálově čistými písmeny napsal na tabuli:

A zítra zas a zítra, zítra zas

titěrným krůčkem krade se den po dni

k poslední hlásce vědomého času:

včerejšky naše osvítily bláznům

cestu v smrt prašnou.

“Fandastický!” zářil pan Kaplan.

Zhasni, zhasni, svíčko!

Život jen stín je jdoucí, herec ubohý,

jenž prochvástá svou chvíli na jevišti,

a pak už neslyšíš ho: blekotavá

je to zvěst blba, samý hluk a vášeň,

nadobro beze smyslu.*

“Právda,” zasténala Olga Tarnovská. “Smútná, ale právda.” Světský ruch ustoupil zbožnému šepotu. Otevřená ústa a zadržený dech, užaslé polykání a uchvácené vzdechy, to vše umocňovalo pohledy vpité do nehynoucích veršů nesmrtelného barda. Dokonce i Nathan P. Nathan seděl zcela důstojně.

Profesor Parkhill si odkašlal. “Přečtu celý úryvek nahlas. Poslouchejte, prosím, pozorně, aby vám Shakespearova slova – vím, že některá nejsou snadná – utkvěla v paměti … A zítra zas a zítra, zítra zas…” Profesor Parkhill přednášel znamenitě; a dnes dal do každého slova tolik, že by ho obdivovala i profesorka Higbyová. “Zhasni, zhasni, svíčko!” Obličej slečny Mitnickové tonul v údivu. “Život jen stín je jdoucí,…” Čelo Guse Matsukase potemnělo hlubokými brázdami. “Blekotavá je to zvěst blba…” Líce pana Kaplana se rozžhavily do běla. ” … samý hluk a vášeň … “Oči pana Trabishe byly zavřeny. (Vyučujícímu nebylo jasné, zda pan Trabish podlehl kouzlu božského Shakespeara, anebo náruči boha snů Morfea.) “… nadobro beze smyslu.

A teď – přečtu všechno ještě jednou.” Pedagogův hlas zazněl tak zvučně a jasně, že zburcoval pana Trabishe z komatu. “A zítra zas a zítra, zítra zas …”

Když nedostižnou pasáž znovu zarecitoval, rozhlédl se slavnostně po svém stádu. “Jistěže jsou zde i výrazy, které některým z vás připadají – ehm – nesnadno srozumitelné. Než vás požádám, abyste přednesli svůj výklad, můžete se na cokoli zeptat, a nebojte se toho, prosím.”

Nebojácné dotazy jen pršely. Paní Tomasicová se zeptala, zda slovo titěrný má, tentýž význam jako ve větě “Náš dědeček je stále ještě titěrný”. Wolfgang Schmitt chtěl vědět, proč ve slově hláska není háček. (Tento puntičkářský řezník se zhusta dostával do styku s výrazy nespisovnými a slangovými.) Paní Shimmelfarbovou zajímalo, zda slovo prochvástá souvisí s výrazem prochlastá. Slečna Gidwitzová, zapálená pro vše, co souviselo s garderóbou, byla zvědavá, může-li se říct “blekotavá flitra” (protože flitry zdobily její nově pořízenou “toaletku”).

Na každý dotaz pan profesor trpělivě odpovídal. Když vyložil paní Tomasicové rozdíl mezi titěrností a čiperností, zamyslila se a pravila, že jejich dědeček je čiperný a titěrný zároveň. “Hlásky, pane Schmitte, jsou zvuky, ze kterých se skládají slova.” (Zatímco hlášky jsou zvuky, které se skládají ze slov, napadlo ho, ale nahlas to neřekl.) “Prochvástat, paní Shimmelfarbová, znamená promarnit tlacháním, nikoli nemírným pitím … A blekotavý, slečno Gidwitzová, neznamená blikotavý, nýbrž blábolivý, takže mluvit o blekotavých flitrech by bylo poněkud … blábolivé … Ještě někdo?”

Do vzduchu vyletěl ukazovák Casimira Scymczaka. “Proč ve slově blba není c před a?. Neni to pravopisně zle ?” Profesor Parkhill se v jeho problému bleskově zorientoval. “Pravopis je zde naprosto v pořádku, pane Scymczaku.” Znenadání si uvědomil, že se začíná potit. “Vsunutím c před a by vznikl nesprávný tvar podstatného jména blbec, které v druhém pádě zní blbce, kdežto Shakespearovo jméno je blb.” S hrůzou polkl. “Tedy Shakespearovo jméno podstatné … Je to zkrácený tvar slova, které máte na mysli vy.”

Pana Scymczaka to rozesmutnilo.

“Můžeme přistoupit k výkladu, třído?”

“Ne!” vzplála slečna Tamovská. “Tu celou ideju ukradnul Shakespeare Dostojévskomu!”

Než mohl profesor Parkhiíl udusit tento blud v zárodku, prudce se otočil pan Kaplan. “Ste na mozku? Mluvíte o Čespíru!!”

“O Shakespearovi, pane Kap -“

“Já mám těch čízemních poznámku dost! Rači výkladujme!”

Profesor Parkhill si otřel dlaně. (Vlastně byl panu Kaplanovi vděčný.) “Takže, třído… začne slečna Caravellová.”

Slečna Caravellová se vrhla ke stupínku. “Ta basňa je dobra vě-ca!” prohlásila. “Ona má krásna vyraza, bella, jako velká a lupoka muzika, lupoka filozofíja. Shakespeare je jako Dante Alighieri, nejvěčijo poeta italiano – “

“Co?!” naježil se pan Kaplan. “Vy rovnáte Žespíra na ňáký ali-gátory? Žespíra?! Cha!

“Pane Kaplane, slečna Caravellová jen vyjádřila svůj názor.”

“To neni násor, to je zločin! Jak může rovnat Žespíra na živou-čicha?!”

“Dante Alighieri nebyl nikdy živoučich!” běsnila slečna Caravellová.

,,A co byl?” zavrčel pan Kaplan. “Mrtvoučich?”

Slečna Caravellová odsekla cosi ošklivého ve své mateřštině a hnala se na místo, mumlajíc nactiutrhačnosti hodné satirika Ju-venála. Paní Shimmelfarbová ji účastně konejšila. Slečna Goldbergová jí nabídla kyselý bonbón.

Profesor Parkhill pocítil závrať.

“Nějaké připomínky?”

Kromě ospalé poznámky pana Trabishe, upozorňující na tendenci slečny Caravellové přidávat koncové a ke všem možným a nemožným slovům, zazněl pouze nevrlý postřeh pana Pereze, že bella je cizí slovo a “my tu nechodíme učit italijánsky”. Jiných kritických výtek nebylo.

Další vyvolaná, paní Yanoffská, začala slovy: “Ty verši mají velice vysokou myšlenku.” Oči však upírala stále k zemi. “Když někdo nezná jazyk velice, je pochopit těžko všecko. Ale já líbím to.”

“Vy líbíte?!” zaplál pan Kaplan. “To je málo, Yanoffska! Žespira musí se milovat!”

“Pane Kaplane …”

Paní Yanoffská klopýtavě zdolala několik vět svého nehluboké-ho výkladu a odpotácela se do bezpečného zátiší své lavice.

Jako třetí promluvil Norman Bloom. Pan Kaplan sténal. Jak se dalo čekat, byla řeč pana Blooma břitká, důrazná a jasná jako jeho pleš. Jen její závěr byl nečekaný: “Ale Shakespearovy myšlenky sou moc pesimistický. Já sem optimist. Život má mít naději a bejt šťastnej!… Proto pozor – je to báseň od velkýho melancholikéra! Já řikám: ,Pane Shakespear, proč nekoukáte na každou horší stranu taky z její lepší strany, kterou má na druhý straně?’ “

“Blúúúúm!” zaúpěl bolestně pan Kaplan. “Vy sapomněl, že Čespír je absolutní pravdomluvka! On je pesimist, poněvač šivot je pesimist!”

“Muj život né!” zašklebil se pan Bloom.

“Eště vy neumžel,” poznamenal pan Kaplan ne bez lítosti.

Nathan P. Nathan vyprskl.

“Ale pánové!” Profesor Parkhill začínal být vážně znepokojen. Bylo jasné, že pan Kaplan se s velkým básníkem dokonale ztotožnil a že nestrpí sebemenší znevážení svého druhého já. Jak nasadit uzdu borci tak lítému? Jak ztlumit plamen šlehající k oblakům? Snad bude nejlepší (pedagog potlačil všechna neblahá tušení) vyvolat pana Kaplana hned.

Když opravil několik mluvnických prohřešků v projevu pana Blooma a upozornil, že tvar Melancholiker je vlastní jen němčině, řekl: “Pane Kaplane – ehm – zřejmě se vám rojí v hlavě plno myšlenek – nechcete nám je přednést?”

Úsměv, který zasvítil na páně Kaplanově obličeji, by mohl konkurovat duze. “Vášně já?” Nevinné, překvapené zamžikání, upej-pavě rozechvělé řasy – jen málokdy se vidí skromnost tak šalebná.

“Ano.”

“Teď začne cirkus!” ohlásil se smíchem Nathan P. Nathan. “Rózi, peřiperav si všecky tužky a papíry!”

“Do toho, Kaplan,” zubil se pan Pinsky.

“Trable, trable,” sténala Olga Tarnovská.

“Proboha, mluvte krátko!” zavrčel pan Blattberg.

“Dejte mu šanc!” vypískla “Zajda” Kipnisová.

“Ojjj,” věštila paní Moskowitzová.

Pan Kaplan povstal důstojně a zvolna, jako by se nemohl odtrhnout od hlubin vpravdě nevýslovných. Majestátním krokem vystoupil na stupínek. Po způsobu velkých řečníků zasunul palce za klopy. Ještě nikdy nevypadala jeho kulatá postava tak vznešeně, ještě nikdy si nebyla tak nápadně vědoma svého historického poslání. Mlčky a zamyšleně se rozhlédl po řadách přes sebou, jako by uvažoval, jak odít majestát do slov srozumitelných plebejstvu.

“Pánenanepi!” hučel pan Blattberg.

“Začnout!” kabonil se pan Matsukas.

“Čekáte na fanfáru?” zaryla si slečna Valuskasová.

Pan Kaplan si uštěpačného davu nevšímal. “Vášení milovníci krásnýho slofa. Stítelé nesmrdelné poézije.”

“Nesmrtelné,“ozval se profesor Parkhill. (Nepřekvapilo by ho, kdyby pan Kaplan spustil: “Přátelé, Římané, rodáci…”) “A ctitelé, ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, pane Kaplane, určitě byste dělal méně chyb.”

Pan Kaplan milostivě přikývl. “Tak sačnu snová … Tamyjapanóve … Slyšeli sme krásný vykládky od našich spoluštudentuch na tyto úšasný slofa … slova … od Šespír. Ale uskopojily vás?”

” Uspokojily, pane …”

“Mě né. Mě absolutně neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný slova na tapuli nejsou slova! Pro mě sou drahokameny! Pro mě sou dyjamandy.”

“Ďjúúú!” zatetelil se pan Pinsky.

“Myslejte o tom, čído. Myslejte pod a za věty, kerý Šespír dal do ústu – koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má strážný problémy. Zkousněte čedstavit, jak ten muš, Július Kajzr, sítil -“

“Pane Kaplane, to n e b y l Julius -“

Chvalořečník neslyšel. “- v ta historická noc! Poněvač těma kvosnejma větama na této vopyčenské tapuli -” vymrštil pravou paži jakoby zpod tógy a ukázal na osudové verše, “žíká Julius Kajzr – “

“Ale pane Kaplane! Ten úryvek je z Makbetha!

Pan Kaplan znehybněl. Podíval se na vyučujícího jako na kata. “Né z Júliusa Kajzra?”

“Jistěže ne!”

Pan Kaplan polkl. “Já byl česvěčenej -“

“Je to monolog z Makbetha, pane Kaplane. A neříká se Kajzr, ale Caesar.”

Řečníkův obličej, ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl žalem. “Pomiňte mě. Ale kajzr je cézar, ne?”

“Kaiser byl císař německý, cézar byl císař římský. Jenže vy říkáte římskému jako německému a německému jako římskému.”

“Jémináku!” užasl pan Kaplan nad svou virtuozitou.

Profesor Parkhill byl otřesen. Nemohl si odpustit, že hned na začátku neoznámil, ze které hry úryvek pochází. “Smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč jste si myslel, že je to monolog z Julia Caesara!

“Protoše to šecko vidim na moje dvě oči! Celou tu cenu – jako v pijáku. Sme ve stáně velkýho Júliusa. Je postní noc a ráno má bejt korunkovanej na šímskýho krále. No to se ví, že má rozcuchaný nervy a nemůše uspat -“

“Usnout -“

“- tak leží v jeho postelu a pomyslívá: ,Sejtra sás a sejtra sás, furt jenom to sejtra a sejtra, to neni spráfnej vojáckej krok, jenom samej krůček, samý tititi. To mi krádne čas!’”

Než stačil profesor Parkhill namítnout, že slova “krade se den po dni” neznamenají “krádež času”, pan Kaplan, nabitý novou energií, pádil dál: “A pomyslívá: ,Dyť já du k poslední lásce, a šecko to běhá pomalu jak šnek.’ “

“Pane Kap – “

” ,A čerejšky naše?’ ptá Julius Kajzr. Cha!” Panu Kaplanovi zajiskřily oči. ” ,Čerejšky naše, taky nic extra, ty se daj rovnat leda s ňákou svíťavou brašnou, kerou maj v plázinci pro smrtelný čípady”

” V smrt prašnou! To znamená -” Mohutný příval však nemohla zastavit žádná přehrada.

“A Julius Kajzr je šíleně umlátěnej a chce spát, tak zažve prosí-těnym hlasem: ,Házni se, svíčko!’ “

Profesor Parkhill se sesul na židli.

“Tak ona se házne.” Páně Kaplanův hlas přešel do šepotu. “Ale sladkej spánek furt pro Júliusa nejde. Tetka mu kousá do svědomí celková myšlenka na šivot. ,Co je šivot v klopále?’ pomyslívá Julius Kajzr. A sám podá odpověď! Tento část monokloku míluju nejvic!”

“Monologu,” hlesl pan profesor.

“,Šivot je šášour, co chvilku chvístá na jeviště – a jak tam prochvístá, dostane kopáčky! Šivot? Cha! To je směs blbá – ‘ “

“Zvěst blba – !”

“,Šecko pátý na devátý, tady kluk, tady višeň – ‘ “

“Hluk a vášeň!” vykřikl zoufalý pedagog.

“,Šivot je strašnej míchanina, a kde má smyslu? Smysla je nadobro bzz bzz!’… Tak Julius zamkne fest jeho oči -” Pan Kaplan názorně předvedl, jak se oči zamykají, ” – a bác, je po něm ámen!”

Síní poznání teď pulsoval žalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost přimrazila k židli dokonce i slečnu Tarnovskou, pana Blattberga a roztěkanou slečnu Gidwitzovou. Nathan P. Nathan držel slečnu Mitnickovou za ruku. Slečna Goldbergová dumlala mátový bonbón.

Pan Kaplan filozoficky pokýval hlavou. “Áno, Kajzr, velkej Kajzr si vypustil duši.” Pak z posvátného pódia sestoupil. Ale než se znovu posadil, přičinil ke svému proslovu tuto doušku: “Tak sem to viděl já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor vysvětlil, že to ani kapku neni o Júliusovi Kajzrovi.” Hluboký povzdech. “Je to o ňákým Irčounovi, kerej se menuje MacPet.”

Profesor Parkhill měl pocit, že uběhla celá věčnost, než se mu podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, než se dokázal soustředit na páně Kaplanovo památné dílo. Jen těžko, přetěžko dovlekl své myšlenky k chladnému světu tvarosloví a větné skladby. Tak jako jeho žáci, ani on se nemohl odtrhnout od historického stanu před branami Říma, kde “Julius Kajzr”, zmučený nespavostí, rozjímal o čase a životě, až se náhle a záhadně ufilozofoval k smrti.

Při vzpomínce na kolegyni Higbyovou pocítil profesor Parkhill výraznou nevoli.

13

SLOVA, SLŮVKA, SLOVÍČKA!

“Ano, to především,” říkal si profesor Parkhill v duchu. “Musím jim pomoci, aby si rozšířili slovní zásobu.”

A měl zřejmě pravdu. To, co začátečníci potřebovali nejvíc a co mohli okamžitě použít, byla bohatá zásoba slov: slov, kterými lze pojmenovat běžné předměty, formulovat jednoduché otázky, popisovat každodenní zážitky. Kdyby někdo srovnal význam slovní zásoby a řekněme pravopisu (což profesor Parkhill mnohokrát svědomitě udělal), musel by uznat, že prvnímu by se mělo věnovat více času než druhému. Jakkoli je pravopis věcí základní (a pro pana profesora Parkhilla nebylo nic základnějšího), přece jen ho mimo třídu není zapotřebí tak naléhavě, protože dospělí žáci píší v běžném zaměstnání a životě jen málokdy.

“Koneckonců,” vyjádřil se jednou před profesorkou Higbyovou, “na to, aby člověk mohl jazyka používat, nepotřebuje znát pravopis!”

“Toho jsou naši studenti nesporně důkazem,” odpověděla profesorka Higbyová.

A znalosti gramatiky? Profesor Parkhill strávil celý víkend úvahami, zda je důležitější slovní zásoba či mluvnice. Dospěl k závěru, že při výuce nováčků je třeba preferovat slovní zásobu. Jeho žáci potřebují znát slova, obraty, idiomy, na které by mohli znalosti mluvnice aplikovat. Vždyť k čemu je gramatika, nemá-li se na čem uplatnit? Gramatika beze slov je jako – ano, jako zbytečná kostra. A teprve když zná člověk slovo kostra, může říci, co vlastně kostra je.

“Slova jsou základní kameny,” řekl profesorce Higbyové, “a gramatika je dům.”

Slečna Higbyová na něj obdivně upřela oči. “To vás napadlo právě teď?”

“Zřejmě.”

“Ale to je znamenité!” zvolala slečna Higbyová. “Tak názorně to nedokázali vyjádřit ani Plaut a Samish!” (Což byla téměř nejvyšší chvála, jaké se někomu mohlo od profesorky Higbyové dostat.)

A co výslovnost? Ta měla na své straně argumenty skutečně pádné, ba víc než pádné. (Právě v úterý pan Hyman Kaplan lyricky zjihl, když popisoval svá oblíbená jídla, kterými jsou “roštpif, oplošená topinka a počemované chlívanečky”.) Profesor Parkhill si často pohrával s neblahou představou, že správná výslovnost je možná něco, čeho někteří jeho svěřenci prostě nejsou schopni.

Třeba takové sykavky. Může být něco jednoduššího? A přece pan Wolfgang Schmitt mluvil před svým zápisem na VPŠD tolik let německy, že koordinace jeho zubů a jazyka se stala železným návykem, který mu bránil vyslovit s před samohláskou jinak než jako z. Jeho výroky o “zadaření”, “kozočtvercích” a velmi chutných “mazových konzervách” začínaly jít profesoru Parkhillovi silně na nervy. Nebo takové ř! Někteří žáci je zřejmě do smrti budou měnit v sykavku nebo v křížence mezi hláskou dásňovou a zadopatrovou. (Jednou se vůbec nedalo rozeznat, zda si pan Finsterwald, žák jinak velmi schopný, vybral za téma svého proslovu řípy, šípy, cípy nebo chřípí.) Nebo takový pan Kaplan. Profesor Parkhill si povzdechl. (Kdykoli mu vtrhl do úvah pan Kaplan, automaticky si povzdechl.) Byl to žák snaživý a pilný. Ale přes neustálé pedagogovo nabádání, aby vyslovoval co nejpečlivěji, nedávno prohlásil, že jedna f
ilmová herečka má “supy jako perličky”; když mu bylo vytknuto, že nerespektuje znělost souhlásek, odhodlaně slíbil: “Už budu dycky žíkat, že má zuby jako berličky.” A jak omylný byl také jeho sluch, dosvědčoval další příklad; jsa vyzván, aby utvořil větu se slovem svižně, odvětil: “Koukal, jako by spadnul s vižně.”

V tomto bodě svých úvah objevil profesor Parkhill důležitou spojitost mezi slovní zásobou a výslovností: zlepšování jednoho by mohlo druhotně působit na zlepšování druhého! Té noci pak už nedokázal pořádně usnout, tak plnou měl hlavu různých metodických postupů, kterými vylepší slovní zásobu svých svěřenců natolik, že konečně poznají zásadní rozdíl mezi duhou a tuchou, šíjí a říjí – či dokonce mezi čiperným a stříbrným. (Bylo silně matoucí, když jedna z žákyň promlouvala o tom, že by se po mnohaletém soužití se svým partnerem ráda dočkala čiperné svatby, neboť pedagog nemohl tušit, že dáma hovoří o svatbě stříbrné.)

Slovní zásoba! Z úvah profesora Parkhilla zmizel poslední stín pochyby. Nemohl se už dočkat večera …

” … takže dnes večer vám přečtu seznam slov, jednoduchých, užitečných slov, která vám mohou posloužit v každodenním životě. Každému přidělím tři. Vy pak napíšete do sešitu tři věty a v každé jedno použijete … Slečna Valuskasová? Ano, slovník používat můžete … Až budete hotovi, půjdete k tabuli a věty na ni přepíšete.”

Třída, jak bylo vidět, rozšiřování slovní zásoby uvítala. Asketická bledost slečny Mitnickové se proměnila v růžovou dychtivost. Pan Bloom vyjádřil svůj kladný postoj nahlas: “Já mám slovní zásobu rád!” Paní Moskowitzová dokonce otevřela sešit bez jediného prorockého joj. Mladý pan Nathan se culil. A pan Kaplan otevřel svou krabičku pastelek, usmál se jako sluníčko, nalistoval si v sešitě čistou stránku a dávno před tím, než vyučující došel podle abecedního pořádku k jeho jménu, ji nadepsal:

SLOVNÍ ZÁSOPA

(Cvičit do sešita. Potom k tabuli a na ni)

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Profesor Parkhill vyvolával: “Pan Blattberg: cukr… fotoaparát… snídaně… Pan Bloom: činka … lahodný… vyhledat …”

Jeden po druhém se žáci vrhali do práce. Čela se krabatila, dlaně přejížděly po bradách, prsty vjížděly do vlasů, slovníky šustěly. “Pane Kaplane, vaše slova jsou krajáč … páv … sepraný”

Profesor Parkhill si všiml, že k myšlenkovému procesu Hymana Kaplana patří přimhouření jednoho oka, nachýlení hlavy k rameni, vyslovení každého slova zvlášť a posléze vynoření z hluboké meditace a ozkušování slova ve větě, šeptané tak hlasitě, že ji bylo slyšet po celé třídě. “Krajáč … krajáč …” pobroukával pan Kaplan. “Krajáč, co je na mlíko? Můše bejt… A krajáč na chlepa nemůše? Můše taky. Achá! Má dva vícnamy! Číklad: Nalila na mě krajáč mlíka. Nebo: Ten krajáč je tupej jak koleno.”

Náhle vyučujícímu došlo, že páně Kaplanova samomluva není zlozvyk, ale válečná lest. Když totiž s přivřeným okem broukal své příklady, druhým okem pedagoga sledoval. A z výrazu jeho obličeje se pokoušel vyčíst, který výklad krajáče je správný! Profesor Parkhill nechal své rysy neutrálně ztuhnout.

Zanedlouho se studenti hrnuli k tabuli, přepisovali na ni utvořené věty a vraceli se do lavic. Když svou trojici dopsal Hyman Kaplan, pyšně zvedl oči k panu profesorovi (který sice předstíral, že je zabrán do textů na tabuli, koutkem oka však pana Kaplana bezděky sledoval) a pospíšil ke stupínku.

“Takže,” řekl vyučující, když byly tabule do posledního cípku popsány, “začneme – ehm – z tohoto konce. Pan Bloom.”

Norman Bloom přečetl svižně a rázně své věty.

1. Činka posílí bicepy.

2. Ta polévka je lahodná.

3. V sobotu jsem vyhledal strážníka.

“Výborně!” řekl pan profesor. “Nějaké dotazy?”

Nebylo dotazů.

“Nějaké – ehm – opravy? … Pan Bloom napsal jedno slovo nesprávně.”

Nebylo ani oprav. Pan profesor tedy změnil bicepy na bicepsy a pokusil se pobavit žáky poznámkou, že v bicepsu je ukryt cep. (“Jémináku!” zvolal pan Kaplan.) Cvičení pokračovalo.

Vcelku to šlo překvapivě dobře. Až na to, že si pan Nathan nesprávně vyložil pasáka (“Voják zdraví lam pasáka”) a pan Blattberg nešťastně naložil s dubem (“Budeme zpátky co by dub”), byly věty docela dobré. Rozšiřování slovní zásoby se bezesporu vydařilo.

“Další je … pan Kaplan.”

Vyvolaný povstal. “Tamyjapanóve, pamprésor -” beze své úvodní fanfáry by byl pan Kaplan jako ryba na suchu, “- moje zásopa čislo jedna je krajáč. Já to slovo ušívám k tomuto větu: ,Au, ten krajáč je ostrej jak bžitva!’ “

Profesor Parkhill zaváhal. “Pane Kaplane … zadal jsem vám slovo krajáč, ne kráječ.”

“Pamprésor, ale moje slovo je -“

“Není. Když říkáte, že krajáč je ostrý, myslíte ve skutečnosti kráječ!”

Pan Kaplan se poradil se svou múzou. “Ale dyš krajáč rozbijete, je ostrej a můše pošísnout ruku -“

Profesor Parkhill zaťal zuby. Dal se vlákat do pasti: Hyman Kaplan si pojistil obě slova tím, že jedno z nich rafinovaně nastražil. “Přečtěte svou další větu.”

“Moje čislo dvě,” zadeklamoval Hyman Kaplan, “je páf – a věšte mne, tamyjapanóve, že je to těsně těšký slofo! Muj věta je: ,On na ní tak mluvil, že z toho byla páf.’ “

“Pane Kaplane … Slovo, které jsem vám zadal, má na konci v, a i když je to koncovka neznělá -“

“Ale já koukal do slofníka a slofník píše f !”

“Protože jste nehledal na správném místě. Paf a páv jsou dvě různá slova, a ne náhodou se od sebe liší délkou své samohlásky. Paf je expresívní, citově zabarvený a nesklonný výraz, kterým v hovorové řeči můžeme označit zvuk výstřelu nebo úžas, zatímco páv je okrasný pták nádherného peří a tak vznosného kroku, že k němu bývají přirovnáváni pyšní lidé. Zkrácením nebo prodloužením samohlásky se ovšem celý rozdíl setře. Teď je vám to doufám jasné a zkuste, prosím, použít slovo páv v nějaké jiné větě.”

“Míle rád.” Pan Kaplan se zamyslel a řekl vyučujícímu s přesvědčením: “Sem na vás pyšnej jako pávvv.”

Profesor Parkhill ho požádal, aby přečetl třetí větu.

“Moje čislo či je sepraný.”

“Neříkáme či, ale -“

Pan Kaplan se však už vrhl na svůj vrcholný výtvor: ” Jedenást let sou spolu sepraný a požád jim to klapá.’ “

“Omyl!” zacvrlikala slečna Mitnicková. “Pan Kaplan si spletl dvě slova. Sebraný a sepraný. Sebraní mohou být manžel a manželka, ale seprané může být jen prádlo.”

“Prima, Rózo!” pochválila ji slečna Pomeranzová.

“Výborně, slečno Mitnicková,” řekl pan profesor. “Slovo sebraní ve smyslu ,sezdaní’ se ostatně vyskytuje jen v nářečích. Chápete, v čem jste chybil, pane Kaplane?”

Pan Kaplan, který slečnu vyslechl se zdvořilou útrpností, pokrčil nosem.

“Zkuste slovo sepraný v nějaké jiné větě.”

“Někerý lidi nemají prádlo sepraný -” zpražil slečnu Mitnickovou Kaplanův pohled, “- poněváč sou jedenást let sebraný a požád jim to klapá!”

Slečna Mitnicková se kousla do rtu. Pan Nathan na ni povzbudivě mrkl, ne bez úspěchu.

“Kaplan nikdy nevzdává!” zakokrhal Pinsky.

“Kaplan neustoupí o píďu!” hořekovala Bessie Shimmelfarbová.

“Joj!” hněvala se paní Moskowitzová.

“Další, prosím.”

Při vystoupení zbývajících žáků seděl pan Kaplan nezvykle tiše. Neobtěžoval se komentovat zarážející přemet, který provedla paní Yanoffská se slovem zebra (“Ryba dýchá žebrama”). Neťal po Carmen Caravellové, když se přehmátla se slovem štkát (“Štkadlena štkala plátno”). Přešel mlčením i do nebe volající faux pas, kterého se dopustil Casimir Scymczak s hádkou (“Hádka je samica od hada”).

Při živých diskusích rozpoutaných těmito scestnostmi měl rty zapečetěny nevyzpytatelným úsměvem. V duši mu zřejmě doutnala vzpomínka na ponížení, kterého se mu dostalo od Rózy Mitnickové.

Pana profesora to znervózňovalo. “Slečno Mitnicková, vy jste myslím poslední…”

Slečna uzarděle vstala a rozechvělým hláskem přečetla: “Při přípravě omáčky jsme použili kopru”

Vzápětí zazněl hlas pana Kaplana: “Chrupka od Mitnick!” Byl to spíše válečný pokřik než upozornění. “Cha! Ona dává do omáčky jedovatou kopru? A smiji né? Nebo hroznouše?”

“To slovo zní kopr” řekl přísně profesor Parkhill, “ne kobra. Slečna Mitnicková se nedopustila nejmenší chyby.”

Pan Kaplan vypadal, jako by ho někdo bodl do zad.

“Jedna nul pro slečnu Mitnick,” zasmál se pan Vinograd.

“Fúj, Kaplan!”

Pan Kaplan byl pokořen tak velice, že na další slečniny věty nezaútočil. (Po pravdě řečeno, dalo by se jen těžko útočit na větu “Muži jsou sobci v každém století” či na slečnino toužebné “Přála bych si hrát na jakékoli piano”)

Poslední věta slečny Mitnickové byla přímo virtuózní: “Každému kdo má rád jemné maso, přijde vhod uzenáč.”

“Chrupka od Mitnick!” vykřikl pan Kaplan.

Profesor Parkhill se ho pokusil odrazit. “Schází jedno interpunkční znaménko, slečno Mitnicková …”

“To neni muj chrupka!” Pan Kaplan se cítil poškozen.

“Já jsem -” zrudla slečna Mitnicková, “- zapomněla udělat čárku před kdo!”

“Správně!” Pan profesor to křídou napravil. “Velmi dobře, slečno Mitnicková.”

“Muj chrupka je jinde!” prohlásil pan Kaplan. “V uzenáču!”

“To slovo je naprosto v pořádku. Slečna Mitnicková je správně použila -“

“Ale né správně napsala!” řekl pan Kaplan. “Uzenáč má mít na konců háčkovaný r.”

Profesor Parkhill vysvětlil rozdíl mezi uzenáčem a uzenářem a trpce, leč důrazně poukázal na to, jak zavádějící může být nepřesná výslovnost, když si na ni zvykneme. S potěšením si však uvědomil, že se mu naskytla příležitost procvičit s třídou jak podstatná jména označující různé profese, tak výslovnost koncového r. A třída se rozezvučela.

“Cukrářř -“

“Pekařř -“

“Žžemenářř -“

Užitečných slov utěšeně přibývalo, koncové ř bylo čím dál jednoznačnější a profesor Parkhill čím dál pyšnější na svoji metodu. Důmyslně přiváděl žáky k tomu, aby si názvy různých zaměstnání odvozovali z označení výrobků nebo pracovišť, takže slovní zásoba třídy se rychle rozrůstala o filmaře, košíkáře, brankáře, knihaře, železničáře – a byla by se hladce rozrostla i o dokaře, kdyby se neukázalo, že nikdo ve třídě neví, co jsou doky.

“Opravdu nikdo?” podivil se pan profesor. “Napovím vám. Když jste připlouvali do Ameriky, nemohly vám přece doky ujít. Nevzpomenete si? Přemýšlejte, třído.”

Třída ze všech sil dolovala v paměti. (Paní Moskowitzová si vybavila svou mořskou nemoc, a zanechala pátrání.) Pan Perez se škrabal na hlavě, aby své paměťové schopnosti stimuloval. Slečna Goldbergová povolala na pomoc burákový oplatek. Pan Pinsky, zabraný do sešitu kreslených seriálů, nereagoval vůbec. A pan Kaplan, zoufale toužící po úlovku, kterým by se rehabilitoval, se s horečným šepotem hrabal ve svých asociacích: “Doky… dyš sem čiplouval… starý loď … silný vlnopití… zem na opsoru …

K ničemu to nevedlo. Slečna Kipnisová vraštila čelo marně. Oscar Trabish usnul. Norman Bloom patrně na doky úplně zapomněl (ve skutečnosti vzpomínal na mariáš, ve kterém na lodi vyhrál čtyři a půl dolaru) a jen si otíral klenutou pleš.

“Zkusme to z jiného konce,” chtěl jim to usnadnit pedagog. “Možná jste slyšeli mluvit o tom, kdo tam pracuje. Dokař. Neříká vám to nic? Dokař!”

Hyman Kaplan k němu pohlédl z oparu vzpomínek.

“Vzpomeňte si, třído. Co znamená dokař?”

Ozvalo se radostné zaskučení. “Já mám ho! Samosébně! Tak jednotuchá věc! Cha!” Pan Kaplan střelil jedovatým šípem po Róze Mitnickové. “To se divim, že žáčka jako Mitnick nezná tak lechký slofičko! Pamprésor, mám to vyšešený – “

Profesor Parkhill zatoužil, aby se přihlásil někdo jiný – kdokoli jiný. Rychle přehlédl své řady. “Slečna Valuskasová?”

Slečna Valuskasová seděla jako hromádka neštěstí.

“Paní – Shimmelfarbová?”

Paní Shimmelfarbová vypadala jako po nemoci.

“Pan Matsukas?”

Gus Matsukas ho vůbec neslyšel. Byl hypnotizován rukou pana Kaplana, kmitající ve vzduchu jako metronom.

Profesor Parkhill se postavil tváří v tvář nevyhnutelnému. “Takže … pan Kaplan.”

“Pamprésor, já slyším dokáš, co sem vystoupnul z palubu na tvrdej zem, já slyšim to slofičko požád a měl by slyšet každej, aby pro něho žikalo, co žiká pro mě.” Pan Kaplan se nadechl. “Dokáš – co umíš!”

I ve chvíli, kdy mrazivě zavrtěl hlavou, aby dal panu Kaplanovi najevo, že je naprosto vedle, si pedagog pomyslel: “Slovní zásobu. Především musíme rozšiřovat slovní zásobu.”

14

KAPITÁN K*A*P*L*A*N

Profesora Parkhilla vůbec nepřekvapilo, když první tři žáci přednesli referáty s názvy “Abraham Lincoln”, “Jak se malý George Washington odnaučil lhát” a “Sláva vlasti”. Během každého února se učebny Večerní přípravné školy pro dospělé rozhořely vlasteneckým zápalem a jeho žárem bývala prodchnuta i nemalá část března.

Důvod byl prostý: ředitel školy Robinson nikdy nedopustil, aby výročí Lincolnova a Washingtonova narození proběhlo bez oslavy. O každém z těchto svátků se veškeré žactvo natěsnalo do Franklinovy síně k slavnostnímu obřadu. (Profesor Parkhill vždycky hluboce litoval, že se neoslavuje také výročí Franklinovo.)

Při shromáždění na počest Abrahama Lincolna pronesl ředitel Robinson každoročně projev nazvaný “Velký osvoboditel”. (“Jeho jméno je navěky vepsáno do knihy dějin zlatými písmeny!”) Pak vystoupil primus z některé vyšší třídy s proslovem, opraveným profesorkou O’Hallohanovou. Pak zarecitovala profesorka Higbyová Whitmanovu báseň “Ó kapitáne, můj kapitáne”. Nikdo nedovedl přednést “Ó kapitáne, můj kapitáne” tak jako profesorka Higbyová; když z jejích úst zazněly závěrečné verše

… se smutkem v očích svých

sám bloudím tam, kde kapitán můj leží

chladný, mrtev, tich …

stěny Franklinovy síně se pokaždé otřásaly ovacemi.

Program Washingtonovy oslavy byl v podstatě týž. Projev ředitele Robinsona měl název “Nesmrtelný otec vlasti”. (“První ve válce, první v míru, první v srdcích svých spoluobčanů – ano, ale daleko více než to. Jeho jméno bude navěky plápolat v srdcích opravdových Američanů, starých i nových, jako zářící pochodeň, připomínající jeho nehynoucí činy!”) Primusovská řeč obvykle jásala nad “Přechodem přes řeku Delaware”, anebo truchlila nad “Krutou zimou ve Valley Forge”. Pak zarecitoval profesor Krout co nejpatetičtěji slova národní hymny. A obřad skončil tím, že profesorský sbor spolu s žactvem hymnu zazpíval.

Byly to rituály tak dramatické, že ještě celé týdny potom se na každého učitele VPŠD hrnuly záplavy slohových prací o Lincolnovi nebo Washingtonovi, referátů o válce Severu proti Jihu nebo o vyhlášení americké nezávislosti, ba dokonce veršíků oslavujících Lincolna a Washingtona zároveň. Večer co večer se v učebnách rozeznívala zaklínadla jako “slavný rok 1776”, “poctivý Abe”, “vzpoura proti britské nadvládě”. Slečna Schnepfová, sekretářka ředitele, nazvala tyto každoroční rituály “únorovými a březnovými idami”. (Šestnáct let ve službách ředitele Robinsona přidalo ostrovtipu Louelly Schnepfové na ostrosti.)

Také letos, týden po oslavách, nepřestávala třída hýřit chvalozpěvy na své nové hrdiny. Jako předposlední vystoupila slečna Caravellová. “Ma řeča je o jedna persona, co je to sámo jako Georgio Washington – o velkom Giuseppe Garibaldi!”

Po přívalu chvalořečí na Washingtona a Lincolna pocítil profesor Parkhill nesmírnou úlevu. Neměla trvat dlouho.

“Garibaldi! Perrvy ve válci, perrvy ve míry, per primo ve serci pro tutti občány!”

Její spolužáky to nijak nevzrušilo. Byli přesyceni. Wolfgang Schmitt točil palci mlýnek. “Zajda” Kipnisová si nabrala ze zásobnice slečny Goldbergové hrst “Veverkových oříšků”, pan Trabish klímal tak intenzívně, že by klidně mohl být někde v Mexiku.

“Každa písmena – jak řikal pan řidytelo Robinson – blábolá navěky. Každá! G, A, R, I…” Slečna Caravellová nadšeně hláskovala jméno muže, jenž osvobodil Sicílii. Paní Yanoffská zívla.

Už při předchozích projevech si profesor Parkhill všiml, že pan Kaplan na svém neotřesném trůně v první řadě pohekává, poposedává, pokašlává a pofrkává. To bylo divné. Nudí-li se Hyman Kaplan, když je řeč o Washingtonovi a Lincolnovi, nevěští to nic dobrého; své vlastní meditace měl teprve přednést.

“A ja sema objevila, že Giuseppe Garibaldi, Commandante od Cacciatori delle Alpi, byl tady, ve Amerika!”

Pan Kaplan poposedl a přimhouřil oči.

“On byl výrobecem sviček!”

Nedůvěra pana Kaplana se zdvojnásobila jeho zdviženým obočím.

“A ja sema objevila, že Garibaldi – byl občáno U.S.A.! Proto urá Georgio Washingtono! Viva, Giuseppe Garibaldi! Viva, viva, viva!” S tímto trojitým vlasteneckým provoláním odhopkala Carmen Caravellová do lavice.

Slečna Mitnicková vzdechla: “Och, Carmen!”

Nathan P. Nathan pohladil udýchanou chvalořečnici po zádech, ale hned zase věrně mrkl na slečnu Mitnickovou.

“Da, da,” sténala Olga Tarnovská. “My měli by více vážit velký muže všech národu …”

“Děkuji slečně Caravellové,” řekl pan profesor. “Bylo to velmi… podnětné. Teď, třído, vaše připomínky -?”

Karl Finsterwald upozornil na rušivá italská slova, Gerta Valuskasová vytkla slečně Caravellové melodické, leč přebytečné a nebo o připojované ke slovům hlava nehlava (či vlastně pata nepata) a Hany Feigenbaum poukázal mrazivě na to, že válka není válec a plápol není blábol.

“Správně … dobře … ano,” přisvědčil profesor Parkhill. “Kdo dál?”

Ostře zazvučel opovržlivý tenor Hymana Kaplana. “Jak můše někdo rovnat Čoča Fošintona na ňákýho Harry Baldu?”

“Ocove vlasti sou šecky stejny!” opáčila slečna Caravellová. “Každy je herdina, každy je velikána!”

“Dyš je vyropce cviček?” – ušklíbl se pan Kaplan.

“Svíček, pane Kaplane!” zasáhl spěšně profesor Parkhill. “Slečna Caravellová má pravdu. I když je to fakt málo známý, Garibaldi pracoval skutečně jako výrobce svíček… Další připomínky nejsou? Dobře. Naším posledním řečníkem bude – pan Kaplan.”

“Nemůžem ho přeskočit?” zasyčel Norman Bloom sotto voce.

“Joj,” souhlasila paní Moskowitzová a priori.

“Nikdy!” zvolal pan Pinsky con brio.

Hluchý k nepříteli i k příteli, kráčel pan Kaplan vpřed. Otočil se k rozdělenému fóru, elegantně si zapnul sako, uklonil se profesoru Parkhillovi, blýskl manžetovými knoflíčky a zapěl: “Važení spoluvlástenci!” Na zlomek vteřiny se odmlčel. “Čoč Fošinton! Abram Linkón! Pepa Popper!”

“Ehm – pane Kaplane,” řekl ztrápeně vyučující, “vyslovujte prosím pozorněji. Říkáme George Washington. A Abraham Lincoln.” (Nevěděl, co by řekl k Pepovi Popperovi, protože o něm nikdy neslyšel.)

“Kou kej,” připustil Hyman Kaplan. “Tak nejčív o Žóžovi Washingtonovi. My šici snáme – známe, co sasloušil. Už dyš byl malej capardik, vysekal šecky česně ze stroma, aby moh žeknout: ,Tátinku, já nemušu lhát. Já to sem udělal mou cekerkou.’ “

“Svou sekerkou!”

“Áno … Ale s tímto velkým chrtinou souvisejou vícnamnější fakty, kerý nesmíme českakovat! Žoš Washington byl revolucionář, kerej bil za svobotu naproti krutýmu anglickýmu samoplátci –

“Samovládci -“

“- Čočovi Četímu, těsnýmu uculbáchorovi, co-“

“Uzurpátorovi!“Profesor Parkhill jen trnul.

“- co chtěl, aby se na čaj dávaly zelní oplatky, ale Amerikánům nebyly takový chnusný oplatky na chuti! Tak Žóš Washington šel do Bostona a hodil celej náklad čaju do móže, ale byl chytrej, tak se čevlík za Hyndyjána!”

“Pozor, šlo o celní poplatky, ale Washington nebyl v Bostonu, ani se nepřevlékl jako tamní povstalci -” snažil se profesor Parkhill, ale snadněji by se domluvil se Zulukafrem. Celá třída visela panu Kaplanovi na rtech: dokonce i mstivý Bloom, škodolibá Tarnovská a kousavý Blattberg – všichni byli uhranuti páně Kaplanovým přehodnocováním historických událostí.

“Jémináku! Žóč byl nákej chrtina. Špíčkovej! … Jednou v noci byl mrás jak na severním bálu a on vedl svý věrný vojáky po ledu v kánoju -“

“Pane Kap-“

“- poněvač věděl, že čekvápne Anglány a jejich šoltáky, jak flinkujou a nemyslejou na jejich povinnost! A samosébně zvyděsil!”

“Zvítězil!” zaznělo jasně, ale marně.

“Tak lidi žekli, Žóč, ty seš náš chrtina, náš skutečnej vedoucí, my tě mílujem! Ty musiš mít šecko nejlepčí a fůru kuspěchu v práci a rotině! My tě volíme na brezidenta celýho Júesej. A tak byl jednovlasně zavolenej -“

Pedagogovo “Jednohlasně zvolen!” utonulo v lavině slov.

“- a jak žek pan šiditel Robinson čed celou školou, každý pis-menko z Washingtonovýho mena nám plapotá navděky sášicim pochodem a čipomíná na jeho jeminoucí číny.” Pan Kaplan znázornil velikost státníkových činů cézarským gestem.

“Musíte mluvit pomaleji,” řekl úpěnlivě profesor Parkhill. (Nezapomínal, že ještě přijde na řadu Lincoln a “Pepa Popper”.)

“Já zpomálím.” Vznešený povzdech, benevolentní sklon hlavy – kdo by mohl popřít, že tělo tohoto řečníka je sice v začátečnické třídě, ale jeho duše dlí v Carnegie Hall? “A tetka do Linkolína. Jak to byl lickej člověk. Jak snešenej kárachter. Jak rysí měl srco. Jen dívejte!” Pan Kaplan vymrštil prst ke stěně, na níž byla zavěšena litografie Velkého osvoboditele. “Dívejte na ten sympaťáckej ksicht! Na ty zamroucený oči. Na ten úst plnej dobrotu. Dívejte na to vysoký čelo – značku oprovskýho mozka!” Sžíravý pohled, který pan Kaplan vrhl na slečnu Caravellovou, naznačoval, že mozek silnou stránkou Garibaldiho nebyl. “Dívejte, jak on poctivě koukal! A já vás ptám: divíte, že mu každej žíkal ,poctivej Abé’?”

“Abe!” Nathan P. Nathan se zachechtal jako hyena.

Cicero začátečnické třídy si na svou otázku odpověděl sám.

“Né, nedivíte. Linkolín byl chudej hoch, šéforupec, manuální prácant. Ále – rozfoukal občanskou válku.” (Profesor Parkhill si otřel zrosené čelo.) “A šecko se pomlelo! Jémináku! Jih čílel do Severa, Sever do Jiha. Černý na bílý, prátr do prátra … A kdo vychrál? Kdo? Cha! Abrahám Linkolín!” Pan Kaplan třikrát kývl hlavou. “Tak on žek: ,Šici černý budou do puntika jako bílý!’ Sa-mosébně že nemoh jim vyměnit kuše -“

“Kůže -“

“- černý byli furt černý. Ale svobotně černý, né otrokácky černý! Tetka byli za osumnáct a bělouši za dvacet pes dvouch! A každej to dostal černý na bílým, ať byl černej jak chtěl. Linkolín dal deklaraci: ,Šici sou naroděný na jedno drdo!’ Tak ho zabili!”

Pan Kaplan se s těžkým srdcem a pohřebním obličejem odmlčel. Před ním se leskly vlhké zraky Fanny Gidwitzové. V očích Sama Pinského zářily tisíce hvězd. Rochelle Goldbergová sáhla po bonbónovém želé.

“Mošná ptáte – co to šecko má dělat s Pepou Popperem?” Obličeje jeho spolužáků potvrzovaly, že jim tu otázku vyčetl z očí. “Já vyjasním. Pepa Popper byl tak správnej chlap jak Abé Linkolín. Celej z rysího zlata. Žikali sme mu ,poctivej Pepé’.”

Pan Schmitt se začal dusit.

“Pepa nebyl slavnej bojevůce jako Washington. Nedělal velký pitvy -“

“Bitvy!”

“- ani občanský svoboty pro otroky … Pepa Popper měl potravináckej kšeft. A v tom kšeftu dostal každéj něco do zubů.”

“Něco na zub!”

“Každej, dyš mu bručelo bžicho! A dyš neměl v kapse ani fleká! Nikdo nešel pryč s prásnejma ústama! Pepa byl absolutně kli-dumilnej potravináč. Dělal oprovský popprovský kšefty, šecko na důvěr. Proto byl každýmu tak oblípenej … A jednoukrát mu se udělalo chloupě, jako dyš od žlučovýho kamení, ale jinak. Na těle mu utíkal mrás a hic dohromady, až z toho chytnul klepavku -“

” Třesavku!” popadl znovu dech pedagog.

“- a každej žikal, Pepo, ty lehej do kanavasu, to chce klid a opočívnout. Ale lehal Pepa do kanavasu? Opočívnul on?”

“Odpočinul -“

“Né! Ani kapánek! Byl tak opětavej, že stál za pultem v jeho kšeftu, ani nehnul. On žek, já musim nakrmit moje kunčofty! Takovou on měl tvrdou smyslu pro povinost!” Řečníkovi se, ať už únavou či dojetím, zastřel hlas. “No to je smutný, to je moc a moc smutný, dyš se rizikuje se strávím kůli jinejm lidům … Tak museli volat pro dochtora a dochtor pšíde a povídá, pane Popper, vy máte bromdychýdu! Tak Pepa lehnul. A bylo mu eště chloupějc. Tak ten prvni dochtor inzultoval druhýho dochtora -“

“Chcete říct konzultoval -“

“- a naložili ho do špitála -“

“Uložili!”

“- a špitál našel, že mílej Pepa má oboustranou démonii! Tak co tetka!?”

“Pneumonii!”

“Honem speciál kúru, šecky mošný nejlepčí brášky, kyslíkovou celtu, aby moh dejchat, krevní trambusy -“

” Transfúzi!”

“- a píchali ho infekční číkačkou, aby spal a ty bacily a baterie taky. A za či dlouhý dni a noci Pepa Popper natáh nohy. Nadycky.” Po zmínce o smrti zavládlo ve třídě ticho jako na hřbitově. Slečna Mitnicková sklonila hlavu. Pan Nathan se snažil vypadat sklíčeně. Paní Rodriguezová svírala v prstech svůj křížek. “A tak na počes Pepovi čednesu báseň – jak pamprésorka Higbyová čednesla ,Ó kapitáne, muj kapitáne!’ ” Pan Kaplan vytáhl z kapsy lejstro, zvedl papír i hlavu do výše a (zatímco profesor Párkhill hledal útěchu na stropě) zarecitoval svou ódu:

“Ó šál, šál, šál

do prsa mě pích!

Na lopatách tady

Pepa Popper leší

hladný, mrrrtvý, tích …”

Nad Večerní přípravnou školou pro dospělé zaševelila nebeská křídla; to neviditelní andělé oplakávali poklad zvaný Popper.

“Neni to krásný?” vzdychl pan Kaplan.

Profesoru Parkhillovi se podařilo najít ztracený hlas. “Děkuji vám, pane -“

Ale řečník dodal: “Eště máličkost, aby čída nebyla kůli Pepovi moc smutná. Popper je pod trnem už devět roku.”

Větší pozdvižení by nenastalo, ani kdyby do třídy vtrhla žirafa.

“Cccco?!” zařval Karl Finsterwald.

“Devět roku?!” vykřikl Gus Matsukas.

“Ale pánové -“

“Zajda” Kipnisová střelila po panu Kaplanovi pohledem člověka, jehož citů bylo krutě zneužito. Pan Scymczak si ulevil polským zaklením. Olga Tarnovská zaúpěla: “Ten čelověk … ten čelověk!” Mladý Nathan se radostně tloukl do stehen.

“A já sem nešel na funus.” Po tomto nečekaném dodatku se Hyman Kaplan s truchlivě sklopenou hlavou vrátil na místo.

Třída vzkypěla. Křičela, pískala, protestovala proti závěru negujícímu vše, co předcházelo.

“Nešel na funus?!” Paní Yanoffská nemohla uvěřit, že je někdo tak bezcitný.

“Joooj!”

“Ani na obřády?!” křičel pan Bloom.

“Ja musim stěžovat!” stěžoval si pan Perez.

“Třído -“

“Fuj, škandal!”

“Urasil neboštika!”

“Klid, prosím!”

Pohoršení pana Blattberga bylo tak veliké, že mu ochromilo hlasivky, ale to mu nebránilo roztočit zlatý řetízek tak vehementně, že zlatý zoubek jeho vnuka udeřil slečnu Schneidermanovou do lokte.

Slečna Valuskasová se náhle zeptala: ,,Proč ste na ten funus nešel?!”

“Ano!”

“Odpovězte!”

“To ste pšítel?”

“Tak už nás nenapínejte, nebo z toho – nezlobte se – umřu!” zářil pan Nathan.

” Třído! Myslím si, že -“

Nikdo se však nedověděl, co si profesor Parkhill myslí, protože pan Kaplan povstal a tolerantním pokynutím kverulanty utišil. “Šici máte právo ptát. Ale čemýšlujte o mým důvodě.” Jeho obličej byl obrazem velkorysé pokory. “Pepa Popper měl funus v prácovní den. Tak já mně žek: ,Kaplan, jít nebo nejít? To je otáska. Pamatuj, ty šiješ v Americe. Myslej americky!’ Tak sem myslel. A nešel sem, protoše sem vypamatoval krásný americký čísloví: Nejčív pysnys, potom zabafa!”

Běsnění nebylo davu nic platné.

15

STRAŠLIVÁ POMSTA

H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A

Profesor Parkhill si nebyl jist, zda se s idiomy přece jen trošičku neukvapil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Neřekl sám Aristoteles, že idiomy jsou přímo základem stylu? Dobrý styl – přiznal si smutně pedagog – je sice pro začátečnickou třídu hudbou daleké budoucnosti, nicméně idiomatické obraty, vazby, rčení, úsloví jsou nezbytností bezprostřední a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.

Znamenitě to formulovali Plaut a Samish:

Idiomy jsou pro učitele jazyka zvláště náročnou kapitolou, neboť jde o výrazy (často hovorové), jejichž význam se může podstatně lišit od jednotlivých slov, ze kterých jsou složeny. Na cizince neobeznámeného s jejich jedinečností mohou proto působit jako něco výstředního a zároveň iritujícího.

Nebylo tedy divu, že profesor Parkhill si zvykl pohlížet na idiom jako na nenormální stvoření, jako na šotka, který si z jeho žáků tropí šašky. “Koho by první setkání s idiomem v novém jazyce nepoděsilo?” uklouzlo mu jednou před profesorkou Higbyovou. “Vždyť idiomy jsou vlastně kódované zprávy!”

“Kódované zprávy?” podívala se na něj udiveně kolegyně. “Takhle jsem o nich nikdy neuvažovala …”

Svědomitý pedagog však o nich takto uvažovat musel. Jak jinak vysvětlit dala mu košem? Nebo vzal nohy na ramena? Nebo (pro pět ran do hlavy!) spadl mu hřebínek? Čím více o tom přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že poučení o idiomech nemůže déle odkládat.

Takže jednoho nevlídného, větrného večera strávil celou čtvrthodinu tím, že třídě začátečníků vysvětloval, co idiomy jsou, jak vznikají a jak zvláštní, živé představy vyvolávají. Doložil svůj výklad řadou poutavých příkladů. A teď jeho žáci chodili v pěti-členných skupinkách k tabuli a přepisovali na ni úkol nazvaný “Tři krátké věty s použitím tří různých idiomů”.

Nedalo se říci, že by praktické výsledky byly zcela zdařilé. Profesor Parkhill se sice snažil vidět skutečnost v růžovějším světle, ale nemohl popřít, že idiomy balancují na pokraji katastrofy.

Tak třeba pan Marcus ozdobil tabuli větou:

To vám neprodají za darmo.

Tak si pan Marcus představoval ustálené rčení.

Paní Tomasicová vypracovala jen jednu větu, tak zoufale byla složitostí úkolu vyčerpána.

S poctivostí je nejdelší cesta.

Pan Vincente Perez tápal alespoň správným směrem, neboť sesmolil příklad:

V 2 hod. odpol. na mě spadla únava.

Carmen Caravellová začala z drastické náročnosti idiomů blouznit. Jak jinak si vysvětlit její výtvory?

Nemlaďte koníčky.

Nemlaďte opičky.

Nemlaďte dětičky (nebo rod. příslušníci!)

Ano, byl to pro pana profesora krušný večer – večer plný zklamání. S vypětím všech sil se odvážil pohlédnout na úkol napsaný vpravo od vět slečny Caravellové. Čekaly tam tři řádky, završené jakoby baldachýnem:

3 VĚTY A IDIOTY

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

“Pane Kaplane!” řekl profesor Parkhill. “To slovo zní idiom, ne idiot! S nezvyklou přísností smazal z tabule IDIOTY a nahradil je IDIOMY.

“Jémináku!” zářil pan Kaplan. “Jedno malý písmenko, a takovéj rozdil.”

“Jistě – o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili, když jsme psali diktát. Jen si vzpomeňte, co způsobila záměna jediné hlásky v příkladech, které jsem vám uváděl ve středu.”

Vztyčila se ruka pana Matsukase. “Ja ve sčedu nebyl. Co stalo?”

Pedagog si chvíli prohlížel křídu. “Ukázali jsme si, jak důležité je dávat pozor na každé písmeno, které píšeme. Stačí jedna jediná záměna, jediné nedopatření, a následky jsou nedozírné.” Odkašlal si. “Nemohu opakovat celé středeční cvičení -“

“Ja ve sčedu dělal čes čas,” zahuhlal pan Matsukas.

“- ale aspoň několik příkladů.” Na čistou část jedné tabule vyučující napsal:

let

led

lep

leb

“Mně nejvíc líbil rak” hlásila paní Rodriguezová. “Výborně.” Profesor Parkhill napsal další sloupec:

rak

rek

rok

ruk

ryk

“Moje oblíbený je pil!” zašveholila slečna Zievová. “Ano,” přikývl pan profesor, “to byl obzvláště názorný příklad.” A napsal:

pal

pel

pěl

pil

pól

půl

pyl

“Dobrý cvičení,” zavrčel pan Matsukas.

“Dobrý? Nejkvaliťácký, jaký můše bejt!”

“Děkuji, pane Kaplane. Říkáme nejkvalitnější. Další příklady, pane Matsukasi, najdete v učebnici na straně osmdesát jedna až osmdesát čtyři. A obávám se, že s podobnými – ehm – záměnami se ještě v našich hodinách setkáme. Pane Kaplane, přečtěte nám prosím své idiomy.”

Pan Kaplan povstal. “Tamyjapanóve, pamprésor Parkhill. Či věty, kerý sem napsal –

“Vy nemůžete číst bez volebního proslova?” naježil se pan Blattberg.

“- na tapuli.” (Pan Blattberg byl pro pana Kaplana veličina víc než zanedbatelná.) “Já chtěl sem v tomto úkole -“

Profesor Parkhill zaklepal ukazovátkem na tabuli. “Vysvětlovat není třeba, pane Kaplane. Pouze přečtěte své věty.”

“Pomiňte mě,” vzdychl kajícník. “Tak prvni věta …” Pan Kaplan ji přečetl:

On je požahanej.

Pan Nathan spadl ze židle.

Profesor Parkhill si posunul brýle. “To není idiom, pane Kaplane. To je – slang.”

Z toho, jak růžová líčka pana Kaplana zbledla, bylo vidět, že do věty o “požahaném” vložil celé srdce.

“On je požahanej!” hulákal pan Bloom. (Nebylo jasné, zda se vysmívá spolužákově větě, nebo jeho duševnímu stavu.)

“Ale fůra lidu to žiká doslofička ták!” bránil se pan Kaplan.

“Na množství lidí, kteří to říkají, pane Kaplane, vůbec nezáleží. Kromě toho jste ve slově … ehm … ve třetím slově té věty udělal pravopisnou chybu.”

“Vášně?”

“Místo ž tam patří š. Je-li někdo požahaný, pak asi kopřivou nebo jinou žahavou věcí… Tady máte, pane Matsukasi, další příklad toho, co jsem před chvílí zdůrazňoval.”

Pan Kaplan vypadal, jako by mu uletěly včely. “Muj druhej věta …” Jeho druhý příklad byl ještě podivuhodnější než první.

Musíme to prohlítnout v kukuletu.

“To je čínsky, nebo jak?” ušklíbl se pan Blattberg.

“Dyš prolítnout, tak v samoletu,” zvedla bradu slečna Tarnovská.

“Především prohlídnout nebo prohlédnout.” Pomocí houby a křídy pan profesor první chybu opravil. A pokud jde o další výraz -“

“Nemá být v cukrletu?” napadlo sladkomilnou Rochelle Goldbergovou.

“Co chcete prohlídnout v cukrletu?” zasupěla paní Moskowitzová.

“Nebo v pukrletu!” snažila se slečna Goldbergová.

“Ne,” řekl zarmouceně profesor Parkhill. “To by bylo ještě horší.”

Rochelle Goldbergová se odškodnila sladkokyselým dropsem.

“Já myslím, že tam má být v cuku letu” začervenala se slečna Mitnicková a dívala se při tom na pana Nathana.

“Přesně! Děkuji vám, slečno Mitnicková … Je to idiom složený ze dvou slov, která v prvním pádě znějí cuk a let. Obě označují rychlý pohyb -“

“Ale já chtěl značit rychlý pochyb -“

“Děláme-li něco s nápadnou rychlostí, děláme to v cuku letu. Ne v kuku letu”

“Ale když máme prohlídnout?”

“I když si máme něco prohlédnout.” Panu profesorovi začalo vysychat v hrdle. “Je k tomu třeba rychlého, jakoby těkavého nebo cukavého pohybu. A zároveň téměř letu.”

“Já myslel, že dyš sme v letu,” pokrčil pan Kaplan rameny, “máme kolem nás taky kuknout.”

“Mein Gott!” zavyl Wolfgang Schmitt. “Zme kukačky?”

“Nehádejte o slovíčka!” křikla slečna Caravellová.

“Já z něho umřu!” lapal po dechu Nathan P. Nathan.

“Pane Kaplane,” přemohl profesor Parkhill své ohromení i svou nevoli, “přečtěte třetí větu.” Pan Kaplan přeochotně vyhověl:

Račte se pověsit na chodbě.

“Pane na nebi!” zahýkal Norman Bloom a odstartoval tak chichot slečny Gidwitzové a řehot pana Vinograda.

“Kaplan je pošahanej!” chechtal se Vincente Perez. “Se š!”

“Třído …”

“Přečtěte tu idiomu znova!” zubila se “Zajda” Kipnisová. “Mně děsně líbí!”

“Račte – se – pověsit – na chodbě,” opakoval neústupně pan Kaplan.

“Já tomu nevěším!” hihňala se slečna Pomeranzová.

“Já jo,” šklebil se pan Finsterwald.

“Joj,” kvokla paní Moskowitzová.

Profesoru Parkhillovi se podařilo poprask překřičet: “Klid, třído!… Pane Kaplane, pozorně si tu větu prohlédněte. Zvláště si všimněte předmětu slovesa pověsit a pochopíte, proč vaše formulace připadá třídě tak … tak zábavná.”

“Hmmm.” S našpulenými rty, zkrabaceným čelem a přimhouřeným okem pátral pan Kaplan po záludném zdroji všeobecného veselí.

“No, Kaplan?” zaryl si Norman Bloom.

“Achá! Po račte má bejt čárka!”

Trio Bloom-Moskowitzová-Blattberg se popadalo za boky. “Nesmysl!” “No nastar!” “Katastrofa!”

“Ne, pane Kaplane,” řekl pan profesor. “Nejde o interpunkci. Chyba je v celkovém smyslu věty. ,Račte se pověsit na chodbě.’ Copak byste svým hostům něco takového doporučil?”

“Já chci, aby moje hosti byli u mě jako doma.”

Pan Bloom zavřeštěl: “Tak se maj pověsit? To ste pěknej hostitel!”

“Kdyby ke mně čišli někerý lidi,” řekl temně Hyman Kaplan, “tak bysem jim doporoučel právě toto.”

“Joj!”

“Fuj!”

Pan Nathan se hystericky zmítal. “Pane Kaplane!”

Do konce vyučování zbývalo už jen deset minut a profesor Parkhill je vyplnil pravopisným diktátem. (Ze všech časových vycpávek byly pravopisné diktáty nejspolehlivější.) “Rozpětí…”

Celá třída psala na listy papíru různé verze “rozpětí” – celá kromě pana Kaplana. Ten nepsal nic. Seděl se založenýma rukama.

“Žampión…”

Za sklopenými víčky se pan Kaplan stáhl do svého vnitřního světa, kde sídlila jeho věrná múza.

“Tamější…“diktoval vyučující.

Pan Kaplan jako by se uzavřel do kláštera.

“Nádrž … soukromě … tržba …”

Pan Kaplan otevřel oči. Zvedl pastelku a začal čmárat jakési spirály, kudrlinky, klikyháky.

“Objetí …”

Na páně Kaplanových rtech zasvitl matný úsměv.

“Napětí…”

Pan Kaplan si vytáhl z kapsičky plnicí pero. Něco si pobrukoval.

“U-uzemnění …“zajíkl se profesor Parkhill.

Kaplanovo plnicí pero se zčistajasna rozletělo po papíře.

“Zahřmění …”

Pan Kaplan se spokojeně culil a psal a psal až k poslední tečce.

Těsně předtím, než velká ručička na hodinách nade dveřmi poskočila k desítce, nadiktoval pan profesor poslední slovo:

“Oběť …!”

Úsměv pana Kaplana byl tak lehounký a tajemný, že pedagog si musel vzpomenout na Monu Lisu.

Na ředitelství stiskla bdělá slečna Schnepfová spínač závěrečného zvonění.

Žáci vyskočili a začali se balit na cestu domů. Učebnou zavířila změť družného štěbetání, zavíraných tašek, luskajících pryží. Třída procházela v zástupu kolem katedry a pokládala na ni papíry s diktátem. “Dobrou noc,” ozývalo se srdečně i znaveně. Pan Kaplan se loučil nezvykle radostným “Na fitěnou …”

Profesor Parkhill si otřel ruce.

Když všichni odešli, odnesl prezenční listinu na ředitelství.

“Dobrá účast?” zeptala se slečna Schnepfová.

“Ano. Jen tři chyběli.” Rychle dodal: “Pan Trabish je asi v nemocnici. Se slepým střevem.”

“Slepá vášeň by byla horší!” Slečna Schnepfová trhla hlavou vzad a od srdce se zachichotala. (Nikdo se jejím ostrovtipem nebavil tak jako ona sama; profesor Krout byl přesvědčen, že je alkoholička.)

“Dobrou noc.”

Venku bylo mrazivo, ulice čišely nehostinností. Profesor Parkhill si utáhl šálu a spěchal k podzemní dráze.

Sotva si našel volné místo, otevřel aktovku a začal si prohlížet papíry, na které jeho žáci zapsali diktát. Slečna Mitnicková si vedla jako obvykle velmi dobře. Pan Bloom dokonce výborně! Mladý pan Nathan se překonal, s výjimkou slova žampión, které při svém sportovním založení napsal jako šampión. Pan Scymczak napsal chybně jen osm slov z patnácti – což pro něj byl rekordní úspěch. Paní Moskowitzová … chudák paní Moskowitzová. Stále si studovaný jazyk pletla s jakousi jinou, dosud neobjevenou řečí.

Další papír byl prázdný. Profesor Parkhill se zamračil. Někdo odevzdal omylem nepopsaný list. Obrátil jej, aby se dostal k dalšímu, ale vtom uviděl džungli čar, cifer a nervózních čmáranic; bylo tam dokonce nedokončené ucho a státní vlajka vyvedená v barvách. Profesor Parkhill napsal k hornímu okraji papíru: “Pane Kaplane, odevzdejte, prosím, svůj diktát!”

Když se chystal přejít k práci slečny Caravellové, padlo mu cosi do oka. Kolem roztěkaných hieroglyfů byla napsána jakási slova. Pedagog si posunul brýle a podíval se pozorněji.

Tumáš chypi, Mitnick,

sněs jich plnej pytlik.

Nátan P. Nátan, proč

směješ jak fákan?

Blum, Blum,

ty ne tady čum!

Olga Tarnovska,

leze jí šváp do mozka.

Paní Moskowitz

neoblíkne nic

jen č. 51 a víc.

Byla to strašlivá pomsta, vykonaná poraženým, leč nepokořeným panem Kaplanem na těch, kdo chtěli poskvrnit jeho štít.

16

PAN K*A*P*L*A*N

ROZTÍNÁ GORDICKÝ UZEL

“Dnes večer,” řekl profesor Parkhill, “nám skončí školní rok – a čeká vás tedy závěrečná zkouška.”

Ve skutečnosti to byla formalita, bez níž by se klidně obešel. Už celé týdny věděl, kteří začátečníci si zaslouží postoupit do třídy profesorky Higbyové, kde se probírá mluvnice pro pokročilé a občanská nauka, a kteří žáci – i podle nejvelkorysejších kritérií – budou muset “opakovat”.

Nechat kohokoli propadnout pro něj bylo utrpením. Celou noc před závěrečnou zkouškou se obvykle zmítal v posteli a hledal důvody pro eventuální postup “mezních případů”: například takového žáka, jako byl pan Marcus, který projevoval nemalou snahu, zlepšil se v pravopise, pokročil v mluvnici, ale stále zabředal do problémů se zvukovou stránkou slov. (Když měl utvořit větu se slovem důchod, zabrebentil: “Co je stejný, to je prašť jako důchod.”) Podobně ho trápil případ paní Rodriguezové, jejíž mluvidla, zvyklá španělštině, se pořád jaksi nemohla přeorientovat. (Když se pokusila dát dohromady jablka s Hruskami, vyšla z toho “žabka s růžkama”.)

Profesor Parkhill dokázal mnohdy usnout, jen když se donutil myslet na žáky, které mohl do vyšší třídy pustit bez nejmenších výčitek svědomí. Například na slečnu Mitnickovou; o tom, že je způsobilá pro studium u profesorky Higbyové, nemohlo být nejmenší pochyby. Nebo na Wolfganga Schmitta. Jeho sykavky sice volaly po nápravě, ale to nijak neovlivňovalo jeho výborný pravopis, dobrou větnou stavbu a širokou slovní zásobu. Pan Schmitt určitě postoupí. Stejně tak Gerta Valuskasová. Z té bude za pár let určitě úspěšná absolventka VPŠD. Nebo takový Nathan P. Nathan. Velmi plynně mluví, jenže velmi často hraje košíkovou; slečna Schnepfová udělá kvůli jeho absencím jistě obrovský povyk – daleko větší než kvůli absenci pravopisu v Nathanových písemných projevech.

Ale jen co pedagog procitl, začal se znovu trápit kvůli žákům, které bude nucen zklamat. Patřila k nim například paní Moskowitzová. (Protože bez a pes pro ni byly dva zaměnitelné zvuky, domnívala se ještě minulý týden, že slovem bezúhonný se označuje “pes, co chodí na hony”.)

Nebo Gus Matsukas. Jeho znalosti byly právě tak nejasné jako jeho mručení. Když měl tento řecký přistěhovalec použít slovo kopec, zavrčel (docela nedávno): “Chtěl sem bych byt zlatokopec.”

Nebo pan Kaplan. Profesora Parkhilla píchlo u srdce. (Píchlo ho tam pokaždé, když si na pana Kaplana vzpomněl.) Tento neohrožený student byl nesporně nejpilnější a nejhouževnatější z celé třídy: nikdy nechyběl, nikdy se nedal ničím odradit, málokdy se mu ztrácel z andělského obličeje úsměv plný optimismu a neochvějné ctižádosti. Jeho jazyk však pendloval mezi čímsi zkomoleným a něčím dosud neslýchaným. Pravopis měl stále excentrický, s mluvnicí zacházel politováníhodně a jeho výslovnost – páně Kaplanovu výslovnost bylo možno popsat jen jediným slovem: uširvoucí. (Kdyby člověk přistoupil na Kaplanův úzus, používaly by se místo vařičů “vážiče”, kuchaři by připravovali “zadělaný tropy” a prádlo by se věšelo do “šusáren”.)

V zájmu spravedlnosti si pedagog připomínal, že pan Kaplan se v mnoha směrech skutečně zlepšil: “cisina” byla rozhodně pokrokem ve srovnání s dřívější “cicinou” a “písací stroj” byl srozumitelnější než “sací stroj”. Ale pan Kaplan měl ještě tolik co zlepšovat, že kopce jeho pokroků vypadaly vedle velehor jeho omylů jako krtince.

Člověk mohl jen žasnout nad neblahou kaplanovskou schopností vyřešit jeden problém tak, že se vytvoří druhý. V úterý například apeloval tento student na spolužáky, aby se vystříhali veškerých potravin a emocí, které zvyšují “krevní lak” a způsobují “sklenózu”. Cvičné stupňování přídavných jmen obohatil příspěvkem “studený, studenčí, pod nulou”. Při opakování mluvnického rodu prohlásil vepřín za maskulinum, ale kravín za femininum. A byl přesvědčen (profesor Parkhill při té vzpomínce vždycky zbledl), že “či muškedíři se menovali Pornos, Xerox, Baranys a Jardaňan”.

Někdy se pedagog v duchu ptal, má-li vůbec právo svazovat pouty konvencí ducha tak nespoutaného.

Čas se nezastavil. Hodina poslední zkoušky nastala. “Ukliďte si, prosím, z lavic všechno kromě papíru a pera nebo tužky.”

Zvedla se ruka pana Pinského.

“Ano?”

“Může se mít saják?”

Profesor Parkhill prožil horkou chvilku, než mu došlo, co má pan Pinsky na mysli. “Piják? Ale samozřejmě, pane Pinsky. Píšete-li inkoustem, můžete si piják nechat. Jsou všichni připraveni?”

Zmučené pohledy, statečné úsměvy, rezignovaná povzdechnutí – to vše svědčilo o závažnosti nadcházející prověrky. Nejedna ústa vyschla, nejedno srdce zabušilo rychleji. V některých očích zářila vidina třídy pro pokročilé, zatímco v očích jiných žáků … Jiné žáky prostě život naučil, aby si nedělali příliš velké naděje. Pera a tužky balancovaly v čekajících řadách jako dychtiví sokoli. Slečna Mitnicková měla rozcuchané vlasy. Slečna Tarnovská se nadechla posilujícího orientálního parfému. Pan Nathan vypadal, jako by právě proměnil dva trestné hody. Slečna Goldbergová polykala rozinky.

“První část zkoušky je pravopisný diktát kombinovaný s testem slovní zásoby. Přečtu vám několik slov a vy použijete každé z nich v nějaké krátké větě. Je to jasné?”

“Joj” paní Moskowitzové naznačovalo, že je to jasné až příliš.

“Tak dobře … Naše první slovo je myš.” Pedagog chvíli počkal a vyslovil to znovu, pečlivě a zřetelně.

Třída se vrhla na myš. Pan Kaplan zaklonil hlavu, zavřel oči a konzultoval se svým andělem strážným. “Myš,” šeptal. “Myš … Sajimavej výras …” Otevřel jedno oko, aby viděl, jak bude vyučující na jeho samomluvu reagovat. “Achá! Má dva vícnamy … Jeden normální a jeden oprasnej …”

“Pane Kaplane,” zamračil se profesor Parkhill, “rušíte třídu.”

“Pomiňte.” Ukřivděným obličejem dal pan Kaplan najevo, že nesmí-li si pro sebe šeptat, nemůže jasně uvažovat.

“Bylina…” Profesor Parkhill doufal, že se pan Kaplan přestane tvářit jako David oloupený o prak. “Bylina.”

“By-li-na-by-li-na …” opakoval pan Kaplan, ale zarazil se, stiskl rty a v melancholické zámlce napsal svou druhou větu.

“Chrup … slíže … téci …”

Pedagog se slovy nespěchal, nechával mezi nimi uplynout celou minutu a snažil se artikulovat co nejvýrazněji. (Chrup opakoval třikrát.)

Rozvrhl si čas tak dobře, že poslední z třiceti testovacích slov přečetl dobrých čtyřicet vteřin předtím, než zvonek ohlásil přestávku. Počkal na několik opozdilců dopisujících větu s přídavným jménem brzký.

“První část zkoušky máme za sebou,” oznámil. “Odevzdejte mi, prosím, papíry.”

Napjaté řady se zavlnily úlevou. Žáci vstávali, protahovali se, třeli si spánky, masírovali si prsty, odevzdávali papíry s testem a šourali se na chodbu – svěřovat si, srovnávat, popisovat a přetřásat věty, které vyprodukovali. Diskuse byla značně hlasitá a pan Nathan k ní hrál na foukací harmoniku Anči, sviť.

Profesor Parkhill začal testy opravovat. Slečna Mitnicková si jako obyčejně poradila znamenitě. Paní Yanoffská zřejmě ztroskotala na slově téci, protože napsala několik vět, všechny přeškrtala a v panice se rozhodla pro řešení “Šel na dvě teci”. Pod jejím papírem čekal test s nadpisem H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N.

1. Stačí jeden miš a ve špajsu je miš maš.

2. Bylina rozvot, ale uš je to dobrý.

3. Každý chrup má svou líc.

4. Dyš jela skopce, spadla jí noha slíže.

Dále pedagog nečetl.

V 19.40 ukončil zvonek přestávku a mučedníci se vraceli na mučidla. Jedni ztrápeně, druzí sebejistě, třetí nejistě. Slečna Mitnicková vypadala spokojeně, protože pan Nathan ji držel za ruku. Paní Moskowitzová a pan Kaplan vešli do třídy bok po boku. Společným protivenstvím se jejich nepřátelství obrousilo. Paní Moskowitzová sténala: “Pane Kaplan, já se čepu.”

Hyman Kaplan máchl suverénně rukou. “Tak nečepujte. Hlavu schůru! Druhej tíl bude hráčka!”

Bolestiplná matróna vzdychla. “Ja bych sem chtěla vaši nervy.”

Pan Kaplan k ní konejšivě naklonil hlavu. “Dyš ste v depresu, spomeňte na tu píseň Krásné je šít!” A když se posadil na místo, hodil přes lavice poslední kost, poslední vzpruhu: “Moskowitz, nehasit flintu do žida!”

Profesor Parkhill ostře zaklepal na katedru. “Pozor, třído. V druhé části zkoušky napíšete jednostránkovou úvahu – na libovolné téma.”

Hlavy poklesly, jako by jejich nositelé stanuli nad propastí.

“Celou jednostránku?!” vydechla Bessie Shimmelfarbová.

“Libovonné téma?” zachvěl se pan Scymczak.

Pan Kaplan se snažil malomyslné povzbudit. “Lipovolný témy míluju!”

“Pane Kaplan …” zaúpěla paní Moskowitzová na způsob SOS.

Profesor Parkhill si odkašlal. “Musím vás požádat, abyste se spolu nedomlouvali.” Jednoznačně upíral oči na kavalíra uprostřed první řady. “Žádné napovídání, prosím!”

Pan Kaplan vzdychl. Paní Moskowitzová se zatvářila, jako by jí uťali ruku.

“Budete mít dost času na to, abyste si své jednostránkové kompozice pozorně přečetli, a věřím, že to všichni uděláte. To vám umožní opravit pravopisné chyby, případně celé výrazy …” Pedagog procházel uličkami.

V začátečnické třídě zavládlo soustředěné ticho, jak žáci pátrali po tématech, přiměřených jejich schopnostem. Slečna Caravellová zírala na portrét Abrahama Lincolna a čekala od jeho soucitného obličeje první pomoc. Pan Finsterwald šeptal jakousi nesrozumitelnou modlitbu k Georgi Washingtonovi. “Zajda” Kipnisová si tiskla pěsti ke spánkům, aby své soustředění umocnila. Pan Trabish buď přemítal, nebo spal (a protože nechrápal, nedalo se to rozeznat). Slečny Valuskasová a Mitnicková už dávno psaly. Pan Nathan promýšlel jakousi přísně tajnou strategii na oklamání protivníka.

Zanedlouho se dali do psaní i ostatní. Pan Perez při tom supěl jihoamerické kletby, pan Schmitt si pomáhal germánským bzukotem, slečna Goldbergová konzumovala jedno žužú za druhým, jako by přikládala do roztopené mozkové pece.

Vyučující se zastavil u paní Moskowitzové, která si ovívala tváře sešitem.

“Není vám dobře?” zašeptal.

Paní Moskowitzová zvedla strhaný obličej. “Nemušu napadnout žadny tema!”

“Tak – ehm – co třeba Mé plány?” (Mé plány se odjakživa těšily široké oblibě.)

Paní Moskowitzová sklesla. “Ja nemam me plany! Ja mam pušeni serse.”

“Tak co třeba – Můj první den v nové vlasti?”

“Muj prvni den v nove flasti sem vyklopila kotnik.”

Profesor Parkhill začínal propadat depresi. “Tak – ehm – dejme tomu -“

Vtom zaslechl, že se třídou line melodický hvízdot, zřetelně připomínající, jak “krásné je šít”.

“Pane Kap-“

Hvízdot ustal, ale místo něj se ozval z neviditelných úst šepot: ” ,Mají šeny koušit?’ … Je faktycky Bůh?’…”

“Pane Kaplane!”

Ale podvratné spojení už bylo navázáno.

“Budu psát jednu otázku!” vyjekla paní Moskowitzová.

Profesor Parkhill pokračoval v pochůzce.

“Pomiňte, pamprésor -“

Pedagog neoblomně zavrtěl hlavou. “Dotazy nejsou dovoleny.”

“To neni dotas,” řekl pan Kaplan. “Čída je moc teplá. Mám popotevžít okno?”

“Jistě.”

Pan Kaplan povstal, “popotevřel” okno a vrátil se na místo. Sotva se posadil, přiložila mu slečna Gidwitzová, sedící po jeho levici, ústa k uchu.

“Nešeptat si, prosím …”

Pan Kaplan znovu povstal. “Rači to okno zavžu. Na mou sousedku tláčí.”

A zavřel okno dřív, než pedagog stačil říct: “Táhne, pane Kaplane, táhne.”

Když zaznělo závěrečné zvonění – poslední toho školního roku – profesor Parkhill si oddechl, ale přece jen posmutněl. (Za všechna ta dlouhá léta, po která slečna Schnepfová působila ve Večerní přípravné škole pro dospělé, se stalo jen jedenkrát, že nestiskla knoflík v ředitelně včas. Toho večera pokračovala výuka ve všech třídách ještě celých osm minut po desáté, protože slečninou kanceláří pobíhala myš. Strážkyně zvonků vyskočila na židli a ječela jako siréna. Naštěstí vstoupil ředitel Robinson, okamžitě se v kritické situaci zorientoval, vyhnal myš máváním klobouku a pokřikem “Kšš! Kšš!” a stiskl knoflík sám … Jak výtečně pak pobavil profesor Krout členy sboru, když nazítří poznamenal, že řediteli Robinsonovi neunikne ani myška!)

Řinkot zvonku křepčil ode dveří ke dveřím. Začátečníci posbírali své výplody. S papíry v rukou se nahrnuli ke katedře a loučili se s vyučujícím. Chovali se jako každá jiná třída na konci školního roku: někteří se radovali, jiní tesknili, jedni litovali, že škola končí, druzí se těšili na volné večery, které mají před sebou. Každý podal profesoru Parkhillovi ruku, každý mu na rozloučenou něco řekl.

“Sbohem a hodně štěstí na celej život!” rozloučil se s ním srdečně pan Bloom.

Slečna Mitnicková udělala pukrle. “Každá hodina byla krásná!” Tváře jí zrůžověly jako petúnie. “Moc jsem se naučila. Chci se vrátit.”

“Na podzim snad už budete ve třídě profesorky Higbyové,” usmál se pan profesor.

“Já nechci jiného učitele než vás!” vykřikla slečna Mitnicková a utekla.

“Já taky!” smál se pan Nathan.

Pan Scymczak si pohladil ježka a chraptivě vyhrkl: “Učite dobže, dobže. Děkuji.”

“Já děkuji vám, pane Scymczaku.”

Slečna Caravellová jen zapěla “Arrivederci!” a odplachtila na svobodných křídlech.

Rozloučení pana Matsukase nebylo o nic srozumitelnější než jeho obvyklé mručení.

Pan Pinsky si pochvaloval: “Tak ten čas lítá! Konec práce! Děkuji. Šolom)”

Labutí píseň slečny Zievové zanikla v záchvatu kašle.

Hyman Kaplan se při těchto vroucích projevech díků držel v pozadí a pyšně naslouchal. Tvářil se jako pedagogův vychovatel, vychutnávající chvály na svého svěřence.

Olga Tarnovská vzala ruku pana profesora do obou dlaní a cinkajíc náramky zanyla: “Díky, díky. Po rusky hovoří se spasibo, spasibo.” Uklonila se tak hluboce, že se profesor Parkhill lekl, aby mu nechtěla políbit ruku, a náhle dřepla. Pan profesor, vyděšen, že mu chce políbit střevíce, vykřikl “Slečno Tar-!”, ale ukázalo se, že slečně jen upadl naparfémovaný kapesníček, a když jej zvedla, dramaticky jím zamávala na rozloučenou.

Paní Rodriguezová řekla: “Myslím, že nevrátím -“

“Doufám, že ano,” řekl pan profesor.

“Tak já sem propatla?!” vykřikla paní Rodriguezová.

“Ale ne, jen jsem chtěl říct, že doufám ve váš návrat -“

“Tak já sem propatla!”

“Ale ne, ne -“

“Rodriguezová!” zasáhl pan Kaplan. “Kontlorujte se!”

Wolfgang Schmitt připochodoval, postavil se do pozoru a pravil: “Za celou dopu v Německu zem ze nezetkal s tak vyzoce kvalitním učenim!”

“Nežiká se ,v německu zem’, ale ,v německý semi’,” poznamenal pan Kaplan.

A tak to pokračovalo: slečna Goldbergová, která si před tím, než podala panu profesorovi ruku, setřela z prstů čokoládu (“Mílionkrát děkuji!”), Vincente Perez, vyhrknuvší tajemné “Muj dum – váš dum!”, paní Moskowitzová, vysvobozená z otroctví a mumlající jakési prskavé zmaty.

Nakonec všichni odešli – všichni kromě Hymana Kaplana, jenž přistoupil ke katedře poslední.

Profesor Parkhill si posunul brýle. “Takže, pane Kaplane …”

Pan Kaplan mu podal ruku. Obrátil se a ještě jednou se zalíbením pohlédl na prázdné lavice a k tabulím, na celé to kolbiště, kde proběhlo tolik lítých bitev: Kaplan versus Mitnicková, Kaplan versus Bloom, trojspolek Kaplan-Pinsky-Trabish proti alianci Blattberg-Tarnovská-Caravellová … “Tolik dobrýho sme v naší čídě zašili!” vzdychl válečník. Rázně se probral z dum a odkráčel ke dveřím – odkud zamával, jako by stanul na lodi, k níž ho pedagog vyprovodil a která odplouvá na historickou cestu. “Nepojte se,” řekl. A prošel veřejemi.

Profesor Parkhill přemýšlel, proč to pan Kaplan řekl. Začal si skládat věci do aktovky: třídní záznamy, slohové práce. Ze zvědavosti v nich zalistoval. Před očima se mu mihly nadpisy “Soha svobody”, “Smutná noc v Nemocnici”, “Má byt za fraštu trest?” (To bude jistě úvaha pana Kaplana – ne, autorkou byla paní Moskowitzová; určitě ji však inspiroval její rádce.)

Nacpal hrst papírů do tašky a sáhl po zbývající hromádce: “Moje děti jsou moje doživotní štěstí”, “Jak jsme porazili mužstvo Manischewitz Rockets”, “Mám ráda zmrzlinu!”, “Myšlenkování”. Trhl sebou. Přečetl si název znovu: “Myšlenkování”. Nemohl se ubránit, aby ten list nepozvedl nad ostatní.

MYŠLENKOVÁNÍ

(Lidi + zvířata)

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

1.

Někdy sem smutný jak lidi žijou. Jen jídlo, práce, spat. Myšlenky ne!

(Pravopis pana Kaplana se nesporně zlepšil.)

Takový lidi sou jako svěř co nepouštívá mozek na plný oprátky. Člověk nemá byt jako svěř.

(Profesor Parkhill svůj názor na páně Kaplanův pravopis poopravil.)

Dnes píšeme záběrečný písmený práce na konec Šk. roku. Věčina žáku budou psat příchody ze života. Ale já ptám: Proč do kolem kola příchody? P. pr. musí mít plný zubi ze čteního příchodů. Kaplan buď muš! Nepipluj s příchodama. Popísej rači jak myšlenkovat. Fajn. Tetka myšlenkuju.

(Pan profesor sklesl na židli.)

2.

Dyš byla přectávka někerý žáci ptali jestli je zprávná fízlovnost “To sem já” nebo “To je já”. (Poněvač to můšeme mít v naší písmence.) “To sem já” nebo “To je já”? Nárámě těšká otáska, no ne? No jo.

Ale neni tak těšká, dyš Člověk myšlenkuje!

Já znávzorním. Dyš někdo je na chodbě a dělá tuk tuk tuk na moje dveře, já bohopytelně zařvám: “Kdo je?”

Příde odpovět: “To sem já.”

To je zprávná fízlovnost? Brdlajs! Můšu já s ní byt modrej? Nemůšu! Proto je “To sem já” špatně.

Znova tuk tuk tuk. Znova já řvám: “Kdo je?”

A příde odpovět: “To je já.”

Je to zprávopisná fízlovnost?! Šíšerná! Budu na ni já (Kaplan) rozumnět? Cha! Jako kosa Petršeli.

Takže “To je já” neni spisovný jak bych smet.

Tetka vypadám že neni žádná zprávná fízlovnost! Že neni výhodisko. Ale – (Obr. na druh. str.)

Když profesor Parkhill obracel list “na druh. str.” (pan Kaplan pojednal “jednostránkové vyprávění” s velkorysostí sobě vlastní), pomyslel si, že takto formulovaný problém vět “To jsem já” a “To je já” je v podstatě gordickým uzlem.

3.

Ale musí byt ňáký zprávný výhodisko! A jak se můše dát nalíznout??? MYŠLENKOVÁNÍM.

(Tetka přídě jak sou lidi namazanější než svěř!)

4.

Dyš já sem na chodbě a dělám tuk, tuk, tuk, a slyšim jak uvnič (na 2. str. dveřích) někdo řvá “Kdo je?” – já fízlovím “Hyman Kaplan!”

Aha! Tetka je jásná facka. Na takovou fízlovnost rozumí každej občan a neeksistuje aby nevěděl kdo já SEM nebo kdo já JE. No ne?

To důkazuje jak myšlenkování dává Člověkám že sou dál neš svířata.

Tomu já řeknu pokrok dopředku.

K-O-N-E-C

Tato oslnivá demonstrace čistého rozumu byla završena douškou:

Pro pána prof.

ps.

Klíďo budu propadák. Já mám naši čídu rád.

DÍL DRUHÝ

1

MARNOTRATNÝ S*Y*N

“Slečna Mary Atrakianová.”

“Ano, prosim.”

“Olaf Umea.”

“Je!”

“Pan Stanislaus – ehm – Wilkomirski.”

“Tu”

“Paní Minnie Pilpulová.”

“Nápodobně.”

Profesor Parkhill nečetl jména podle abecedy, protože se chtěl seznámit s novými tvářemi a každou si spojoval s příslušným jménem v pořadí, v jakém si žáci vybrali svá místa.

“Slečna Lola Lopezová.”

“Sí!”

“Pan Vasil – Hruska? Čtu to správně? Nebo se počáteční H nevyslovuje?”

Nevyslovil se ani pan Hruska. Ba dokonce se Hruska nejmenoval. “Moje meno je Olansky!” ohradil se statný muž s nápadně tlustými brýlemi, na něhož se profesor Parkhill usmál. “Reuben Olansky.”

“Promiňte. A pan Hruska je kde? Pan H-r-u…”

Hláskování pana Hrusku nevyčarovalo. Profesor Parkhill udělal za jménem X. Břitké V označovalo na jeho prezenční listině, že žák je přítomen, váhavé X, že není. Někdy se ovšem žák dostavil během vyučování a v tom případě udělal vyučující kolem X kroužek. To znamenalo, že frekventant přišel do školy pozdě. (Slečna Schnepfová z ředitelství na tomto rozlišování trvala. Pozdní příchody nešnášela.)

“Ch. J. Fledermann.”

“Ja.”

“Isaac Nussbaum.”

“Zde je Isaac Nussbaum.”

Profesor Parkhill vzhlédl. Pan Nussbaum tam skutečně byl, s malou čepičkou na hustých vlasech a krásným plnovousem, zalesňujícím jeho obličej od boltce k boltci. (Pan Nussbaum byl hlavním synagogálním zpěvákem.)

“Peter Ignatius Studniczka …”

Profesor Parkhill se snažil vyvolávat jména zvesela. Ale veselo mu nebylo; bylo mu úzko. Třída se v novém školním roce sešla teprve podruhé, a nový školní rok přinášel vždycky nové naděje – nové žáky, nové problémy, nové úkoly. Osmačtyřicet hodin po jeho zahájení však pedagog zjišťoval, že se ho zmocňuje melancholie, prohlubovaná překvapivou nostalgií… Loňská jména, loňské tváře … Ach, to byla začátečnická třída …

“Slečna Rochelle Goldbergová.”

“Mocměťééší!” (Znásobila své potěšení karamelkou.)

Ještě že se některé ovečky ze starého stáda vrátily.

“Pan Milas Fodjik.”

“Já fe omlouvám, ale ja fe nefyflofuju F, ale tfojatý V.”

“Promiňte, pane Wodjiku.” Profesor Parkhill se vlídně usmál. (Nestávalo se často, aby ve Večerní přípravné škole opravoval žák učitelovu výslovnost.)

“Pan Tomas Wodjik.”

“Mmmfm.”

Pedagog se podíval na Tomase Wodjika stejně přívětivě jako před chvílí na Milase Wodjika – ale déle si ho prohlížel. Nemohl rozeznat jednoho Wodjika od druhého. Byla to dvojčata. Jednova-ječná dvojčata. A ke všemu stejně oblečená – modré obleky, pruhované košile, hnědé pletené vázanky – a sedící vedle sebe. (Když se před profesorem Parkhillem objevili poprvé a podávali mu přihlášku, sáhl mezi ně; bude si muset pořídit silnější brýle.)

“Pan Lucca Barbella.”

“Presente!”

“Slečna Kipnisová …”

“Helou.”

“Pan Nathan P. Nathan?”

“Nastoupen a připraven!” zazněl bujarý smích.

“Paní Yanoff .. “

“Jako floni!”

Profesoru Parkhillovi nepřestávalo znít v uších: “Ou sont les fleurs d’antan? Kdeže loňské květy jsou? Norman Bloom, jak se proslýchalo, opustil chrám vzdělání, protože se přestěhoval do Passaicu v New Jersey, aby tam v potu tváře pracoval v továrně na nepromokavé pláště. (Jak vášnivý debatér to býval!) Další výkvět loňského žactva – Wolfgang Schmitt, pan Finsterwald, Gerta Valuskasová, Harry Feigenbaum – postoupil na žírné pastviny větné skladby a občanské nauky, obhospodařované profesorkou Higbyovou. Pan Jacob Marcus okouzlil srdce jedné rozvedené krasavice a přesídlil prý do idylické přímořské vísky. Paní Tomasicová se odstěhovala se svým manželem Slavkem do Bridgeportu. Gus Matsukas se vrátil do Řecka. Vincente Perez přestoupil na školu, do které měl ze svého bydliště v Bronxu blíž. Slečna Carmen Caravellová odjela do Itálie “na piccolo dovolenku dívat na rodinku” (jak napsala na pohlednici sleně Mitnickové), ale kouzlo rodiny, přátel a středomořského slunce bylo tak mocné, že se z něj nedokázala vymanit. (“Ó, já milovám mou madre a padre a segru Angelinu, která je v klášteru,” sdělila profesoru Parkhillovi na pohlednici se soptícím Vesuvem. “A taky sem zamilovala!” Slečna Caravellova se zapřísáhla, že víckrát do “newyork blazzineca” nevkročí.)

A pan Kaplan? … Profesor Parkhill vzdychl. Kdykoli si na pana Kaplana vzpomněl, musel vzdychnout. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Jedni říkali, že přišel o místo, jiní, že přišel o hlas. Pan Pinsky byl přesvědčen, že Hyman Kaplan se chystá kandidovat na místo starosty New Yorku.

“Pan Blattberg.”

“Dobrej večer!” Na řetízku, kterým pan Blattberg točil, se blýskal třetí vnoučkův zoubek.

“Slečna Mitnicková.”

Z návratu slečny Mitnickové měl profesor Parkhill radost největší. Byla to žákyně, kterou by si oblíbil každý učitel – tak byla svědomitá, tak inteligentní, tak plachá. Když byl této křehké panně nabídnut bohatě zasloužený postup do třídy profesorky Higbyové, propadla panice, v slzách dřiznala, že se na tak závratný vzestup necítí “zralá”, a prosila profesora Parkhilla, aby jí dovolil zůstat ještě rok v začátečnické třídě. O totéž požádal Nathan P. Nathan. Svým způsobem to byla pocta …

“Slečna Tarnovská.”

Ano, také Olga Tarnovská se vrátila, ta vybledlá Kleopatra s kobaltovými vlasy, náušnicemi, náramky, vášnivými vzdechy a vel-kopanskými způsoby. Někdy si profesor Parkhill říkal, že by dovedla vyždímat tragično i z malé násobilky.

“Pan Trabish”

Oscar Trabish zívl, jak už pekaři zívávají.

“Paní Moskowitzová.”

“Achjo.” Paní Moskowitzová se hrdinsky snažila nahradit své tradiční joj něčím, co by svědčilo o jejích jazykových pokrocích.

“Slečna Zievová.”

Slečna Zievová byla posmutnělá. Její svatba s panem Andrassym, žákem ze třídy profesora Krouta, musela být odložena pro úmrtí ženichovy babičky. A pan Andrassy držel smutek o to delší, že jeho babička se odebrala na věčnost v Budapešti.

“Pan Pinsky.”

Pan Pinsky, o něco veselejší, o něco pohublejší, seděl přímo před profesorem Parkhillem, přesně uprostřed první řady. Tam, kde vždycky trůnil pan Kaplan. (Jak by bylo možné zapomenout na místo, odkud ten neohrožený duch přisoudil čínskému generalissimovi jméno “Šanghajštěk”?)

Pedagog odložil prezenční listinu. “Nuže, třído,” usmál se, jak nejpovzbudivěji uměl. “Téma vašeho domácího úkolu bylo Můj život.” První téma bývalo vždycky Můj život. Druhé bylo Má dovolená nebo Má práce nebo Mé plány, ale prvenství patřilo vždy Mému životu. Nic neupoutalo zájem nováčků tak rychle, nic ne-zaplašilo jejich úzkost a neposílilo jejich sebevědomí tak účinně jako prosté vyzvání, aby sepsali historii svého života.

“Paní Lopezová půjde laskavě k tabuli a přepíše na ni svou práci, ano? … Dále pan Olansky … slečna Tarnovská …” Přidal k těmto jménům čtyři další.

Sedm odsouzených se ploužilo v zástupu k tabulím. Jedna z nich sténala, dvě vzdychaly, tři zbledli, jeden se třásl. Všichni však vykročili vstříc osudu. Rozestoupili se podle tabulí jakoby v bojové rojnici. Čela se zbrázdila, rty semkly, papíry zašustěly. Křídy se zvedly jako kopí. Ještě několik omluvných odkašlání, několik nejistých povzdechů, a již vpochodovaly na tabule šiky bílých písmen.

Profesor Parkhill prošel uličkou až k zadní stěně, jak míval ve zvyku, když jeho žáci psali na tabule. Otočil se a pozoroval své poutníky.

Drobná slečna Lopezová si musela stoupnout na špičky, aby svůj životopis na tabuli dostala. Paní Yanoffska si neustále otírala čelo, platíc tak daň za úporné soustředění. Olaf Umea mručel. (Profesor Parkhill dosud neučil třídu, ve které by se nevyskytoval alespoň jeden rozený mručoun; loni to byl Gus Matsukas, který – jak se na Řeka mezi barbary slušelo – nevyhledával žádné přátelství a uzavíral se všem důvěrnostem. Letos to byl Olaf Umea.) Pan Oscar Trabish si rozepjal rukáv, aby zrychlil krevní oběh v píšící ruce. Pan Reuben Olansky, zřejmě dalekozraký a krátkozraký zároveň, si bez ustání postrkoval bifokální brejle, aby lépe viděl buď na psaní, nebo na slečnu Tarnovskou po své pravici. Olga Tarnovská … Kdykoli se dala do psaní, rozcinkaly se jí náramky a při každém odtažení křídy nebo pera z hloubi hrdla zamňoukala. Čas od času si přitiskla k chřípí krajkový kapesníček.

Profesor Parkhill si všiml, jak uctivé ticho se rozhostilo v řadách sedících žáků. Tikání velkých nástěnných hodin, visících mezi přísným Washingtonem a smutným Lincolnem, jemně sázelo do vzduchu interpunkční znaménka času … Byla to ukázněná třída. To v loňské třídě (zavzpomínal chtě nechtě pedagog) by se dávno ozývaly poznámky nebo posměšky nebo poplašné signály – ať už od pana Blooma, vrhajícího se střemhlav na nějakou chybu vylíhlou na tabuli, nebo od slečny Valuskasové, jejíž finská tužka vystřelila do vzduchu při prvém příznaku omylu, a zcela jistě od pana Kaplana, “myslenkujícího” nad nějakým závažným problémem. Pan Kaplan přemýšlel vždycky nahlas, buď proto, aby se dovolal svých múz, kterých měl požehnaně, anebo aby kolegům milostivě umožnil sledovat své brilantní myšlenkové pochody. (Jednou, když měl časovat sloveso topit, spustil: “Topím, topíš, je teplo.” A jindy, kd
yž měl použít ve větě rozkazovací způsob slovesa škrtat, přišel s řešením právě tak originálním jako děsivým: “Co se nehodí, škrťte.”)

Nostalgie obestřela pana profesora svým smutečním závojem. Právě když otvíral okno, aby se nadechl čerstvého vzduchu, rozlétly se znenadání dveře. Z chodby vtrhl do třídy průvan a zároveň zazněl břeskný hlas: “Nastar šici! Strávim!”

Dvacet šest hlav se otočilo jako na povel.

“Fítamvas do novýho roku! Fítamvas do sačátechnické čídy!”

“Joj!” vyjekla paní Moskowitzová postaru.

“To není mošný!” vykřikla paní Shimmelfarbová.

“Koukejte, kdo k nám de!” zajásal pan Pinsky.

“Já sem z toho Jeník!” žasl pan Isaac Nussbaum, který se teprve nedávno přistěhoval ze Svaté země.

Profesor Parkhill se ani nemusel otočit, aby poznal, komu břeskný hlas patří. Ta artikulace, ta nebetyčná (byť neoprávněná) sebejistota, ten vítězoslavný duch, to vše bylo nezaměnitelné. A kdo by také volal “Fítamvas!” na ty, kdo přišli dřív a měli by vítat jeho? Pan profesor znal jen jediného člověka, který vchází do třídy, jako by šel na korunovaci.

“Pan -” spočinul očima na rozjásaném příchozím, “- Kaplan. No to je překvapení!”

A vskutku to pan Kaplan byl, hrdý a nebojácný jako rytíř vracející se na pole své slávy. Vypadal o kapku nonšalantněji, o drobet euforičtěji. Byl opálen, což přirozenou zářivost jeho pleti ještě posílilo: jako by mu pod jablíčkově kulatými lícemi žhnulo nějaké světlo. A měl pihy! Bylo neuvěřitelné, že je má právě on, člověk tak typicky městský. Na jednu bláhovou vteřinu se profesoru Parkhillovi zazdálo, že tyto pihy mají hvězdicovitý tvar a že tedy páně Kaplanův obličej inzeruje jméno svého majitele tak, jak je vždycky píše – červenými, modře obtaženými písmeny s hvězdicovou výplní: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Ale hned tu pošetilou představu zapudil.

“Mojeusta, pamprésor! Jak máme?” zubil se pan Kaplan. “Já sem tak rád, že na vás zase vidim, ani nemůšu žeknout jak!” Profesor Parkhill si uvědomil, že tiskne páně Kaplanovu ruku jaksi chladně. “Vypadáte páječně! Špíčkově! Jedničkově!”

“Vy – ehm – také vypadáte výborně.” Pedagog si odkašlal. “Úžasně.”

“A sítím úžasně.”

“Jsem – jsem rád, že jste zase mezi námi, pane Kaplane.”

“Já sem radostí pes vás!”

Profesor Parkhill otevřel ústa, aby řekl “radostí bez sebe, pane Kaplane”, ale bylo pozdě: pan Kaplan už promlouval ke spolu-žactvu: “Fášení sačátechnici a sačátechničky, budeme prácovat spolu! Budeme třít! Budeme učit!” Velitelsky zvedl k nebesům prst. “Jeden za šecky, šecky za jednoho a celej parta za pamprésora!”

“Napoleon se vrátil,” řekl hořce pan Blattberg a sáhl na svůj amulet, na řetízek s mléčnými zoubky potomků.

Pan Kaplan se o rozvratníka Blattberga otřel pohledem, ale neuznal ho za hodna odpovědi. “Co to vidim! Mitnick! A Nátan P. Nátan! Oba pošát mezi sačátechnikama! To je milý čekvapení…

Vyděšená laň zrudla a zakoktala ze svého úkrytu: “D-dobrý večer, pane K-k-k…”

Pan Nathan se smál.

“Mitnick, já návrhuji, abysme v novým školním roku -“

“Posaďte se, prosím,” řekl rychle pan profesor.

Hyman Kaplan připochodoval k židli uprostřed první řady. “Pinsky!”

Pan Pinsky se radostně usmál. “Kaplan!”

“Myslim, že ste sedl do mýho místa,” řekl příchozí bez nejmenší známky nevole, nicméně tónem říšského velmože, trvajícího na svém výsadním právu.

Pan Pinsky okamžitě sebral svou učebnici, sešit a tužky a beze slova si přesedl. Cítil se zřejmě poctěn, že může posvátné místo uvolnit a že mu bylo dopřáno zaštítit tuto pevnost proti uchvatitelům.

“Ten čelověk,” zasténala slečna Tarnovská a střelila po svém nepříteli otráveným pohledem, “je tresť boží!”

“A teď, třído -” začal rychle profesor Parkhill.

Žáci a žákyně u tabulí byli fanfárou kolem Kaplanova entrée tak rozptýleni, že se svými životopisy přestali zabývat. Vysílali k panu Kaplanovi široké úsměvy (pokud s ním byli zadobře) nebo mrazivé pozdravy (pokud s ním zadobře nebyli). Ti, kteří nepatřili k žádnému táboru, jako bratři Wodjikové, seděli a zírali.

“- znovu do práce,” pokračoval profesor Parkhill. “Pan Kaplan tu s námi není naposled.”

“Já budu dycky,” řekl tiše opozdilec.

Představa, že by Hyman Kaplan, nezměněný a nezměnitelný, zůstal v první řadě na věčné časy, sevřela profesoru Parkhillovi hrdlo.

Když se sedm statečných u tabule vrátilo ke svým úkolům, vy-jmul pan Kaplan z náprsní kapsičky jedno ze svých plnicích per, přimhouřil oči, bleskově si prohlédl nadpisy na tabulích, nachýlil hlavu k rameni, zašeptal “Achá! Tak úkol je o šivotě! Hudrykulum víte!” a začal zběsile psát na jakousi obálku. Profesor Parkhill si marně lámal hlavu, co ho tak zaujalo, že si to okamžitě poznamenává.

“Tak dopišme …” pobídl pedagog žáky u tabulí.

Sedmice vyvolaných přepsala poslední slova a s různými omluvami a výmluvami se vrátila do lavic. Sebekritičnost jí byla ke cti.

Slečna Lopezová ignorovala přivlastňovací zájmeno v zadání úkolu a místo o vlastním životě se rozepsala o životě vůbec. Stanislaus Wilkomirski, znuděný svou minulostí, zpracoval obšírně téma “Moje žena”. Slečna Tarnovská, věrná ruským klasikům, si název upravila na “Život. Smrt. Co ony značí???” Pan Umea se vyzpovídal ve třech strohých řádcích:

V New Yorku uš 6 let.

Dělám do kalhot pasy.

Ženatý. Ráno dobrou náladu.

Na další kompozice se profesor Parkhill nedíval. Byl zklamán. “Probereme nejdříve práci slečny Lopezové. Prosím vaše připomínky.”

Lola Lopezová raději sklopila hlavu; vypadala jako vystrašený vrabec. Ale její kolegové a kolegyně mlčeli.

“Chce někdo něco opravit?” zeptal se pedagog zvesela.

Nechtěl nikdo.

“Nesmíme být tak… tak ostýchaví, třído. Chybami se přece učíme … Kdo se hlásí?”

Nezvedla se jediná ruka.

Profesor Parkhill pohlédl s nadějí na slečnu Mitnickovou. Slečna zrudla. Pohlédl na pana Fledermanna. Ch.J. Fledermann si strouhal tužku. Pedagog se usmál na mladého Nathana P. Nathana. Ten na něj bodře mrkl, ale neřekl nic.

Vyučující se povzbudivě zahleděl na Rochelle Goldbergovou, ale slečna Goldbergová si právě rozbalovala karamelku. Co pan Kaplan? Ten ještě stále psal na drahocennou obálku, dokonce ji roztrhl, aby její plochu zdvojnásobil. Co to dnes večer s třídou je?

Nemaje pomocníků, opravil pedagog úkol slečny Lopezové sám. A rychle zkorigoval další životopisy. Nechtěl ztrácet čas.

K tabuli byla povolána další skupina. “Paní Pilpulová … Peter Studniczka …”

Náhle se ve vzduchu zatřepetala zkosená obálka pana Kaplana! “Simpamprésor! Simpamprésor!” Snaživcův úsměv byl právě tak široký jako svůdný. “Můšu já?”

Profesor Parkhill stočil oči jinam. “To jsou domácí úkoly, pane Kaplane. Když jsem je zadával, nebyl jste -“

“Já uš sem napsal! Tetka na mistě!”

Pan Pinsky zvolal “Ďjúú!” a obdivně se plácl do tváří.

Pan Nathan se rozesmál. “Já z něho umřu!”

“Vy jste … napsal svůj životopis tady?” zeptal se profesor Parkhill.

“Komplet!” Skokem byl pan Kaplan na stupínku, popadl křídu, a než mu to vyučující mohl zakázat nebo rozmluvit, nakreslil na tabuli:

Hyman Kaplan

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Ten nadpis profesora Parkhilla fascinoval. Jak asi dospěl pan Kaplan k rozhodnutí, kam dát hvězdičky? Do prvního “Hymana Kaplana”? To by upřednostňovalo ideu Kaplana, nikoli Kaplana skutečného, nade vše důležitého. Do obou “Hymanů Kaplanů”? To by naznačovalo rozštěp osobnosti. Ale prošpikovat hvězdičkami jen druhého “Hymana Kaplana” – pedagog musel uznat, že je to mistrovské řešení: zvýrazňuje Kaplana jako člověka, ne Kaplana jako téma, Kaplana jako tvůrce, ne Kaplana jako představu.

Profesor Parkhill se donutil odtrhnout oči od páně Kaplanovy kompozice a zkontrolovat práce jeho spolužáků. Pan Blattberg přepisoval na tabuli epos nazvaný “Kdo já jsem!” Slečna Kipnisová obnažovala své nitro ságou nadepsanou tajemně “Riga 47”. (Jak vyšlo najevo, označoval tento kód místo a rok jejího narození.) Nejpřekvapivější byla kompozice (dalo-li se to tak nazvat), kterou dodal Peter Ignatius Studniczka; vlil příběh svého života do této fragmentární formy:

Mat. a ot. Marie a Franz

brat. 6

sest. 3

brat. a sest. 9

mrt. 2 (sest.)

žena Ne

děcka nic

práce myč láhví

chce být šéf láhví

Profesor Parkhill se obrátil k tabulím zády. Čekal, až všichni dopíší, a slyšel, jak se po jednom vracejí na místa. “Začněme -” nadechl se zhluboka, “- u pana Kaplana.” Teprve potom našel odvahu postavit se výplodu Kaplanova ducha tváří v tvář.

Hyman Kaplan

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

V 1. řadě sem narodil.

Moje rodina poházela z kraje kde poházel Mojše Elman, slavný na housle.

“Všimněte si větné skladby, třído,” řekl pan profesor zamyšleně. (Sám si však větné skladby nevšímal: vyrovnával se s nevývratnou logikou sdělení, že se pan Kaplan v první řadě narodil.)

Můj otec menoval Pepi ale přátelé ho volali Jusl. Matka menovala Ida ale já ji volal mami. Bohopytelně.

“Všimněte si pravopisných chyb,” zvýšil hlas pan profesor.

Byly taky 4 bratry a sestry. Avram, Mirele, já (menuju Hymie), Betty. Po Betty se přišel Max. Ten Max! Je strášně chytrej. Má vynikací pamněť, jenže zapominá.

“Přemýšlejte o smyslu vět,” zvolal rezolutně pan profesor.

Dyš Evropa šla s kopce (moc) tak sem plul do blahopitný Ameriky. Trvalo 10 dnu, a moská nemoc taky 10 dnu. Já myslel že uš je “Sbohem Hyman Kaplan!”

“A nepřehlédněte interpunkci!” zvolal úzkostlivě pan profesor.

V N. Y. sem ščasnej. Ale né 100 %. Tak študuji školu. Aby sem učil. Šecko. Mám šestraný anbice. Můj mottor je – “Kaplan dotahej vysoko!”

K-o-n-e-c

“Konec …” Profesor Parkhill sklopil oči k podlaze. Věděl, že je to teprve začátek.

Jako vždycky, když pan Kaplan předvedl svůj spisovatelský talent, zašuměly žákovské řady šepotem, repotem a škodolibou radostí.

Profesor Parkhill zaklepal ukazovátkem na katedru. “Tak, třído… opravujte.”

Třída s gustem zaútočila. Pan Blattberg odsoudil pisatele za to, že mrzačí zcela nevinná slova, jako pocházet, přátelé, blahobytný, mořský… Slečna Atrakianová pranýřovala zvůli, s jakou pan Kaplan přidává či vynechává zvratné zájmeno se. Pan Fledermann zvolal: “Ten člověk nepíše pravopis, ale levopis!” (Chór hodný Berlioze pochválil Ch. J. Fledermanna za tak pregnantní formulaci.)

Slečna Zievová štítivě přestylizovala jednu větu a dvě zhnuseně zavrhla. Dokonce i Molly Yanoffská, soustavně uhlazující své věčné černé šaty, přistihla pana Kaplana při frapantním omylu: “Kdo by na svou mami nevolal mami? Takže to ale za Ida je hloupý, né?” Pan Hruska (který se mezitím dostavil bez fanfáry) zahučel, že ve slově motor “se má psát t, a né tt”. A Reuben Olansky? Tento nový Hektor zasáhl Achilla na obou patách, když spustil drtivou palbu na Kaplanovy zkomoleniny a vyjádřil hluboké politování nad masakrem mezislovných vazeb.

“Hyman Kaplan” sepsaný H*Y*M*A*N*E*M K*A*P*-L*A*N*E*M byl do krve zepsut.

Jakkoli profesoru Parkhillovi kmitala ruka s křídou po tabuli (opravujíc, škrtajíc, přemisťujíc, nahrazujíc), nemohl přehlédnout, že třída, ještě před půl hodinou zakřiklá, kypí náhle vitalitou. Člověk si mohl myslet o panu Kaplanovi všelico, ale musel mu přiznat, že svou přítomností je schopen vzkřísit mrtvolu.

“Další opravy?” zeptal se spokojeně.

Slečna Mitnicková zakoktala: “Myslím, že jsou také chyby v obsahu.”

“Fajn!” zazubil se pan Nathan.

“Pokračujte, Mitnick,” broukl pan Kaplan s nevyzpytatelným obličejem.

“Ten úkol by v sobě neměl mít houslistu!” Stydlivá slečna Mitnicková, která v půtkách s Hymanem Kaplanem utrpěla tolik ran, postupovala obezřele a adresovala své výhrady raději vyučujícímu: “Proč pan Kaplan dává do vlastního životopisu Mischu Elmana?”

“Mně líbí, jak hraje,” usmál se pan Kaplan.

“Coo?” zasípěl pan Olansky. “To je nějakej důvod – ?!”

“Né. To je roschotnutí.”

“A je to!” plácl se pan Pinsky blaženě do stehna.

Slečna Mitnicková úpěnlivě zasténala. To vyplašilo galantního Poláka Wilkomirskeho natolik, že se jí vrhl na pomoc. “Je chyba! Je chyba!” protestoval. “Ten houslak do vašeho života nenaleží – slečna dobže pověděla!”

“Já Mojše Elmana do mýho šivota počebuju,” řekl pan Kaplan. “Vy do vašeho šivota dejte Paderewskiho.”

Pan Wiíkomirski vyklidil bojiště.

“Tak pozor!” zvolal Ch. J. Fledermann, přicválavší na místo Wilkomirského. “Já zem náhodou učitel muziky!”

Větší úžas by nevyvolalo ani zjevení archanděla Gabriela. “Učitel!”

“V naší třídě!”

Isaac Nussbaum usoudil: “Ten musí bejt vysoko zdělanej!” A s respektem si pohladil plnovous.

“Elman se nemenoval Mojše, ale Mischa!” tasil Christian Fledermann.

“Záleží na fízlovnosti,” řekl pan Kaplan.

“Pane Kap-“

Vtom vykřikla Olga Tarnovská: “Moji krajané byli Čajkóvskij, Boródin -“

“Taky Rasputin,” zaculil se bůh pomsty v první řadě.

“Rachmanínov! Musórgskij!”

“Taky Ivan Chrosný.”

“Stravin-“

“Slečno Tarnovská -” zasáhl pan profesor, protože si uvědomil, že slečna by mohla s výčtem svých slavných krajanů pokračovat celý večer, aniž by pana Kaplana udolala. “Vraťme se raději k opravám.”

Vzlétla ruka Reubena Olanského. “Našel sem důležitej miš-maš!”

Pan Kaplan se otočil k neotesanému nováčkovi čelem.

“Jakej rozum má žák,” otázal se pan Olansky jízlivě, “když může napsat před naše oči -” bodl obžalovným ukazovákem k tabuli, ale bohužel jej namířil na autobiografii slečny Kipnisové, protože šilhal, “- Max má vynikající paměť, jenže zapomíná?! Neni to směšný?”

Filištínové se prohýbali smíchy.

“To je to samý jako napsat, že někdo je tlustej, ale hubenej!” hřímal přísně Olansky. “Ze je milionér, ale chudák!”

Třída se otřásala veselím.

“Brávo, Olansky!”

“Brilijantní logika!”

“Achjo, Kaplan!” ušklíbla se paní Moskowitzová, již bez překonaného joj.

“Vy by nežeknul – ,chudák Kaminsky’?” zeptal se sladce pan Kaplan.

“Kdo?”

“Proč Kaminsky?!”

“Třído!… Pane Kaplane …” Profesoru Parkhillovi se zpotily dlaně. “Pan Olansky má naprosto pravdu. Nechápu, co s tím má společného nějaký -“

“Kaminsky.”

“- pan Kaminsky.”

Hyman Kaplan pokrčil rameny. “Harry Kaminski je košešnik v mým ulicu. Má tam kšeft a má eště dva nebo či jiný kšefty. Ten čověk je muldymilionér -“

“Multimilionář -“

“- a leží ve špitálu se škydávkou! A trpí jak pes! Tak nežeknul by o něm Olansky – ,chudák Kaminsky’?”

Stěnami učebny otřásla bouře.

“Švindl!”

“Kaminsky je boháč, né chudák!” křikl pan Hruska.

“Není chudobný nemocný, ale bohatý nemocný!” začervenala se slečna Mitnicková.

“Ten Kaplan je miliónovej!” řehonil se pan Nathan.

“Třído … třído!” Ukazovátko pana profesora vyklepávalo káravý signál. “Pane Kaplane, váš příklad nijak nevyvrací námitku pana Olanského. Vaše formulace ,chudák milionář’ je pouze … hovorový obrat. Říkáte o něm, že je ,chudák’, abyste dal najevo svůj soucit, nikoli abyste popsal jeho … jeho majetkové poměry. Neodbočujme od toho, co pan Olansky vytkl vaší větě o bratrovi, který má vynikající paměť, ale zapomíná. To je, pane Kaplane, vyložený protimluv!”

“Óóch,” zatetelil se Hyman Kaplan.

“Jaký óóch?!” nechápal Reuben Olansky. (Nemohl vědět, že pan Kaplan nepovažuje protimluv za omyl, nýbrž za úspěch.)

“Vaše věta, pane Kaplane,” zamračil se profesor Parkhill, “není logická!”

“Neni logická?” Pan Kaplan se zakymácel. Neboť nařknout jej z nelogičnosti bylo totéž jako obvinit Tiziana z barvosleposti.

“Ustupte o píďu, pane Kaplan, ustupte o píďu!” prosila Bessie Shimmelfarbová.

Pan Kaplan, místo aby ustoupil o píď, zvedl pravítko. “Proč neni logická?”

Slečna Mitnicková vykřikla: “Jak může mít váš bratr vynikající paměť, když – zapomíná?”

Pan Kaplan na ni pohlédl s bezmeznou útrpností. “Můj bratr Max má pes debaty vynikací paměť -“

“Ale sám píšete, že zapomíná.”

“Čílešitostně.”

“Ale k-když zapomíná -“

“Max je jenom čověk.”

“- tak má buď dobrou paměť a pamatuje si, nebo má špatnou paměť a zapomíná!” Zoufalství slečny Mitnickové bylo srdceryvné.

“Správně!” zvolal Nathan P. Nathan.

“Kaplan se chytil,” libovala si Olga Tarnovská.

Pan Kaplan překročil Rubikon. “Vášená Mitnick,” řekl klidně, “bohušel ste vedle jako bedle … Je paměť jenom dobrá nebo špatná? Je počasí jenom dropický nebo pod nulou?” Probodl pohledem Reubena Olanského. “Je šivot tak jednotuchej? Můšete čověka tak doškatulovat?”

“Říkáme rozškatulkovat -“

“Myšlenkujte, Olansky! Myšlenkujte chloupějc, Mitnick!” Pan Kaplan znázornil “chloupější myslenkování” tím, že přivřel jedno oko, zatímco druhým drtil své inkvizitory. “Fakty sou fakty! Kardiální je, že muj bratr má páječnou paměť! Jako policajt! Jenže čas občásu – Max zapomíná. Ale snamená to, že nemá vynikací paměť, dyš sme se tetka dochotli, že má?!”

Bylo to nehorázné. Bylo to absurdní. Překonávalo to veškerou sofistiku. A uvrhlo to třídu do pekelného chaosu. Pan Olansky nesouhlasně hulákal. Paní Pilpulová dostala závrať. Paní Moskowitzová si stěžovala na bušení srdce. Slečna Mitnicková měla na krajíčku. (Chudák slečna Mitnicková: znovu měla pravdu, a znovu byla poražena.)

“Kriftenanebefich!” zařvala dvojčata Wodjikova jednohlasně.

“Těkuji vám,” uklonil se pan Kaplan.

“Třído -“

“To je na cvoknutí!” vrhla se slečna Goldbergová na bonbón s krémovou náplní.

Christian J. Fledermann ztratil řeč, takže se chytil za hlavu a vydával hýkavé zvuky.

“Kaplan patří do filmu!” jásal Nathan P. Nathan.

“Patří do kriminála!” zuřil pan Blattberg.

Do této mely rachotilo pedagogovo ukazovátko provázené úpěnlivým voláním: “Ale dámy! Ale pánové! Zachovejte klid! To platí pro všechny!” Rámus opadával. “Nesmíme se dát – unést. Kritizovat neznamená hádat se. Vraťme se k jádru věci.” Nesmlouvavě se obrátil k tomu, kdo explozi (jako už tolikrát) způsobil. “Pane Kaplane,” řekl tónem, který se nikterak nesnažil změkčit, “vy prostě překrucujete fakta! Obcházíte oprávněné námitky pana Olanského a slečny Mitnickové. Oba mají naprosto pravdu. To vy se mýlíte.”

Panu Kaplanovi spadl hřebínek. Útočná řada Mitnicková- Olansky-Tarnovská si spokojeně čechrala peří.

“Rozeberme si celý problém do detailů.” Profesor Parkhill nelítostnými řezy zahájil pitvu. Nemohl přece dovolit, aby pan Kaplan používal takových uskoků. Rozum nesmí být potlačován chytráctvím. Vždyť před Kaplanovou mušketou se káceli nejstatečnější, nejbystřejší adepti vzdělanosti… Pedagog rozetnul páně Kaplanovu větu na dvě části … Rozsekal nesprávný závěr na padrť. Exponoval tvrzení apriorní a zdemoloval tvrzení aposteriorní. Umínil si, že tentokrát, na samém počátku nového školního roku, se pan Kaplan ze svého bludu žádnou hanebnou sofistikou nevykroutí.

A stalo se cosi podivuhodného. Přestože tepal svého nejnepoddanějšího žáka, cítil v žilách příliv posilujících šťáv. Neboť ve třídě, ještě před půl hodinou ochablé a netečné, byla vzkříšena drahocenná jiskra života, prvopočátek všeho učení.

Když odhaloval rafinovaná hejblata, kterými tento kejklíř zmátl své odpůrce, uvědomil si, jak je za návrat Hymana Kaplana – vlastně H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A – vděčný.

2

KRYŠTOF K. K*A*P*L*A*N

Ve třídě začátečníků viděl profesor Parkhill víc než pouhou skupinu dospělých toužících se naučit novému jazyku. Pojímal svůj úkol velkoryseji: škola mu byla líhní občanů. Vštěpovat mužům a ženám z různých koutů světa, co všechno patří k jejich nové vlasti – jaká dramatická historie, jaké vzácné tradice, jaké ušlechtilé cíle – považoval za nedílnou součást své práce.

Projevovalo se to v předvečer každého státního svátku. Při takové příležitosti zahajoval výuku malou exkurzí do amerických dějin. Na jaře roznítil jeho výřečnost Den padlých, na podzim Den díkůvzdání. (Vždycky litoval, že 4. červenec, největší ze všech těchto svátků, se slaví v době školních prázdnin.) A jednoho říjnového pondělka, v předvečer Kolumbova dne, začal těmito zvučnými slovy: “Dnes, třído, na chvíli odbočíme od běžné učební látky a povíme si něco o muži, jehož historický čin si naše země zítra připomene.”

V lavicích zavládlo napjaté očekávání.

“Tomuto muži,” pravil profesor Parkhill, “vděčí Amerika za svůj vstup do dějin. Jistě všichni víte, koho mám na mysli -“

“Šorše Washingtona!” zkusil štěstí Isaac Nussbaum.

“Ne, George Washingtona ne. Je to jiná historická osobnost -“

“Cortez?” zeptala se Lola Lopezová. “Ricardo Cortez?”

“To byl herec němýho filmu!” přemáhal smích Nathan P. Nathan.

“Ne, slečno Lopezová. Cortez se jmenoval Hernando a připlul do Ameriky o něco později než ten, o kterém chci -“

“Old Shatterhand!” zvolal Oscar Trabish.

Pedagog si posunul brýle. Pan Trabish se v Oldu Shatterhandovi přímo zhlížel: už dvakrát vzdal svému idolu hold rapsodickou slohovou prací. (První chvalozpěv se jmenoval “Old Shatterhand na stopách Šošonů” a druhý “Old Shatterhand kuřák Dýmky míru”. Nedávno se dokonce nabídl, že vypracuje referát na téma

“Old Shatterhand! Proč nebyl prezidentem?”, jelikož byl tímto nedopatřením silně pobouřen.)

“Ne, pane Trabishi,” vzdychl profesor Parkhill, “nejde o postavu románovou, ale skutečnou.” Věděl však, že totéž si myslí pan Trabish o svém hrdinovi, a nechtěl se s ním neplodně přít. “Nehádejte, třído, ale přemýšlejte. Jaký máme zítra den?”

“Moje naroděniny!” zanotoval nadšeně čísi tenor.

Profesor Parkhill tomu nevěnoval pozornost. “Napovím vám.” Významně se usmál. “Zítra je dvanáctého října. A dvanáctého října v roce 1492 -“

“Sou moje narodeniny! Dvanástýho šína! Se došívám! Česný slovo, pamprésor!”

Byl to (ach proč, ach proč jen, proč?) Hyman Kaplan.

Vyučující se zhluboka nadechl. “Pane Kaplane,” zeptal se opatrně, “skutečně jste se … narodil dvanáctého října?”

“Pamprésor!”

Pedagog se zastyděl.

“Kaplan je pro naroseniny moc starej!” zamračil se pan Nussbaum a pohladil si vous.

“Dvanástýho šína sem roděnej, dvanastýho slávim,” opáčil pan Kaplan. “Celej muj šivot mám narodeniny dvanástýho šína. A každej rok!”

Profesor Parkhill řekl: “Nu … je to zvláštní shoda okolností.” Odkašlal si. “Všichni jistě přejeme panu Kaplanovi hodně zdraví.”

“Hodně zdrávi!”

“Šecko nejlepčí!”

“Sto let! Sto let!”

Pánové Olansky a Fledermann mlčeli. Přemítali, zda by páně Kaplanova dlouhověkost byla vskutku požehnáním.

Oslavenec poděkoval za gratulace mírným úklonem a trojitým “Tíky”.

Teprve potom přemohla slečna Mitnicková svou plachost a zvolala: “Blahopřeji …”

“Já taky!” zasmál se pan Nathan.

“Mitnick -” Pan Kaplan se znovu uklonil. “Nátan -“

“Nicméně,” pozvedl hlas pan profesor, “opravdu historická událost, kterou si zítra připomeneme, je spojena se jménem – Kryštofa Kolumba, Protože Kolumbus právě 12. října 1492 -“

“Kolumpus?” Pan Kaplan div nepraskl nadšením. “Kryštopf Kolumpus?!”

Třída byla jako u vytržení.

“Kolumbus!”

“Den Kolumbusa,” vydechla Olga Tarnovská. “Ách, Kolumbus … Romántika.”

“Kolumpus objevil Ameriku!” vykřikl pan Pinsky, jako by právě objevil Kolumba.

“Joj!” Nikdo nedokázal zasténat “Co?” nebo zaúpět “Proč?” s takovým významovým bohatstvím, jaké Zelda Moskowitzova vkládala do svého “joj”. Byla to Nioba začátečnické třídy.

“Ano, třído, 12. října 1492 -“

Pan Trabish se ušklíbl na Isaaca Nussbauma. “A vy řikal Georgea Washingtona!”

“A vy řikal Olda Shatterhanda! Fuj!”

“Fuj!” ozval se jako ozvěna pan Hruska.

“12. října 1492 -” pokusil se znovu pedagog.

“Podle mýho se Old Shatterhand může slavit každej den v roku!” prohlásil Oscar Trabish.

“A podle mýho,” opáčil Isaac Nussbaum, “je náš první prezident důlešitější než deset stopařů na Šašouny!”

“Bravo!” zvolal Lucca Barbella.

Slečna Goldbergová sáhla po kyselém dropsu.

“12. října 1492 -” tón profesora Parkhilla už nepřipouštěl žádné odbočky,” – objevil Kryštof Kolumbus nový světadíl. Vyplul na třech malých lodích -“

Třída se ztišila a sledovala, jak pedagog rozpřádá nesmrtelnou ságu o Kryštofu Kolumbovi a hrstce statečných, svádějících boj s neznámem. Vyprávěl pomalu, sugestivně. (Jen málokdy se dostal k látce tak velebné.) A jeho svěřenci, strženi dramatem slavné a děsuplné plavby, hltali každou slabiku. “Potraviny docházely. Byla nouze o pitnou vodu. Mezi vyděšenými námořníky se šířily fámy o neodvratné zkáze – o katastrofě, o smrtících útesech a strašlivých mořských obludách …”

Shirley Zievová se naklonila k páně Kaplanovu uchu a vzdychla: “Vy ste šťasnej člověk, pane Kaplan. Že ste narodil na stejnej den jako Kolumbus.”

Pan Kaplan dlel v říši snů. Znovu a znovu si uchváceně šeptal

“Kryštopf Kolumpus … Jémináku!” Zavřel oči. “Dvanástýho šína pšídu na svět, a dvanástýho šína si Kolumpus vypere objevit novej svět… Osud!”

“Kryštof Kolumbus musel čelit vzpouře,” pokračoval procítěně profesor Parkhill. “Jeho důstojníci ho prosili -“

“Já mám naroseniny třicátýho přesná,” povzdechla si závistivě “Zajda” Kipnisová. “A třicátýho přesná nebyl objevenej ani barák!”

Pan Kaplan nešťastnou spolužačku utěšil. “Samosébně Kolumpus jel objevit dááávno četim, než Kaplan začal dejchat.”

“Dvanástej říjen je dvanástej říjen!” zvolal vždy loajální Pinsky.

Pan Kaplan svolil, aby byl obestřen rouchem historie.

Profesor Parkhill, jemuž sympózium ve složení Zievová-Kipnisová-Pinsky neuniklo, popsal zeměpisné iluze Evropanů na sklonku 15. století, víru, že svět je plochý jako deska, směšný blud, jemuž podléhal i hrdý Kolumbus. Vylíčil ironické nedorozumění, které vedlo k tomu, že oba kontinenty byly pojmenovány po Amerigovi Vespuccim.

“Takže se menujou Severní a jišni Amerika nedopáčenim?” zvolal pan Kaplan, jako by nechtěl věřit svým uším, a vzápětí na svou otázku rozhořčeně odpověděl: “Nedopáčenim!” Bylo jasné, že to Vespuccimu nikdy neodpustí.

Profesor Parkhill odhodlaně vypravoval dál. Líčil kritickou fázi nesmrtelné plavby, kdy se posádka domnívala, že tři drobné lodi na hladině oceánu, Santa Maria, Pinta a Nina, jsou zamořeny zlými mořskými duchy. Popsal strašnou noc, kdy Kolumbus prosil Boha, aby jim ukázal cestu, a kdy se rozhodl, že neuvidí-li dalšího rána zem, dá příkaz k návratu… Když vypravěč zašeptal “A vtom se ozvalo ze strážního koše ,Země! Země!’ “, uchvácená třída zašuměla úlevnými vydechnutími a vděčnými povzdechy. Po tváři slečny Mitnickové se skutálela slza. Když profesor Parkhill vylíčil vstup na bahamskou půdu, slečna Tarnovská se nadechla parfému ze svého kapesníčku a slečna Atrakianová potlačila vzlyk. A když snaživý pastýř oznámil “A protože si Kolumbus myslel, že doplul do Indie, nazval domorodce Indiány…”, úžas jeho oveček přesáhl všechny meze.

“Jedno nedopáčení na druhým!” zvolal pan Kaplan.

“Tak oni žikali Hyndyjanum špatně?” zhrozila se paní Moskowitzová. Nemohla takovému šlendriánu uvěřit.

“Ano, paní Moskowitzová. Indiánům říkali špatně.”

Pan Kaplan zakroutil hlavou. “Chudáci Indiánci.”

Slečna Lopezová tiskla v prstech své korále.

Pedagog rychle přešel k úloze kastilského krále Ferdinanda a jeho choti Isabely. A když se tuto strhující historii chystal završit, prohlásil pan Kaplan: “Dyť my vůpec nejsme Američani!”

Profesor Parkhill přerušil výklad. “Vůbec… a Američane, pane Kaplane.”

“Dyť my sme šici Kolumpijci!” Oheň v páně Kaplanových očích se dožadoval spravedlnosti aspoň po staletích.

“To ste kápnul do černýho!” zvolal jeho věrný Pinsky.

Řízením volné diskuse pověřil profesor Parkhill slečnu Mitnickovou. Nebylo to nic neobvyklého. U žáků se volná diskuse těšila velké oblibě a užitečně procvičovala jejich vyjadřování; zvláště produktivní byla, když ji vedl někdo ze schopnějších frekventantů. A nikdo nebyl schopnější než Róza Mitnicková. Když klopýtala ke stupínku, nedalo se poznat, je-li její potěšení stejně velké jako její nervozita. Jasné bylo jen to, že je bledá jako stěna.

Pedagog se posadil do poslední lavice, jak míval při volné diskusi (či mluvním cvičení) ve zvyku. Slečna Mitnicková vystoupila na stupínek ke katedře, a když si přejela rozechvělou dlaní po rozechvělých vlasech, líčka jí zrůžověla. Sesula se na pedagogův trůn. Pan Nathan se povzbudivě zasmál, paní Yanoffská zatleskala, vdova Pilpulová zvolala: “Nelekejte!”

To ovšem slečnu Mitnickovou roztřepalo trojnásob. S lesklýma očima zakoktala: “V-vážení s-spolužáci …”

“Mluvte čiroseně,” zašeptal Hyman Kaplan.

“Děkuji vám -“

“Rádo stálo.”

“- je pro mě čest a v-vyznamenání, že mě pan profesor vybral, abych zahájila volnou diskusi.”

“Och Roza, Roza!” zavzdychala paní Moskowitzová s očima zvlhlýma dojetím.

“Pan profesor nám vyprávěl krásný příběh Kryštofa Kolumba. Takže bude dobře, když my – jeho žáci a žákyně – z-zaměříme pozornost …” Dojemným holdem objevitelům vůbec a Kolumbovi zvlášť udala slečna Mitnicková tón pro zbytek večera. Srovnání Kolumba a admirála Byrda, kterým svůj hold uzavřela, připadalo profesoru Parkhillovi nanejvýš zdařilé. “Oba našli pro lidstvo nový svět.”

“Admirál Bert?” opakoval vzápětí pan Kaplan. “Co to je za méno, simvas?”

“Objevitel jižního pólu!” zvolala slečna Mitnicková.

“A jeho rovnáte s Kolumpusem!” V hlase pana Kaplana se snoubil údiv s pohoršením. “Admirála Bertu?”

“Admirála Byrda, pane Kaplane,” zdůraznil profesor Parkhill.

“Byl to vlastně moderní Kolumbus,” vyhrkla slečna Mitnicková. “Vydal se k novému světadílu -“

“K jakýmu světatílu? Samej sníh, led a čučňáci!”

“Tučňáci!”

“Ale Byrd byl první na světě, kdo -” začala slečna Mitnicková.

“Někdo dělal první na světě lísátka. A slavíme jeho svátku?”

“Já umřu!” dusil se Nathan P. Nathan.

“Pane Kap-“

“Kapitán Byrd byl hrdina!” vykřikla Róza Mitnicková. “Objevil celý jižní pól!”

“No to je objev!” odfrkl pan Kaplan a uložil tak celou Antarktidu k ledu.

“Stop!” zahřměl Reuben Olansky, jehož vztek zvětšovala silná skla brýlí. “Jižní pól je strašně důlešitej!”

“Cha! Každej věděl, že na jichu pól je!” řekl pan Kaplan. “Bert tam jenom šel!”

Slečna Mitnicková zjantarověla, pan Fledermann zmodral a Bessie Shimmelfarbová prosila: “Ustupte o píďu, pane Kaplan, o píďu.”

“Kaplan, vy ste se zblásnil ?” vyjádřil pan Blattberg pocit, sdílený mnoha dalšími.

“On neni normál,” mínil pan Nussbaum.

“A admirál Bert byl? Jít takovou dálku, dyš se tam nedá nic dělat, akorát smrsnout?”

“Třído -“

Pan Olansky tak zuřil, že se k panu Kaplanovi obrátil zády a vykřikoval své ostré protesty na boční stěnu: “Nerosty … tučňáci … Vědecký pádání… Kaplan staví všecko nahoru nohama!”

“Já,” odtušil pan Kaplan, “nežikám pádání místo padání!!”

Pan Nathan zavyl.

“Ale pánové …” napomenul je pan profesor. “Prosím vás … Pokračujte, slečno Mitnicková.”

Slečna Mitnicková, která se zatím kousala do rtu a třepetala rukama, se znovu ujala své povinnosti. “I když pan Kaplan tvrdí, že o jižním pólu každý věděl a admirál Byrd se tam jen vypravil, všichni víme, že byl velký hrdina. Snesl pro lidstvo hrozné věci: zimu, ledovce, samotu pod nulou -“

“Admirál Bert měl šecky moderní konforty!” zvolal pan Kaplan.

“Jafně!” přisvědčil k všeobecného překvapení Tomas Wodjik.

“Koupil fi tífky na zahzátí!” potvrdil Milas Wodjik.

Napjaté nervy posluchačstva se rozlétly na tisíc kousků.

“Fuj!”

“To je lež!”

“Odvolat!”

Teprve když z poslední lavice spěšně zasáhl profesor Parkhill, zmateční situace (v níž sám tápal) se vyjasnila. Tomas Wodjik vysvětlil, že jeho bratr, sběhlý v elektrotechnice, myslí “tífkami na zahzátí” speciální ohřevné cívky.

“Propánamýcho!” vyjekl pan Nussbaum.

“Zažívací cívky?!” radoval se pan Pinsky. A Nathan P. Nathan ho s řehotem bouchl do zad.

“Máme stělanou čídu,” vzdychl pan Kaplan.

“Pánové! Třído … Děkuji vám, pane Wodjiku. Jsem rád, že jste to vysvětlil.” Profesor Parkhill byl víc než rád; byl na vrcholu blaha. Představa, že admirál Byrd za státní peníze pašoval dívky k jižnímu pólu a dával se jimi zahřívat, byla skutečně děsivá. “Slečno Mitnicková, pokračujte, prosím, v diskusi.”

Slečna jen zachroptěla, ale zato Lucca Barbella spustil: “Je je-nomo jedno Kristofóro Kolombo! Je jenomo jedno Amerigo Vespucci! Neni žádno druho – přetto ani potto!” Bylo nade všechnu pochybnost, že Kolumbus a Vespucci, tito veskrz italští titáni, nemohou být v očích pana Barbella nikým dostiženi, natož předstiženi. Admirál Byrd pro něj nebyl než “trapno nabodopitello”.

“Správně!” zářil pan Kaplan.

“Třído …”

Slečna Mitnicková plačky ťukala na katedru. “Prosím, klid … Musíme diskutovat dále … Kdo chce mít slovo?”

Chtěl je Olaf Umea a vzal si je dřív, než mu je slečna Mitnicková mohla dát. “Kolumbus byl velký muž! To je jistá věc!” Pan Umea neupíral Kolumbovi nic z toho, co mu popisovali pan Kaplan a slečna Mitnicková. Jen ho uráželo, že Kolumbus může být pro někoho něčím víc než mdlým epigonem největšího objevitele všech dob – Leifa Ericsona! (Tento Viking, jak vyšlo najevo, se narodil několik kilometrů od rodiště Olafa Umey.)

“Narodědiny sou důlešitější než naroděniště!” dal se promptně slyšet pan Kaplan.

Skandinávský patriot vzkypěl a zahučel: “A to ani nemluvím o tom Vespucci, který byl švindler -“

“Nene, nene!” vykřikl pan Barbella. “Amerigo Vespucci byllo rodáko italiano!”

“To byl Marko Pól taky,” opáčil pan Kaplan. “A nemoh se trefit z Číny ven!”

“Třído -“

“Diavolo! Assassino! Bugiardo!”

“Slavíme den Kolumpusa nebo važíme špagety?” zeptal se pan Kaplan.

“Žádá někdo další o slovo?” žebronila slečna Mitnickova. “Pan – Nathan?!”

Pan Nathan si utíral slzící oči. “Já ne, děkuju, Rózo.”

“Slečna Goldbergová?” prosila slečna Mitnickova.

“Zin mb dkuji,” ozvalo se z úst slečny Goldbergové, zabariká-dovaných karamelami.

“Pan -?”

“- Kaplan,” napověděl ochotně nositel toho jména.

“Přihlásit se může každý! Diskuse je otevřená pro všechny,” upozorňovala slečna Mitnicková, ale popírala svá slova tím, že odvracela oči do míst, kde jimi nemohla o pana Kaplana zavadit. “Mluvit může, kdo chce.”

Jenže kromě jejího úhlavního nepřítele nikdo mluvit nechtěl.

“Pan Wodjik?” zeptala se naříkavě slečna Mitnicková.

Milas Wodjik zamručel a Tomas Wodjik zabručel.

“Pani Pilpulová?”

Vdova na znamení záporu polkla.

,,Máte poslední možnost hlásit se dobrovolně!” zaúpěla slečna Mitnicková.

Povstal jediný dobrovolník. “Fertynant a Isabela. Cha!” Pan Kaplan se znovu posadil.

V lavicích to nervózně zašumělo.

Slečna Mitnicková zakoktala: “Já jsem n-nerozuměla.”

Pan Kaplan jí tu závadu milostivě prominul. “Žek sem ,Fertynant a Isabela – cha!’ “

“Proč dělá z králů chacha?!” vykřikla “Zajda” Kipnisová.

“Sešel z rozuma …” zasténala slečna Tarnovská.

“PaneKap-“

“Tak to slečně Mitnickové vysvětlete!” žádal se smíchem pan Nathan.

“Popište správný význam toho poznámku!” zazněl hlas Aarona Blattberga. (Díky takovéto jednoznačnosti a naléhavosti se Aaron Blattberg vypracoval na prodavače módních košil na Avenue B.)

Pan Kaplan se usmál. Mlčky, nevyzpytatelně.

“Chce Kaplan vysvětlit, nebo chce brát zpátky?” zeptal se zuřící pan Olansky stropu.

“Ano, pane Kaplane,” zvolal profesor Parkhill. “Třída má skutečně právo na vysvětlení -“

“Najednou pšide a udělá z Ferdinanda Isabela žvandu?” protestovala paní Moskowitzová. “Ani nežekne pardon? Tak se chová s kralem?!”

Frontální útok pohnul roajalisty k akci.

“Tak mluvte, Kaplan!”

“Vzal ste slovo.”

“Šikejte uš!”

“Pane Kaplane …” zachvěl se hlásek slečny Mitnickové.

Pan Kaplan vyhověl všeobecné žádosti, kterou lstivě vyprovokoval, a znovu povstal. “Tamyjapanóve, pamprésor, slečno čeced-kyně …” Slečna Mitnicková sklopila řasy. “My šici souhlasíme, že plavání Kryštopfa Kolumpusa páčí na ty nejnejnej věci, který na světě stály.” Četná přikývnutí, povzdechnutí, zabrouknutí (byť neochotná). “Čemýšlujte o tom jeho cestu … ano, čemýšlujte. Celý měsíci a měsíci Kolumpus plavá a plavá ve strážných houškách. Bouchají chromy, pleskají plesky, padají roupy! Okolo dokola tečou vysokácký vlny, tak vysokácký jak mrakodrápy v New Yorku. Ale zastaví on se? Ne! Má na strach zaděláno! Plavá dál, a este dál a eště dál, nevěší na obludy z moskýho chlupinu, fičí dopšedu na plný kecky, nezoufne ani o krok, když kvedrulanti v jeho mančaftu kujou piksle.” Novodobý Hérodotos se na chviličku odmlčel, aby strašlivá fakta vyzněla naplno. “A vášení pšítelé, v ja
kých loďách dělal Kolumpus tu špičkovou expedicu?” Oči se mu proměnily v skuliny. “Měl silný páralodě? Měl výletový párniky? Měl konfort gábiny? Né! Jen malinký, máloulinký plavadla! Frťavoučký jak sirkový krabičky! Dírkový lodi, kerý tekly dovnič! Všude nažvachtaný loužičky, všude brajgl a bacily! To sou ňáky lodi na objevení Ameriky?” Jeho rozhořčení zmrazilo v nejedněch žilách krev. “A proto já žikám: Chamba, Fertynant! Chamba, Isabela!” Jasně modré oči mu zablýskaly. “Tak velkýmu čověkovi jako Kolumpus se nemohla dát lepcí doprava?”

“Hamba!” vykřikl sympatizující Pinsky.

“Olé, Columbus!” vykřikla slečna Lopezová, které právě došlo, co Španělsko Kolumbovi dluží.

“Ksmíchový řeči,” zahučel Olaf Umea, když si vybavil primitivní plavidlo Leifa Ericsona.

A opozice zatroubila k útoku.

“Nechte minulost v pokoji!”

“Isabela měla Kolumbusa ráda!”

“V roku 1492 chce Kaplan montovat Titanika?” zeptal se pan Olansky jízlivě boční stěny.

Znesvářenými řadami se valila bouře protiargumentů, posměšků, obran a dementi. Pan Pinsky křičel, že pan Kaplan má stoprocentní pravdu, Ch.J. Fledermann vrčel, že pan Kaplan zešílel. Slečna Atrakianová připomněla panu Kaplanovi, že královna Isabela nebyla dekoratérka lodních interiérů. Paní Moskowitzová hlásila bušení srdce. Pan Nathan se snažil povzbudit slečnu Mitnickovou energickým pomrkáváním, ale sinalá moderátorka, klopýtající pod břemenem arbitráže, kvílela: “Pane Kaplane, prosím vás. Ferdinand a Isabela dali Kolumbovi lodě, které byly na tu dobu výborné.”

“Na tu dobu?” zaburácel Hyman Kaplan. “Ale né na toho čověka!”

“Ale v té době -“

“Takovej génius měl dostat všecko ve špičkovým kvalitu!”

“Bože, miluj se!” zaskučel pan Blattberg.

“Kaplan, o jednu píďu!” naléhala Bessie Simmelfarbová.

“Pravda je pravda!” opáčil mudřec. “Já neměšim pravdu na pravitko!”

Olga Tarnovská sténala: “Kaplan neni čentlmen.”

“Je vrozený advokát!” překřičel ji Nathan P. Nathan.

Profesor Parkhill rychle povstal. “Třído, myslím, že -“

“Kolumpus zasloušil něco lepčí než Santamaria, Pinďa a Mina!” zvolal pan Kaplan, rubaje doleva doprava na obranu velikána, s nímž byl spřízněn dnem svého narození. “Dyš někdo vyplávne objevit Ameriku -“

“Ale Kolumbus nevyplul objevit nějakou konkrétní zemi!” protestovala slečna Mitnicková.

“Né?” Tón pana Kaplana zmedověl, ale jeho pohled byl plný útrpnosti. “Tak proč on plával? Športovně?!”

“Chtěla jsem říct – ” zmítala se nebohá slečna Mitnicková v mukách zoufalství, “- chtěla jsem říct, že Kolumbus nevěděl, že v Atlantickém oceánu je nějaký světadíl! Kolumbus prostě jel -“

Pan Kaplan ji počastoval pohledem, v němž se shovívavost snoubila s opovržením. “Kolumpus prostě jel? … Proč, vášená Mitnick? Proč on jel?”

“Jel – jel objevovat!”

“Ale co? Cha?”

Slečna Mitnicková zablekotala: “Prostě – objevovat.”

Pan Kaplan se rozhlédl po rozvášněných řadách a tolerantně pokýval hlavou jako ztělesněná trpělivost zápasící s naivitou. “Kolumpus prostě jel, prostě opjefovat,” opakoval. “Prostě!” Obrátil oči k nebesům, hluboce zarmoucen mezemi lidského důvtipu. Pak s potemnělou tváří zaútočil. “Někerý lidi myslejou, že dyš de čověk poslat dopis, tak jenom doufá, že mošná najde schránku!”

“Stop!” zaryčel pan Olansky a tloukl se do hlavy.

“Jjjoj!” protestovala Zelda Moskowitzová.

“Copak-na-takovou-parodii-logiky-není-žádný-zákon?” měl vepsáno v ohromeném obličeji pan Umea.

A bitva se stupňovala dalšími výkřiky, pokřiky a obviněními, dalšími oprávněnými útoky na kaplanovskou logiku a vášnivými obranami slečniny ctnosti. Pan Fledermann zaprskal cosi v tom smyslu, že pan Kaplan vytáhl falešného králíka z neregulérního klobouku; pan Pinsky opáčil, že Ch. J. Fledermann je příliš povrchní, než aby stačil na hloubku páně Kaplanových myšlenkových procesů. Paní Yanoffská obvinila pana Pinského, že není než Kaplanův “posluhováč”; pan Barbella nařkl pani Yanoffskou, že není než žoldnéřka slečny Mitnickové. Pan Blattberg všechny varoval, že z pana Kaplana zešílí; “Zajda” Kipnisová mu odpověděla, že tímto duševním stavem se vyznačoval už předtím, než byl vlivu velikána Kaplana vystaven. V lavině šarvátek na přilehlých bojištích drmolil pan Wilkomirski, prosila paní Shimmelfarbová, brebentila slečna Atrakianová, procitl pan Trabish a jako dva bezradní, nerozluční trose
čníci tápali bratři Wodjikové. Pan Nathan P. Nathan už dostával křeč. (Bojovat na té či oné straně bylo nad jeho síly, tak zkažen byl svou humorumilovností.)

“Třído!” hořekovala slečna Mitnicková. “Prosím vás každého!”

Profesor Parkhill poplašeně spěchal na svůj post.

Slečna Goldbergová, která se v té mele snažila zdolat veliký kyselý bonbón, se začala dusit a sípěla: “Bouchejte mi záda! Bouchejte mi záda!”

Paní Pilpulová ji bouchla do zad právě ve chvíli, kdy se na chodbě rozdrnčel zvonek.

Drnčel a cvrnčel ze všech sil, ale šiky byly tak upoutány konfliktem, že nikdo zvonění nevnímal.

Vysoko nad tímto furóre se vznášel hlas profesora Parkhilla: “Končíme, třído! To je pro dnešek všechno!” Prohlásil to nanejvýš rázně, ale s vnitřními pochybnostmi.

Nemohl se totiž ubránit pocitu, že volná diskuse dnes nedopadla, jak by měla. Ale kdo to mohl předvídat? … Věčná škoda, že Kolumbus neobjevil Ameriku jedenáctého října … ! Nebo že se pan Kaplan nenarodil třináctého …

3

HRŮZNÝ SEN PANA PROFESORA

Byl nádherný večer. Měsíc poléval město stříbrem, proudícím po pyšných věžích do kropenatých ulic.

Profesor Parkhill pohlédl na hodinky. Do začátku vyučování zbývalo čtyřicet minut. Dopřál si dosti sytou večeři (žemlovka s jablky byla jeho slabost), takže mu procházka prospěje. Strčil si aktovku pod paži a vykročil…

Představil si, jak v téže chvíli se z nejrůznějších koutů obrovské a rušné metropole vydávají na cestu i jeho žáci – na cestu do školy, kterou tak dychtivě navštěvují a od níž si tolik slibují. Slečna Mitnicková, putující autobusem po 14. ulici, si asi znovu kontroluje domácí úkol. (Jaké blaho, mít takovou žákyni!) Peter Studniczka si v podzemní dráze jistě slabikuje v ohmatané příručce s názvem 1 000 nejběžnějších pravopisných chyb. (Někdy si profesor Parkhill nebyl jist, je-li pan Studniczka ovlivňován sloupci správně napsaných slov právě tak silně jako sloupci slov napsaných nesprávně.) A na jiné trase si slečna Tarnovská promýšlí volné dotazy a líčí své dlouhé řasy. (Profesor Parkhill často litoval, že slečna nevěnuje časování sloves tolik času jako kosmetice.) Pan Ch. J. Fledermann si nepochybně procvičuje nepravidelnosti při skloňování podstatných jmen. Slečna Lopezová je teď jistě na m
ši a Nathan P. Nathan – pedagog zapřemítal, jací to šotkové asi mají na svědomí, že tento mladý muž je tak neúnavně veselý, že tak rád pomrkává a že má čas od času nutkání vsouvat do slov přebytečnou slabiku. (Někdy to bylo – řečeno s panem Nathanem – “nevysvětelitelné”.)

Jak zajímaví, jak neobyčejní lidé jsou jeho žáci! Přicházejí z tolika různých zemí, jsou odchováni tolika různými kulturami. Už téměř devět let zasvěcuje přistěhovalce do tajů jejich nového jazyka. Devět let… Za tu dobu se v jeho třídě vystřídalo určitě přes tři sta studentů. Některé si pamatoval živě, jiné – skoro vůbec. Někteří se učili rychle, jiní pomalu, ba dokonce špatně. Některé učil př. K., některé po K. …

Profesor Parkhill se podrážděně zastavil. Proboha, proč se zase vrací k tomu stupidnímu zlozvyku? Vždyť je to nesmyslné, naprosto nesmyslné! Proč se toho nemůže zbavit jednou provždy? Být učitelem přece znamená učit také sebe. Qui docet, discet!

S těmi bizarními zkratkami to začalo před čtrnácti dny, když se s bušícím srdcem a zbrocen potem probudil z jednoho snu. (Aby byl potem zbrocen, to se mu nestávalo, ani když hrával tenis.) A ten sen se mu – k jeho hrůze – zdál nejméně pětkrát.

Ne že by byl nějak zvlášť složitý; nevyskytovaly se v něm žádné záhadné symboly (profesor Parkhill si znovu pozorně přečetl Freuda), jaké vídají ve spaní i ti nejméně neurotičtí smrtelníci. Ani nejbujnější fantazie by v něm (pomine-li se ten žebřík) nenašla nic, co by se mohlo označit za “erotické” či dokonce “libidinózní”. Ne. Byl to obyčejný, všední sen. Toto byl – jak by řekli psychiatři – jeho “manifestní obsah”:

Před školní budovou se shromáždil obrovský dav. Čerstvě natřená fasáda se blyštěla nevídanou čistotou a vlály na ní pestré prapory a karnevalové transparenty. Konala se jakási oslava. V jedné verzi snu promlouval k davu ředitel VPŠD, Leland Robinson, v jiné pronášel řeč nejvyšší soudce Spojených států v majestátním, byť nepřiměřeném odění (paruka s loknami, nabíraný bílý límec, široké šarlatové roucho) a několikrát byl tímto snovým řečníkem sám generální tajemník OSN.

Tato část snu však profesoru Parkhillovi spaní netrhala. Část, při které se pravidelně probouzel s vyprahlým hrdlem a bušícími spánky, a vlastně jediná část, která se bez nejmenší změny opakovala, ať byl hlavním řečníkem kdokoli, začínala, když slavnost náhle skončila: když davy ztichly a profesor Parkhill zjistil, že všechny oči jsou upřeny na něj. Mlčky a vyčítavě na něj hleděl celý profesorský sbor a veškeré posluchačstvo VPŠD a on – (z důvodů, které si nikdy nedokázal vysvětlit) začal mučivě zpomalenými pohyby šplhat po jakémsi obrovském žebříku. Stoupal po příčlích s hlasitým sténáním, protože k zádům měl přivázanou bronzovou desku. Měl pocit, že žebřík je nebetyčně vysoký, přestože se opíral o zeď hned nad školním vchodem. A proč na něj lezl? Zřejmě proto, aby bronzovou desku zavěsil na obrovský hák nad vchodem. Na desce byl zlatými, starobylými písmeny vyryt nápis:

VEČERNÍ PŘÍPRAVNÁ ŠKOLA PRO DOSPĚLÉ

* 35 let př. K.

† ? let po K.

Ten otazník zářil vždycky jako neónová reklama: jeho srpek ru-mělkově, jeho tečka modře. Písmena po K. však byla obtažena zeleně.

Profesoru Parkhillovi zavřeštělo cosi přímo do ušního bubínku, takže se skokem vrátil na chodník. V téže chvíli mu před nosem prosvištělo nákladní auto a čísi chraptivý hlas prosil boha, ať ho na místě zabije. Pedagog se omluvil prázdnému vzduchu. Na semaforu, k němuž opomněl vzhlédnout, svítila jednoznačně červená. Nebo si spletl červené světlo s červenou oblinou snového otazníku? Zastyděl se.

Pozvedl aktovku, která mu sklouzla až ke kolenům. Vystoupil znovu na chodník a čekal, až se rozsvítí nějaká jiná barva. Rozsvítila se samozřejmě zelená; rychle přešel na druhou stranu ulice.

“Př. K. … po K.” Ano, věděl, co ty tajemné zkratky znamenají! “Před Kaplanem” a “po Kaplanovi”. A to byl také klíč k celému snu, v němž prostě nabyla symbolické podoby myšlenka, která mu zřejmě víří podvědomím a zůstává nerozřešena: že totiž Večerní přípravná škola pro dospělé, založená tolik let předtím, než pan Kaplan překročil její práh, může vydržet jen “?” let poté, co z ní pan Kaplan odejde. Odejde? V tom to právě vězí. Odejde pan Kaplan vůbec někdy?

Tato otázka pronásledovala profesora Parkhilla dávno předtím, než ,ho začal pronásledovat onen znepokojivý sen. Nedovedl si představit, jak by mohl s klidným svědomím pustit pana Kaplana do třídy profesorky Higbyové (ještě před týdnem prohlásil tento žák, že množné číslo podstatného jména kuře zní kuřárna), a zároveň se nemohl odhodlat ke kroku, k němuž měl často nutkání: poradit panu Kaplanovi, aby přestoupil na některou jinou večerní školu, kde by byl možná šťastnější.

Bylo nad slunce jasné, že neexistuje žádná jiná škola, kde by pan Kaplan mohl být šťastnější. Šťastnější by byl profesor Parkhill, šťastnější by byla profesorka Higbyová a mnohem šťastnější by byla nejméně polovina žáků v začátečnické třídě. Ale pan Kaplan? Tento nadšený žák choval ke své alma mater ty nejsilnější city, jaké si lze představit, city až zbožně oddané.

To byl další neřešitelný problém: VPŠD nemohla být alma mater pro nikoho, kdo ji neabsolvoval – ale pan Kaplan se choval tak, jako by už se stalo.

A to zase byla další z vlastností, pro něž se s ním tak těžko zápolilo: jeho velkorysý přístup ke skutečnosti jako k něčemu, co lze měnit podle vlastních měřítek. Jak jinak charakterizovat člověka, který tvrdí, že nejslavnější Verdiho opera je “Rajda”? Nebo který hlásá, že Alžběta I. nechala popravit “Marii Stevardku”?

Kam se pedagog obrátil, tam zabředával do kaplanovských blat hlouběji a hlouběji. Vždyť nemůže-li Hyman Kaplan postoupit do vyšší třídy, ani být odlákán na žírnější pastviny, co potom s ním? Někdy si profesor Parkhill nebyl jist, nesnaží-li se pan Kaplan zcela záměrně zůstat v začátečnické třídě až do smrti (rozuměj do smrti profesora Parkhilla). Toto podezření ho tak znepokojovalo, že o něm promluvil na nedávné schůzi profesorského sboru.

Když slečna Schnepfová upozornila členy sboru, že každý vyučující je odpovědný za vypnutí světel při odchodu ze třídy a že pohovka v odpočívárně má další prasklé péro a bude zřejmě muset do opravy, zeptal se ředitel Robinson, jsou-li nějaké další problémy, o kterých by měl vědět. “Jakékoli problémy,” usmál se široce. “Jak víte, nejsem přítelem diskusí, které se točí kolem jednoho a téhož.”

Profesorka O’Hallohanová pak ventilovala věčný problém s ventilací. Za chladných večerů je v učebnách dusno a žáci jsou rušeni rachotem v radiátorech, kdežto za horkých večerů jsou stropní ventilátory tak nevýkonné, že únavu vyučujících a otupělost žactva zmírňují pouze minimálně.

Ředitel Robinson se zachmuřil. Řekl, že důrazně promluví s panem Janowitzem, náladovým “správcem budovy”.

Poté se přihlásila profesorka Melanie Pflaumová a upozornila na problém židlí. Je rozpočet vskutku tak omezený, že by se alespoň některé dubové trosky nemohly nahradit židlemi širšími a méně viklavými?

Tabule!” přerušil ji profesor Krout. “Tabule volají po nápravě daleko naléhavěji nežli židle!” Vždyť polovina tabulí v jeho učebně je už tak ošoupaná psaním a oblýskaná mazáním, že jejich plocha odmítá křídu – “tak jako muslimové odmítají vepřové!” (Profesor Krout míval nesporně osobitá přirovnání.)

Ředitel Robinson složil ruce do tvaru vigvamu a zamyslil se nad oběma stížnostmi. Pak odpověděl profesorce Pflaumové, že sklížit židle bude racionálnější než je nahradit, a profesoru Kroutovi, že kdyby používal především tabule křídu neodmítající a teprve následně tabule křídu odmítající, byl by překvapen, jak výrazně nižší by byla opotřebovanost všech opotřebovaných ploch; byla by “tak říkajíc ekvivalentní” stavu ploch neopotřebovaných. “V těch starých tabulích je ještě mnoho života!” zvolal ředitel. “Je však třeba přenést část zátěže na tabule nové.” (Myslel tím tabule méně používané; ve třídě profesora Krouta ani v jiných učebnách žádné nové tabule nebyly.)

Profesorka Higbyová se otázala, zda z městské školní správy (případně z ministerstva školství) bylo již naznačeno, že statut VPSD bude oficiálně uznán. Ředitel Robinson odpověděl na tento dotaz neochvějnou výzvou, aby nikdo z členů sboru nepřestával věřit v kladné vyřízení žádosti. (Žádost se vyřizovala už tři roky a deset měsíců.)

Poté diskuse uvázla na mrtvém bodě a ředitel Robinson se obrátil k profesoru Parkhillovi: “Nechcete se s námi podělit o nějaký problém vy, kolego Parkhille?”

Profesor Parkhill litoval, že na tuto výzvu reagoval tak rychle. Mohl přece tušit, jak bude jeho představenému znít dotaz: “Pane řediteli, jak se v naší škole řeší případ žáka, který nebude možná – ehm – nikdy způsobilý pro postup do vyšší třídy?”

Nikdo nezapomene na povlak ledu, pod nímž řediteli Robinsonovi ztuhly rysy. (Jen málokdo věděl, že pod sebejistou ředitelovou maskou vřou emoce, jaké namnoze vedou k tomu, co pan Kaplan nazýval “nervovým zkroucením”.) “Kolego Parkhille,” pravila hlava školy mrazivě, “všichni se můžeme poučit ze starého přísloví: Presto maturo, presto marcio! Ano. Čím dříve co dozraje, tím dříve to shnije! A to platí pro žáky stejnou měrou jako pro ovoce!… Za svou osobu mohu říci, že se u pomalejšího žáka nikdy nevzdávám naděje. A myslím tím každého pomalejšího žáka. Podle mého skromného mínění je pravda taková: lépe několik let v téže třídě než jeden neplodný postup do třídy vyšší!”

Byla to jistě pamětihodná odpověď, ale profesor Parkhill po ní nebyl o nic moudřejší než předtím. Co s Hymanem Kaplanem? Ten člověk se prostě odmítá učit. Ne, ne, opravil se rychle. Učit se pan Kaplan přece neodmítá; odmítá – být konformní. A to je něco úplně jiného. Profesor Parkhill dokázal pana Kaplana přimět, aby to či ono mluvnické, pravopisné nebo výslovnostní pravidlo pochopil; ale nedokázal ho přimět, aby se jím řídil. Kdesi kdysi jaksi nabyl pan Kaplan přesvědčení, že sklonit se před zvykem je v podstatě totéž jako dát se zotročit. (Množné číslo slova nůž pro něj bylo nůše.)

Jeho pokrokům však nebránilo jen to. Zákony jazyka se vyvíjely celá staletí jako zvykové právo; a jako zvykové právo si získávají autoritu právě tím, že lidé je po staletí dodržují. Pro pana Kaplana však precedens neměl nejmenší váhu. Jako by zastával názor, že každé tvaroslovné pravidlo, každý syntaktický zákon, každý závazný úzus, byť sebestarší a sebectihodnější, je nutno znovu dokázat. Jako by chtěl celý jazyk vybudovat znovu a od základů. Profesor Parkhill ho například musel dlouho přesvědčovat, že slovo tupec nemá žádný tvar pro ženský rod; pan Kaplan argumentoval – ne zcela bez logiky – že je-li žena kupce kupcová měla by být žena tupce tupcová.

Bylo to vskutku náročné. Profesor Parkhill si už začínal myslet, že tajemství páně Kaplanovy jedinečnosti spočívá v tom, že zatímco všichni ostatní žáci chodí do školy proto, aby vědomosti získávali, pan Kaplan tam chodí, aby vědomosti rozdával.

Ne že by to byl žák neukázněný. Právě naopak. Ani jeden z prvňáčků (jak je s oblibou nazýval ředitel Robinson) nebyl tak pracovitý, tak horlivý, tak dychtivý a vědychtivý. Potíž byla v tom, že tato dychtivost a vědychtivost měnila učebnu v soudní síň – a navíc v takovou, kde je před soudní stolici postaven sám jazyk. Ano, pan Kaplan si někdy počínal, jako by jazyk jeho nové vlasti měl podstoupit křížový výslech a ospravedlnit každé své pravidlo.

Jak jinak popsat situaci, v níž tvrdil, že existují-li zájmena tázací, měla by existovat i zájmena “odpovídací”? Když mu profesor Parkhill vypočetl, které druhy zájmen rozeznáváme, pozastavil se žalobce nad tím, že mezi nimi scházejí zájmena rozkazovací. Znělo to sice nesmyslně, ale sotvaže ho vyučující vyzval, aby třídu seznámil alespoň s jedním případem rozkazovacího zájmena, rozzářil se pan Kaplan radostí, jaká se ho zmocňovala ve stavech největšího vytržení, a oznámil: “Dám či číklady. Sou děti, sou otec a maminka. Děti ptají: ,Kdo vyklepne koberci?’ A maminka poví: ,Ty, ty, a on!’ Žádná měna, samý rozkasávací zájmena.” (O pana Olanského se toho večera pokoušel infarkt myokardu.)

Ne, žádnému žákovi nelze dovolit, aby postupoval jako pan Kaplan a měnil si jazyk nesmrtelných klasiků, jak se mu to hodí. Ale odmítá-li žák uznávat zákonné právo, svědectví odborníků a posvátnou váhu tradice, k jakému vyššímu soudu se může jeho učitel odvolat? Ach – řečeno s Hamletem – v tom je právě háček. (Pan Kaplan byl přesvědčen, že moderním velkoměstem vedou ulice, avenue a budvary.)

Ovsem pozor, nabádal profesor Parkhill sebe sama: pan Kaplan nikdy nepopíral, že jazyk má svá pravidla – pravidla dobrá, ba dokonce skvělá. Nepřipouštěl jen to, že tato pravidla platí pro něj. Ponoukal svého učitele, aby každé pravidlo podrobil “logiš úvase”, a pan profesor začínal mít strašné podezření, že není rovnocenným partnerem pro člověka, který si vytvořil logiku čistě osobní. Jen člověk s čistě osobní logikou se mohl odvážit tvrzení, že opozitum slova výška je nížka nebo že substantivum manželka zní v pátém pádě drahoušku. Někdy si profesor Parkhill říkal, že pan Kaplan asi nedojde klidu, dokud nevynalezne nový, ryze osobní jazyk.

Ve snaze dotápat se východiska z tohoto temného dilematu se dokonce svěřil kolegyni Higbyové. “Paní kolegyně,” řekl jí jednou o přestávce, “mám pocit, že jeden můj žák je – svým způsobem génius.”

“Génius?” opakovala profesorka Higbyová.

“A-ano. Je totiž nesmírně snaživý, nikdy nezapomene vypracovat domácí úkol, při volných dotazech a volné diskusi je vždycky iniciativní a aktivní, a přesto … jaksi … tedy …” Doložil svou bezradnost tím, že ji nebyl schopen vyjádřit.

“A z toho usuzujete, že je génius?”

“Ne,” bránil se profesor Parkhill. “Jen chci říct, že … že si zřejmě myslí, že když nám nebere naše pravidla, tak proč bychom mu měli brát ta – ehm – jeho?”

Profesorce Higbyové zaskřípělo v hrdle. “Myslím, že by nám všem prospěl den pracovního volna!” A odkvapila do svého kabinetu. Tou poznámkou svého kolegu velmi rozladila. Nešlo mu přece o žádný den volna, ani o dva nebo o tři. S pracovním volnem to vůbec nesouviselo. S profesorkou Higbyovou – stejně jako s ředitelem Robinsonem – byla potíž v tom, že pro stromy neviděla les; ba co horšího, takoví lidé nevidí ani stromy, protože myslí jen na les. Nechtějí vidět fakta.

Ano, říkal si profesor Parkhill, odmítají respektovat fakta právě tak, jako pan Kaplan odmítá respektovat konvence. Ale to vůbec nezbavuje Večerní přípravnou školu odpovědnosti; jen to její práci ztěžuje.

Nakonec dospěl pedagog k závěru, že odmítá-li pan Kaplan vstoupit do jejich vesmíru, nezbude jim než vstoupit do jeho. Nepochyboval už ani v nejmenším, že pan Kaplan žije a myslí v kosmu čistě osobním. Tím se také vysvětlovalo, proč definuje “diametrální rozdíl” jako rozdíl ve velikosti diapozitivů; nebo proč vodní cestě spojující Tichý oceán s Atlantickým říká “Panamácký průblaf”.

Profesor Parkhill si přejel rukou po čele. Nebylo by nejlepší považovat pana Kaplana ne za žáka, ale za jistý druh kosmické síly, za jakousi nespoutanou, nezávislou hvězdu, plující nebesy po vlastní, zcela nepředvídatelné dráze? Vždyť i takovému velikánovi vědy, jakým byl objevitel gravitačního zákona, přidělil svérázné jméno “Iša Kňufton”. (Nemluvě o renesančním titánovi, kterého pokřtil “Mojše Lančelo”.) Byl by snad schopen přejmenovat celou přírodu – jak napovídal úkol, v němž měli žáci uvést názvy nejznámějších druhů hmyzu. Pan Kaplan přispěl trojicí:

Motokárek vanilkový

Babička baví oko

Brouk huhnivál

Byl to prostě samorost. Snad právě proto reagoval spíše radostně než nešťastně, když ho profesor Parkhill opravoval. Jeho učiteli trvalo drahnou dobu, než pochopil, že páně Kaplanův úsměv neznamená souhlas, nýbrž útěchu. Tam, kde všichni ostatní žáci upadali nad svým omylem do deprese, vzlétal pan Kaplan k oblakům na oslavu své originality …

Z šera vystoupily obrysy školní budovy. Měsíční svit podzimního večera ji obdařil přízračnou majestátností.

Profesor Parkhill vystoupil po sešlapaných kamenných schodech a smekl. Právě když otvíral dveře, zahlaholilo za ním: “Prývečer, pamprésor!”

Poznal ten hlas, aniž se musel zamyslet nebo obrátit. Nikdo nevystavoval jeho titul tak osobitě, nikdo nedokázal vdechnout všednímu pozdravu tón Archiméda volajícího: “Heuréka!”

“Co děje? Neni vám kou kej?”

“Prosím?”

“Že ste díval na školu takovejma divnejma okama …”

Pedagog zahlédl veselý, blažený obličej pana Kaplana, dočasně zastíněný starostlivou chmurou.

“To nic,” odpověděl rychle. “To nic není.”

Ale věděl, že se na školu “divnejma okama” díval. Byl by přísahal, že v jedné šílené chvíli viděl, jak se nad vchodem třpytí

* 35 let př. K.

† ? let po K.

Vešli do svatyně společně.

4

PAN K*A*P*L*A*N ZTÉKÁ

INZERÁT

S pocitem, že dělá něco výsostně užitečného, oznámil profesor Parkhill: “Dnes vám, třído, zadám domácí úkol, který bude nesmírně zajímavý!” A usmál se.

Poslední dobou se usmíval často – ne proto, že by byl od přírody usměvavý (byl naopak od přírody vážný a neusměvavý) nebo že by se usmívat potřeboval. Usmíval se, protože věděl, jak to jeho žákům pomáhá. Zahánělo to jejich úzkost, posilovalo to jejich sebedůvěru, jednoznačně je to povzbuzovalo. Chtě nechtě viděl, jak rychle třída reaguje na nejjemnější proměny jeho nálady – jak je rozradostněna jeho spokojeností, deprimována jeho znepokojením, zdrcena jeho nelibostí.

“Je to praktické cvičení,” pokračoval s úsměvem přitaveným ke rtům, “pro které můžete všichni najít – ehm – praktické uplatnění.”

Když zaznělo slovo “praktické” poprvé, celá třída zvedla hlavy; když zaznělo podruhé, naklonili se všichni dopředu. Jestliže po něčem prahli, tak po tom, aby z bezcitného jazyka vyždímali něco užitečného.

“Vyberte si v novinách nějaký inzerát – lhostejno jaký, třeba nabídku zaměstnání nebo prodej automobilu, vysavače, prostě jakýkoli – a napište na něj odpověď!” Úsměv mu pohasl. K jeho překvapení se obličeje v lavicích nerozzářily, ale vylekaly.

“Odpověď do novinů?” zachvěl se kdosi.

“Písemně?” zeptal se jiný hlas.

“Mou rukou?” třásla se paní Yanoffská. Černé šaty její pesimismus ještě prohlubovaly.

“Aleale,” uklidňoval je pedagog. “Není to vůbec těžký úkol. Rubriku Zaměstnání nebo Prodej jste přece všichni v novinách viděli.” Nahradil svůj chřadnoucí úsměv čerstvějším vydáním. Takže se přes víkend prostě podíváte do novin, vyberete si inzerát který vás zaujme, a – a potom na něj odpovíte!”

Bezradné sténání přerostlo ve zděšené hekání a vyvrcholilo poraženeckým “Joj!” Paní Moskowitzová se ovívala sešitem.

“Vzpomeňte si,” dodal rychle pedagog, “že psaní dopisů jsme už procvičovali. Osobních i obchodních! A tento úkol je vlastně další cvičný dopis.”

,Samosébně. Jásná fácka!” To promluvil Hyman Kaplan a tentokrát vyučující kvitoval jeho smělého ducha s povděkem.

“Nějaké dotazy?”

Minnie Pilpulová zvedla levou ruku. (Ve skutečnosti tato dáma, od narození levačka, zvedla jen palec.) “Dal byste nám laskavý příklad?”

“Prosím …?”

“Ona myslí, abyste byl tak laskavý a řekl příklad.”

“Cha! ohrnul nos pan Kaplan. “Kdo počebuje čiklady? Pamprésor špičkově vysvětlil! Zaměcnání. Prodej. To chápá každý ditino!” Zamračil se na vdovu Pilpulovou za to, že váhá nad něčím tak elementárním, a ušklíbl se na slečnu Mitnickovou za její samaritánskou péči o renegátku.

“Já chtěla jen p-pomoct,” zakoktala slečna Mitnicková.

“A já,” řekl pan Kaplan, “nepočebuju čiklady na čiklady!”

“Stop!” zahřměl Reuben Olansky upíraje zrak na pana Studniczku, který neřekl ani slovo. “Ať jednou třída táhne za provaz!”

“Za jeden provaz,” opravil ho vyučující.

“Cha!” triumfoval pan Kaplan. “Olansky neumí ani kritikovat”

“Kaplan,” vzkypěl pan Blattberg, “dejte si jazyk pod zuby!”

“Dnes bude bezva cirkus!” smál se Nathan P. Nathan.

“Ale pánové,” pospíšil si profesor Parkhill. “Přání paní Pilpulové je zcela namístě. Rád uvedu několik – ehm – konkrétních příkladů.” Patrola Mitnick-Olansky-Blattberg se vyhřívala na slunci pedagogovy přízně. “Můžete například odepsat na inzerát, který nabízí pokoj k pronajmutí nebo prodej rádia nebo – nebo -” S hrůzou zjistil, že mu vypověděla paměť. Totálně a děsivě. Hrabal se v paměťových buňkách, představy o inzerátech tam přece musí mít uskladněny po tisících … “Nebo taneční hodiny!”

Bohužel to nebyl příklad nejvhodnější.

“Taneční hodiny?” zhrozila se paní Moskowitzová. “V mym věku po někom valcovat?”

“Tančit waltz…”

“To je jeden čiklad!” vyletěl pan Kaplan. “Pamprésor dal taky pokoj do najmutí!”

“Ja už mam doma štyry pokoje, na co bych -“

“Tak nechte pokoj! Nakupte auto!”

“Třído -“

“Auto?” naježil se pan Hruska. “Kdo můše dovolit?”

“Nakupte odjetý!”

“Pane Kap?”

“Čiklad neni sběrací kazajka!” opáčil pan Kaplan. “Hruska, zapnout fandáziji!”

“Já v inserátách nerosumím,” zafňukala Lola Lopezová. “Sou v nich takový malinečký slovíčka, který-“

“To jsou zkratky,” vysvětlil okamžitě pedagog. “A práce se zkratkami může patřit k tomu nejužitečnějšímu, co se při tomto úkolu naučíte. Máte na to celý víkend -“

“Na každo zkratko sem ja nepřitello!” prohlásil Lucca Barbella.

“Cha!” vybafl pan Kaplan na cynického Barbellu. “Velikánám zkratky nevadily. Benčamínovi Franklinovi! Nebo pionýrám zapa-tu!”

“Nemuseli odpovídat inzerattu,” odsekl rodilý Říman.

“Ale dyby mohli, tak by děkovali panbuchu! Najít teplej pokoj a čechu na hlavu! Jít autem a né užícenejma nohama -“

“Třído -“

“Stop!” zařval Reuben Olansky, šmátraje rukama ve vzteku, jenž mu znovu zakalil zrak. “Co sem táhnete pionýry západu? A kde užíval Franklin zkratky?”

“Správně!”

“Kde?”

“Ať dá důkaz!”

“Kaplan,” odpověděl pan Kaplan povzneseně, “dává čiklady a nezajímá na číšovej výslech.”

“Ďjúú!” zvolal pan Pinsky a plácl se do tváří.

Pan Olansky se s kvílením bil do čela.

“Tak dost, třído,” řekl profesor Parkhill podrážděně. “V novinách je spousta jednoduchých inzerátů, ze kterých si můžete vybrat. Doporučuji vám, abyste si zvolený inzerát opsali, nebo ještě lépe vystřihli. Přineste jej i s úkolem. A pevně věřím -“

Než mohl dopovědět, v co tak pevně věří, rozhořčení pana Kaplana překypělo. “Co máme my ve čídě za žáci? Prosil do nás pamprésor na kolenu, aby my chodili do školy? Poslal nám tiskací pozvánky? Dal brezident zákon, že každéj musi odpovědět inzerát, nebo sedět do basy?”

Tento podrobný výčet rozlítil antikaplanovskou kabalu tak, že se dala do ryku, a to zase vyvolalo ohlušující obrannou reakci Kaplanova tábora. Pan Pinsky obvinil slečnu Lopezovou, že rozvrací morálku třídy, protože nevěří páně profesorovu úsudku, Olaf Umea běsnil, že pan Pinsky je bezpáteřný lokaj pana Kaplana. Slečna Kipnisová prohlásila, že pan Kaplan je ozdobou třídy a vzorem statečnosti. Slečna Tarnovská zafňukala, že “tento čelovek” je vlk v rouše beránčím. Isaac Nussbaum se pokusil obměkčit obě strany citátem z Izaiáše, ale slova o mečích překovaných v pluhy se ztratila v povyku Ch. J. Fledermanna, pranýřujícího všechny “poslepence”, kteří fanaticky táhnou, kamkoli je šílený Kaplan vede. To vyprovokovalo paní Shimmelfarbovou, aby Christianu Fledermannovi vmetla do tváře, že si troufá jen na vedlejší figurky, místo aby se utkal na poli cti přímo s vůdčí osobností. Nathan P. Nathan byl v sedmém nebi; smál se tak břeskně, že probudil pana Trabishe.

“Třído! Třído!” protestoval profesor Parkhill. “Tudy cesta nevede! Musíte se ukáznit. Prosím – každého – aby se – utišil!”

Ve vynuceném tichu pak sáhla slečna Goldbergová po mátovém cukrátku, slečna Lopezová se pokřižovala a Stanislaus Wilkomirski vypálil poslední vlastenecký výstřel: “Amerika je svobodná zem!”

“Amerika,” broukl Hyman Kaplan, “nedostala svobotu od lidů, kerý maj strach odepsat na inzerát!”

Ale to vše už bylo minulostí. Nastal pondělní večer. Mírumilovně – a pracovitě – popsali žáci tabule svými domácími úkoly.

Ukázalo se, že výsledky jsou zdařilejší, než se profesor Parkhill odvažoval doufat. Slečna Kipnisová zahájila večerní vyučování věcnou, i když poněkud jednotvárnou odpovědí na inzerát Bellovy telefonní společnosti:

Milá společnosti!

Váš inzerát píše, že potřebujete mladé ženy. Já jsem mladá žena.

Píšete “platíme dobře”. Dobře.

Zvete slečny do kanceláře ve středu 9-13. Budu v kanceláři ve středu 9-13.

Vaše šťastná

Klára (Zajda) Kipnisová, “slečna”.

Analýza tohoto příspěvku byla živá a produktivní. Pan Milas Wodjik poukázal na nevhodnost oslovení “Milá společnosti” a pan Tomas Wodjik pohotově dodal, že “Vážená společnosti” by bylo lepší. Slečna Zievová poznamenala, že dávat “slečnu” do uvozovek je jednak zbytečné, jednak matoucí (na její levé ruce se skvěl nový prsten, kterým pan Andrassy znovu stvrdil svou věčnou oddanost). Slečna Mitnicková upozornila, že “Vaše šťastná” se do obchodního dopisu nehodí; navíc prý by to mohlo u Bellovy telefonní společnosti vyvolat dojem, že uchazečka je příliš náladová, než aby jí mohly být svěřeny “hovory z dálky”. Paní Pilpulová zauvažovala, není-li přesnější napsat “Pudu do kanceláře mezi 9 a 13” místo “budu v kanceláři 9-13”. “Tak, jak to napsala,” pravila srdnatá vdova, “bude stát na nohách štyry hodiny!”

Profesor Parkhill blahopřál kritikům k jejich postřehu.

Po práci slečny Kipnisové přišel na řadu dopis pana Fledermanna; a Ch. J. Fledermann prokázal k pedagogově radosti mimořádnou odvahu, neboť odpověděl na dlouhý inzerát Agentury pro distribuci unikátních výrobků, určený “VŠEM PODNIKAVCŮM!”, kteří si chtějí přilepšit provizí z prodeje ručně kolorovaných portrétů papeže. “Toto zboží,” prorokovalo se v inzerátu, “vám budou lidé rvát z ruky.” Oslovení v páně Fledermannově dopise bylo správné, text znamenitý, závěrečný pozdrav bezvadný. K osudnému klopýtnutí došlo až ve zbytečné doušce:

P. S. Když mně budou rvát zboží z ruky, nepustím.

Profesor Parkhill nelitoval námahy a důkladně vyložil rozdíl mezi rvaním obyčejným a rvaním obchodním. Nathan P. Nathan dostal další ze svých záchvatů.

Všichni studenti ovšem chvályhodné úrovně slečny Kipnisové a pana Fledermanna nedosáhli. Například pan Studniczka si vybral inzerát nabízející prodej “staršího křídla” a odpověděl na něj dotazem, zda by křídlo nemohlo být čerstvé; dodal, že má rád i stehna. Paní Shimmelfarbová se mylně domnívala, že “lab. práce” je práce s labutěmi. Slečna Atrakianová se ucházela o místo “pro absol. VŠ” a vyjádřila ve svém dopise naději, že je-li to místo “pro absolutně všecky”, bude také pro ni.

Naskytly se i další léčky – přeludy, které nemohl nikdo, ani sám vyučující, předvídat. Na oznámení nabízející 25 dolarů za ztraceného psa odpověděl pan Umea touto zarážející větou:

Pošlete 25$. Pošlu vašeho trpícího pudla.

Situace ve třídě by byla brzy nezvládnutelná (“On trápí ztracený pejsky?” “Proč nevolal zvíželékaže?”), kdyby profesor Parkhill v náhlé inspiraci záhadu nerozluštil: Olaf Umea si vyložil mylně zkratku “trp.”, kterou byl v novinách označen pudl trpasličí.

Droboučká Lola Lopezová načrtla odpověď na inzerát “Hledám hospodyni” a důmyslně snížila pravděpodobnost omylu na minimum:

Vážená inzerce!

Jsem hospodyně.

L. Lopezová

S tím se v podstatě nic dělat nedalo.

Teď byla u tabulí poslední pětice. Rochelle Goldbergová dokončovala nástin své kvalifikace pro místo sekretářky u firmy “Dámské kalhotky Juno”. Pan Pinsky dopisoval epištolu firmě HIT ZIP. Slečna Olga Tarnovská, jejíž hrdelní vzdechy připomínaly časy, kdy se od Monte Carla po Murmansk vrhali z útesů zhrzení milenci, odpovídala jednomu hinduistickému věštci, který prohlašoval, že má přímé spojení s oním světem:

Achmed Tadž Čandra

Schránka 308

Večerník

Och, drahý Achmed …

Já viděla váš oduševlený inzerát, který vy napsal, aby jste pomohl čelověčenstvu pěstovat Tajenství síly. Často prospím noc beze spánku –

Profesor Parkhill dál nečetl. Uvítal by, kdyby slečna Tarnovská omezila své mezijazykové hybridy a vybírala si témata méně exotická!

Dopis po její pravici byl dílem – pana Kaplana. Nemohlo o tom být nejmenší pochyby, neboť tabule hlásala:

ODEPSÁNÍ NA INZERÁT

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Autor stál před svým výtvorem, jako by byl Leonardo da Vinci – v jedné ruce držel sešit jako paletu, v druhé třímal křídu na způsob štětce, přivřenýma očima zkoumal své mistrovské dílo, pochvalně si pobrukoval a popocházel o krok vpřed či vzad, jak mu velelo božské vnuknutí. Profesor Parkhill vzdychl. Pan Kaplan tabuli miloval: nebyla to pro něj neživá plocha, na niž se přepisují domácí úkoly, byla to pro něj zlatá cesta k budoucím generacím.

Když slečna Tarnovská ozdobně podpisovala svůj dopis a rozezněla při tom náramky na svém zápěstí, mistr, vyrušený ze svého obcování s múzami, se zakabonil: “Tarnovská, kerou symfonii od Mocarta dáváte? První nebo posletní?”

Slečna Tarnovská neráčila odpovědět. Pozvedla své skvostné chřípí a odplula do lavice jako velkovévodkyně, odkopnuvší mužika.

“Dopište, prosím,” zvolal rychle pan profesor, “a vraťte se na místa. Začneme … začneme slečnou Goldbergovou.”

Byla to dobrá volba; slečna Goldbergová se překonala. Její žádost o místo sekretářky u firmy “Dámské kalhotky Juno” byla stručná a výmluvná. Z pléna byl vznesen jediný dotaz: zda by oslovení “Vážené dámy” nebylo vhodnější než “Vážení pánové” – “když se týká dolního prádla”.

Odpověď pana Pinského firmě ZIP HIT byla hodnocena v atmosféře bouřlivější. Pan Pinsky z neznámých důvodů napsal celé své sdělení velkými písmeny:

ZDRAVÍM

ČETL VÁŠ INZ. NA INVALIDNÍHO KAPITÁNA

SOUHLASÍM S 25.000 $ TAKŽE –

“Propáničku!” vykřikl předzpěvák Nussbaum, ještě než byla diskuse zahájena. “To neni dopis, to je telegram!”

“Sme v škole nebo v poště?” zeptal se důrazně pan Blattberg.

“Úplná balada!” řehnil se pan Nathan.

Pan Kaplan přispěchal svému pobočníkovi na pomoc. “Telekrámy šečí čas! Kráduluji, Pinsky!”

Pan Olansky zvedl ruku, zamračil se na slečnu Atrakianovou, kterou si spletl s panem Pinským, a sarkasticky se zeptal, jak nějaká rozumně uvažující firma může nabídnout dvacet pět tisíc dolarů invalidnímu kapitánovi. “Ani v Tel Avivu!”

Jeho útok však nevyvedl pisatele z míry. Sam Pinsky podal dotyčný výstřižek vyučujícímu. A dvacet pět tisíc dolarů tam skutečně bylo uvedeno, jenže ne jako nabídka, ale jako podmínka. Když profesor Parkhill vysvětlil, že “inv. kap.” je “investiční kapitál”, a nikoli “invalidní kapitán”, byla to pro pana Pinského krutá rána.

“Nedělejte těžkou hlavu,” řekl mu tiše pan Kaplan.

“Tady by měli vybírat vstupný!” otřásal se pan Nathan.

“Ale pánové … Další dopis …”

Slečna Tarnovská předčítala svou odpověď, držíc se jednou rukou za hrdlo. “Och, drahý Achmed,” ševelila, “já viděla váš oduševlený inzerát, který vy napsal, aby jste pomohl celověčenstvu pěstovat Tajenství síly …” (Pan Trabish zívl; orientální magie nad ním neměla žádnou moc. Měl co dělat, aby neusnul při volných dotazech, a na věci nadpřirozené měl duši naladěny daleko méně.) “Často prospím noc beze spánku -“

“Vy spáváte beze spánku?” zvolal pan Kaplan. “Cha! A nesedáte vestoju?”

Olga Tarnovská projevila své opovržení tím, že si čichla k vonnému kapesníčku. Jakmile dozněl její melodický přednes, řekl pan profesor: “Je to skutečně zajímavý dopis. Je v něm … několik chyb, ale vcelku jste se po všech stránkách zlepšila.”

Slečna Tarnovská se doopravdy lepšila. (Její poslední referát měl název: “Leopolde Stokowski, nemasakruj Čajkovský!”)

Pan Wilkomirski doporučil, aby tři tečky za oslovením nahradila čárkou. Lola Lopezová se ji pokusila přesvědčit, aby noci beze spánku probděla, nikoli prospala. Pan Hruska se zeptal: “Proč ,drahý Achmed’? Neni stvořilejší ,pane Čandra’?”

Slečna Mitnicková se zabývala závěrečným pozdravem, který už málem padal z tabule:

Zůstávám

Vaše zpřísněná duše

Olga (“Pandžara”) Tarnovská

“Já jsem přesvědčena,” řekla slečna Mitnicková upřímně, “že slečna Tarnovská chtěla napsat spřízněná.”

“Da, da,” zasténala oduševnělá primadona.

“Správně.” Profesor Parkhill začal opravovat “zpřísněnou duši” slečny Tarnovské, ale zarazil ho přísný hlas pana Kaplana: “Co tam dělá ta Pančara? To je meno nebo zajmeno nebo co?”

“Pro Achmeda ja sem Pandžara!” vyletěla slečna Tarnovská. “V hinduickym duchovním světu bereme všichni nové mena!”

“Na to nemusíte do hinduickýho světu. Stačí do basy, tam je fůra lidů s falešnejma menama.”

“Ďjúúú!” plácl se obdivně do lící pan Pinsky.

“Kaplan!” vykřikla Olga Tarnovská. “Znáte vy, co je duchovno?!”

“Já znám jen slušný slova,” řekl pan Kaplan.

“Góspodi!“zaúpěla vyznavačka duchovna.

Nathan P. Nathan se tloukl do břicha.

“Další! Další!” Profesor Parkhill rázně zarachotil ukazovátkem. Rychle pohlédl na hodiny. Zbývalo jen devět minut. (Litoval, že jich nezbývá méně.) Poslední dopis byl páně Kaplanův.

Když Hyman Kaplan povstal, zavlnila se třída jako obilný lán ve zlověstném větru. Nonšalantní úsměv, povytažení manžet, benevolentní pohled na ty, kdož čekají neodvratné zjevení… Pak rétorsky zavěsil ruce za klopy a četl: “Odepsání na inzerát, napsal Hyman Kaplan.”

Pedagog se pro jistotu posadil.

A jeho žák pokračoval s bezpříkladným zápalem:

Adr.

Schr. 701

Večerní zprávodaj

New York

Vážený schr.!

Jednoukrát byl Hyman Kaplan doma a cítil pod psy. On myslel: Kam svět pěje? Nikdo ščasnej, každej nervi v kyblech, žijeme na sobce.

Jak člověk může dojit klid? ptal Hyman Kaplan. Jak může uteknout z toho čunglu? Kde má díru ven? Nikde.

Nikde? Stop, Hyman Kaplan! Ty dívej kolem. Ty poslouchej kolem. Ty čti na tvoje 2 oči co je v novinách. Senzáční inzerát. Co píše? Píše toto.

“Hledáme muže, který má nápady, inic, org. schop., zkus. s řízením. Plat prvotř. Schr. 701.”

Fajn. Schr. 701! Uš nehledej! Já sem ten muš.

1. “Nápady”. Mám fúru.

2. “Inic.” Moje inic. sou H. K.

3. “Org. schop.” Orgány mám schopný šecky.

4. “Zkuš. s řízením.” Nemám – ale udělám řídičák.

Zdr. sr.

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Ještě nedočetl svůj podpis, a vlci už vyli na měsíc.

“Kdo je ten vážený Schr.?’ rozčiloval se pan Olansky.

“Důlešitý inzeráty se podepísají jenom Schr.” řekl pan Kaplan.

“Mělo by tam být Vážený pane” zajíkala se slečna Mitnickova. “A ne Vážený schr. !”

“Jak můšete vědět, že ve Schr. 701 je jenom jeden šéf?” odrazil ji pan Kaplan.

“Vy ste se cítil pod psy?” vztekal se pan Blattberg. “Musí bejt jednotný! Pod psa!”

“Já sem cítil moc pod psa, tak sem dal mnošný.”

“Píše se jedenkrát, né jednoukrát!” pohoršoval se Ch. J. Fledermann.

“Já sem nebyl doma jenom jedenkrát, já sem tam jednou nastěhovanej!” vypálil pan Kaplan ze zálohy a ovládl bojiště.

Kritické připomínky nabyly na tempu a zuřivosti.

“Nervy mají být na konci tvrdé a kýbly vprostředku dlouhé,” zatrylkovala Lola Lopezová.

“Výborně,” řekl pan profesor.

“Nefiká se v kýblech,” protestoval Tomas Wodjik.

“Fiká se ve čperech,” doplnil ho Milas Wodjik.

“Ano,” připustil pedagog, “i když -“

“Jaký šidičák?” zaútočila slečna Atrakianová. “To šizení se nemyslí od auta, ale od podnika!”

“Pozor na výslovnost, slečno Atra-“

“Žijeme na sobce? Šijeme na sobce!” zaúpěla Olga Tarnovská, kdysi balerína, nyní modistka.

Než mohl profesor Parkhill upozornit, že pan Kaplan myslel “život na sopce”, rozsoptil se pan Olansky.

“Co to je to Zdr. sr.? Kaplan je tak vysláblej, že nemůže napsat Zdravím srdečně?” Pan Olansky byl tak pobouřen, že se uchýlil k té nejhorší urážce: schválně si otočil židli, aby se ke svému úhlavnímu nepříteli mohl obrátit zády.

Třída se snesla na chyby pana Kaplana jako mrak sršňů, nedbajíc páně profesorových poplašených intervencí, nedopřávajíc napadenému ani vteřinu na odpověď. Kdyby nebyla tak opojena chutí krve, všimla by si, že pan Kaplan se odpovědět vůbec nesnaží. Stál nepohnutě jako socha sebejistoty. Pro hrstku věrných pod jeho praporem však byla taková hrdinská zdrženlivost nesnesitelná.

“Kaplan, řikejte něco!” prosil oddaný pan Pinsky.

“Pane Kaplan, dejte odpověď,” žebronila loajální slečna Gidwitzová.

“Tak do toho, pane Edison,” šklebil se pan Olansky na zadní stěnu. “Udělaj zázrak!”

“Ale třído …” zvolal profesor Parkhill. “Musíme mluvit jeden po druhém! Má-li někdo připomínku k dopisu pana Kaplana, ať laskavě počká, až bude vyvolán … Slečna Mitnicková.”

“Našla jsem dalších pět chyb,” oznámila slečna. “Nejméně.”

“Pět chyb!” jásala paní Moskowitzová.

“Nejméně,” přidal se Ch. J. Fledermann.

Chyby, které našla, pojmenovala a rozpitvala Róza Mitnicková, byly jen začátkem. Další a další hlasy se domáhaly slova, další a další síly se vrhaly do pranice. Přestupky pana Kaplana narůstaly jako nekonečný obžalovací spis.

Jeho ledovým klidem však nic nepohnulo. Nevznesl námitku proti jedinému kritickému žahadlu, proti jediné kousavé připomínce, proti jediné jedovaté opravě. Nereagoval ani na smích Nathana P. Nathana – s výjimkou chvíle, kdy tomuto smíškovi pravil s neuvěřitelně vlídným úsměvem: “Jak vidim, mladej, uš chápáte, že učeni můše bejt pošitek.”

Profesor Parkhill znervózněl. Dělal na tabuli tolik oprav, že ho začínalo bolet zápěstí, ale pan Kaplan se ani slůvkem nebránil. Jen povzneseně, téměř velebně stál, nezhanoben, nezahanben. Pedagoga začalo svrbět temeno. Zdálo se mu, že v očích jeho žáka cosi jiskří.

Čím déle snášel pan Kaplan kritiku tak důstojně a opravy tak blahovolně, tím více musel jeho učitel přemáhat panickou úzkost. Statečnost uprostřed nepřátelské palby pochopit dovedl. Neprů-střelnost pana Kaplana vůči všemu pokořujícímu znal. Ale nedovedl si ani v nejmenším představit, kdy a jak by tento virtuóz únikových cest mohl vyváznout bez úhony. Zkušenost ho varovala, že Kaplanova překvapující pasivita je možná jen kamufláží nějaké nastražené pasti.

Lenivé ručičky na hodinách už ukazovaly 21.58. Zbývaly pouhé dvě minuty a téměř vše bylo opraveno. Vtom se znovu přihlásila slečna Mitnicková. “Proč pan Kaplan napsal své iniciály? Není inic. zkratka pro iniciativu?”

“Jistěže je,” řekl profesor Parkhill. (Nečekal, že si té chyby někdo všimne.) “Jde o iniciativu, pane Kaplane.”

Pan Kaplan zdvořile přikývl. “Ale ten inzerát, kerej sem odepsal, chtěl moje iniciály.”

Pedagog opatrně zkoumal křídu. “Pane Kaplane, myslím, že význam zkratky inic. je … dosti jednoznačný.”

“Dycky? Nebo jenom v tomto čipadě?”

“Kaplan, přestaňte vykroucávat!” štěkl pan Olansky ke stropu.

“Ufnejte, fe fte fe fmýlil!” vykřikl jeden z bratří Wodjikových.

“Ustupte o píďu!” prosila Bessie Shimmelfarbová. “Jedna píďa vám nic nedělá!”

Hyman Kaplan geometrické smiřovačky odmítl.

“Pane Kaplane,” řekl náhle profesor Parkhill, “co kdybychom to vyřešili přímo nad textem inzerátu?”

“Je na tapuli.”

“Na tabuli je vaše odpověď,” řekl chladně pan profesor. “Ale já chci, abychom se podívali – na skutečný inzerát.”

“Bohu šel,” řekl Hyman Kaplan, “on skutečný neni.”

“Co?!” vykřikl pan Olansky a otočil se o sto osmdesát stupňů.

“Podvod!” vyskočil pan Blattberg.

“Na Kaplana spadla klec!” radovala se slečna Tarnovská.

Profesoru Parkhillovi začala docházet strašlivá – neuvěřitelná pravda. “Pane Kaplane, chcete říct, že jste si ten inzerát vymyslel?”

“Samosébně,” řekl pan Kaplan.

“Né!” zaskučel Reuben Olansky.

“Mein Gott!” zakvílel Isaac Nussbaum. “Já sem z toho Jeník!”

“Kaplan je neporasitelnej!” zajásal pan Pinsky.

Pedagog beze slova odložil křídu. Nijak se nesnažil utišit furóre oklamaných, které se kolem něj rozpoutalo. Pan Kaplan, vždy nespokojený s faktickou skutečností, si prostě zformuloval inzerát na míru.

Možná potřeboval být jiný. Možná potřeboval přetvořit svět k obrazu svého srdce. A možná – zachvěl se pedagog – věděl ten zvrácený génius od samého počátku, že na světě není autorita, která by o významu zkratky inic. mohla rozhodnout povolaněji než ten, kdo ji zamontoval do vlastního inzerátu.

5

M*I*L*O*S*R*D*N*Ý SAMARITÁN

“Áno, áno, romantíícke to bylo, ale tragíícke. Jak Nikolaj Iljič terpěl! Dni a noci, týdni a týdni bábuška milá modlila -“

“Slečno Tarnovská,” ozval se vlídně profesor Parkhill, “týden má v množném čísle skloňování tvrdé. Říkáme týdny – jako hrady.”

Unylé řasy Olgy Tarnovské zakmitaly. “Da. A na konci týdnu bábuška chodila -“

Vyučující omluvně zakašlal. “V jednotném čísle má týden skloňování měkké -“

“Ale pro bábušku byly tvrdé týdny, trudné …” zasténala Olga Tarnovská.

“To věřím,” řekl pedagog co nejsoustrastněji, “ale teď jde o měkké skloňování. Týden, týdne – jako stroj, stroje. Vzpomeňte si na vzory, které jsme -“

“Mně byla vzor bábuška,” zasnila se slečna Tarnovská.

“Bábuška, to je vzor zena,” řekl pan profesor.

“Mně byla vzor zeny” opáčila žákyně.

“Vzorem ženy byla babička vám, ale babička obecně … tedy babička jako substantivum se řídí vzorem žena. Týden vzorem stroj, týdny vzorem hrad.

“Každý týden jiný vzor?” vytřeštila oči Olga Tarnovská.

“Ale ne! Týdnem nemyslím jednotku časovou, nýbrž -“

“A podle čeho se skloní kostely?” nenechala ho domluvit žákyně.

“Kostely se skloňují podle vzoru hrad”

“Díky … A na konci týdne chodila bábuška milá do kostelu a modlila, aby -“

“Do kostelu ne,” zavrtěl hlavou pedagog.

“Do kostelu, bábuška dycky do kostelu!” trvala na svém věrná vnučka.

“Do kostela.”

“Takže je správně do hrada?” užasla žákyně. “Já myslela, že do hradu!”

“Tarnovská, vy chcete naučovat pamprésora?” ozvalo se z první řady protože pan Kaplan nemohl déle mlčet. “Pamprésor ví nejlepčí, jak se de do hrada!”

“Do hradu, pane Kaplane, do hradu,” povzdechl zasmušile profesor Parkhill. (“Dále od hradu, dále …” zaznělo mu v uších, ale zmužile to přehlušil zdoláváním další mluvnické výjimky.) “Některá podstatná jména skloňovaná podle vzoru hrad mají v druhém pádě jednotného čísla koncovku odchylnou: nikoli -u, nýbrž -a. Například sklep, chléb, chlév, les, sýr, dvůr – a také kostel. V rychlosti si to procvičíme.”

Pohotovější žáci pak tvořili věty o chůzi do sklepa i ze sklepa, a krajících chleba a porcích sýra. Paní Moskowitzová se unáhlila s větou “Dobytky šly do dvůra” a pan Pinsky se předčasně radoval z rýmu “Ementálský sýra má v sobě díra”. Pan Kaplan však bezchybně pronesl prohlášení o tom, že by rád pozval celou třídu do lesa, a slečna Tarnovská, upírající naň pohled plný hnusu, procedila větu o tom, že některé nevychované “čelověky” by bylo záhodno zavřít do chléva.

“Vraťme se k vašemu vyprávění, slečno Tarnovská,” navrhl rychle pan profesor. “Chtěla jste říct, že vaše babička chodila do kostela, modlila se za uzdravení -“

Temné zraky Olgy Tarnovské zřeřavěly. “Taky modlil můj bratr, Alexandr Ivánovič, velmi delikátný charakter, my všechny modlili za chudinka Nikolája -“

“Pozor – chudinka je ženský rod -“

“Ale Nikolaj Iljič nebyl ženský, on byl muský, takový starý pán dobrý!”

Profesor Parkhill litoval, že jeho žákyně nenazvala chorého starce raději ubožákem nežli chudinkou. Nemusel by se teď pouštět do dalšího výkladu a slečna Tarnovská by nemusela lomit rukama nad novými komplikacemi: byla přece stvořena pro čtverylky a mazurky, ne pro těžkopádné dupáky cizojazyčné gramatiky. “Pardón, pardón …” uhladila si vrkoče gestem hodným Coppélie. “My všechny teda modlili za tu chudinku … ale Alexandr Ivánovič nás prosil, že netrápili my jsme by se aby.”

“Aby že sme netrápili!” vykřikl pan Kaplan.

Pohled slečny Tarnovské by mohl zapálit hranici. “Co je zase špatně?”

“Čevrácený slovoslep!”

Pan Kaplan se kdysi s maximálním soustředěním naučil nazpaměť tři axiómy o větné skladbě a lpěl na nich jako na kosmických pravdách: “špatný sponky”, “chypná interfunkce” a “čevrácený slovoslep”. Týdny a týdny ho pak profesor Parkhill přesvědčoval, že jde o spojky, interpunkci a slovosled, ale hlubiny Kaplanovy paměti se nevzdávaly své kořisti snadno. Kdykoli se naskytla příležitost uplatnit něco z této triády připomínek, nadšeně se jí chopil. “Čevrácený slovoslep!”

Slečna Tarnovská mrskla svýma ztepilýma rukama, až se na nich rozcinkaly všechny náramky, a vztekle zadupala. “Měkký týdny, tvrdý týdny – do kostela jako do chlíva – a teď slovosplet?! Ja sem nežna žena! Ja mluvim, co je v dúši! Ale gramatyka nemá dúši! Ničevó! Ja končila mluvit!” A odpádila na místo, vrcholně znechucena.

“Slečno Tarnovská,” řekl pan profesor vyplašeně, “připomínky spolužáků přece nejsou míněny jako uráž -“

Vše marno. Slečna Tarnovská zapřísahala ty, kdo klesli pod Kaplanovou čepelí už dříve (slečnu Mitnickovou, pana Blattberga, krátkozrakého Olanského), aby neváhali pomstít tak sprostou křivdu.

“Nevrátíte se na stupínek, slečno Tarnovská?” zeptal se pedagog prosebně. “Mluvila jste nesmírně zajímavě a měla byste nám to dopovědět.”

“Možná indy. Indy.”

“Jindy,” podotkl zdvořile pan Kaplan.

Mezi třešňovými rty slečny Tarnovské prolétla jakási staroslovanská kletba.

Profesor Parkhill rychle vyvolal pana Studniczku.

Peter Ignatius Studniczka se ke stupínku vlekl jako na šibenici. Byla to jeho řečnická premiéra. Zastavil se u katedry s hlavou svěšenou a zmáčen potem; krve by se v něm nedořezal.

“Prosím, pane Studniczko!” řekl pedagog zvesela.

Pan Studniczka vzhlédl. Vypadal jako těžce nemocný člověk. Byl to tichý žák, jen zřídkakdy při vyučování promluvil, jen málokdy se přihlásil s připomínkou, a k domácím úkolům přistupoval jako k jedovatému býlí.

“Ehm – můžete začít,” usmál se profesor Parkhill.

Z tváří P. I. Studniczky vymizely poslední známky života. Povolil si kravatu, pak si rozepnul límec. (Snad mu to v jeho úzkostech uleví, pomyslel si pedagog.) Oči mu zesklovatěly. Otevřel ústa – a vychrlil proud přiškrcených zvuků: “Dmy panve ja sm v Ňorku spkojny al ne zvše pňč prce je tška …”

Jeho slova, lze-li to tak nazvat, utonula v jakémsi chropotu. Chropot utonul v tichu. Třída vyjeveně zírala. Kdosi zakašlal. (Kdyby byl dnes ve škole Nathan P. Nathan, nepochybně by se rozesmál, jenže pan Nathan nepochybně napínal hlasivky mezi diváky dalšího ligového zápasu.)

“Trošičku – ehm – hlasitěji, pane Studniczko,” osmělil se pan profesor. “A pomaleji. Pokračujte, prosím …”

Mučedník upřel oči kamsi mezi strop a temeno slečny Atrakianové. Rozevřel rty. Jazyk mu suše mlaskl. Slovo však žádné nezaznělo.

Profesor Parkhill vytrvale přikyvoval a vysílal povzbudivé úsměvy. Paní Yanoffská co nejpřívětivěji pohekávala. Slečna Goldbergová se pokusila vyztužit páně Studniczkovy nervy tím, že na jeho počest zkonzumovala nugát. Pan Hruska solidárně pochrchlával. Ale vzdor podpůrným snahám nevyšlo z Petra Ignatia Studniczky jediné smysluplné slůvko.

Náhle se předklonil pan Kaplan a zašeptal: “Hej, dejte do toho! Šici vám tržíme prst!”

Mrtvolně ztuhlý Studniczka zatápal očima po neznámém dobrodinci.

“Půjde samo! Jen mluvte rásně, jásně, čiroseně …” Samaritán se usmál. “Horší než Tarnovská bejt nemůšete!”

Neslušný výkřik slečny Tarnovské slovní blokádu uvolnil. Jediným bezdechým přívalem, bez nejmenší pauzy, zastávky či rytmizace, prorazil pan Studniczka stavidla své výmluvnosti: “Damy panove já sem v Ňuforku spokojeny, ale ne zavše. Prace je moc těžka, ale město je ladne město s dobrymi jidlami a vidim pěnkny kina. Amerika je pěnknějši než Čenstochova, tak nelituju. Chtěl bym ženit s dobrou paňou, aby vařit, prat. Chtěl bym synka menem Dinko, tež corku menem – jedno jakým. Prosim.”

A jako tornádo, vtrhnuvší na několik vteřin do třídy a zanechavší po sobě bezhlesou poušť, se odpotácel na svobodu, do své lavice.

Profesor Parkhill se chvíli nehýbal. Třída vypadala, jako by upadla do těžké deprese – až na pana Kaplana, zářícího nad tím, že jeho chráněnec dosáhl duševní zralosti.

“Ehm -” ozval se konečně pan profesor (a hlas mu zněl jako zpod hladiny). “Máte připomínky, třído?”

Začátečnická třída seděla jako zkamenělá.

“Nikdo?” zeptal se pan profesor živěji. “Někdo nám snad začít pomůže, ne?”

“To byl tak rychlíkovej projev, že kdo to má chytnout?” ohradil se pan Blattberg.

“Sí, sí,“vzdychla slečna Lopezová.

“Těfko rofumět,” zahučel Milas Wodjik.

“Těfko rofumět,” zahučel Tomas Wodjik.

“Cha!” zazněl obhajobný hlas pana Kaplana. “Ten projev šel od hlupin duše! Lickej cit neni sklo, aby každej viděl krs!”

“Ale šlo to moc rychle,” stěžovala si paní Pilpulová.

“Sme ve století rychlosti!” opáčil pan Kaplan.

“Já semo slyšelo minymo,” stěžoval si Lucca Barbella.

“Tak dejte prohlídnout ušní pupínky!” doporučil pan Kaplan.

“Má někdo konkrétní připomínku?” zasáhl profesor Parkhill a s nadějí se rozhlédl.

“Má!” To byl hlas Reubena Olanského. “Ačkoli bylo moc rychle, některý připomínky jsem poznačil.” Samolibě se usmál na pana Pinského (kterého si spletl s jeho duchovním vůdcem, panem Kaplanem), přitáhl si poznámky až k nosu a mžoural na ně přes bifokální skla. “Zamíchaný polský slova. Některý koncovky špatně končený! Co má znamenat chtěl bym? Podmiňovací způsob neni žádný bym bam! Ňufork neni New York! A Prosim na konci místo Děkuji na konci nemůže stát na konci!”

“Správně!… Perfekt!… Samý chyby!” přizvukoval sbor kritikových přívrženců.

Pan Studniczka si hleděl do dlaní.

“Takže, třído,” řekl vyučující zvolna, “pan Olansky nemálo chyb zaznamenal a teď bychom snad -“

Vzduchem zasvištěl rozohněný hlas. “Tetka povim něco já!” Pan Kaplan vyrazil ke stupínku.

“Ale na vás není řada, pane Kaplane,” lekl se pedagog.

“Tak myslejme, že je!” Dvěma mohutnými kročeji se pan Kaplan dostal na stupínek. Zapnul si sako, jako by si zapínal zbroj, ťal do šiku hnidopichů opovržlivým pohledem a zvolal: “Tamyjapanove, pamprésor! Jaký vícnam má rovněprávnost?”

Fórum se nervózně zavlnilo.

“ROVNĚ – PRÁVNOST. Jaký má vícnam?” Hyman Kaplan nepřipouštěl, že by mohl odpovědět někdo jiný. “Já povim. Rovněprávnost je nejsnešenější a nejparátnější myšlenka v dějinách! Je milá! Je sladká! Je šplechetná! Ona nacvedává čověku jeho cíchu!” (Pan Kaplan se opravdu nadzvedl, jakoby na důkaz, že co zvedá člověku psýchu, zvedá i jeho fysis; ve skutečnosti si však v zápalu řeči stoupl na špičky.) “Mají zvížata rovněprávnost? Né! Mají -“

“Pane Kaplane …” Pedagog se právě vzpamatoval z lidské “cíchy”. “Musíte mluvit pomaleji!” Ale bylo to jako chtít po Dé-mosthenovi, aby si znovu nastrkal do úst oblázky.

“- mají divouši rovněprávnost? Né! Tak kdo ji mají? Civilíznutí lidi!”

“Civilizo -“

“V této čídě sou některý jedínci a jedínky, kerý vykoužili z hlavy slova americkýho ústavu. A co tento ústav zárukuje? Cha? Co je v něm zaploutvený?”

“Stop!” zavyl Reuben Olansky (ale čí zavytí je slyšet v uragánu?).

“Ňáký mlátění houbama? Ňáký česky blesky? Ňáký -“

“Pane Ka -“

“- žeči do lufta? Ňáký blebleble? Ne! Je tam černý na bílý že sme jeden nedělatelný národ, kde má bejt svobota a rovněprávnost grátys pro šecky!”

Profesor Parkhill by nejraději vlezl pod stůl. Ale oči Molly Yanoffské jasně plály a tváře pana Nussbauma mocně hořely. Dokonce i v obličeji Oscara Trabishe ustoupila ospalost obdivu.

“A tetka koukněte, co stálo v této čídě chvílinánku čede mnou! Kdo tady stál! Príma čověk. Dobrej čověk. Čistěhovák jako vy a já. Pan P. I. Studniczka.” (Pan Studniczka sebou škubl, jako by do něj udeřil hrom.) “A dyš ten citlivej povaha dělal svou první žeč do čídy, dyš měl první šanc ukázat čed náma jeho jazyk a dostat naši první pomoc – tak co dostal? Sympátii? Ne! Dorosumění? Né! Rovněprávnost? Pfuj! Dostal od někerejch spoluškoláků -” pan Kaplan zmrazil všem nejmenovaným krev v žilách, “- neurvaný slova, česíravou krityku, nacvednutý mantle. Ať ty někerý lidi stydějou!” A několik se jich už vskutku svíjelo hanbou.

Náhle se pan Kaplan usmál na Reubena Olanského a sladce řekl: “Pomiňte, Olansky, jak dlouho ste čistěhovákem?”

Pan Olansky zamžikal, protože ho zmátla jak otázka, tak to, že jejího původce nemůže lokalizovat.

“Milý pan Olansky, dyť ptám tak lechkounkou věcinku,” vrkal pan Kaplan. “Studniczku ste pejskoval za podminovací spůsob, a dyš máte žeknout opyčenský numero, tak ste ticho jak počesanej! Jak dlouho ste čistěhovákem?”

“Sedum let!” vykřikl pan Olansky. “Já sem -“

Pan Kaplan ho jediným gestem dlaně umlčel. “Sedum! Jémináku! Celejch sedum let! Né pět nebo či, ale sedum!” Pak vypálil. “A teprvně v začádečnické čídě!”

“Co?!” Pan Olansky si zaťal prsty do sinalého čela a začal ve své mateřštině prskat odpovědi tak peprné, že profesor Parkhill chvátal od zadních řad k prvním.

“Studniczka, jak dlouho ste čistěhovákem vy?” zvolal pan Kaplan.

Všechny hlavy se obrátily k Petru Ignatiovi, všechny uši se napnuly, ale v panu Studniczkovi by se nedořezal krve ani slova.

“Studniczka,” zašeptal pan Kaplan. “Vy mně musíte pomoc, jako by sem byl váš advokát, Nebojte, Studniczka. Pravdu ven.” Jeho hlas zazněl naplno. ,, Jak dlouho ste čistěhovákem?”

“Dvě roky,” zasípěl pan Studniczka.

Pan Kaplan uchváceně zavýskl. “Jen dvě roky? A taky v začádečnické čídě! Vy slyšeli, čído? Vy slyšel, Olansky?”

Pan Olansky nejenže slyšel, ale znovu se otočil o sto osmdesát stupňů, takže potupně nastavil inkvizotorovi záda, a začal si vylévat vztek na jednom ze zadních oken. “Proti Kaplana by měl bejt zákon!… To je trhání na cti … Takovej mešuge chlap …”

“Třído -“

“Dvě roky versus sedum!” připomněl nesmlouvavý advokát porotě. “Hora vedle myše! Novej čistěhovák vedle starýho, kerej má dávno mít papír na občanctví!… Olansky, červenejte! Studniczka, dejte prsa ven! Buďte chrtej, že -“

“Stop!” zaburácel pan Olansky. “jak dlouho ste přistěhoválcem vy?”

“Srovnáfám já!” zahřměl pan Kaplan.

Školní zvonec tomu masakru odzvonil. Ale třída zbraně nesložila; pokračovala ve přích, obviňováních, obhajobách a spíláních, chválila pana Kaplana za jeho milosrdenství nebo ho odsuzovala za jeho sudicství, nafukovala studijní schopnosti pana Studniczky nebo utěšovala rozzuřeného Olanského, jemuž připadl úděl obětního berana. Vřava neustávala, ani když si rozbouřené stádo posbíralo knihy, obléklo pláště a odcházelo v zástupu ze třídy, letmo se loučíc se svým pastýřem.

“Dobrou noc…” odpovídal profesor Parkhill. “Dobrou noc …” Chtěl si promluvit s panem Kaplanem o samotě. Chtěl zdůraznit bezpodmínečnou nutnost sebekázně, chtěl trvat na definitivním skoncování se všemi uskoky a obezličkami.

Ale pan Kaplan už byl v půli cesty ke dveřím; a za ním chvátal pan Studniczka a volal: “Prosím pána!… Prosím pána …”

Hyman Kaplan se otočil.

“Pán … pán dobře mluví,” řekl pan Studniczka, soukaje se do kabátu.

“Já?” Pan Kaplan vzdychl. Zahleděl se na svého klienta. “Víte, jak dlouho sem čistěhovák já?”

Pan Studniczka zavrtěl hlavou.

“Patnást roku.”

Pan Studniczka zamrkal. “Pán … dobře mluví.”

Profesor Parkhill zhasl světla.

6

NAROZENINY PANA PROFESORA

Byl to večer víc než nevlídný. Už od rána lilo a lilo, zrovna jako v prázdninovém táboře u Quinnipaquigu, kde jednou profesor Parkhill strávil léto ve funkci vedoucího. Bylo to příjemné léto, u toho ledového, na výsost osvěžujícího jezera … Dodnes měl v živé paměti, jak se tenkrát –

Na krbové římse zazvučely hodiny z falešného zlata. Odbíjely stejně krásně, jako když je tam postavil poprvé, v podvečer dne, kdy si přečetli otcovu závěť. Podíval se na ně: půl šesté. Právě tak čas na sklenku sherry a nějakou mozartovskou desku – Profesor Parkhill vyskočil z lenošky. Proboha živého! Začetl se do Suetonia, a úplně zapomněl na čas. Vždyť mu v půl osmé začíná výuka. A to chtěl dnes do restaurace! Z toho už nic nebude. Usmaží si pár vajec – ne, neusmaží, zapomněl je ráno koupit. Přesně řečeno, nezapomněl, jen se mu nechtělo do toho lijavce, a tak si hověl celý den v teple a těšil se na slavnostní večeři.

Nestihl ani pověsit župan na věšák – tak spěšně se musel obléknout, vsoukat do saka, do pláště z nepromokavého koverkotu a do galoší, nasadit si klobouk, strhnout odřenou aktovku z háčku (ještě že dopoledne opravil domácí úkoly!), popadnout deštník. Zamkl dveře a pádil po schodech.

Zdola do nich právě stoupala metr široká paní Mulvaneyová, která bydlela na konci chodby, a sténala nade dvěma zmoklými kabelami. Musel se přimáčknout ke stěně a zvednout deštník i aktovku nad hlavu. “Dobrý večer, paní Mulvaneyová,” vyhekl a sousedka zahekala: “Do takovýho času bych nevyhnala psa ani člověka – a to né že by byl jeden lepší jak druhej!”

Seběhl ze schodů (“Lepší než druhý …” Tolik lidí v tom stále chybuje!) a otevřel deštník. Na černou kopuli zabubnoval déšť.

Jeho oblíbená restaurace byla jen o dva bloky dál. Před zelinář-stvím “G. & R.” uklouzl na kousku salátu. (Někdo by měl na “G. & R.” poslat stížnost městské správě; chodník před obchodem byl o dobrou polovinu zúžen vyhozenými bedničkami a krabicemi.)

La Belle Epoque mu přes mokrá, zamžená okna kynula starobylými lustry.

“To je čas, co?” sykl portýr.

“To tedy je.”

Pierre mu otevřel dveře a Adolphe mu pomohl z kabátu.

“Dnes jdu strašně pozdě,” řekl profesor Parkhill.

Adolphe vyvalil oči. “Ale éšte nený šest, monsieur!”

“Jenže já musím před sedmou odtud … Moje třída …”

“To je malheur…” Adolphe ho doprovodil ke stolu. Bylo tak brzy, že jiného hosta zatím La Belle Epoque neměla.

Rychle si objednal. A při aperitivu vytáhl z kapsy ozdobné blahopřání; teta Agáta mu je každoročně posílala tak, aby přišlo přesně v den jeho narozenin, a každoročně do něj vkládala zbrusu novou pětidolarovku s jedovatým připomenutím “Na nějakou hloupost”. Tu “hloupost” vždycky podtrhla.

Druhý dopis (jak příjemné překvapení) dostal od ředitele Lintona. Znovu si jej přečetl.

TILSBURSKÁ AKADEMIE

(založena r. 1802)

Old Tilsbury

Vermont

Ředitelství

4. května

Milý Parkhille, onehdy jsme s mou paní vzpomínali na hochy z dávných časů, a když jsme spolu listovali starými školními ročenkami, narazili jsme na Vaši fotografii (z roku, kdy jste dostal medaili Ernestiny Hoppové za studijní houževnatost). Moje paní mi připomněla, jak jste nás již v prvém ročníku všechny při večeři ohromil rozborem té Ciceronovy věty. Srdečně jsme se zasmáli.

Jediný další hoch, na kterého se má paní tak dobře pamatuje, je Wesley Collender. Ten vsunul do skříně s pojistkami jakýsi měděný plíšek, který se roztahoval a stahoval, takže zvonek ohlašující večerku se zapínal a vypínal dobře deset minut, nežli kolega Thistlewaite zjistil příčinu poruchy a odstranil ji. Thistlewaite již u nás není. Je tuším v Claremontu nebo v Carmelu nebo v podobném místě na západním pobřeží začínajícím na písmeno C.

Buď jak buď, moje paní mne upozornila na datum Vašeho narození, uvedené na fotografii. “Vždyť je to příští úterý!” zvolala, a měla pravdu.

Jménem nás obou Vám tedy přeji, jak je loquendi usus, všechno nejlepší!

Váš oddaný

Amos Royce Linton

P.S. Čím se teď zabýváte?

Bylo to od ředitele Lintona nesmírně milé. Profesor Parkhill viděl “starého sláděru” (jak mu hoši tajně říkávali) naposled před Šesti lety, když jejich ročník daroval akademii vyřezávaný sloup pro točité schodiště.

Ústřice jsou letos mimořádně lahodné, pomyslil si. A cibulová polévka je skvostná. Nikdo neuměl uvařit takovou cibulovou polévku jako jeho matka. Kdypak to bylo naposled … ano, toho jara, než zemřela … byla už jako věchýtek, ale slůvkem si nepostě-žovala. Tenkrát mu bylo rovných třicet. A její poslední slova zněla: “Buď hodný hoch.”

Když vychutnával ledvinky a la grecque, vzpomínal, jak se do Tilsbury vrátil poprvé. Bylo to rok poté, co svá univerzitní studia dovršil jako promovaný pedagog. Vzdělával se v Amherstu tak pilně, že se do staré školy dřív nedostal. A teď si to vyčítal.

Když se ho tenkrát ředitel Linton zeptal, co dělá, odpověděl, že nastoupil dočasně jako suplent – “čistě kvůli pedagogické praxi” – na Večerní přípravné škole pro dospělé.

“To je vtip, Parkhille?” zeptal se ředitel Linton, který si na vtipy nepotrpěl.

“Ne, prosím, to je večerní škola.”

“Přípravka na vysokou? Rychlokurs? Něco takového?”

“Ne, prosím. Základní škola.”

“Cože? Mluvte nahlas, Parkhille!”

“Základní škola, prosím,” opakoval profesor Parkhill. “Pro dospělé.”

Ředitel Linton byl už patrně silně nedoslýchavý, protože se na svého bývalého žáka strnule podíval a zahučel cosi jako “Prokris-tapána!” Ne, to ne, to by nebylo v jeho stylu; nejspíš řekl “Propá-najána!”

Na tu návštěvu profesor Parkhill často vzpomínal. Chápal, že člověk typu ředitele Lintona nemůže vědět, jak vynikající instituce je Večerní přípravná škola pro dospělé. Jeho někdejší učitel žil vždycky stranou rušného světa, v Exeteru, Harvardu, Oxfordu. (Co by asi řekl, kdyby věděl, že jedné ze špičkových univerzit říká pan Kaplan nikoli “Harvardova”, ale “Charvátova”?) Vždycky vyučoval latinu v nejvyšším ročníku – a jak přísně! Sžíravě komentoval každý lapsus linguae a ještě sžíravěji lapsus calami.

Tilsbury … Jak jiný to byl svět. Profesor Parkhill se ponořil do proudu příjemných vzpomínek: krásný areál, vždy uklizený, zelený, klidný a harmonický, široká řeka, na jaře rozvodněná, školní rybník, podobný za jasných zimních dnů vyleštěnému zrcadlu, pěšina přes hlavní prostranství, vyhrazená jen velmožům z nejvyššího ročníku… Byly to šťastné dny ve šťastném světě, ve světě vzdáleném tisíce mil a roků.

Tu a tam se profesor Parkhill přistihl, že uvažuje, jaké by to asi bylo, kdyby se do Tilsbury vrátil jako člen tamního sboru. (V tomto směru u něj ředitel Linton nikdy nesondoval.) Život je podivný. Koho by kdy napadlo, že profesor Brockway, pedagog, za kterého měl profesor Parkhill na VPŠD “jednou či dvakrát” suplovat, se nikdy nevrátí? Prostě zmizel, a ředitel Robinson se už nikdy nedověděl, co se s ním stalo. Tak neprofesionální útěk před povinností pohnul řediteli Robinsonovi žlučí, takže napsal Newyorskému sdružení učitelů několik ostrých dopisů, ale sdružení mu příliš platné nebylo; mohlo mu pouze sdělit, že profesor Brockway poslal pohlednici z Acapulca a napsal na ni, že dva měsíce ve Večerní přípravné škole pro dospělé ho přivedly na pokraj nervového zhroucení a uzdraví-li se, najde si raději práci na jatkách.

“Café, m’sieur?”

“Ano, děkuji.”

Profesor Parkhill si vzpomněl, jak se ho teta Agáta při každé návštěvě ptá, míní-li strávit celý život mezi “těmi lidmi v New Yorku”. Teta Agáta, která do New Yorku nikdy nevkročila, nechápala, jak vděčným objektem jsou dospělí žáci pro někoho, komu není učitelství jen zaměstnáním, ale posláním. Jednou si na její účet zavtipkoval: “Víš, tetinko, tak jak dědeček Hewitt přinášel boha pohanům, já přináším gramatiku cizincům.”

Víckrát už o tom teta nemluvila.

Pohlédl na hodinky. Výborně. Stihne ještě jeden šálek kávy.

“Cizince?” zasípěl tenkrát ředitel Linton. “Vy učíte cizince ?”

Profesor Parkhill si otřel rty. Vzpomněl si, jak jednou pan Kaplan, vehnaný do kouta nepřáteli, kteří žádali, ať vysvětlí, co znamená v. r, za jeho podpisem na konci cvičného dopisu, opáčil: “To znamená Vodpísejte rychle.” Už při pouhé vzpomínce se musel usmát.

Zaplatil, navlékl si plášť a galoše a vyšel na ulici. Liják neustával.

Sklonil hlavu a vykročil napříč potopou. Nemohl se už své školy dočkat. Někdy měl při vstupu do té staré, nevábné budovy pocit, že podobně jako Carrollova Alenka prochází zrcadlem do jakési bizarní a nepředvídatelné říše.

“Slečna Goldbergová … Pan Fledermann …”

Profesoru Parkhillovi neušlo, že pan Kaplan ještě nepřišel. Židle uprostřed první řady, ta, která stála přímo před katedrou, byla prázdná. Když na ní pan Kaplan seděl, působil dojmem, že se zvětšuje a zvětšuje, až překrývá celou třídu; a když na ní (jako teď) neseděl, bylo tam pusto jako na ztracené vartě.

“Paní Pilpulová … Pan Wilkomirski… Slečna Atrakianová …”

Nebylo to jen prázdno po páně Kaplanově těle. Bylo to, jako by z oblohy zmizel Velký vůz.

“Slečna Gidwitzová …”

“Zde.”

“Pan Nathan…”

“K zábavě připraven!” zasmál se Nathan P. Nathan a znervóznil profesora Parkhilla významným mrknutím.

“Pan Olansky …”

Po panu Olanském nebylo vidu ani slechu. Profesor Parkhill se obával, aby se mu při jeho krátkozrakosti a dnešním počasí něco nepřihodilo.

“Pan Kap -“

Sam Pinsky přeťal to osudové jméno v půli. “Pan Kaplan prosil, abych pověděl, že se uragantně zadržel. Ale určitě bude!”

“Že se v urgentní věci zdržel. Děkuji.” Vyučující odložil prezenční listinu. “Dokončíme, třído, co jsme začali minule … Mluvní cvičení.”

“Ja mam kuži jak husa!” zakvílela paní Moskowitzová.

“Praxe vám pomůže,” zašvitořila slečna Mitnicková.

“Leda do hroba.”

“Aleale, paní Moskowitzová,” usmál se profesor Parkhill. “Komu se nelení, tomu se zelení.” (A patrně pod vlivem dopisu od ředitele Lintona se mu vybavilo Empta dolore docet experientia. Jak případné: Těžce nabytou zkušeností se učíme.) Ospale se zvedla ruka Oscara Trabishe.

,Ano?”

“Co to je?”

“Prosím…?”

“Co to je?” opakoval pan Trabish. “Ty zelení jeleni, jak ste říkal”

“Ach tak!” zvolal pedagog. “Ne jeleni, pane Trabishi! Řekl jsem Komu se nelení, tomu se zelení. Je to přísloví. A znamená, že kdo není lenivý, dosáhne dobrých výsledků. Tak jako zemědělec, když se mu zazelená pole, které -“

“Ďjúú!” vyvalil oči pan Pinsky. “Pan Kaplan bude šílenej, že takový krásný přísloví nemoh slyšet!”

“Nebude šílený, pane Pinsky, bude šílet. Řečeno krajně – ehm – expresívně. Mnohem vhodnější by bylo říci, že pan Kaplan bude zklamán nebo že bude litovat. Šílí především ten, kdo je postižen šílenstvím, čili šílenec.”

“Přesně!” prohlásila Olga Tarnovská. “Přesně to pravý slovo pro toho čelověka.”

“Na vaše urážky počkejte, až pan Kaplan příde!” křikl pohoršené Sam Pinsky.

Pan Barbella se ironicky zasmál. “Dyž do Kaplána škrábneš, Pinsky volla au! Dyž do Kaplána lechtáš, Pinsky dělla haha!”

Pan Pinsky se obrátil a pokusil se odrazit Luccu Barbellu pohledem ukutým z ledu a ohně, jakým pan Kaplan deptal své nepřátele.

“Vypadáte jak Čoli Čoplin, né jak Hymie Kaplan!” ušklíbl se pan Nussbaum a pobaveně si mnul pejz.

“To je fakt!” řehtal se pan Nathan. “Chce to terénynk, Pinsky!”

“Paní Pilpulová,” zvolal rychle vyučující. “Pojďte, prosím, k ta-buli”

Na počest vdovy Pilpulové, vyvolané k mučednické pouti, vytryskla kantáta povzbuzujících hlasů. Nešťastnice odsunula svou židli, přičísla si vlasy, sebrala odvahu a dala ji najevo otázkou, jaká ve třídě ještě nezazněla: “Zač se bát?”

“Jasně!”

“To se ví!”

“Co se může stát nejhorší?” zeptala se ležérně “Zajda” Kipnisová.

“Nejhorší se může stát, že naseknu milión chyb,” řekla Minnie Pilpulová.

Tato směs odvahy a stoicismu sklidila novou chválu publika.

“Výborně, pani!”

“Má guráš!”

“Zlomte vás!” zapěla Lola Lopezová.

Paní Pilpulová důstojně odpochodovala na stupínek, jednou rukou se opřela o katedru (chvíli to vypadalo, jako by se třásla, ale to jen tak napínala svaly), druhou si dala v bok a zahlaholila:

Modre sou fiály,

pila je rušička,

sládka je malina

a moje mámička!

“Tuto školkovou báseň, kterou sem pověděla,” oznámila recitá-torka, “učí šechny těcka. Teš moje holčička Hinda, čest let stará, ze které učila já. Tak proč obtěžuji povědět takovou báseň na mluvní cvičení?”

“Proč?” zeptal se pan Vinograd, vyznavač věcnosti.

“Protože svět bude lepčí, dyby velké lidi chovaly víc jak těcka! Přímě a pěkně! Dyby polityka byla víc jak školka, mošna bude míň ksindla a terora a kriminálky!… Volam šechny: Pamatujte těctví!” Po tomto apelu odkráčela paní Pilpulová na místo.

Ještě tam nedošla, a nad lavicemi už se zmítaly ruce jako bóje ve větru. Nejenergičtěji se zmítala paže pana Olanského, který před chvílí dorazil do třídy.

Profesor Parkhill vyvolal pana Blattberga a ten zahájil pitvu zjištěním, že paní Pilpulová řekla stárá místo stará a lepčí místo lepší. (Pan Blattberg udělal od svého vstupu do začátečnické třídy značné pokroky.)

Slečna Gidwitzová upozornila, že paní Pilpulová “použila čest, která je, když má někdo čest, místo šest, která je, když má někdo šest”.

Stanislaus Wilkomirski s politováním konstatoval, že paní Pilpulová vyslovila podvakrát těcka, ačkoli správně se má říkat těti.

Pan Barbella uchvátil učené fórum tím, že naivní všelék paní Pilpulové napadl. Každý, kdo zná děti nebo školky, pravil pan Barbella, ví, že naši nejmenší by “sekalli hlavu dollu”, každému, na koho by dosáhli, jen mít zbraně a příležitost.

“Fúj! Séptik! Cýnik!” zasyčela slečna Tarnovská.

Pan Barbella ji italsky kamsi poslal.

Slečna Tarnovská odpověděla drtivou palbou ve své mateřštině.

“Třído, prosím vás!” zasáhl profesor Parkhill. “Nezavlékejme do diskuse jiné jazyky. V přednesu paní Pilpulové musíme opravit ještě další chyby – vzpomeňte si, co říkala hned na začátku!”

Třída se ponořila do úporného vzpomínání, co paní Pilpulová na začátku říkala. Byl to ponor tak hluboký, že byl provázen příznaky dušení.

“Ta říkanka přece začínala,” napověděl pedagog, “Modré jsou fialy…”

Třída si zopakovala verš o modrých fialách, aniž jí na něm bylo co podezřelého.

” . . a pokračovala Bílá je růžička…”

Nikdo už si zřejmě nepamatoval, jak vdova Pilpulová růžičku vyslovila.

Pedagog se obrátil k tabuli a napsal na ni:

FIALY

FIÁLY

“První slovo se píše i vyslovuje s krátkým a, jenže paní Pilpulová je vyslovila tak, jak jsem napsal slovo pod ním.”

Neozvalo se jediné “ach”, “och” nebo “jé” (jen pan Nathan znovu mrkl).

“Fiály jsou ovšem něco úplně jiného než fialové květiny, o kterých je v říkance řeč. Říkáme tak štíhlým věžicím, zdobícím vrcholy gotických pilířů.”

Třída zírala. Profesor Parkhill chvíli váhal, má-li se u gotické architektury zdržet, ale zavrhl to.

“Nesetkáte se s tímto slovem často, ale může vám posloužit jako příklad toho, že nesprávnou výslovností lze od základu změnit význam celého pojmenování.” Protože nechtěl rozebírat pomyslnou situaci, v níž by si matka nebyla jista, zda jí dítě vyznává lásku veršíky o květinách, anebo verši o gotických vězících, napsal na tabuli:

BÍLÁ JE RŮŽIČKA

PILA JE RUŠIČKA

“Ve druhém verši jde o slova daleko běžnější, a přesto je paní Pilpulová svou výslovností zkreslila. Namísto bílého poupěte se jí v básni objevilo něco zhola nepatřičného: pila, která je rušící vysílačkou.”

Tentokrát se “ach” a “och” ozvalo hned z několika stran a korunovalo je uctivé “Propaničku!” z úst Isaaca Nussbauma.

“A teď třetí příklad zavádějící výslovnosti…” Pedagog postoupil k další tabuli a co nejzřetelněji na ni napsal:

SLADKÁ

SLÁDKA

“Sladká je malina a moje mamička. Tak měla báseň končit. Jenže první slovo, které je jménem přídavným, vyslovila paní Pilpulová jako druhý pád jména podstatného, a tak se stalo, že do jejích veršů vstoupil náhle a nečekaně – víte kdo?”

Náhle a nečekaně, téměř strašidelně, se rozletěly dveře. Třídu ovanul závan syrého chladu. Všechny hlavy se jako na povel otočily a uviděly, že na prahu stojí – s mokrým obličejem, slunečným úsměvem a zamženou svatozáří vlasů –

“Pan Kaplan!” vykřikla Fanny Gidwitzová.

“Konečně!” zazubil se Sam Pinsky.

“Uáá,” zívl Oscar Trabish.

Ne všichni kolegové však zdravili pana Kaplana v tónu tak radostném.

“Je na času!” zaškaredil se pan Olansky a zašilhal významně na hodinky.

“Měl ste rande se starostou New Yorka?” ušklíbla se paní Yanoffská.

“Přiházíte nebo odházíte?” zeptal se pan Hruska, při čemž první sloveso vyslovil lítostivě a druhé toužebně.

Ale všem nepřátelům odpověděl v náhlé inspiraci pan Pinsky: “Pan Kaplan neopožďuje! Třída předbíhá!”

Pan Nathan uchváceně zvrátil hlavu. “Kaplan má mozek jako tyfus! Nakažlivej!”

“Dobrý večer, pane Kaplane,” řekl profesor Parkhill.

Způsob, jakým tento žák vstoupil, ho nikterak neudivoval. Každý jiný opozdilec by se snažil být neviditelný (jako třeba před chvílí pan Olansky), snažil by se otevřít dveře jako zloděj, vklouznout do třídy jako myška, odplížit se k nejbližšímu volnému místu jako pěna. Ne tak Hyman Kaplan. Ani přijít pozdě nedokázal jen tak – aby tomu nedodal lesku světové premiéry. Podle úsměvu, s nímž teď shlížel na reptající lůzu, by člověk řekl, že jeho zpoždění volá po veřejné oslavě.

“Pojďte dál…” Vyučující si všiml, že pan Pinsky cosi signalizuje kradmými gesty a tlumeným “pšt! pšt!”. Pan Kaplan přikývl, ale ze dveří se nehnul.

“Pojďte mezi nás,” řekl suše pedagog.

“Pomiňte,” ozval se pan Kaplan, “ale čekážíte u stola.”

Profesor Parkhill nemohl uvěřit svým uším. Před chvílí sice přešel od tabule k té straně katedry, odkud bylo ke dveřím nejblíž, ale proč by to mělo panu Kaplanovi bránit v cestě ode dveří k jeho místu? V té mu nemohl překážet vyučující, ani stůl… “Pane Kaplane,” odpověděl mrazivě, “můžete se posadit -“

Nedopověděl, protože jen co se začal otáčet k tabuli (na kterou chtěl napsat SLÁDEK), vyrazil pan Kaplan ke katedře, bleskově vytáhl cosi objemného, co dosud ukrýval za zády, hodil to na stůl a vykřikl: “Čekvapení!”

Třída, po celou tu dobu neobvykle klidná (až teď to vyučujícímu došlo), vybuchla.

“Šivijó!”

“Veselý narozeniny!”

“Sto let, sto let!”

Pánové Wodjik a Wodjik jednohlasně zaprskali: “Prefent je od felé tfídy naráf!”

Profesor Parkhill se začervenal. Tak proto se pan Kaplan opozdil … proto tak okázale vstoupil … proto se za pozdní příchod neomluvil. Šel koupit dar … Ale jak se proboha dopídili, že má dnes narozeniny?

Pan Kaplan ukázal na balíček gestem jednoho z proroků na stropě Sixtinské kaple. “Rozpalte, prosím, naši posornost.”

“Ať všechny vidíme!” zvolala Lola Lopezová.

“Možná už pan profesor má!” zasténala slečna Tarnovská, raněná jako vždy zlou předtuchou.

“To je nemošný!” odsekl pan Kaplan.

“Nic není nemožný!” zanaříkala fatalistka.

“Kukněte do zrcádla,” řekl medově pan Kaplan.

“Pšššo!” okřikla je paní Moskowitzová.

“Třída muzi byt jako chrop!” rozkázal Ch. J. Fledermann. “Ani netutat!”

Ruch ustal.

Profesor Parkhill se rozhlédl. “Já – ehm – ani nevím co říct.

“Vy – nevite co žict?” opakoval ohromeně pan Studniczka.

“Tak neříkejte! Řádujte!” zvolala Minnie Pilpulová.

Pan Kaplan zvedl velitelsky ruku. “Čído, posor. Račte, pamprésor …”

Obdarovaný zápolil s balíčkem. Papír měl barvu zlata, ale stuha byla bělostná, s mašlí zvíci melounu, a celá provlhlá, takže ji nemohl přetrhnout ani stáhnout.

“Roškubejte!”

“Né! Táhněte za!”

“Píchnout nošem!”

“Ze boka!”

Konečně se mu podařilo zdolat mašli a stuhu a pustil se do zlatého papíru. Když serval poslední cár, otevřel krabici. Ležela v ní aktovka.

“Zvednout za ucho,” zašeptal pan Kaplan.

Profesor Parkhill poslechl.

“Ďjúúú!” plácl se pan Pinsky nadšeně do tváří. “Neni krása?”

“Bella, betla!” To nemohl být nikdo jiný než Lucca Barbella.

“Abyste ji zdravou užil!” jásala vdova Pilpulová.

Pan Kaplan přejel lavice paprskem svého majáku a tlumeně se zeptal: “Jak sem vybral?”

“Prima!”

“To muzi nechat!”

“Perfekt!”

Pan Kaplan vypjal hruď, jako by dostal medaili.

Profesor Parkhill si otřel dlaně. “Třído, udělali jste mi – opravdu velkou -“

“Pamprésor!” Výkřik pana Kaplana byl jednoznačně bolestný. “Vaše poděšení pšíde až za moje vysvětlení!”

Pan Kaplan se otočil ke spolužákům, zvedl ruce, naklonil hlavu tak blahosklonně jako korunní princ rozdílející ceny na dobročinné venkovské slavnosti a spustil: “Vysoko uctivý náš učitele na Večerním školu pro vyspělý žáky -” (Profesor Parkhill si umiňoval, že hned příští hodinu vysvětlí rozdíl mezi dospělostí a vyspělostí.) “- dneska večer je mimošátnej večer. Takovej večer začiná vlásně uš ráno, a pro každýho čověka se najde jenom jednoukrát v roku, i dyš ten čověk je pamprésor!” Pan Kaplan udělal pauzu, protože považoval za vhodné, aby na tomto místě zazněl potlesk. Skutečně zazněl. A na pokyn řečníkova ukazováku dozněl. “Áno, dneska večer oslávujeme naroděniny pamprésora Pakila. Nemáme na to ňákej šouprokrám, ale često -“

“Zkrátit, safrplot!” napomenul ho pan Olansky.

“Tak dlouhá není ani ústava!” smál se pan Nathan. “A neměla mluvit Rózi Mitnicková?”

“Měla!”

Nejméně deset rebelantských hlasů začalo skandovat “My chceme Rózi!”

“Budete ji dostat.” Tím gestem granda Hyman Kaplan naznačil, že s lidskou pošetilostí je marné se přít. “Vášení čítomní, stůvodnění prezenta proč a ják a komplet popsání jeho vnička si dáme slyšet od jinýho členu naroděninovýho výbora! Kou kej, Mitnick! Seperte si slovo!”

Ale slečna Mitnicková se na židli tak choulila, že ji nebylo vidět ani slyšet.

“Mitnick …” řekl pan Kaplan tišeji.

Sinalá slečnina tvář dostala barvu veverčí srsti.

“Promluvte něco!” prosil pan Kaplan.

Ale slečna Mitnicková nemohla: rty se jí rozevřely, jazyk však vypověděl poslušnost.

“Mitnick!” naléhal pan Kaplan.

Slečna Mitnicková zkameněla.

“Ztratila jazyk?” zvolala Fanny Gidwitzová.

“Žblouchl jí nerv!” naříkala “Zajda” Kipnisová.

“Normální teréma,” smál se Nathan P. Nathan. “Rózi, bojuj, do toho!”

Rózou Mitnickovou nepohnul ani hlas jejího nápadníka.

“Mitnick, žmarja, Mitnick, staňte, Rozi Mitnick!” Kvílení paní Moskowitzové znělo jako pláč nad mrtvolou.

Slečna Mitnicková, neschopná uhladit si vlasy, natož rozezvučet hlasivky, ležela na židli jako zvadlá chryzantéma.

“Poplácněte jí obličej!” zvolal pan Kaplan.

“Vypafněte na ni!”

“Louskněte prstem!”

“Možná má moc těsný boty,” mínil pan Pinsky a znalecky dodal: “Potřebuje nejmíň pětky.”

Všechny je přeskučel kontraalt Olgy Tarnovské. “Ja znala balerínu, u ni byl v kerku ten sám blok. Vosem minut. V zimě. V Rossíji. Že milovník je ji záhnul s jednou sopranistkou.” (Slečna Tarnovská nedokázala říct ani “Dobrý den”, aby nevyčarovala nějakou tragickou scénku ze zamrzlých stepí.)

Pak Kaplan zíral na slečnu Mitnickovou neméně zděšeně než ona na něj. “Mitnick,” žadonil, “spamatujte! Né kůli mě! Kůli pamprésora!”

Jen tento alarm dokázal slečnino ochromení prolomit. Vrávoravě, s křečovitými pohyby robota se postavila a upřela skelný pohled na prsa profesora Parkhilla. S heroickým vzepětim vůle pak zalapala po dechu a klopýtavě se vrhla do boje: “Ve jménu začátečnické třídy a všech žáků vám předávám tento klíč -” Slečna Mitnicková se zarazila. “- klíč -” zasténala. “Klíč … klíč?!”

“Klíč je pryč!” rozesmál se pan Nathan.

Pan Kaplan omluvně luskl prsty a vytáhl z kapsy červenou stužku, na níž se třpytila dvojice miniaturních klíčků. “Sou dva,” zašeptal. “Dejte mnošný číslo.”

Slečna Mitnicková vzala stužku a prkenně ji před sebe zvedla. “Předávám tyto klíče na otevření aktovky ze zaručeně pravé kůže s kvalitní podšívkou a spolehlivými mosaznými zámky pro pana profesora Parkhilla!”

A bylo to. Hurá. Potlesk. Fanfára gratulací. Ticho.

Všichni se zubili na svého učitele.

Odkašlal si. “Děkuji vám. Vaše pozornost … mě překvapila. Jsem … vám nesmírně vděčný. Je to od vás … od vás všech velmi milé. Mnohokrát vám za to děkuji.”

“Pamprésor, odmykněte!”

Když oslavenec zasouval jeden z klíčků do zámku, všiml si, že na aktovce jsou iniciály P.P.P. Ale proč P. P. P.? Jeho jméno přece takové iniciály nemá. Že by Prodej památečních předmětů? Nebo Při příležitosti padesátin? Vždyť padesátiny dnes neslaví … Přejeme plno … plno čeho?

Do oken šlehal déšť a v dálce hlučelo velkoměsto. V Tilsbury ohlašoval každé jaro noční pískot, tak vytrvalý a melodický, že kdo jej slyšel poprvé, nechtěl věřit svým uším. Někteří hosté prostě nemohli uvěřit, že to nezpívají kosi, ale žáby … Náhle se profesoru Parkhillovi vybavil obličej ředitele Lintona ve chvíli, když uslyšel o Večerní přípravné škole pro dospělé. Pak mu vplula do vzpomínek upjatá tvář tety Agáty …

Zvedl hlavu. Měl pocit, že tváře, které má před sebou, nabývají nadživotní velikosti: pan Kaplan, slečna Mitnicková, slečna Tarnovská … Pinsky, Olansky, Gidwitzová … Jako by dnes výjimečně byli všichni zajedno.

A náhlé vnuknutí mu objasnilo iniciály na aktovce P.P.P. Jak jednoduché! Pro třídu byl přece vždycky “pan profesor Parkhill”. Nikdy se nenaskytla příležitost, aby se jeho žáci dověděli (nebo aby jim řekl), jaké má křestní jméno.

Ostatně si ani nevzpomínal, kdy ho tímto jménem oslovil někdo naposled.

7

PAN K*A*P*L*A*N

A NEODPUSTITELNÉ “PF!”

“Fata viam invenient,“pomyslel si profesor Parkhill na začátku té hodiny. “Osud si svou cestu najde.” Ano, tak pravil Vergilius. Bylo to útěšné úsloví a profesor Parkhill se k němu upjal, když zjišťoval prezenci.

“Pan Vinograd.”

“Zde.”

“Lola Lopezová.”

“Sí!”

“Pan Peter Studniczka.”

“Jo.”

“Pan Kaplan.”

Nic.

“Pan Kaplan?” opakoval profesor Parkhill a pohlédl přímo na Hymana Kaplana, uvelebeného jako vždy uprostřed první řady.

Znovu nic.

Pedagog se zamračil. “Pan Kaplan!” zvolal potřetí a tak rázně, že jmenovaného donutil, aby mu pohlédl do očí. Donutil? Oči pana Kaplana čekaly celou tu dobu na setkání s očima vyučujícího. Teprve když si byl jist, že profesor Parkhill vidí každý jeho pohyb, přimhouřil je a posupně pohlédl na postavu sedící na levém konci první řady. Hlasem plným opovržení pak třikrát jmenovaný žák zazvučel: “Kaplan je v požádku.”

Profesor Parkhill si znepokojeně posunul brýle. “Paní Pilpulová…”

Taková atmosféra se mu nelíbila; nelíbila se mu ani za mák. Jestliže Hyman Kaplan hodil rukavici hned na počátku vyučování a navíc tak nápadně, ba okázale, dojde co nevidět k ostrému konfliktu. Z neklidného bzukotu a četných “pst! pst!” přeletujících z jednoho tábora do druhého pedagog vycítil, že zlověstný význam páně Kaplanovy pantomimy pochopila i třída. Ty přivřené oči, ten vražedný pohled, ten osudový tón … Každý, kdo Hymana Kaplana znal, věděl, že to znamená jen jedno: Hyman Kaplan vyjádřil smrtelně vážné varování, jaké předchází otevřenému vyhlášení války. O tom nebylo nejmenší pochyby.

“Ale proč?” přemýšlel profesor Parkhill. Kdykoli vrhl pan Kaplan na některého spolužáka pohled tak sžíravý, mělo to jediný důvod: jeho čest byla pokálena a žádala si satisfakci.

Kdo byl ten padouch na levém konci první řady? Jistý Fischel Pfeiffer. Původně se zapsal do třídy profesorky Higbyové, ale ta s ním před chvílí připochodovala do třídy profesora Parkhilla, předala kolegovi jakýsi papír a pošeptala mu, že ačkoli je Fischel Pfeiffer žák výjimečně snaživý a nepochybně slibný, není “zcela zralý” pro závratné výšiny větné skladby a občanské nauky.

“Proč ne?” zašeptal profesor Parkhill.

“Uvidíte,” odpověděla šeptem profesorka Higbyová a diplomaticky se usmála. (Profesor Parkhill litoval, že jeho kolegyně, jindy tak jednoznačná – “Tvrdě cvičit! Tvrdě cvičit!” – si najednou libuje v nejasných narážkách.)

Zatímco se učitelé šeptmo domlouvali, stál pan Pfeiffer mlčky, zakřikle opodál, rty semknuté a v očích žal. Jen slepý by nepoznal, že je svou degradací hluboce pokořen.

Jinak to ovšem byl švihák. Měl frajerský knír, puntíkovanou kravatu a smetanově bílý oblek s rukávy ostrými jako břitva.

“Hodně zdaru,” řekla tiše profesorka Higbyová a odpochodovala ze třídy.

Profesor Parkhill přivítal nového svěřence. “Máme radost, že budete mezi námi.” A povzbudivě se usmál. (Povzbudivě pro sebe; na pana Pfeiffera to nezapůsobilo ani v nejmenším.)

“Třído, to je -” rychle se podíval na jméno uvedené na převodním listu, “- pan Pfeiffer, pan – ehm – Fischel Pfeiffer … Neposadíte se?”

Fischel Pfeiffer se z ponurých mlh své nelibosti rozhlédl po Sibiři, do níž byl vyhnán.

“Tamhle je zrovna volné místo – v první řadě,” navrhl zvesela profesor Parkhill.

Pan Pfeiffer se beze slova loudal k prázdné židli na levém konci první řady. Vtom zahlodalo v profesoru Parkhillovi neblahé tušení: cestou ke kraji první řady musí nový žák projít kolem pana Kaplana. A pan Kaplan – mohutně předkloněný pod záminkou, že hledá tužku, která mu vůbec nespadla – hltal před chvílí každé slovo, které říkala profesorka Higbyová svému kolegovi …

Když pan Pfeiffer procházel kolem pana Kaplana, samozvaný ochránce nováčků zahlaholil: “Fítamvas, Fischel Pfeiffer! Fítamvas v začátechnický čídě!”

Nový žák se zastavil, s ledovým despektem si nezvaného protektora změřil a vyslovil slabiku, která profesoru Parkhillovi orosila čelo, sotva si na ni vzpomněl: “Pf!”

To bylo vše, co Fischel Pfeiffer řekl: “Pf!”

Toto citoslovce už profesor Parkhill slyšel – ale zatím vždy jen na školní chodbě, nikdy ve třídě. Dokonce ho kdysi zaujalo jako znamenitý příklad zvukomalebnosti. S nemenší přesností než bú nebo kvák nebo vrkú tlumočí pf význam, který tlumočit má: je živým, byť neuhlazeným prostředkem k vyjádření nevole.

“Pf!” Třída kolektivně zalapala po dechu a přesunula pohled z Fischela Pfeiffera na Hymana Kaplana, muže známého svou citlivostí.

Panu Kaplanovi poklesla dolní čelist. “Pf?” opakoval ohromeně. “Pf na naši čídu?”

“Dnes večer se budeme věnovat volným dotazům,” ohlásil pedagog co nejdříve. Dlouholetá zkušenost ho naučila rozeznávat první příznaky sváru a neutralizovat nepřátelské emoce odvrácením pozornosti. “Máte slovo, třído. Ptejte se na cokoli. Na jakýkoli jazykový problém, s kterým jste se při četbě, psaní nebo hovoru setkali… Kdo začne?”

Furiantsky vyletěla ruka Sama Pinského.

“Pan Pinsky?”

“Absolutně souhlásím s panem Kaplanem!” prohlásil pan Pinsky. “Žák nemá dělat na třídu pf!”

“To není dotaz,” řekl stroze vyučující.

O poučení zažadonil nesmělý ukazováček Loly Lopezové.

“Slečna Lopezová?”

“Proč má zpívat na začátku z, a né s?” zeptala se Lola Lopezová. “Já slyšim s!” (Profesor Parkhill si pomyslel, že slova jako zpívat, zkoumat, způsob, zpět, jejichž pravopis se neopírá o výslovnost ani o význam předpony, jsou zřejmě postrachem v kterékoli začátečnické třídě na světě.)

“Bohužel se zpívat píše právě tak a ne jinak,” odpověděl pedagog s lítostí. “Poznali jsme už nejednou, že pravopis některých slov si prostě musíme zapamatovat, protože si jej nelze odvodit z žádného pravidla.”

“Měkký!” zasmál se Nathan P. Nathan.

“Ano. Dvě k, ačkoli vyslovujeme jen jedno.”

“Povinnost!” přispěl Ch. J. Fledermann.

“Výborně!… Ale vraťme se k volným dotazům…”

Lucca Barbella se naštvaně zeptal, jak má poznat, že zapomněl se píše s n a rozuměl bez n, když obojí je “od rozuma”.

“U prvního slova si musíte připomenout pomník, u druhého tvar rozumím” usmál se pedagog. “A učili jsme se přece takovou říkanku pro snadnější zapamatování -“

“Němotechnickou onucku!” zvolal Hyman Kaplan.

“Mnemotechnickou pomůcku, pane Kaplane. Zapamatoval jste si ji, pane Barbello?”

“Ne.”

Pan profesor si odkašlal:

“Když jsi něco pozapomněl,

potřebuješ n,

ale když jsi porozuměl,

vypustíš n ven.

Už jste si vzpomněl?”

“Nebyl jsem čítomen.”

“Vy ste někdy nečítomen, i když ste čítomen,” poznamenal pan Kaplan.

Pan Barbella ho italsky proklel, ale Nathan P. Nathan se tomu tím srdečně ji řehonil.

“Klid, třído … Slečna Zievová?”

“Menuje se Texas od toho, že tam nosí texasky?”

Profesor Parkhill se hbitě prosekával houštím dotazů, nástrah a pravopisných klamů. Ale své neblahé tušení zapudit nemohl: v hlubinách vědomí mu stále ještě doznívalo zlověstné, nabubřelé pf Fischela Pfeiffera.

Bylo svízelné zachovat dekórum ve třídě zmítané sveřepými vendetami, ve třídě, k níž patřily tak antagonistické osobnosti jako Hyman Kaplan a Reuben Olansky či jako pan Kaplan a Aaron Blattberg či jako pan Kaplan a slečna Mitnicková. Strčit do tohoto sudu střelného prachu jakéhosi Fischela Pfeiffera, tvora schopného takové nepředloženosti, jako je urážka pana Kaplana … Profesor Parkhill se na kolegyni Higbyovou opravdu začínal zlobit.

Když byly volné dotazy vyčerpány, oznámil pedagog: “A teď si, třído, procvičíme slovní zásobu. Připravte si, prosím, tužky a papír …”

Třída zašuměla jako osika ve větru.

“Napíšu na tabuli pět slov. A vy použijete každé z nich v nějaké – ehm – smysluplné větě. Pět slov, pět vět,” usmál se. “Tvořte věty pečlivě. Pamatujte, že budu známkovat nejen pravopis, ale také gramatiku, interpunkci, to, jak naložíte s jinými slovy…”

Paní Moskowitzová se začala ovívat sešitem. Napsat jediné slovo správně pro ni byl problém; napsat jich správně pět a použít je ve větách, kde mají být správně napsána, dobře vybrána a patřičně vsazena do záludné větné stavby všechna slova ostatní – to pro ni bylo totéž, jako být odsouzena na Ďábelské ostrovy.

Profesor Parkhill se obrátil k tabuli. Velkými tiskacími písmeny na ni napsal:

1. ŠPERKY

2. ŠUMĚT

3. STÉNÁNÍ

4. GÁŽE

5. VRCHOL

“Jojj!” zahořekovala zoufalá paní Moskowitzová.

“Moskowitz,” zvolal pan Kaplan, “dělejte věty, a né funus!”

Pedagog procházel uličkou mezi lavicemi. Jak pregnantní bývá taková předehra k písemce! Třída si prohlížela tabuli tak napjatě, jako by to byl les, kde v úkrytu číhají teroristé. Opatrně zkoumala šperky, ztrápeně zauvažovala, co všechno by mohlo šumět, přeskočila nevinné sténání, dorazila k neklamné gáži, a teprve když nabrala druhý dech, ztekla slovo, kterým profesor Parkhill s hravou precizností tento labyrint završil: vrchol.

“Jsem přesvědčen, že význam těch slov všichni znáte,” řekl pedagog.

“Já,” zasípěla Olga Tarnovská, “nejsem.”

“Klid, slečno Tarnovská … Klid a rozvahu.”

Rozvrácená bruneta odúpěla do říše neznáma.

Slečna Mitnicková už sklonila hlavu nad sešit a drdůlek na její cudné šíji vypadal jako koblížek. Její soused, Nathan P. Nathan, zářil obdivem. Pan Olansky si rozepnul vestu, vyčistil si bifokální brýle, stiskl tlačítko své propisky, zatřepal jí, protože léta byl zvyklý zápolit s plnicím perem, a napsal první větu. Pan Kaplan nachýlil hlavu k rameni, zopakoval každé slovo co nejhlasitějším šepotem, přidávaje obdivné “Jémináku!” nebo “Ččč!” na počest páně profesorova pedagogického talentu, a nakonec vykřikl “Pět perfetních slov!” a šlehl po Fischelu Pfeifferovi pohledem, který měl barbarovi ukázat, jaké poklady se v začátečnické třídě nabízejí těm, kdož jsou jich hodni.

Pan Pfeiffer však jeho šleh nevnímal. Po jediném mrknutí na tabuli se tento kníratý potížista dal do práce tak rychle, až to překvapovalo. Než se většina žáků zorientovala v úskalích šperků, odložil zvučně tužku a oznámil: “Hotovo!”

Třída zkoprněla, jako by se před ní zjevil tančící derviš.

“Hotovo?”

“Šecko?”

“Tak rychlo?”

Všude kolem se zvedaly hlavy a otvírala ústa.

“My máme ve třídě géniusa?” zeptala se “Zajda” Kipnisová.

“Nebo rychlopísače?” zajímal se pan Nussbaum.

“Pfeiffer chce vychodit ze školy za jeden večer!” ušklíbl se pan Pinsky a pohlédl na svého velitele v očekávání, že bude pochválen. Ale pan Kaplan se tvářil, jako by potkal Belzebuba.

Senzace vyvolaná takovou rychlostí ještě neopadla, a švihák Pfeiffer už vyvolal druhou. Přistoupil k tabuli a začal na ni přepisovat své věty s horlivostí, jakou začátečnická třída dosud nezažila.

“Obvykle chodíme k tabuli, až když jsme vyvo -” Profesor Parkhill nedopověděl.

Pfeifferova křída ze sebe sypala slova, jako by to byla kouzelná hůlka.

Všichni přihlížející nechali práce. Třída zírala jako zhypnotizovaná. Pak proťalo vzduch sborové “Och!” a “Ach!” a “Fantastický!” Protože Fischel Přeiffer napsal na obyčejnou tabuli doslova krasopisně:

1. V Detroitu ve státě Michigan viděla slušivé čínské šperky z úžasně blyštivých plíšků.

Sedící se rozplývali obdivem – nejen nad skvostně kaligrafickým písmem, za jaké by se nemusel stydět ani Peršan, ale i nad odvahou hrdiny, jenž se nebál sáhnout po slovech tak trnitých jako Detroit a Michigan, ani po tématu tak exotickém, jako jsou čínské šperky.

“Ten rukapis!” žasl Ch. J. Fledermann.

“Píše jako umělec!” zvolala Minnie Pilpulová.

“Jako? Ne! On je umělec!” horovala slečna Tarnovská. “Tento čelověk terpěl! Tento čelověk má důši!” (Olga Tarnovská dělila lidstvo na dvě nezaměnitelné skupiny: na lidi s duší a na ty bez duše.)

Pan Blattberg jásal. “Kaplan, vidíte?”

“Vedle Pfeiffera ste zelenač!” posmíval se Reuben Olansky, pátraje po zelenáči s pomocí bifokálních brýlí.

Pan Kaplan neříkal nic. Pobledle hleděl na tabuli, kde pan Přeiffer dopisoval svou druhou větu:

2. Sodové vody jsou vody, které šumí.

Tentokrát vybuchla uchvácená “Ach!” a “Och!” jako ohňostroj, vrcholící holdovací raketou: “Sfětový!”

“Mamma mia!” vydechl Lucca Barbella.

“Pan Přeiffer může jít na vysokoškolu!” prohlásil pan Vinograd.

“Klid, třído! Klid …” Po pravdě řečeno, profesor Parkhill byl okouzlen stejně jako jeho svěřenci. A jak by ne? Dlouholeté zkušenosti se začátečnickými třídami ho naučily očekávat, že věty se šperky budou znít “Mám šperky” nebo ” “Dej mi šperky” nebo dokonce “To jsou šperky”. A pokud jde o sloveso šumět…

Své další tři věty přepsal pan Pfeiřřer na tabuli s rychlostí, která se v dějinách Večerní přípravné školy pro dospělé stala legendou:

3. Život není jen pláč a sténání.

4. Dobrá gáže je nad zlato.

5. Co je Člověk? Pták? Zvíře? Ne. Vrchol tvorstva.

Zatímco třídou burácela symfonie té nejnadšenější chvály, jakou kdy profesor Parkhill slyšel, odstoupil Fischel Pfeiffer od tabule, smetl si jakýsi vlásek z krémově bílého rukávu a vrátil se na místo.

“První liga!” smál se pan Nathan.

“Velikolepé!” sténala Olga Tarnovská. “Maladěc!”

“Kaplan,” šklebil se pan Olansky, “vy nemáte co řeknout? Ani jednu kritiku?”

Pan Kaplan nejenže neměl co říct, ale vypadal, jako by se ani neměl kam schovat. Krčil se na židli tak úporně, že měl ramena tam kde jindy boky.

“Vypadáte jak mokrá slepice!” zakokrhal pan Blattberg.

Profesoru Parkhillovi bylo pana Kaplana líto. Jistě, člověk tak bezmezně sebejistý a tak přebujele sebevědomý musí s občasnými nezdary počítat. Ale pan Kaplan měl zároveň jakýsi hrdý talent, dar kuráže a vervy, mezi smrtelníky dost vzácný.

“Čas běží, třído,” řekl vyučující. “Dopište úkol.”

Třída neochotně odtrhla oči od krasopisně vyzdobené tabule. Vzdychla, zavrtěla se a pokračovala ve svých skromných větách. Brzy vyvolal profesor Parkhill první šestici žáků k tabuli. Přepsali své výtvory svědomitě, ale jaksi malomyslně: před očima jim jako nedosažitelný vrchol zářily slovní klenoty Fischela Pfeiffera.

Jak mdle vedle nich vypadala věta pana Hrusky “Herci dělali velké sténání”. Jak vyšeptale působila věta slečny Gidwitzové “Déšť šuměl”. Jak jalově vyzněl i výpad Ch. J. Fledermanna do hájemství estetiky “Maďarská muzika má briliantní vrchol”.

S omluvami a poraženeckými grimasami se nedomrlá šestice vrátila do lavic.

“Dobře!” řekl vesele pan profesor. “A teď diskuse … Slečno Zievová, přečtěte nám, prosím, své věty, ano?”

Slečna Zievová (v poslední době živější, protože pan Andrassy z třídy profesora Krouta jí znovu přislíbil sňatek) přečetla, co napsala, ale bez jiskry – a diskuse ani nezadoutnala. Nikdo se neuchechtl ani nad její větou “Ten chlap na mě stále šumí”.

Po slečně Zievové přišel na řadu Peter Studniczka. Jeho věta Opil se jak zákon gáže” však nikoho nepohoršila ani nepobavila.

Po panu Studniczkovi přišla na řadu Lola Lopezová, a profesor Parkhill, marně burcující své ovečky k aktivitě, musel oddiskutovat všechno sám – dokonce i větu, která po odvetě přímo křičela: “Když přejedol, chrosně vrchol.”

O nic silnější reakci nevzbudil ani pobuřující způsob, jakým pan Pinsky naložil se slovem sténání. (“Co stenani viděl, že steji oženil?”)

Na všechny hříchy proti duchu i liteře jazyka musel vyučující upozornit sám. Diskusní zápal začátečnické třídy vyhasl. Zmizely impulsy, bez nichž není debaty: pevná a statečně vyznávaná přesvědčení, konflikt urputně hájených názorů, nedocenitelné třenice mezi žákem přesvědčeným, že má pravdu, a žákem netušícím, že pravdu nemá …

Nakonec přišly na řadu věty pana Pfeiffera. Profesor Parkhill se zhoupl na podpatcích. “Pane Pfeiffere, přečtete nám svůj úkol také vy?”

Ticho. Všichni čekali. Všichni napjali uši. A s nevýslovným úžasem (protože pan Pfeiffer otevřel dosud ústa jen dvakrát, jednou při svém neodpustitelném “Pf!” a podruhé při arogantním “Hotovo!”) uslyšeli pronikavý, vysoký, pisklavý sykot: “V Detroitu ve státě Misigan viděla slusivé sínské sperky z úsasně blystivých plísků.” Ne, nebylo to možné přeslechnout: pan Pfeiffer vyslovoval č, š a ž jako s.

“Litvák!” zavřískl kdosi. Byl to pan Kaplan. “Mein Gott, on je Litvák!” Prudce se otočil k profesoru Parkhillovi. “Čísahám! Je z Litvácka! Fízlovuje š, jako dyš syčí smije- “

Nad začátečnickou třídou se roztrhla nebesa.

“Fúj, Kaplan,” zanyla slečna Tarnovská.

“Může Pfeiffer za to, že je cizinec?” protestoval Ch. J. Fledermann.

“Je cisinec a Litvák,” zvolal Hyman Kaplan.

“Ve třídě nemá se nikoho osočovat!” vykřikl pan Olansky.

“Pravda,” řekl pan Kaplan, “nikoho neosočová.”

Tou odpovědí jen rozdmychal zápal v šiku Pfeifferových obdivovatelů.

“Neni fér!” obvinil ho rozhorleně pan Blattberg.

“Neni fér?” řekl sladce pan Kaplan. “Dyš ňákej žák žiká čudlikum sudliky, tak mu máme uvažit hostinu a volat: Sláva, sláva, sničil nám jazyk!?”

“Ale diskuse má být pracovní,” zasykotala slečna Atrakianová, “né osobní.”

“Moje čipomínky nejsou osopní, ale fízlovnosťový,” opáčil pan Kaplan.

Pan Nathan dostal záchvat.

“Třído, třído,” opakoval profesor Parkhill. “Přece byste se -“

“Kaplan, vy vidíte smilně!” vyjelo z Isaaca Nussbauma. (Pan Nussbaum, zbožný muž, si často pletl omylnost se smilností.) “Pfeiffer píše jak potentát!”

“Cha!” ušklíbl se pan Kaplan. “Mošná píše jak hotentát, ale mluvi jak Litvák!”

“Pánové, snažně vás -“

“Kaplan šárlí!” vzkypěl pan Hruska.

“To neni osopní čipomínka?” usmál se pan Kaplan poťouchle.

“Pane Kap-“

“Stop!” zahřměl Reuben Olansky. “Pan Hruska trefil do hřebíku! Kaplan rozmazu je maličkosti!”

“Cha! Rybí kost je taky máličkost, a můše vás udusat!”

“Pan Pfeiffer má tak krásná slova, že vůbec nevadí, když vyslovuje nedokonale!” prohlásila slečna Mitnicková.

“Co je špatně,” řekl Hyman Kaplan, “to je špatně.”

“Pan Pfeiffer potřebuje pochválu, né rypance!” zaryla si vdova Pilpulová.

“Chodíme se do čídy pochválovat – nebo učit?” sekl po ní pan Kaplan.

“Vy nedavate Litvakovi šanc!” vykřikla paní Moskowitzová.

“Šanc huntovat jazyk by nedal sem ani Eskymovi!”

Pan Nathan se otřásal jako želatinová figurka.

“Kaplan, o píďu!” ozvalo se opožděně smírčí volání Bessie Shimmelfarbové. “O maličkou píďu!”

Pan Kaplan si však cenil pravdy nade všechny pídě.

“Buďte znášenlivej do kolegů!” zaútočil pan Blattberg.

“Dyby špatně mluvil muj brátr,” odrazil ho pan Kaplan, “dám jemu Nóblovu cenu? Dyby špatně mluvil Pinsky, žekne Kaplan: Nevádí, nevádí, čeba je bratránek od Albrechta Einsteina?”

“Pánové -“

“Co má Ajnftajn dělat f Pajfrem?” užasl Milas Wodjik.

“Co má Pajfr dělat f Ajnftajnem?” nechápal Tomas Wodjik.

“Kaplan, Kaplan, vám nikoho neni líto!” zanaříkala slečna Tarnovská.

,,Líto?” Pan Kaplan vyletěl jako vlajka na stožár. “Vy chcete mít líto pro čověka, kerej žeknul čídě pf ?!”

Až teď pochopil pedagog páně Kaplanův hněv, jeho uraženost, jeho neústupnou palbu. “Třído, takové rozhorlené diskuse jsou zbytečné. Vášně nám nepomohou,” řekl. “Jsme přece všichni -” Všiml si zvednuté ruky pana Pinského. “Ano?”

“Píše se vášně nebo vážně?”

Profesor Parkhill si odkašlal. Raději měl ruku pana Pinského přehlédnout. “Vášně píšeme takto -” chopil se křídy.

A než těch pět písmen na tabuli napsal, zvonek vášním odzvonil.

Válečnické řady se zvedly, posbíraly si věci, hrnuly se ke dveřím, debatovaly, loučily se obvyklými slogany. “Dobrou noc šici.” “Dnes bylo prima.” “Pěknej fikend.” Pan Trabish, náhle procitnuvší, se zeptal: “Co se stalo?”

Byl to nelehký večer, pomyslil si profesor Parkhill. Velmi nelehký. Cesta k vědění je dlouhá, předlouhá, klopotná a posetá skrytými minami.

Viděl, jak slečna Mitnicková míří k nováčkovi, kvůli kterému celá bouře vypukla a na něhož se v žáru boje úplně zapomnělo.

“Pane Pfeiffře,” začervenala se, “máte nádherné písmo!”

“A větnou skladbu,” zasmál se pan Nathan.

Pan Blattberg se připojil srdečným: “Nafuku Kaplana nevšímejte!” Nadšeně točil mléčnými zoubky svého vnuka a vyslal k panu Pfeifferovi napůl bratrský, napůl podvratný úsměv, k němuž se uchyloval, když verboval nové síly do protikaplanovského tábora.

A tu – k pedagogovu úžasu – přistoupil k panu Pfeifferovi sám pan Kaplan a podal mu ruku. “Pfeiffer, kráduluji! Chápáte, doufám, že dělám jen mou povinnost. Já s vámi nemyslel špatně.”

“Podkopl ste mu sebevědomí!” bafl pan Blattberg.

“Udělal ste mu z úkolu mišmaš!” hafl pan Olansky.

“Byl jste k-krutý,” zakoktala slečna Mitnicková.

Pan Nathan ji vzal za ruku.

Ale pan Pfeiffer si upravil kravatu a řekl: “Podle mého násoru pan Kaplan měl pravdu.”

“Coo?”

“Kdo?”

“Kaplan?!” Elitní jednotce Blattberg-Mitnicková-Olansky to vyrazilo dech.

“Co je spatně, to je spatně,” ocitoval Fischel Pfeiffer pana Kaplana, neohlížeje se na zděšení svých obhájců. “A co je fakt, to je fakt. Moje výslovnost je strasná. Jako bych sislal.”

“Pfeiffer, já vám kráduluji tuplově!” zvolal pan Kaplan. “Vy ste učimnej! Lepší bejt špátnej a učimnej než úspěšnej skuňk! Dělal ste pár chybu. No bože! Kdo né? Ale nechal ste na mě vysokej dojem. To špičkový krásopísmo! Tak fandasticky nepíše ani Mitnick nebo Nátan P. Nátan. Vy píšete, jako dyš výšivkuje. Kde ste tak naučil?”

“Já dělám do výšivek,” vypjal hruď pan Pfeiffer.

“Achá!” zazářil pan Kaplan. “Vy nestydíte čiložit ruku, kde je počeba! Takoví načenci záchraňujou stát čed hospodáckejma kri-sama … Dobrou noc, Olansky. Dobrou noc, Blattberg. Dobrou noc, Mitnick.” Odkráčel ke dveřím, ale na prahu se otočil, přimhouřil podle své tradice oči a jakoby ve versích pravil: “Fischel Pfeiffer, to pf! si s mý paměti vymásnu. Opusťme si, co sme si. Ale jednu věc byste měl napsat do hlavy. Můšete psát jako andělíček, můšete mít právopis jako ministr školctví, ale my máme, Pfeiffer, pamprésora, kerýmu musíte fízlovit šss jako maminka na její mimánko, a né jako dyš volá husa na houslata – nebo vás nechá v začátechnické čídě čeba padesát let!” A zmizel.

Když profesor Parkhill zamykal stůl, zmocnil se ho nepříjemný pocit, že by pan Kaplan mohl mít pravdu, a navzdory všemu doufal, že ji nemá. Padesát let …! Nesmysl. Ačkoli … Osud si svou cestu najde.

8

HISTORICKÝ SVRAB

“Tu v bezdechém tichu sněmovny,” předčítal profesor Parkhill v bezdechém tichu třídy, “povstal Patrick Henry. Všechny oči se obrátily k horkokrevnému mladému právníkovi, z jehož úst zazněl nejdrtivější útok proti monarchii, jaký kdy virginská sněmovna slyšela: ,Caesar měl svého Bruta, Karel I. svého Cromwella a Jiří III. – ‘ ,Zrada! Zrada!’ překřikli ho někteří poslanci, ale Patrick Henry pokračoval: ,- a Jiří III. se může na jejich příkladu poučit!… Je-li to zrada, obraťte ji ke svému prospěchu!’ “

Uchvácené plénum zabouřilo potleskem.

“Hurá!” vykřikl pan Umea.

“Překrásné!” vydechla slečna Mitnicková.

“Tak se má mluvit!” jásal pan Nathan.

Pedagog vzhlédl od knihy. Byl dojat: nejen proto, že památná filipika ho vždycky vzala za srdce, ale i tím, že v začátečnické třídě, která ji vyslechla s napjatým zájmem, probudila tak širokou škálu emocí. “To byl, třído, jeden z nejdramatičtějších okamžiků v dějinách třinácti kolonií, z nichž vznikla naše vlast. A o deset let později pronesl tentýž vlastenec další řeč, kterou mnozí považují za ještě významnější. Ano, vešla do dějin jako jeden z opravdu – ehm – nesmrtelných proslovů.” Zavřel knihu. Který učitel hodný svého jména by tuto jedinečnou řeč neznal zpaměti? “Je život tak drahý či mír tak sladký, že musí se vykupovat okovy a otroctvím? Bůh všemohoucí chraň!’” Udělal malou pauzu. “,Nevím, jak rozhodnou se jiní, ale co mne se tkne – dejte mi svobodu, nebo mi dejte smrt!”

Žactvo aplaudovalo Patricku Henrymu už za projev o monarchii, ale po jeho slovech o svobodě div nezbořilo strop.

“Hurááá!”

“Živijó Patrick Henry!”

“Bravo! Bravo!“vyskočil Lucca Barbella, jako by se chtěl postavit do čela slavnostního průvodu.

“Třído …”

“Akorato tako mluvillo naš Mazzini!”

“Cha!” Úsměšek pana Kaplana po něm šlehl jako blesk z nebe. “Jak můšete měšit Pátra Henry s ňákym kdovijaksemenujevakem?”

“Giuseppe Mazzini nebyllo džadno jebujevakko! Byllo velko velikáno! Velko patriota!… V Italiji máme taky velky patriota!”

“Pane Barbello -“

“Dyby vy měli v Itálii Pátra Henry na sačátku, tak by vy neměli Mussolina na koncu!” prohlásil suverénně pan Kaplan. Zvedl hlavu k nebesům a zadeklamoval: ” ,Dejte mi svobotu – nebo dejte smrat’ “

“Spráfně!” zvolal horkokrevný Hruska.

“Kaplan, vy by měl dělat do politiky!” plácl se do tváří pan Pinsky a obdivně zafuněl.

“Ten čelověk – do políítiky?!” zakvílela Olga Tarnovská.

“Třído! Soustřeďte se, prosím!” zaklepal vyučující rezolutně ukazovátkem. (Jestliže hold patřící Patricku Henrymu byl zčistajasna vzdáván Hymanu Kaplanovi, schopnému vyslovit onu nesmrtelnou větu, jako by ho právě napadla, bylo třeba rázně zakročit.) “Zadám vám teď domácí úkol.”

Vynořily se tužky a sešity, dychtivé pedagogových pokynů.

“V tomto školním roce,” začal profesor Parkhill, “jsme měli příležitost probrat některé známější události amerických dějin. Neprobíral jsem je – ehm – chronologicky, protože jsem odpovídal na vaše dotazy, jak se naskytly, anebo jsem vysvětloval historické pozadí různých svátků, jak se naskytly zase ony. Americké dějiny jako takové jsou jedním z předmětů v třídě profesora Krouta.”

(Raději jim nepřipomínal, že tvrz profesora Krouta leží daleko za pevností profesorky Higbyové.) “Tak jsme například o prezidentu Wilsonovi hovořili dříve než o Monroeově doktríně, ačkoli James Monroe zastával prezidentský úřad dávno před ním. A k Thomasi Painovi jsme se dostali dříve než k indiánské princezně Pokahontas.”

“Na princeznu sem ptala já …” špitla “Zajda” Kipnisová.

“A-ano … Takže váš domácí úkol zní takto: napište slohovou práci o libovolné postavě nebo libovolné události americké revoluce.”

“Špičkový tema!” zářil pan Kaplan.

“Těšký,” řekl pan Wilkomirski.

“Ale jak stravý! Kdo stojí o lehký? Lehký je pro lenohy.”

“Pro lenochy, pane Kaplane.”

Paní Moskowitzová nechápavě zaúpěla. “Jaky udalosti? Jaky poctavy?”

“Postavy, paní Moskowitzová.”

“Ja nepamatuju poctavy ani postavy,” naříkala paní Moskowitzová. “Prosím aspoň maličký načiklad.”

Obětavci jí přispěchali na pomoc.

“Pište Wahingtona.”

“Nebo Benčamína Franklina.”

“Vyhlášku nezávislosti.”

Paní Moskowitzová si otírala skráně.

“Osidlování Ameriky! Otcové poutníci!”

“Postání v bostonským čaju!”

“Kam padne zrak, tam rebelů mrak!“zazpíval pan Nathan.

Ani hrdinové, události a historické výroky nevyprostily nebo-žačku z bažin melancholie.

“Paní Moskowitzová,” začal profesor Parkhill, “myslím, že byste mohla -“

“Moskowitz, vy vůbec nesnášíte!” zlobil se pan Kaplan.

“Ja nesem slepica,” odsekla paní Moskowitzová.

“Vy zdršujete čídu!” prohlásil pan Kaplan.

“Tak děte bez mě!”

“Vy nám odkopáváte morálu!”

“Morálku, pane Kaplane, a podkopáváte,” řekl nešťastně pedagog. “Paní Moskowitzová, ten úkol opravdu není tak těžký, jak se obáváte. Až přijdete domů a v klidu se zamyslíte a – podíváte se do svých poznámek, určitě dostanete celou řadu nápadů.” U paní Moskowitzové si ovšem nemohl být jist nápadem jediným, natož celou řadou; aby tuto paní nějaký nápad osvítil, musel by pocházet z nějakého jiného světelného zdroje, než byla její buclatá hlava.

Ve vzduchu zakmitaly známé prstíky Loly Lopezové. “Jak dlouho má úkol být dlouhý?”

“Měl by…” Pedagog zvažoval, jak to říci co nejjasněji. “Nechci po vás žádné dlouhé nebo – ehm – detailní pojednání, třído. Řekněme – stránku a půl, ne víc. A jedna stránka docela postačí.” Doufal, že to neznělo příliš prosebně. “To je pro dnešek všechno …”

Po čtyřech dnech opravoval tyto kompozice ve svém mláde-neckém bytě. Zatím ještě nevěděl, má-li být potěšen, nebo zklamán. Domácí úkoly jeho žáků nebyly nikdy chudé na překvapení. V některých případech to bylo překvapení povzbudivé, v některých neradostné, v některých se podobalo úderu do hlavy. Sloupec papírů, který měl toho večera před sebou, byl na různá překvapení tak bohatý, že bylo těžké najít pro ně správnou definici. Exkurs do historie strhl jeho žáky k výlevům, které se vymykaly všem dosavadním zvyklostem.

Například pana Pinského. Sam Pinsky byl sympatický žák, který se nikdy nehnal za větším soustem, než na jaké stačil. Tentokrát však hodil veškerou zdrženlivost za hlavu. Při hodnocení anglické koloniální politiky v osmnáctém století se tak rozohnil nad tím, co nazval britskou “bezcitelností”, že se neštítil ani inzultace:

Kolonisti hladověli jako mouchi. Ale jediný na co myslela Anglie byli vyššší daně. Daně, daně, daně! Na jídlo. Na čaj. Do konce na postkartu umírající matce.

Já myslím že Jiří III byl pá blb!

Něco takového nebylo pro pana Pinského ani trochu typické.

Nebo třeba práce Stanislause Wilkomirského, jehož předkové přežili útisk, vedle něhož se britský zákon o kolkovném mohl zdát lidumilný. Pan Wilkomirski vzdal hold prozíravému politikovi a vynálezci “pleskovodu” Franklinovi. Že tento novic chybil v počáteční hlásce “bleskovodu”, bylo pochopitelné. Ale že Benjamina Franklina nazval “Ben Jéminem Frankulinem”, to pedagog tolerovat nemohl.

Anebo paní Yanoffská. Tato dáma v černém se cítila přímo osobně uražena anglickým generálem Cornwallisem, kterého pranýřovala za to, že se Washingtonovi nevzdal včas. Profesoru Parkhillovi nebylo jasné, zda paní Yanoffská mínila svou slohovou práci jako popis, či jako dopis adresovaný generálské zrůdě všech zrůd.

Reuben Olansky sepsal tirádu proti anglickým toryům, které obvinil ze zločinů tak ohavných, že se nedaly vůbec popsat, a pokud se popsat daly, pak jen s tvaroslovnými a pravopisnými potížemi. (Nebylo zrovna objektivní vyčítat toryům, že “povrhli nábytky” kolonistů, když ve skutečnosti jen opovrhli jejich nabídkami.)

Po takových klopýtavých horleních byla kompozice slečny Mitnickové učiněnou potěchou. Její práce, nadepsaná Hrdina Nathan Hale, obsahovala tuto jímavou pasáž:

Před oběšením mu svázali ruce dozadu. Ale on statečně a s holou hlavou udělal krásné prohlášení: “Lituji, že mohu dát za vlast jen jeden život.”

Možná pan Hale nebyl tak důležitý jako G. Washington, ale je můj hrdina. Já obdivuji.

Ano, nebýt nešťastného zanedbání práva, které má sloveso obdivovat na předmět, mohl by na takové řádky být pyšný i žák z třídy profesorky O’Hallohanové.

Také chvályhodná kompozice Nathana P. Nathana zarazila pedagoga jen na jednom místě. Když tento student vychválil slavné vyhlášení nezávislosti, dodal, že bylo dokladem, “jakou sílu má vůl lidu”. Profesor Parkhill si několik vteřin nebyl jist, zda mladý horlivec nechtěl přirovnat vzbouřené masy k rozhněvanému býkovi, ale pak mu došlo, že v zápalu psaní se osudnému slovu prostě nedostalo koncového e.

Oddechl si. A rychle zapudil vzpomínku na nepříjemnou situaci, do níž ho před lety přivedl jeden začátečník větou “Vůl je vyklíštěný kráv”.

Slečna Zievová, od níž ani nečekal, že domácí úkol napíše (prsten od pana Andrassyho přestala nosit), přišla s touto neobvyklou úlitbou:

LIDOVÍ OZBROJENCI

Hoši na farmách s flintami. Vždy připraveni bít. Bili.

Slavná bitva s 1 výstřelem, který slyšel celý svět byla bitva u Komfortu.

Dobrá práce, hoši!

Jediné, čím si pedagog dokázal vysvětlit proměnu Concordu v “Komfort”, bylo to, že slečna Zievová ve dne v noci snila o komfortním bytě.

Pan Studniczka – profesor Parkhill vzdychl. Peter Studniczka odevzdal další ze svých tajemných náhražek za normální text:

1776

Nejlepší – J. Washington

Nejhorší – Král

Zrátci – generál Ben a Dick Arnold

Patriot – PULASKI Z POLSKA!

Z takové slohové práce profesor Parkhill šťastný nebyl. Cosi v psychickém ustrojení pana Studniczky způsobovalo, že tento žák přistupoval ke svému novému jazyku vertikálně. Nedalo se poznat, bylo-li to tím, že ve sloupcích skutečně myslel (což by pedagog chápal, kdyby pan Studniczka byl účetním nebo Japoncem), anebo tím, že měl fóbii před horizontálním textem, vyžadujícím podmět, sloveso, přísudek. V každém případě však měl Peter Ignatius co dohánět. Profesor Parkhill opravil slovo zrátci a na okraj páně Studniczkovy inventury připsal: “To není kompozice, pane S. Užívejte, prosím, celých vět!” Užuž papír odsouval, ale pozdržel jej a připsal ještě: “Generál Benedict Arnold. Jeden zrádce, ne dva.”

Další papír mu odpálil do očí barevný ohňostroj.

ALEKS. HAMILTON VERSUS TOM JEFFERSON

hra!

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Profesor Parkhill ten list odložil a šel si do kuchyně pro sklenici vody. Pak si soustředěně naostřil červenou tužku. A teprve poté se vrátil ke “Hře!”, v níž pan Kaplan hodlal konfrontovat pověstného zastánce vládního centralismu s neméně pověstným obhájcem místních samospráv. Ale už nad prvními dvěma řádky se mu stáhlo hrdlo.

HAMILTON: Vláda musí bejt fest!

JEFFERSON: Né! Bacha na silnou vládu. Rozchodovat musí lid.

HAMILTON: Lid! Ha, ha, ha, ha. Do lidu nejde dát dúvěra.

JEFFERSON: JÁ DÁM! Dúvěrový banky taky dávaj. Já sem dúvěrovej. Jakej ste vy?

HAMILTON: Vy ste senílek. Nebuďte najva.

Na tomto místě pan Kaplan, vyčerpán tíhou dlouhých jmen, přešel ke zkratkám; jeho znaveným prstům to bezpochyby ulevilo, ale zároveň to zdevastovalo příjmení obou protagonistů:

HAM: Každej potnik počebuje šéfa!

JEFF: Ze šéfu stanou tyráni! Zapište na ucho!

HAM: To je moje poslední slovo do bránice, Tomášu Jeffersone!

JEFF: Nápotopně, Aleksu Hamiltone!

Profesor Parkhill sáhl po aspirinu.

“Dobrý večer, třído,” řekl vyučující. “Nejdříve se vrátím k vašemu domácímu úkolu. Každou práci jsem opravil – a ohodnotil. Pozorně si, prosím, přečtěte mé připomínky – jsou psány červeně. Jsem přesvědčen, že z vlastních chyb se můžete poučit víc než z čehokoli -“

Vztyčila se ruka pana Kaplana.

“A-ano?”

“Líbily se vám naši úkoly, pamprésor?”

“Mno,” klubala se opatrně odpověď, “myslím, že jste se všichni opravdu snažili. Jsou tam ovšem chyby, mnoho chyb – v některých případech až příliš mnoho. Rozdám vám teď -“

“Někerý úkoly vás čekvápnuly moc?”

Profesor Parkhill odvrátil pohled. Věděl přesně, kam pan Kaplan míří. Chtěl z něj vyloudit nějaký kompliment – například že představivost je důležitější než chyby a že jeden žák se na křídlech inspirace vznesl vysoko, vysoko nad ostatní… “Pane Kaplane,” řekl pevně, “účelem domácích úkolů není překvapovat. Po pravdě řečeno, nejlepší úkol bývá ten, ve kterém nejsou žádné chyby, takže mě ničím nepřekvapí.” Po tomto úhybu začal rozdávat domácí práce. “Slečna Atrakianová … pan Olansky …”

Pan Kaplan vypadal jako po ledové sprše. Ale jak mohl vypadat jako po ledové sprše a přitom vyzařovat pýchu člověka, jenž zdolal Parnas, to pedagog nechápal.

” … Ch. J. Fledermann.”

Kompozice proudily zpátky ke svým tvůrcům a pohotové povzdechy prohlédnuvších hříšníků zněly pedagogovi jako rajská hudba.

“Já sem napsala špatně Filadelfie?’

“New Jersey! A ne Žerse…”

“Ďjúú! To sem ale smastil!” Políček, který si pan Pinsky vlastnoručně vyťal, svědčil o jeho odhodlání učit se za jakoukoli emoční cenu.

“Dobře si opravy prohlédněte, třído. Máte-li dotaz, hlaste se …” Pedagog zvolna přecházel uličkou. (Věděl, že mezi sezením za katedrou a přecházením je propastný rozdíl: sezení je autoritativní, přecházení je rovnostářské; sezení zdůrazňuje upjatost, přecházení navozuje uvolnění.)

Hodina uplynula tak rychle, že zvonek zazvonil dřív, než třída stačila zatoužit po přestávce.

Po přestávce vyrukoval profesor Parkhill s diktátem, na který byl skutečně pyšný: dvacet slov začínajících na sh- (od sháňky přes shromaždiště po shyb) a dvacet začínajících na sch- (od scházeti přes schovávanou po schválnost).

Když diktoval na shledanou, paní Moskowitzová odhodila pero a zakvílela na svou sousedku, slečnu Kipnisovou: “Naschledanou? Naschledanou?‘Proč máji lidi psát sch, dyš nevyslovujou š! Kdo ži-ká našledanou? Nikdo! Mně to praskne hlavu, Sajdo!”

“Musíte být trpělivá,” vzdychla slečna Kipnisová.

“Nevzdávat!” zvolala Rochelle Goldbergová, která si uklidňovala nervy karamelkou. “Nikdo naučený se z nebe nespadl …”

Zapomněly však, že je slyší obránce víry pravé. “Cha! Tak mluví študáčky? Moskowitz!” zvolal pan Kaplan. “Ameriku nebudovali slabouši!”

“Já neci budovat, já ci pravopisat!”

“Třído -“

“Nic dobrý není lechký!” zahlaholil pan Kaplan.

“Jezeni je dobry a lechky!”

“Vy rovnáte psaní do jezení?” Páně Kaplanův výraz zlomil všechny rekordy úžasu. “Vy děláte z pravopisu skobový žebirko?”

“A vy děláte z výslovnostě fašírku!” zachechtal se pan Olansky.

Jeho kohorta propukla v smích.

“Ale třído,” řekl pan profesor. (Nathan P. Nathan se dusil.) “Máme diktát, ne volnou diskusi!” Počkal, až souboj utichl, a obrátil se k paní Moskowitzové. “Dovedu si představit, jak asi člověku z jiné země je, když narazí na některé pravopisné zvláštnosti.”

“Já sem taky čověk z jiné země,” řekl pan Kaplan. “A hulákuju ,Pomoc!’? Nehulákuju.”

“Pane Kaplane,” řekl pedagog břitce, “neučíte se zde jazyku nijak snadnému. A mnoho slov se opravdu píše dost nelogicky -“

“Ale Moskowitz může obrátit číklady jinejch lidu ke svýmu rozběhu!” zahlaholil pan Kaplan.

Profesor Parkhill se zamračil. “Prosím?!”

Pan Kaplan ztichl jako myška.

“K čemu že může paní Moskowitzová – ehm – obrátit příklady jiných lidí?”

“Jako Ocové proutníci,” řekl pan Kaplan.

“Otcové poutníci!” Pedagog se musel skutečně ovládat. Připutovali snad praotcové národa do Nového světa proto, aby se po staletích museli obracet v hrobě?

“Co mají Otcové poutníci společného s paní Moskowitzovou?” protestovala slečna Mitnicková.

“Mají!”

“Ale co?”

“To je samošejmý,” řekl pan Kaplan nonšalantně. O samozřejmostech se odmítal bavit.

“Pane Kaplane,” řekl pan Parkhill, “vaše připomínka je mi právě tak nejasná jako slečně Mitnickové. Navrhuji, abyste nám vysvětlil – ne, nemusíte chodit k tabuli -“

Ale pan Kaplan už byl v půli cestyke stupínku, který zbožňoval. Tam se zastavil, otočil se a zpražil paní Moskowitzovou opovržlivým pohledem. “Ocové boudníci -“

“Otcové poutníci!”

“- co čiplavali do Ameriky, se kůli pravopisu nasledanou ne-seprali a neplavili zpátky do Anglicka!” Vlastenec teď zaměřil svou pozornost na slečnu Mitnickovou. “Měli věčí traple. Indyjány, macakry, špatný porody obilí -“

“Úrody -!”

“- špijónování od Francouzáků, utiskování od Angličáků -“

“Nemějte přednášku na americkou histórii!” zavyl pan Olansky.

“Držte se paní Moskowitzové!” zahučel pan Blattberg.

“Třído -“

“Otcové poutníci neměli traple s Kaplanem!” zanyla Olga Tarnovská.

Orel však byl k vrabcům hluchý. “A dyš usrál čas pro americkou revoluci, tak šici kurášný muši jako John Adams, Tóma Špejn -“

“Tomáš Paine -“

“- viděli, že počebujou ňákej slogan, ňákou jikru, aby mohli rozmíchat pošár svoboty! Tak čišel na plac Pátr Kantry.”

“Patrick Henry!A rozdmychat! A jiskru!”

Páně Kaplanovy oči se zasnily. “Jo, to byl muš … Suteréni žečnik. Jazyk jak číbro.”

“Suverénní, pane Kaplane! A -“

“Tak Petr Henry šel do virčinský směnovny -“

“Sněmovny -“

– a hned bylo šecko potichu jako v robě, nikdo ani netutnul. Tak Petr tam otevžel jeho ústa a dal zasnít -“

“Zaznít!” Profesoru Parkhillovi vyprahlo nejen v hrdle, ale po celém těle.

“- ty krásný, šťabnatý slova, kerý si v Americe pamatujou celý kolena!”

“Celá pokolení, probůh …!”

“Petr žek: Júlijus Kajzr měl svýho Fruta -“

“Bruta!” vykřikl pan profesor.

“- Kódl Jedna měl svýho Romela, a esli má ten pošuknutej král Jiší kapku rozuma pod kloboukem, tak obrátí takový číklady ke svýmu rozběhu!’ “

Pedagog klesl na židli. Zdála se mu podstatně nižší než jindy.

“A to,” prohlásil řečník na závěr, “platí taky na Moskowitz!” A odpochodoval na místo.

“Dyť ja jenom žekla, že nasledanou by nemělo psát sch!”

“Kaplan, vy ste cvok!” vybuchl Olaf Umea.

“O půl pídi, pane Kaplan -“

“Ten člověk změní historiji na to táta!” S touto myšlenkou, snad nejpravdivější ze všech dosud vyslovených, přišla Lola Lopezová.

“Volejte mu doktora! Na prohlídku hlavy!” spustil pan Olansky vlastní hlavu do dlaní.

“Pane Kaplane -” začal profesor Parkhill. Ale protože nevěděl, čím začít, začal znovu. “Pane Kaplane, málokdy jsem slyšel tolik zkomolenin v tak krátkém projevu! Karel I. není Kódl Jedna a Cromwell není Rommel. A Patrick Henry rozhodně neřekl, co jste řekl, že řekl! Prospěch je přece úplně něco jiného než rozběh. Nechápete to?”

Pan Nathan se dusil a smál zároveň.

Pan Kaplan nachýlil hlavu k rameni (známka soustředění), zavřel obě oči (známka zahloubání) a pak jedno otevřel (známka osvícení). “Chápám, pampresor. Ale dyš já tak obdivovám ten historickej svrab …”

“Chyba!” zašveholila slečna Mitnicková. “Zvrat není svrab”

Jeden z bratří Wodjikových se zachechtal. Druhý z bratří Wodjikových se zachichtal. Slečna Goldbergová zhltla čokoládový bonbón.

“Dnes tady máme samý exberty?” zeptal se jízlivě pan Kaplan.

“Dnes nemusí být nikdo expert,” opáčila slečna Mitnicková, “aby poznal, co je zvrat a co je svrab!”

Třída se prohýbala veselím.

“Výborně, slečno!”

“Bravissima!”

“Dnes ho Rózi uzemenila!” jásal pan Nathan.

Pan Kaplan ignoroval banální štěničkování a obrátil se k té, která ho napadla přímo. “Mitnick,” řekl s lítostí téměř galantní, “vám de o fízlovnost. Mně de o historickej patník.”

“Snad o historický mezník!” zruměněla slečna Mitnicková a do očí jí vhrkly slzy. “Ale takový mezník je zvrat! A vy jste řekl svrab!”

“Kaplan, kapitolujte!” radil Ch. J. Fledermann.

“Kaplan, chytněte za nos!” vřeštěla slečna Pomeranzová.

“Kaplan, o štvrt pídi…” prosila Bessie Shimmelfarbová.

“Pane Kaplane,” zasáhl profesor Parkhill. “Slečna Mitnicková má stoprocentně pravdu. Zvrat je zásadní obrat, převratná událost, kdežto řekneme-li svrab, máme na mysli nějakou svízelnou, tísnivou situ-” Pozdě, příliš pozdě si pedagog uvědomil, že padl do stejné pasti jako nebohá slečna Mitnicková.

“Dyš je někdo takovej tyrán jako král Jiší,” prohlásil Hyman Kaplan, “tak co na něho můše čekat jinýho než historickej svrab?”

Po něčem takovém se dvacet slov začínajících na sch-zdálo být historicky bezvýznamnou prkotinou.

9

DOČASNÝ BUDDHA

Beze všech fanfár vpochodoval do třídy malý tlustý pán. Byl kulatolící a růžolící. Měl mrňavý nos a nazrzlý knír. A byl to knír tak rozrostlý, že tlouštíkův nos vedle něj vypadal jako zrnko hroznu.

Profesoru Parkhillovi připomínal tento mužíček Buddhu. Buddhové sice nemívají knír, vypadají nanejvýš klidně, vševě-doucně a dosti vesele, kdežto z neznámého človíčka vyzařovalo asi tolik veselosti jako z brukve. Přesto se profesoru Parkhillovi vybavil Buddha …

Neznámý se zastavil před katedrou. Na levém předloktí kolébal jako robě buřinku. Pravou rukou, prkenně ztuhlou, tasil žlutou kartičku:

PRŮKAZ HOSTA

VEČERNÍ PŘÍPRAVNÉ ŠKOLY

PRO DOSPĚLÉ

Připusťte, prosím, nositele: pana Teitelmana k jedné zkušební lekci.

Leland Robinson

ředitel

S.S.

Jména byla na předtištěný průkaz vepsána nezaměnitelným rukopisem slečny Schnepfové, ředitelovy pravé ruky. Slečna Schnepfová se jmenovala Luella, ale ze zvyku se podepisovala “Slečna S.”. Když měla naspěch, jako zřejmě v tomto případě, označovala písemnosti iniciálami “S.S.”. (Někteří členové sboru si říkali, že mocenská pozice stoupla slečně Schnepfové do hlavy.)

Zatímco vyučující luštil hostovo jméno, začátečnická třída si zkoumavě prohlížela budoucího kolegu: Rochelle Goldbergová s žíznivostí panny, které táhne na třicítku, pan Blattberg s podezíravostí daňového úředníka, paní Yanoffská s odborností získanou při hledání ženicha pro dceru.

“Pan – ehm – Teitelman?” usmál se profesor Parkhill.

Tlustý mužíček svěsil hlavu. Optimisticky zrovna nevypadal.

“Posaďte se, prosím … kde je libo.” Pedagog se nepřestával usmívat, protože věděl, jak takoví nováčkové bývají nejistí. “Pro dnešek se považujte za plnoprávného člena třídy. A zapojte se do naší práce, jako byste byl řádný žák … Což po dnešním večeru, doufám, budete.” Profesor Parkhill napumpoval do svého úsměvu nový vzduch, ale v Buddhově kamenném obličeji nezasvítila ani jiskérka radosti. Tlouštík se odšoural k první volné židli, která mu padla do oka; stála v první řadě. Mezi ostatními to vyvolalo nemalé vzrušení a bručení, neboť noví žáci, a zejména hosté, hledali vždycky útočiště v řadě poslední. Tento novic však spustil své podsadité tílko na prázdnou židli v čelné řadě, mezi paní Pilpulovou (po levoboku) a Hymana Kaplana (po pravoboku).

Profesor Parkhill oznámil: “Začneme tím, že dokončíme mluvní cvičení z minula. Máme si ještě poslechnout -” nahlédl do seznamu, “- pana Hrusku, slečnu Atrakianovou, paní Moskowitzovou a – ano, pana Trabishe.”

Tři ze čtyř odsouzenců zasténali hned.

“Já budu chrosnej,” zaskučel pan Hruska.

Slečna Atrakianová si nervózně olízla rty. “Já rači by nešla.”

Pan Trabish se zvukově projevil, až když ho probudilo “Joj” paní Moskowitzové. “Konec školy?” zamžikal.

“Konec šlofika!” řekl pan Kaplan.

“Dopřejeme našim řečníkům několik minut, aby si mohli projít své poznámky,” řekl pedagog vesele, “a vy ostatní si zatím budete opakovat v učebnici na straně čtyřicet šest.”

Zašelestily stránky začátečnických učebnic. Na straně 46 byl seznam předmětových sloves. Žákovská čela se zatáhla, v hrdlech temně zahučelo. Tato slovesa neměli začátečníci v lásce; a přímo nenáviděli tyranské pravidlo, které je svazuje s předmětem v určitém pádě. Dosáhnout úspěchu, podobat se otci, házet kamením … Znovu a znovu je musel profesor Parkhill přesvědčovat, že významu takových sloves nelze plně porozumět, dokud je nespojíme s patřičným předmětem. “Já sem rozumět i bez čedměta,” zažehral jednou pan Kaplan.

Pedagog se obrátil k tlouštíkovi. “Můžete si přečíst stranu čtyřicet šest s paní Pilpulovou …”

Vdova Pilpulová koketně posunula učebnici doprava. Buclatý host se však nepřiklonil doleva ani o milimetr. Myšlenkami byl zřejmě úplně jinde: jeho pohled se skelně upíral na cosi hrůzostrašného nad pedagogovou hlavou.

Každý ze čtyř žáků vyvolaných k mluvnímu projevu začal mezitím se svým přípravným rituálem. Slečna Atrakianová otvírala a zavírala své zápisky – zašeptala větu, otevřela sešit, zkontrolovala text, zavřela sešit, zaševelila další větu, otevřela sešit… Vasil Hruska, založený asketičtěji, se všem nedůstojným pomůckám vyhýbal a procvičoval si proslov neslyšně artikulujícími ústy. Paní Moskowitzová se pokoušela obměkčit osud kvílením: “Ja to zblebnu!” A poslední z tohoto kvarteta, pan Trabish, si třel dlaň o dlaň. (Dlouholetá pekařská živnost ho naučila dělat si v hlavě jasno masáží rukou.)

Hyman Kaplan si těchto exercicií nevšímal. Byl plně zaměstnán zkoumáním tlustého mužíčka, kterého sledoval koutkem jednoho oka; druhé oko se jako bdělá hlídka upíralo na profesora Parkhilla. (Pan Kaplan byl zřejmě vybaven ovládacím systémem pro každou bulvu zvlášť, a působilo to dosti přízračně.) Optická analýza, které boubelatého hosta podrobil, šla nesporně do hloubky. Vyklube se z tlouštíka mudrc, nebo tupec? Bude posvátnému vzdělávacímu procesu vzpruhou, nebo brzdou? A co hlavního – bude přítelem, nebo nepřítelem? (Neutralita nepřipadala pro Hymana Kaplana v úvahu.)

Konečně se naklonil doleva a důvěrně zašeptal: “Jak ráčte laskavě menovat?”

Nováček sebou škubl, ale neřekl nic.

Pan Kaplan si odkašlal. “Ehm … Jak – ráčte – menovat?”

Buddha mrkl, sáhl do vesty a položil před sebe impozantní plnicí pero. Na korpusu pera se blyštěla zlatá písmena.

“F. Teitelman,” přečetl si pan Kaplan. “F – achá! Fladimir.”

Knír se nesouhlasně zachvěl.

“Né Fladimir?” Pan Kaplan se zahloubal nad ošidností písmena F. “Achá! Filip!”

Nos nad knírem zamítl i Filipa.

“Tak – jak menujete?”

“Jerry.”

“Jerry! Ale to se píše s Dž! Tak proč máte na péru F?!”

Tlouštík zavrčel: “To je péro mé ženy.”

“Jémináku!” vydechl pan Kaplan.

Obličej paní Pilpulové se zklamaně zachmuřil.

“Tak, třído!” odtrhl se profesor Parkhill od tohoto malého, ale fascinujícího dramatu, “čas na přípravu vypršel. Paní Moskowitzová bude tak laskavá a ujme se slova jako první.”

Tělnatá paní povstala, mrtvolně ztuhla, znovu ožila, šlápla panu Fledermannovi na nohu, provinile zaštkala, popotáhla si pásek, zakvedlala kabelkou, odpověděla na povzbudivý úsměv slečny Mitnickové zachroptěním – to vše, než se dopotácela z poslední řady na stupínek.

“Tetka něco poslechnete!” zazubil se pan Kaplan na tlouštíka. “Nechci psíčkovat, ale s chybama se trhne pytel!”

Pan Nussbaum, který byl nadán mimořádně dobrým sluchem, štěkl: “Zameťte u vašeho prachu!”

“Pravda je lepší než namazávat medem,” opáčil pan Kaplan.

“Vy zničíte člověku celou důvěru!” obvinila ho slečna Kipnisová.

“Jak můšete sničit, co neni?”

“Třído!” zvolal pedagog. “Takhle začínat nebudeme! Musím vás požádat – o naprosté ticho. Paní Moskowitzová, povězte nám, na jaké téma budete mluvit.”

Paní Moskowitzová, která byla tak rozrušena, že páně Kaplanovo proroctví neslyšela, si otřela zpocené čelo. “Muj tema je Kolem kvartyra. (Paní Moskowitzová se ve svých řečnických projevech už tradičně upínala k bezpečnému terénu svého bytu: Nový tepich, Jak peru záclony, Horký jídla … Jednou svůj záběr nečekaně rozšířila a zpracovala téma V kuchyni je plyn nebezpečný!) “Muši nevi, jak těšky je šivot pro damy. Prace kolem kvartyra je vic těška než prace v škole. Je vic těška než dělat v tovarně nebo stat za pultem.” Zarazila se. “Jak moc chyb sem zatim nadělala?”

“Málo,” usmál se pan profesor. “Neříkáme víc těžká, ale těžší. A kolem bytu je lepší než kolem kvartýru.”

“Máme špíčkovýho kantora,” zazářil pan Kaplan na tlouštíka.

Nováčkova tvář však zůstala nehybná jako skála.

“Pokračujte, paní Moskowitzová.”

Matrona naprázdno polkla a s rozbouřenou hrudí zadeklamovala: “Damy pracujou v dilně nebo kšefte cely den ale dyš přidou domu neodpočinou! Musi uklidit barak dělat večeže starat na děti dyš maji děti – ja mam dvě pambu jim dej štěsti a stravi – potom chystat snídaně na zitra rano a naprat pradlo a štupovat nebo zašivat šaty nebo – nebo -” Tak obšírnou pasáží se rezervy paní Moskowitzové vyčerpaly. “- a tak dale!” Zmlkla.

Pan profesor přikývl, aby jí dodal sil.

Paní Moskowitzová rozhodila ruce. “Co mam vic povídat?”

“Jak štupováte šaty!” zahlaholil pan Kaplan.

“Notakjo,” řekla paní Moskowitzová, užaslá, kdo jí to přispěchal na pomoc. “Dam popis, jak zašivam šaty.”

“Teitelman,” zašeptal pan Kaplan, “nebuďte stydlavej. Můšete dávat nápady taky!”

Sfinga vedle něj se tvářila nevyzpytatelně.

“Na zašivani šatu,” oznámila paní Moskowitzová, “člověk musi mit jehlu, špulku niti te same barvy a taky trochu -“

“Čas!” zvolal host.

Všechny hlavy se k němu překvapeně otočily. Aby hosté dobrovolně projevovali iniciativu, nebylo ve třídě slýcháno.

“Príma, Teitelman!” tetelil se pan Kaplan. “Ste paša!”

Ale paní Moskowitzová vyvalila na vetřelce oči jako saň. “Na co čas, pane novačku? Na zašívani šatu musite mit jehlu, niti -“

“Čas počebujete taky!” hájil pan Kaplan svého chráněnce.

“A taky počebujete židlu, abyste sednul,” vykřikla paní Moskowitzová, “a lustru, abyste viděl, a čechu, abyste nesmoknul! Čas?!” opakovala rozpáleně. “Ja ci popisat zašivani ponožku a košilu a ten fousak do toho taha budika!”

“Ať fi to nechá!” zvolal Tomas Wodjik.

“Jafně!” přidal se Milas Wodjik.

“Kaplan, zavřit klepačku!” zuřil pan Olansky.

Celých pět vteřin klepal pedagog pravítkem do katedry. “Ale třído … třído … Náš host to nadhodil – prostě jako možnost. Pokračujte, paní Moskowitzová.”

“Jak jsem žekla,” navázala nit ukřivděná řečnice, “na šiti počebuju jehlu, kousek niti a – a eště něco. Poněvač dyš je dira moc dirovata tak jak mušete štupovat z jedny strany do druhé? Musíte dat do diry takovy dževičko dole tenky nahože kulaty aby to podrželo. Menuje se -“

“Čípek,” pravil Buddha.

Někteří žáci zatajili dech, někteří vytřeštili oči, jiní zasténali, ale paní Moskowitzová vybafla: “Panenovyžaku, janevimkdoste -“

“Menuje Teitelman,” zazářil pan Kaplan.

“- ale ja nemyslím žadny čipek! Vaše žena ať dava do štupovani čipek. Ja davam čibek! Esli ten Tajtrman -“

“Teitelman,” řekl pan Kaplan.

“- nečestane kibicovat tak nemluvím … Dyš mate jehlu a niti a čibek tak de šecko jako po sadle. Zaštupovate diry a je to.”

“Bravo!” zajásal pan Barbella.

“Gratuluji!” dal se slyšel pan Wilkomirski.

Paní Moskowitzová, celá uřícená, si hrábla dvěma prsty do vlasů. “Co mam eště popisat?”

“Umývání podlahy,” napověděl pan Blattberg.

“Čistění oken,” navrhla Goldie Pomeranzová.

“Natírání láku na stůl,” nadhodil kterýsi stolař.

Ale paní Moskowitzová, neschopná myslet a poslouchat zároveň, zalovila v hlubinách své duše. “Važeni! Jo! Kolem kvartyra je moc važeni! A kolem byta taky! Ja važim strašně,” nadechla se, “strašně rada. Važim už dyš sem byla mala divka. A peču … Peču! Och jak ja miluju dyš peču! Ja peču chleba buchty koláče a a dokonce -“

“Závin,” zvolal pan Teitelman.

“Štrudl!” vykřikla paní Moskowitzová. “Ne zavin! Štrudl! Š-T-R-U-D-L!”

Pan Kaplan se vrhl svému svěřenci na pomoc. “Ale závin taky, né?”

“Ja – pe – ču – štru – dl!”

“Moskowitz, proč se rosčílíte?”

“Pane Kap-“

“Ja – pe – ču – štru – dl!”

“Špičková kuchaška musí umět závin!”

“Správně!” přisvědčil pan Trabish.

“Kdo vas ptal, Trabish?!” odsekla paní Moskowitzová. On je pekač!” zvolal pan Kaplan.

“Třído -“

“A pan novaček? Ten je vrchni kuchač?” vzplála matrona.

“Teitelman snašil vam pomoct!”

“Pane Kap-“

“Ať pan fousak pomuše vam!” soptila paní Moskowitzová. “Mě leda zblebne -“

“Paní Mosko-“

“- dyš dava čipek za čibek a tahá do šiti čas a haže mi do štrudla zavináče! Mam dost! Ja puknu! Sbohem!” A s tvářemi hořícími a vlasy tak zježenými, že vypadala jako rozzuřená Medúza, oddusala Zelda Moskowitzová na místo.

Citlivý tribunál vzkypěl sympatiemi k paní Moskowitzové a nevolí vůči netaktnímu Teitelmanovi.

“Nedal jí šans!” úpěla Olga Tarnovská.

“Snažil se pomoct!” ozval se pan Pinsky jako ozvěna svého mistra.

“Taková pomoc je skása!” prskl Christian Fledermann.

“Slyšim tady sykat hady,” ušklíbl se pan Kaplan.

“Třído, prosím vás …!” Profesor Parkhill vynaložil všechny své smiřovací schopnosti, aby předešel válečnému konfliktu. “I já si myslím, že pan Teitelman se prostě jen chtěl zapojit -“

“Jásně!” řekl pan Kaplan.

“Novýho žáka bysme neměli persekovat,” podotkla “Zajda” Kipnisová.

“Kdo persekoval?” vzplanul pan Blattberg. “To on chtěl -“

“Třído -“

“Podle mého názora,” zvolala paní Pilpulová, jejíž názor si nikdo nevyžádal, “pan Teitelman zasluhuje trocha soucita.”

“Měl držet ústa!” opáčil pan Olansky.

Marně klepal pedagog kotníky prstů do stolu, marně se snažil nastolit příměří. “Třído, to je absolu-“

“Opravit má právo každej,” zahučel pan Studniczka.

“Ale né dělat skoky do projeva! Skoky né!” okřikla ho paní Yanoffská.

“Dyš je někdo prvníkrát ve třídě a mluví, tak za ním dám klobouk dólu!” prohlásila paní Shimmelfarbová.

“Já dám klobouk dólu za čelověkem, který zná rozdíl mezi zá-vinami a štrudlami,” zpražila ji Olga Tarnovská.

“Tak už toho bylo dost!” Pedagogův ostrý tón přeťal všechny hádky a půtky. “Paní Moskowitzová, věřte, že vás všichni chápeme. Ale pan Teitelman je -“

Jako by házel hrách na Mount Everest.

“Ten fousak je druhej Kaplan!” zavřískla paní Moskowitzová.

“Třído -“

“Já navrhuji, aby Kaplan a jeho komplic neotvírali zobáky!” zafuněl pan Nussbaum přes rozechvělý vous.

“Já navrhuji, abyste nemluvil tak sprostý slova jako zobáky!” vykřikla Shirley Zievová.

Během všech těchto srážek a šarvátek seděli pánové Kaplan a Teitelman tiše, bok po boku, jako dva spojenci, kteří jsou nad zákeřnou palbu povzneseni. Projevu další vyvolané, slečny Atrakianové, si téměř nevšímali. K proslovu pana Hrusky neměli nejmenší výhrady. Slovům pana Trabishe, prvního, kdo přeběhl pod jejich prapor, nepřítomně přikyvovali. Dva rytíři odpočívající po chrabrém tažení a sbratření bojem za vznešenou věc.

Když zvonek ohlásil přestávku, třída se s repetěním hrnula na chodbu.

Pan Kaplan se na tlouštíka usmál: “Pudete na momentik ven?”

Pan Teitelman – sirota po bouři – zavrtěl hlavou.

“Kou kej,” řekl Hyman Kaplan. “Seďte. Opočívejte. Vymyslívejte další krásný nápady!” Spokojeně zamířil k davu za dveřmi.

Tlouštík seděl nehnutě na židli a hleděl na pana profesora. Zůstali ve třídě sami dva.

Pedagog si odkašlal. Chtěl panu Teitelmanovi říct, že vyučování nebývá obvykle tak bouřlivé, že emoce vzkypěly v důsledku žákovské žízně po poznání a že zanícená debata je svým způsobem cenná … Než stačil první z těch konejšivých argumentů zformulovat, host se zvedl, nasadil si buřinku, řekl “Spánebohem” a vykolébal se ze třídy.

Profesor Parkhill se za ním díval jako opařený.

Zanedlouho ukončil gong přestávku. Žáci se husím pochodem vrátili. Sedli si na místa. Jen pan Kaplan zůstal stát. “Teitelman?” zvolal. Zašmejdil očima doprava doleva. “Kdo viděl Teitelmana?”

Teitelmana neviděl nikdo. Nikdo nevěděl, kudy a jak se tlouštík vytratil. (Profesora Parkhilla napadlo, že Buddha možná použil nouzového východu.)

“Vraťme se k předmětovým slovesům na straně čtyřicet šest,” řekl vyučující.

Učebnice pilně zašustěly.

“Slečno Goldbergová, začnete, prosím?”

Slečna Goldbergová četla: “Měnit… zvedat… zvětšovat…”

Nenáviděná slovesa udusila poslední zbytky rozruchu.

“Hafit… dufit… rofpuftit…” četl pan Wodjik. (Protože dvojčata si často vyměnila místa, nebyl si profesor Parkhill jist, který pan Wodjik to je.)

Hlavy se zvedaly a klesaly v rytmu litánie. Všechny hlavy kromě jedné. Hyman Kaplan seděl netečně, jeho obvyklou čipernost odplavila melancholie. Porodní bolesti předmětových sloves ignoroval. Ani jednou nevydechl nad jejich trpnými tvary “Jémináku!” nebo “Achá!” Vyprchal z něho všechen život. Vypařila se jeho obvyklá suverenita, vyhasla jeho oslnivá, nepotlačitelná jiskrnost.

Z propasti svého žalu se povynořil jen jednou. To když obrátil oči k prázdné židli po svém boku a vzdychl: “Achjo … Stratil sem bezva kámouše.”

10

OSIDLA LOGIKY

Zpočátku se profesor Parkhill domníval, že neuvěřitelné věci, které pan Kaplan s jazykem vyvádí, jsou plody neznalosti; neznalosti sice ozdobené originalitou, nicméně – neznalosti. (Jak jinak vysvětlit páně Kaplanovo přesvědčení, že šosák je orgán, kterým “moucha šosá mlíko”?)

Ale časem dospěl k názoru, že pana Kaplana nepřivádí na scestí ani tak neznalost jako impulzívnost. (To by vysvětlovalo, proč na otázku, jak říkáme člověku pečujícímu o sad, odpověděl: “Sadista.”) A nějakou dobu si pedagog pohrával s představou, že za páně Kaplanovými udivujícími improvizacemi se tají určitá poťouchlost. (Vždyť jak si vysvětlit jeho blažené tvrzení, že slavná Shakespearova tragédie o žárlivém mouřenínovi se jmenuje “O tělo”? Odtud byl už jen krůček k tomu, aby “Cymbelína” vydával za “Cimprlína” a přidal k němu “Komedii plnou Emilů” či “Mnoho profiků pro nic”.)

Všechny tyto hypotézy však musely stranou, když jednou třída procvičovala slova souznačná a protikladná. Pan Kaplan napsal na tabuli tento soubor antonym:

fofr pomálu

dole vejš

podřízený důležitý

Většina učitelů by považovala “důležitého” za groteskní nedorozumění. Ale profesor Parkhill se nad tím bedlivě zamyslel. Proč, ptal se v duchu, považuje inteligentní člověk jako pan Kaplan “důležitého” za protiklad “podřízeného”? Odpověď se dostavila rychlostí blesku: pana Kaplana k tomu vede zkušenost, že podřízení bývají považováni za páté kolo u vozu! Ergo: je-li podřízeným důležitost upírána, pak (mutatis mutandis) jejich šéfové si ji osobují v míře vrchovaté. (Byl by sice raději, kdyby pan Kaplan místo “důležitý” napsal “nadřízený”, ale musel uznat, že “důležitý” je trefnější.)

Čím více rozebíral Kaplanovy kuriózní prohřešky, tím přesvědčenější byl, že klíčem k těmto velkorysým revizím jazykového systému není neznalost nebo rozmar nebo potměšilost, ale logika. Osobitá a privátní logika. Unikátní logika. Tajemná, šokující logika. Ale logika. Pan Kaplan dělal chyby, protože prostě ignoroval nebo odmítal dodržovat konvence. Koneckonců, lidské konvence se nezakládají na rozumu, ale na tom, že jsou obecně přijímány. Přehmaty pana Kaplana tedy plynou z toho, že jeho logika a logika osvojovaného jazyka se prostě nekryjí! (Profesor Parkhill byl vždy neochvějným vyznavačem zásady De gustibus non est disputandum)

Pokud o celém problému přetrvávaly nějaké pochyby, beze zbytku zmizely, když pan Kaplan nazval přístroj, kterým lékaři naslouchají lidskému srdci, “zdechoskop”.

Jednoho středečního večera se profesoru Parkhillovi naskytla zbrusu nová příležitost k náhledu do páně Kaplanových myšlenkových procesů. Slečna Goldie Pomeranzová referovala u tabule o horroru, který zažila s jistým psem. Tento pes se podle ní jmenoval “Drek”. (Patrně měla na mysli “Reka”, protože o psu jménem Drek pedagog ještě neslyšel.)

“On byl divoká bestyja!” deklamovala slečna Pomeranzová. “A já ho chtěla hladit něšně na hlavu. Já povídala sem, pšš pšš, Dreku, ty nechovej jako zvíže. A on bez jedinýho slovíčka, bez jedinýho hafu nebo zavrtání ocáska skoknul a kousnul mi nohu!”

“Ne skoknul, slečno Pomeranzová,” upozornil ji pan profesor.

“Skoknul!” trvala na svém slečna. “Skoknul na mě skok!”

“To nepopírám,” řekl omluvně pedagog. “Jde mi jen o správný slovesný tvar.”

Tvář pokousané děvy potemněla zklamáním.

“Neříkáme skoknul, ale -” usmál se vlídně vyučující.

Slečna Pomeranzová místo odpovědi zablekotala cosi k nebesům.

Pan Kaplan vyslal zkušební balónek. “Skáknul…?”

“Ne, neříkáme ani skáknul!”

“Jásně že ne,” přisvědčil pan Kaplan.

Slečna Mitnicková zvedla ruku nad hlavu pana Trabishe, spokojeně klímajícího v lavici před ní. “Říkáme skočil” zašvitořila.

“Správně, slečno Mitnicková! Skočil je minulý čas slovesa – ?”

“Skočit,” zruměněla slečna Mitnicková.

Nathan P. Nathan zatleskal.

Ale pan Kaplan zavřel oko, nachýlil hlavu k rameni a šeptal si: “Mitnick hlásí skočil… Skočil hlásí Mitnick? Skok a skočil…skok a skočit…? To je tifný, né?”

Profesor Parkhill nemohl předstírat, že ten monolog neslyší. Slyšela jej celá třída. “Není to – ehm – jasné, pane Kaplane?”

“Jásné, pamprésor?” Zahloubané oko se otevřelo. “Jásné to je. Ale nerozumím, proč máme řeknout skočil, dyš je skok … To mně nedá smysl.” (Ano, řekl “řeknout”, ne “žeknout”.)

“Nedává to smysl?” opakoval pohaslým hlasem pedagog, ale zvětřil vzácnou příležitost. “Chcete říct, že to není logické?”

“Česně tak.” (Ne, neřekl “přesně”, ale “česně”.)

“Jenže jazyk, pane Kaplane, a povězme si to otevřeně – jazyk není vždycky logický. Ale má své zákony! Zákony, které se utvářely a platily po celá staletí.” Pedagogovi se rozbušilo srdce radostí, že může třídu poučit o něčem tak závažném. “Jistě si vzpomenete, pane Kaplane, že s podobnou hláskovou změnou jsme se už několikrát setkali. Například krok – vkročit. To zní velmi podobně! A říkáme-li krok – vkročit nebo úrok – zúročit, proč by mělo být – ehm – nelogické, že existuje dvojice skok – skočit?”

Pan Kaplan zaváhal jen na zlomek vteřiny. “Ja myslim, že minulej čás by měl bejt skokl.”

“Skokl?” opakoval pedagog.

“Protoše dyš je lok – lokl, tak proč né skok – skokl?”

Pan Nathan se smál, až se mu slzy po tvářích koulely. Pan Barbella ze všech sil dupal.

Profesor Parkhill by se nejraději neviděl.

“A-ale slovo skokl vůbec neexistuje!” vykřikla slečna Mitnicková.

“Neexistuje,” opakoval pan Kaplan zarmouceně. “A řeknul sem. vášená Mitnick, že existuje? Nikdy! Já řeknul sem jenom: Proč nemůše bejt?!”

“On se z toho skokl zcvokl,” kvokl pan Olansky.

“Pane Kaplane, takové slovo skutečně neexistuje, slečna Mitnicková má naprosto pravdu!” Nebohá slečna se začala hryzat do rtu. “A není ani ,logické’, aby existovalo!” Tentokrát byl profesor Parkhill odhodlán udusit Kaplanovu sofistiku v zárodku. Zopakoval všechny třídy a vzory slovesného časování. Uvedl desítky příkladů. Promlouval k žákům s obzvláštní horlivostí, protože cítil, že jeho výklad pro ně má úhelný význam.

Během jeho přednášky se do líček slečny Mitnickové vrátila normální bledost, pan Olansky se začal zubit jako aligátor, slečna Goldbergová vychutnávala žužú a pan Kaplan se rozzářil obdivem. Na závěr byla znovu vyvolána slečna Pomeranzová; odříkala tvary slovesa skočit opravdu poučeně, jen do rozkazovacího způsobu se netrefila zcela přesně, takže pan profesor musel nahradit její skočni náležitým skoč. A kvůli lepšímu zapamatování vyzval třídu, aby tohoto tvaru použila v improvizovaných větách. Příklady se jen hrnuly.

“Skoč do obchodu!”

“Skoč z vany!”

“Skoč pro hasiči!”

“Skoč do dálky!”

Hyman Kaplan trpělivě naslouchal, a když jeho spolužákům vyschla inspirace, vynesl s úsměvem svůj trumf.

“Skoč whisky!” zvolal.

Profesoru Parkhillovi se podlomila kolena.

“Skoč co?” lekla se paní Moskowitzová.

“On myslí Skoč pro whisky,” osmělil se kdosi.

Ale pan profesor věděl o myšlení pana Kaplana svoje. A ztěžklou rukou napsal na tabuli výraz, který pozornosti svých žáků ještě nikdy nedoporučoval: SCOTCH WHISKY.

Procvičování mluvního projevu pokračovalo. Sam Pinsky přednesl krátký proslov o tajemstvích své profese, kterou bylo žehlení šatů v čistírně. Paní Pilpulová přispěla výpovědí očité svědkyně o jakési hádce v dámském “kradešnictví”. Pan Trabish, osvěžený krátkým spánkem, pronesl vášnivou obhajobu pekařského cechu, jehož příslušníci jsou právě tak omylní jako ostatní smrtelníci, a přiznal, že nejméně dvakrát vyrobil rohlíky zvenčí tvrdé, ale zevnitř “mazlivé jak blato”. Paní Yanoffská, jako vždy v černých šatech, vylíčila třídě pohádkovou dovolenou, kterou toužila prožít s “mymanšelem” v mexickém “Katapulku”.

A po přestávce se ujal slova Hyman Kaplan. “Damyjapanove, náš trpělivý pamprésor … Dnes dám jednu menši žeč o masovejch méďách, o těch úšasnejch –

“Pardon,” přerušil ho hned profesor Parkhill. (Povolit panu Kaplanovi uzdu od počátku projevu, jímž chtěl oslavit hromadné sdělovací prostředky, by bylo vyložené hazardérství.) “Správně má být ,Dnes přednesu krátký proslov o masových médiích’…” Rychle napsal na tabuli MÉDIUM a vysvětlil, jak toto podstatné jméno skloňovat. (Pan Blattberg, kterému došel rozdíl mezi slovy média a méďa, se rozřehtal.) Po výkladu o tom, že médium lze nahradit srozumitelnějším slovem prostředek, se přihlásil pan Umea s dotazem, zda lze říci, že “špiritisti” potřebují k vyvolávání duchů prostředky. Profesor Parkhill vysvětlil rozdíl mezi potřebou prostředků a médií, ale měl pocit, že se tématu, s nímž přišel pan Kaplan, vzdaluje více, než chtěl. Proto se rozhodl, že upustí od výkladu o dvojznačnosti adjektiva masový – i když z obličeje paní Moskowitzové četl téměř s jistotou, že tato žákyně pochopila
téma kolegova projevu ryze kulinářsky. (Dobře si pamatoval, jak jednou naložila se slovem bečka. Vrazila je do věty “Vajička sou ačka a bečka”.)

“Tak teda,” zmocnil se znovu slova pan Kaplan, “masový pros-četky sou podle mýho souda úblnej zázrak civilizačního pokroka. Vemte čeba načiklad takový denitisky. Co sou denitisky?”

“Denní tisk, pane Kaplane. Číslo jednotné.”

“Ale dyš je jich fůra moc?”

“I kdyby jich bylo sebevíc, tisk je souhrnné označení pro všechny. Je to podstatné jméno hromadné.”

“Jásně!” plácl se pan Kaplan do čela. A pochvalně dodal: “Pamprésor klepnul na hlavičku. Tisk je hromadný prosčetek, poněvač sou v něm hromády čtení a koukáního – “

“Ale -“

“- je tam poučování a zábafa -“

“Poučení!“klopýtal za rychlořečníkem pedagog.

“Zábafa až po učení, samosébně!” přikývl pan Kaplan. “Skrat-kadobže tisk je šecko! Je tragédyje! Je žvanda! Je velká vymouče-nost moderní doby -“

” Vymoženost…!”

“Tík. On dává milijónám opěratelů do hlavy poslední zprávy o celým zeměkoulu, aby každej věděl, kam to s ním de, a proto sou tam tlustý tituly -“

“Titulky! A neříkáme tlusté, ale tuč-“

“- a důvodníky a komentáši a kreslený tipy do politiky a manšelství -“

“Myslíte vtipy!”

“-a čížovky a šelijaký lušťovky pro chytrý mosky, ale hloupý to můšou číst taky, poněvač dole je malinkejma písmenkama vy-rozluštění – a pro šechny sou tam inzeráty na hledání pantnerů a zvížat, a reklamy, co se do sezónu nosí novomódního na hlavě, dyš je to klobouk, nebo na nose, dyš sou to boty, nebo kerý sou prima náboje do koktajlu, a čím se namáznout, dyš má čověk refma, a jaký dou na pračku pescelery a tak.”

“Bestsellery! A na dračku!” chtěl vykřiknout profesor Parkhill, ale než stačil zalarmovat své hlasivky, dal mu řečník důvod k jinému výkřiku.

“Dyš beru takovou novinu do ruk, tak -“

“Když berete noviny! Množné číslo!”

“Ale já beru jednu novinu, pamprésor.”

“Noviny jsou, pane Kaplane, podstatné jméno pomnožné, to znamená, že tvarem množného čísla označují význam obou čísel.”

“Já beru každej den jedno číslo.”

“Vy mi nerozumíte. Noviny mohou znamenat jeden výtisk i mnoho výtisků, kdežto -“

“Rozumim!” zajásal pan Kaplan. “V někerým jednom tisku je taková hromada, že by z ní mohlo bejt pro mnoho tisků. Jásná facka! Poněvač tisk píše komplet šecko, co se na světě šoustne -“

“Pane Kap-“

“- píše stádní náštěvy, píše vládní našizení, píše mordy a lou-pačky a bankový defrajdace, a srážení vlaků a bourání auťáků a šecky možný skandály a podrasy, kerý lictvo drobí -” Pan Kaplan zarmouceně mlaskl nad setrvalou pošetilostí lidského plemene. “Ale taky píše ušitečný věci, čeba burcovní zprávy a rady pro daňový poblatníky, nebo kde dávaj ňákej prima šou, dyby chtěl člověk strčit majlant za stupenku, a kdo oženil a umšel, nebo kdo zasnoubil a bude dávat -” Blahopřejně se uklonil směrem k slečně Zievové (která se měla po několikrát zrušeném zasnoubení konečně stát paní Andrassyovou) a povzbudivě mrkl na slečnu Mitnickovou a Nathana P. Nathana (který se stále nemohl rozhodnout mezi košíkovou a ženitbou). “Taky se do tisku píšou horoskoky pro každýho, kdo je naroděnej do ňákýho zvěrodruhu, čeba do draka nebo do plíženců nebo do kozího roha, tak aby věděl, jak mu jeho plane
ta de do ruky nebo esli mu jaksežiká nehoží koupel – as horoskokama se píšou metrologický čepovědi, esli ráno vyšlo slunko a jak dou brzdy vysokýho tlaku -“

“Brázdy…“zasténal pedagog jakoby z mrákot.

“- a kerý sou k nám na cestě kalamiky, to šecko šecánko najde čovek natisknutý v různejch novinách a časopisách a révách a -“

Profesor Parkhill se vzepřel k nekompromisnímu zásahu. “V révách nikdy! Révy jsou jen vinné! Vy myslíte ,revý’!” A napsal na tabuli REVUE. “Je to tak?”

Hyman Kaplan hrdě přikývl.

“Pak ovšem musíte říci v ,revých’!” Na tabuli se zaskvělo RE-VUÍCH. “Revue je slovo přejaté z francouzštiny a označujeme jím časopis vážnějšího zaměření, zpravidla uměleckého nebo vědeckého,” vysvětlil vyučující všem, ale zejména paní Moskowitzové, která na nové slovo zírala jako na temnou zprávu ze záhrobí. “Můžeme je sice skloňovat podle vzoru nůše, ale protože jeho zakončení se jinak píše a jinak vyslovuje, vznikají při skloňování jisté potíže, zvláště v jednotném čísle.” Napsal na tabuli:

2. revue

3. revui

4. revui

6. v revui

7. s revuí

a nahlas předvedl, jak pádové koncovky splývají s cizokrajným “ý”, takže skloňování zůstává pouze na papíře – či na tabuli. “V množném čísle je to poněkud lepší, ale přesto bych pro vaši začátečnickou praxi doporučoval držet se zásady, podle níž jsou přejatá slova tohoto typu nesklonná. To znamená, že si ve všech pádech zachovávají tentýž tvar při výslovnosti i při psaní. Co – revue. Z čeho – z revue. K čemu – k revue…”

Jeho svěřenci uchváceně naslouchali. Netušili, že by obávané skloňování mohlo dospět k tak sympatické jednoduchosti. Byli okouzleni.

“To je sekoro jakko italiano!” radoval se Lucca Barbella.

“Proč tak neskloníme všechny slova?!” zvolala vyčítavě Rochelle Goldbergová.

“Ja sem pro!” přidala se paní Moskowitzová.

A z potlesku dalších nadšenců bylo cítit, že by reformu skloňování jednomyslně odhlasovali, ba že by za její prosazení byli ochotni vyjít do ulic.

“Všechna slova být nesklonná nemohou,” řekl pevně pedagog, “to by bylo proti duchu jazyka. Ale -” dodal, aby potěšil ty, které připravil o spásnou naději, “- podstatných jmen nesklonných není nijak málo. Například angažmá, interview, menu…”

“Mény?” podivil se pan Blattberg. “Mény jako ménama?”

“Ne, pane Blattbergu, menu jako jídelní lístek. Ostatně právě v souvislosti s jídelním lístkem – tedy s menu – se můžete setkat s mnoha nesklonnými – ehm – jmény. Jistě znáte želé -“

Raněné oči slečny Goldbergové ožily. Ruka jí zabloudila do sáčku v kabelce.

“- nebo žervé -“

“Šerve nešere ani moje Micuška,” otřásla se paní Moskowitzová.

“- nebo ragú -” pokračoval profesor Parkhill, jako by si, chtěl paní Moskowitzovou usmířit, “- to je maso s velmi lahodnou, pikantní omáčkou -“

Zklamaná paní, oloupená o vidinu reformované gramatiky, však neměla o žádnou pikantérii zájem. Jejím útočištěm teď byly jen vzpomínky na Micušku.

Profesor Parkhill přešel k nesklonným lahůdkám typu brandy, sherry, whisky, a když viděl, že někteří muži se výrazně pousmáli, přidal derby, buly, finále a penále. “To všechno jsou slova, která neskloňujeme!” oznámil radostně. A pro povzbuzení dal k dobru také taxi, kupé, turné a zebu. Indický tur mu pochopitelně připomněl Dillí a nesklonná jména zeměpisná. ” … Chile! Baku! Peru!” Na konci výčtu mu vytanul starý studentský vtip, v němž se Peru skloňovalo Peru, Pereš, Pereme… Řekl si však, že jím nebude své začátečníky mást, a starostlivě spočinul pohledem na panu Kaplanovi, který zachmuřeně čekal, kdy bude moci pokračovat v pajánu na masová média.

“Haiti!” přispěla dalším příkladem slečna Mitnicková.

“Výborně! Rovněž nesklonné jméno.”

“Mississippi,“zabručel pan Kaplan.

“Ano! Výtečný příklad, pane Kaplane. Jména zakončená na i jsou zpravidla nesklonná. Haiti, Mississippi, Tahiti -“

Pan Kaplan se zamračil. “TAHITY?”

“Jistě,” přisvědčil pedagog. ” Tahiti. Nechcete si to zkusit?”

“TA – HI – TY?” opakoval nevěřící Kaplan.

“Koncovka zůstává ve všech pádech stejná,” ujišťoval ho pan profesor. “Zkuste si to s pádovými otázkami. Kdo, co? Tahiti. Z čeho? …”

Hyman Kaplan upřel na svého učitele oči. A náhle osvícen, spustil litánii, které profesor Parkhill naslouchal jako uhranutý, jako omámený, jako zkamenělý.

” … Z čeho? Z té Hity. K čemu? K tý Hity. Na co? Na tu Hity. Voláme – ty, Hity! O čem? O té Hity. S čim? S tou Hity …”

11

PAN K*A*P*L*A*N NA LOVU CHYB

Mnohé večery v začátečnické třídě si profesor Parkhill pamatoval zvláště jasně, například ten, kdy pan Kaplan postavil svým proslovem pomník Pepovi Popperovi. Anebo večer, kdy pan Kaplan do neuvěřitelných podrobností zrekonstruoval skon Julia Caesara… Když se nad tím zamyslel, musel uznat, že většina večerů, které si pamatuje – a všechny, které si pamatuje nejživěji – souvisí s nějakou ohromivou kaplanovskou přestavbou jazykového systému.

Jak jinak nazvat počínání žáka, který je schopen říkat opatrnic-né osobě “tichošlapka” a chlubivému člověku “konimír”? Který lidskou pošetilost přisuzuje tomu, že dotyčný má “o kuličku víc” a něčí zapomnětlivost vyřídí diagnózou “Je starej sklenóza, má paměť díravou jak zedník”? Který tvrdí, že “ranní červenky” má mnohem raději než “večerní smrkání”, a doporučuje “prášky na cpaní” každému, kdo po celodenní “výděrečné činnosti” má “nervy na cucy”?

Jak rád by profesor Parkhill na tato jazyková salta mortale zapomněl! Ale jak říkal jeho nezkrotný žák – “pozdě honit picha”. Excentričnosti jednou zaslechnuté mu uvízly v paměti jako veš. Či jako “věž”? Až příliš často si pedagog uvědomoval, že do běžných úsloví mu zaznívá ozvěna kaplanovských variant, ba že mu je přehlušuje. Kdykoli chtěl na schůzi sboru nebo ve třídě použít obratu “z bláta do louže”, musel si dát pozor, aby neopakoval Kaplanovu inovaci “z bláta do lože”. A kdykoli někde zaslechl střízlivé přísloví, které radí nepřeceňovat první vlaštovky, urputně se snažil nemyslet na kaplanovskou transformaci “Jedna vlaštovka jaro nepodělá”.

Před obrazoborectvím tohoto jazykového převratníka neobstálo nic, ani rčení, jejichž obraznost se dávno opotřebovala a vybledla. Pro pana Kaplana bylo nebe “jak žmolka” a horko “jak v pradleně”. Loudavý člověk “lezl jako slinták”, zakaboněný se mračil “jako kaktus”, nedbalý se oblékal “jako halajdák”, upravená dívka byla “jako ze škatule”, čiperná zase “děvče jako cikorka”, a o vylekaném chlapci byl ochoten napsat, že jeho vytřeštěné oči jsou velké “jako tenisky”. Jednou vyvolal ve třídě učiněný “tajfuň”, když trval na tom, že jeho teta měla “krásnou papoušku, kerá nadávala jako špaček”.

Ano, někdy byl profesor Parkhill raději, když kaplanovské novotvary zůstaly ostatním žákům natolik nesrozumitelné, že diskuse neměla proč vypuknout. Mohl je pak co nejstručněji opravit sám, jako třeba ve větě o klábosivých uklízečkách z Kaplanova pracoviště: “Ty starý dráperendy věčně klobásejou a dělají klepety.”

Ne že by tím všechny svízele končily. Právě slovo treperenda zaujalo tenkrát pana Kaplana tak silně, že chtěl vědět, zda k němu existuje mužský protějšek treperend. I jindy se zdálo, že má výrazný zájem, aby obě pohlaví byla spravedlivě podělena. Tak například zkoumal, zda lidé zdraví jako řimbaba mohou být zároveň zdraví jako řimdědek, a příznačné bylo, že montérkami rozuměl spíše manželky montérů než “pracovní kostým”. To, že vedle zevlouna vyžadoval také zevlounku, bylo koneckonců v rámci normy; pernější chvíle však nastala, když ke slovesu okouněti stvořil okouna a okounku. V takových situacích si profesor Parkhill nejednou závistivě vzpomněl na muže, o kterém tento student kdysi napsal, že “vzal nohu na rameno a pelešil pryč”. Neboť rozplétat takové propletence bylo stejně náročné jako – řečeno po kaplanovsku – “čistit Augiášův chléb”.

Dnešního vlahého večera, kdy obě okna učebny byla dokořán otevřena osvěživému vánku, maně přemýšlel, jaké asi novoty, jaké monstrózní vzlety falešné logiky by mohl pan Kaplan vytěžit z prostého domácího úkolu, který třída posledně dostala: napsat jednostránkovou slohovou práci na libovolné téma.

Měl totiž v čerstvé paměti, jak to dopadlo, když nedávno třídě uložil, aby formulovala čtyři věty na způsob nápisů, které vídáme na veřejných místech. Hyman Kaplan se úkolu zhostil těmito příklady:

1. Sípejte ptáčkám!

2. Nelaskejte u jídla!

3. Nemávejte paraplem!

4. Nepráskněte se na zem!

Šest žáků už svou práci na libovolné téma přepsalo na tabuli a pět těchto výtvorů bylo přečteno nahlas. Pan Ch. J. Fledermann chvályhodně popsal “výlet v lodi řekou Rýn”. Pan Milas Wodjik napsal strohý dopis bratru Tomasovi, který napsal na vedlejší tabuli strohý dopis bratru Milasovi.

Slečna Lola Lopezová zapáleně vykreslila ušlechtilé vlastnosti a dějinné zásluhy Simona Bolívara, zvaného “El Libertador” a bojujícího proti španělské krutovládě v Kolumbii, Venezuele a Peru. Autorka, pocházející z Kuby, litovala, že jí osud nedopřál bít se “na jeho boku”.

Nathan P. Nathan přepsal svou kompozici na tabuli velmi rychle (po pravdě ji zkomponoval až ve třídě před prvním zvoněním) a jako vždy se při tom srdečně smál. Byla to zpráva o napínavém závěru basketbalového zápasu s úhlavním nepřítelem Nathanova mužstva, týmem “Kohnovi kanóni”:

Stav 72:72. Davy šílejí. Míče se zmocnil Magor Dave. Přihrává na mně. Nosatej Prishkin si mně hlídá a chce čmaiznout mičudu. Fauluje! Davy šílejí tuplem. Jdu na lainu. Sem nervózní jak pes! Ale hluboko nadechnu, dám si na čas a v sítím. Konec mače. Vyhráváme 73:72.

Se ví, že sem na můj mančaft hrdý.

Pan Nathan se během nedlouhé doby, po kterou s přestávkami navštěvoval VPŠD, znatelně zlepšil. Škoda jen že pravopis netrénuje stejně ukázněně jako trestné hody, povzdychl si profesor Parkhill…

Teď už na veřejnou pitvu čekala jen kompozice slečny Mitnickové. Slečna ji přepsala na tabuli písmem, které bylo právě tak drobné a křehounké jako celá její bytost. S rudými tvářemi a zajíkáním své věty přečetla.

Mé zaměstnání – servírka

Jsem zaměstnána jako servírka v samoobslužné restauraci. Má jméno “Mecklerovo Eso”. Pracuji 9 hodin denně od 71/2 ráno do 41/2 od poledne.

Podáváme snídaně, obědy ( a také studená jídla) a večeře. Ale já jdu domů před.

Můj úkol je, stát za pultem. Vydávat Kávu, Čaj, Zmrzlinu nebo Studené mléko – co hosté žádají. To není velmi těžké. Ale stát celý den mne unaví. A hlava mne někdy bolí tak že je mi zouvale.

Můj plat není velmi dobrý, ale jsem ráda, jelikož mám práci. Lidé by měli být rádi, jelikož mají práci. Neboť na celém světě je těžká situace.

Děkuji vám.

Slečna Mitnicková dočetla. Ruměnec jí z tváří zmizel, byla bledá jako ústřice.

“Bezva, Rózi, bezva!” smál se pan Nathan.

“Napsala jste to dobře,” řekl profesor Parkhill. “Několik chyb tam přirozeně je, ale vcelku, slečno Mitnicková, je to práce výtečná!”

Jata závratí z takové chvály, odpotácela se Róza Mitnicková za hradbu své lavice.

“A teď připomínky,” usmál se pan profesor. “Pozorně si práci slečny Mitnickové prohlédněte, a poznamenejte si všechny chyby, které najdete. Za chvíli vás vyzvu, abyste se hlásili.”

Žáci a žákyně odstartovali k hlubinám soustředění. Po čelech se jim rozlily vlny vrásek, rty jim ztuhly jako odhodlané lodní přídě. Reuben Olansky (který nejdříve zašel k tabuli a studoval text z takové blízkosti, že jej div nesmazal nosem) si dělal poznámky na starou poštovní obálku. Rochelle Goldbergová si dodávala sil čokoládovou tyčinkou. Pan Blattberg napomáhal svým mozkovým pochodům ohmatáváním řetízku, na němž svítily řezáky jeho dědiců. A Hyman Kaplan, který byl dnes nezvykle zdrženlivý (“Nemůšu opravovat basketbál, dyš sem žádnej neviděl osopně!”), střelil po kompozici slečny Mitnickové jediným pronikavým pohledem, pronesl varovné “Achá!” a jal se kmitat perem po stránce svého věrného sešitu.

Profesor Parkhill vykročil mezi lavice. “Napovím vám, třído,” řekl téměř šibalsky. “V celé této práci – a slečně Mitnickové to jistě slouží ke cti – je vážnější pravopisná chyba pouze v jednom jediném slově.”

Třída obrátila oči od tabule k příkladné žákyni, zrudlé jako malina. Ale pan Kaplan nevzhlédl; horečně psal dál.

“Není třeba, abyste chyby slečny Mitnickové – ehm – široce zpracovávali,” řekl pedagog znepokojeně. “Stačí stručné poznámky. Tím více času vám zbude na přemýšlení o interpunkci … o velkých písmenech … (Velká písmena byla Achillovou patou začátečnické třídy.)

Zvolna se vracel uličkou k tabuli. Přimhouřené oči pana Pinského naznačovaly, že vypátral několik do nebe volajících chyb. Slečna Atrakianová si nad svým notesem broukala cosi arménsky. Pan Trabish se zmítal mezi zíváním a kritickou analýzou textu. A pan Kaplan, ponořen do jakéhosi posvátného poslání, mocně funěl.

“Takže, třído – kdo se hlásí první?”

K pedagogovu údivu zvedla buclatou dlaň paní Moskowitzová. “Neměla slečna Mitnickova napsat servírku s kratkym íííí?” vypískla.

“Ne … neměla,” odpověděl pedagog. (Paní Moskowitzová měla neblahý zvyk zkracovat kdejakou samohlásku; na jedné straně ji to chránilo před nežádoucím prodlužováním samohlásek, které dlouhé být neměly, ale na druhé straně to z jejího projevu vymycovalo všechny samohlásky, které dlouhé být měly.)

“Jiné připomínky?”

Neuspěl ani Ch.J.Fledermann, který se domníval, že ve slově samoobslužná by místo ž mělo být š. (Pan Fledermann si potrpěl na slušnost.)

“Další?”

“Moc velkejch písmen!” zvolal Isaac Nussbaum. “Kafe, čaj, zmrzlina a studený mlíko se píše s velkým začátkem jen do nápisu v restauraci! A neměla by jít domů před, ale předtím!” Pan Nussbaum byl dnes ve špičkové formě.

“Výborně,” řekl profesor Parkhill a provedl opravy na tabuli. “Pan Trabish …?”

“Lidi by měli být rádi, že mají práci,” oznámil pan Trabish, “né jelikož -“

“Správně.”

“- ačkoli já sem rád, že i jelikož.”

Žákovské řady se souhlasně zakývaly: nikdo by se nenadál, že pekař Trabish, který někdy celé vyučování prospal, je schopen tak bystrého postřehu.

“Slečna Goldbergová?”

“Neměla by se velká zmrzlina psát s velkým Z a malá zmrzlina s malým z?” chtěla vědět neúnavná mlsalka.

Profesor Parkhill tento blud (zavánějící logikou pana Kaplana) rezolutně vyvrátil a dal slovo slečně Kipnisové.

“Já nevím, jak vám,” řekla “Zajda” Kipnisová, “ale mně se nelíbí ty studená jídla. To vypadá, že napřed byly teplá, a potom vystudila, ne?”

“Říkáme vystydla,” odpověděl pedagog a vyložil, že studená kuchyně je – prostě studená kuchyně.

“Chápu,” řekla “Zajda” Kipnisová.

“Kdo dál?”

Třída mlčela.

“Nikdo? Všechno jsme ještě neopravili… Pan Kaplan?”

“Mitnick nadělala fůra chyb, ale -” pan Kaplan se pateticky odmlčel, “- eště nejsem hotovej.”

Profesor Parkhill to nemohl pochopit. “Tak … proč nám nepovíte aspoň o chybách, které jste už objevil?” Nahlédl do páně Kaplanova sešitu.

“Teprve sem začal.” Pan Kaplan zvedl svou knihu stížností a ukázal pedagogovi, co mu dalo tolik usilovného psaní. Byl to ornamentální nadpis:

Chybi od Mitnick

(s tabule)

Napsal

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

Jinak byla stránka prázdná.

Profesor Parkhill se utěšoval aspoň tím, že pan Kaplan zase o něco vylepšil své psaní slova chyby. Kdysi bývaly “hipi”, pak “chipi”, posléze “chypi” a teď už vlastně zbývalo reformovat jediné, poslední písmeno.

Paní Pilpulová zvedla velitelsky pravítko. “Není správně psat půlku číslem. Za sedmičku ani za štyrku. Tak píšeme velikostě pro punčochy, ponožky a boty.”

“Velmi správná připomínka.”

“Pulka je pro holinky, a né pro hodinky,” prohlásil pan Kaplan.

Pan Pinski se nad tím bonmotem plácl do tváří.

“A kdo nám, třído, poví, jak se půl osmé a půl páté psát má?”

Chvíli se zdálo, že mezi začátečníky není jediný, který by věděl, jak půl osmé a půl páté zaznamenat. Pak řekl Christian Fledermann: “Numerama! Zedum-dři-nic a šecnác-dři-nic!”

“Výtečně!” Pedagog vymazal slečniny číslice se zlomky, a v náhlém rozmaru napsal 730 a 1630. “Takhle, pane Fledermanne?” Pozvedl obočí.

Pan Kaplan věděl, že pokaždé, když profesor Parkhill zvedá obočí, zní odpověď Ne. “Né!” zahlaholil.

“Ptal jsem se pana Fledermanna,” řekl vyučující chladně.

“On neodpovídnul,” řekl pan Kaplan.

“Možná neodpověděl proto, že jste ho předběhl,” řekl pedagog ledově. “Pane Fledermanne, je to takhle napsáno správně?” Ukazovátko poklepalo na 730 a 1630.

“N-ne,” odpověděl pan Fledermann opatrně.

“To uš sem řeknul,” zařinčel pan Kaplan.

Profesor Parkhill si ho nevšímal. “A takhle, pane Fledermanne ?” Napsal 7-30 a 4-30. Znovu se mu obočí vyklenulo, takže pan Kaplan znovu zavrtěl hlavou: “To vypadá jak rozpitý nádobí!”

Pan Nathan se otřásal vděčností za tak pohotový vtip.

“Pane Fledermanne,” zamračil se pedagog.

“Myzlím, že ne,” zaváhal pan Fledermann.

“Jistě ne! A takhle?” Pedagog vykouzlil na tabuli 7/30 a 16/30. Obočí mu šprýmařsky povyskočilo.

“Chrupka!” vykřikl pan Kaplan. “Zázvorka je chrupka!”

“Ten čelověk je spadlý na hlavu,” zaúpěla Olga Tarnovská. “Su-mašédšij!”

“Za chvíli bude dělat profesora sám!” soptil Reuben Olansky.

“Klid, třído,” řekl pedagog rozmrzele. “Pan Kaplan má v podstatě pravdu. Až na to, že nejde o závorku, ale o zlomkovou čáru … Žádné z těch znamének tedy do časových údajů nepatří.”

Povzbuzen páně Kaplanovými negativními odpověďmi, zeptal se: “Povíte třídě, jaké znaménko tam patří?”

Panu Kaplanovi zmrzl úsměv na rtech. “Jaké tam pačí?”

“Ano, jaké tam správně patří.”

“To sme eště neučili.”

Pedagog se zarazil. “Jednou jsem to už vysvětloval. Ale – víte to?”

“Co?”

“Jaké interpunkční znaménko použít v časovém údaji.”

“Povím postěji,” zakličkoval pan Kaplan.

Ale mazaná vytáčka mu jen tak neprošla.

“Na to mu nebudeme skočit!” vybafl pan Blattberg.

“Faul!” zaskučel pan Hruska.

“Kaplan připoušťuje, že něco neví?” žasla paní Shimmelfarbová.

“Nepřipoušťuje!” zvolal věrný pan Pinsky. “Nechává pro sebe!”

“Joj!” usmála se paní Moskowitzová, což na ni byl výkon.

“Já padnu!” smál se Nathan P. Nathan.

“Ale třído …! No tak! Ukázněte se, prosím …” Profesor Parkhill si připadal podveden. Ne proto, že páně Kaplanova znalost nesprávného byla znehodnocena neznalostí správného; to se stávalo běžně. Pedagoga zklamalo něco jiného: pan Kaplan ho suverénním odmítnutím pomlčky a zlomkové čáry svedl k domnění, že správnou odpověď zná … Profesor Parkhill připsal za sedmičku a šestnáctku tečku. Klepl ukazovátkem na 7.30 a 16.30. “A co takhle, třído?”

“Výporně!” vyjelo z pana Kaplana, protože pedagogovo obočí zůstalo v klidu.

“Pan Kaplan má pravdu.” Profesor Parkhill byl potěšen i zmaten. “Uvádíme-li číselně hodinu i minuty, klademe doprostřed rozdělovači znaménko, kterému říkáme – jak?”

“Četník,” vyhrkl pan Kaplan.

Profesor Parkhill zalapal po dechu.

“Žádnej středník!” vykřikl Reuben Olansky. “Obyčejná tečka!”

“Ale dyš de doprosčetka, je četník!” hájil svou teorii pan Kaplan. “Tečka de na konec!”

Šokovaný pedagog dal přednost názornosti před slovy. Napsal na tabuli:

; .

středník tečka

A odložil křídu s gestem tak výmluvným, že další diskuse na toto téma nepřicházela v úvahu.

Pan Kaplan pokrčil tolerantně rameny. Pak se podíval přes rameno na pana Olanského a procedil mezi zuby:

“Tečka je četník bez čárky.”

Profesor Parkhill se rychle otočil ke kompozici slečny Mitnickové a zastíral své zděšení opravami dalších prohřešků. Opravil všechny chyby až na jednu: tou bylo slečnino příslovce “zouvale”. Obrátil se k žactvu. “Nechal jsem v práci slečny Mitnickové jedinou chybu – právě tu pravopisnou, o které jsem se na začátku zmínil. Kdo ji najde?”

Znovu jeho stádo zmobilizovalo veškerou energii. Slečna Mitnicková třeštila na tabuli oči, toužíc odčinit svůj hřích tím, že jej sama opraví. Vdova Pilpulová pročesávala řádky nelítostným zrakem. Pan Olansky se tvářil stále zuřivěji, jako by chtěl vzdálený text zastrašit. Nathan P. Nathan, vědom si mezer ve svých pravopisných znalostech, se prostě smál. A pan Kaplan, snad aby své kritické schopnosti posílil zaříkáváním, opakoval každé slovo nahlas: “Jsem – zaměstnána – jako – servírka … Achá! Zaměstnána má mít n po m!”

“Ne, pane Kaplane. “Zaměstnána souvisí se slovem místo, a proto se píše bez n.”

Pan Kaplan se zatvářil jako raněná laň.

Olaf Umea jásal.

Slečna Mitnicková zakoktala: “Myslím, že jsem š-špatně napsala slovo zouvale”

“Jasně!” zvolal pan Kaplan. “Zouvale je napsaný špatně.”

“To slečna Mitnicková právě řekla.” Profesor Parkhill se neubránil tomu, aby do pana Kaplana zaslouženě nezaryl. A hned ho ironicky vyzval: “Jistě budete tak laskav a prozradíte nám, jak to opravit.” Zvedl křídu. “Čekám.”

Pan Kaplan si jeho vyzvání vyložil po svém. Vrhl se k tabuli, popadl jinou křídu a napsal tiskacími písmeny:

JE MI SOUFALE

“Ale, pane Kaplane! Jednu chybu jste opravil a další udělal. Prohlédněte si pozorně, co jste napsal, a uveďte to na pravou míru.”

Pan Kaplan zíral na tabuli jako alchymista do křivule. Bylo mimo všechnu pochybnost, že se mu v hlavě rodí něco neobyčejného. Jeho přátelé i nepřátelé svorně zatajili dech, když zvedl ruku a smazal poslední tři písmena:

JE MI SOUF

Další dva tahy křídou dílo dovršily:

JE MI ŠOUFL

Profesor Parkhill ztratil řeč. Oněměl nejinak než jeho žáci, kterým nebylo jasné, zda pan Kaplan spáchal nový zločin, anebo obohatil pravidla pravopisu. Po chvíli plné úděsu zavrtěl pedagog hlavou, vymazal příšerné ŠOUFL a napsal na jeho místo ZOUFALE. Hyman Kaplan zase jednou zmasakroval naděje, které tak sebejistě, tak lehkovážně vyvolal.

12

WATERLOO S MŮROU

Americká revol. Gudbaj, Anglie! Vojáci padali.

Občanská válka. Poličtění otroků.

Vojáci padali na Severu. Vojáci padali na Jihu.

Světová válka. Pro demokracii na Světě, proti panenství mocnářů. Vojáci padali. Námořníci padali.

Znova Světová válka. Vojáci, námořníci, ledci padali.

A proto 30ého května dáváme květiny na jejich hroby jako každým jiným lidem. Tak já vysvětluji Den obětí války.

Mary Atrakianová

Profesor Parkhill se v lenošce zaklonil. Předevčírem udělal třídě krátkou přednášku o Dni obětí války, o tom, jak jeho ohniskem je Arlingtonský hřbitov a jeho světcem Neznámý vojín. Neopomněl zdůraznit, že své padlé uctívá každá země. Ukázal žákům obrázky londýnského Památníku padlých, pařížského Vítězného oblouku, moskevského Rudého náměstí. (Olga Tarnovská, potomek bělogvardějců, pohoršené zasyčela.)

A když teď doma, v pohodlném křesle, opravoval jejich úkoly, viděl, že jeho slova i obrazy zapůsobily hlouběji, než čekal. Při opravě elegie, kterou složila slečna Atrakianová, mu bylo útěchou, že se jí zhostila písemně, a nikoli ústně. Vysvětlit třídě slovo panství by bylo snadné; ale panenství – ! Když si uvědomil, jak nevypočitatelní jsou někteří frekventanti začátečnické třídy, nemohl se ubránit pocitu, že panenství je věc nanejvýš ošidná a nebezpečná.

Sáhl po dalším listu. Byla to práce Fanny Gidwitzové. Na papíře však nebylo nic kromě nadpisu.

VOJÁCÍM A NÁMOŘNÍCÍM HŮRA!

Teprve po třetím přečtení mu smysl provolání došel. Jeho červená tužka se rozběhla po papíře:

Slečno G.

Chtěla jste napsat hurá. Mezi slovy hurá a hůra je propastný rozdíl. A vojáky skloňujeme podle vzoru pán.

P.

Slečna Gidwitzová ho zklamala na celé čáře.

Sáhl po dalším úkolu. Ke svému překvapení (kompozice tentokrát překvapením přímo sršely) uviděl báseň.

30. května

dospělí s dětma

mají vspomínací

den na vojáci.

Vojáci, mariňáci,

ženysti, bombarďáci,

by neměli flákat

kolem restaurací.

Nathan P. Nathan

Koho by napadlo, že za světáckou fasádou páně Nathanovou hárají takové lyrické emoce?

Pedagog opravil chyby, napsal na okraj “ne bombarďáci, ale piloti bombardovacích letounů” a dodal “Chvályhodná snaha, pane N.!” (Komentovat nepatřičné postávání kolem restaurací nepovažoval za moudré.)

Další opus, dopis pana Christiana J. Fledermanna komusi, koho oslovoval “Dráhy Heinrich”, obsahoval tuto myšlenku:

Za staré doby se armády hýbaly velmi pomalu, ale dneska jde všechno hop hop.

A právě tehdy se profesor Parkhill rozhodl, že co nejdříve zase s třídou procvičí antonyma čili slova protikladná. Domácí úkoly byly mimo jiné užitečné tím, že si nad nimi mohl v klidu, nerušen bouřlivými konflikty žákovských individualit a skupin, promyslet cvičení zacílená k nápravě konkrétních, přetrvávajících nedostatků. “Antonyma!” říkal si, když střásal s nohou bačkory. “V antonymech je tlačí bota.”

Hned další hodinu zahájil prohlášením: “Dnes se, třído, soustředíme na slova významově protikladná neboli antonyma.” (Nechtěl své začátečníky zatěžovat dodatkem, že antonymům se říká také opozita). “Napište pod sebe pět slov a proti každému z nich zkuste napsat slovo protikladné. Proti – klást proti – klad.” Miloval slovní hříčky. (Nikdy nemohl pochopit, proč profesorka Higbyová – podle všech pověstí – uzavírá svou výuku všem závanům humoru.) “Pak ta slova přepíšete na tabuli a kolektivně je zhodnotíme.”

Nadšení, s nímž jeho svěřenci úkol přijali, mu dodalo odvahy. Antonyma si zřejmě získala jejich vřelé sympatie – na rozdíl od časování, které nemilovali, nebo skloňování, které nenáviděli. Slova s protikladným významem byla nezáludná, otevřená, upřímná. Třída rozkvetla sebevědomím.

Pan Ch. J. Fledermann si rozepjal vestu a radostně ostřil tužku. Slečna Zievová s vervou přiložila pero k papíru. (Její zamýšlený sňatek s panem Andrassym byl už oznámen úředními ohláškami.) Pan Trabish dokonce potlačil započaté zívnutí a přeorientoval svůj dech z ochablosti na dychtivost. A pan Kaplan zvolal s vizionářským světlem v oku: “Tak my píšeme antonína! Jémináku!”

Vše nasvědčovalo, že to bude plodný večer. Profesor Parkhill zvolna procházel mezi lavicemi, pokyvoval hlavou a usmíval se; jeho žáci mu odpovídali úsměvy a pomrkáváním. Když došel k zadní stěně, otevřel okno. Všiml si, že ve světelné reklamě na konci ulice – PRVOTŘÍDNÍ AUTOBAZAR – zase poblikává několik žárovek; někdy doporučovala PRVOTŘÍDNÍ AUTOLAZAR. (Pan Studniczka by to tak možná napsal. Chudák Peter Ignatius Studniczka. Nepravidelnosti ženského skloňování, zvláště kolísání mezi vzorem píseň a kost, ho zdrtily natolik, že kapituloval a víckrát už do školy nepřišel …)

Pedagog se pomalounku vracel ke katedře a se zájmem nahlížel do sešitů, v nichž přibývalo antonym jako hub po dešti.

Po chvíli oznámil: “Ještě minutu …” A po dvou minutách zvolal: “Čas vypršel … Jsme hotovi? … Výborně! Prosím si k tabuli tyto žáky: slečnu Mitnickovou … pana Nussbauma … paní Shimmelfarbovou …” Vyvolal celkem šest jmen.

Jestliže toto družstvo připochodovalo k tabuli optimisticky, do lavic se vracelo triumfálně. Křídou přepsané sloupce byly holdem pedagogově práci. Pětici antonym od slečny Mitnickové nenarušila jediná chybička:

klid ruch

čilý skleslý

slábnout sílit

nádherný ohavný

bystrý nechápavý

Protikladné dvojice pana Nussbauma poskvrnil jediný drobný lapsus: Pracuje – zahalí. Slečna Kipnisová napsala čtyři perfektní antonyma a klopýtla teprve na páté dvojici, kterou pojala v protikladu “vlasy – plyš”. Paní Yanoffská propadla omluvitelné iluzi, že protikladem svobody je kriminál. Ale celkem vzato měla antonyma šťastný start.

Profesor Parkhill hned vyvolal dalších šest žáků. Nikdo z nich sice nepodal tak bezvadný výkon jako slečna Mitnicková, ale nikdo také nešlápl tak kuriózně vedle jako slečna Kipnisová …

Povolána byla další šestice. Profesor Parkhill se rozveselil, ba rozzářil. Nic nezahřeje pedagogovo srdce tak jako pokrok – viditelný, nepochybný pokrok – jeho stáda.

S úsměvem se díval na tabuli. Lola Lopezová, stojící na špičkách, psala úhlednými, drobnými písmeny, jakoby stvořenými pro tento miniúkol:

mimino kluk

dítě muž

muž žena

utrácí šetří

dobrý den naschledanou

Reuben Olansky psal mamutím písmem krátkozrakých:

nemocný normální

nad pod

předek zadek

stojí leží

štěká vije

Profesor Parkhill hned věděl, jakou metodu pro opravu posledního řádku zvolí. Nejdříve opraví pravopisnou chybu a pak vyloží, že skutečným protikladem vytí není štěkání, ale mlčení. Psí mlčení…

Obrátil se k pětici pana Hrusky. Pan Hruska se učil ztěžka. (Ještě nedávno použil slovo pára ve větě “Ten parák je stará pára pizna”.) V potu tváře, s blesky v očích a kletbami na jazyku zdolával hradby svého nového jazyka jen velmi částečně:

černý bílý

bílý černý

1 2

2 1

jím nejím

Pedagog si povzdechl. Vasil Hruska bude muset zorat ještě dlouhou, předlouhou líchu, ale že ji zorá, o tom jeho učitel nepochy-boval.

Další písař u tabule byl pan Kaplan. Profesor Parkhill se nadechl. A po jediném pohledu na to, co Hyman Kaplan z karnevalového víru svých myšlenek vykouzlil, se raději obrátil k tabuli zády. Frangas, non flectas. Můžeš být poražen, nikdy však přemožen.

Jak si měl s panem Kaplanem poradit? Konfrontace s takovými překážkami – originálními, důmyslnými, leč přesto překážkami – byla deprimující.

Pan Kaplan stál u tabule jako v sedmém nebi, ruku opřenu v bok, oči plné extáze – konkvistador, stanuvší na březích Pacifiku. A profesor Parkhill slyšel i z druhého konce učebny, jak si konkvistador pobroukává, tichounce, a přece dost hlasitě na to, aby každý ve třídě mohl jeho vytržení sdílet.

Co mu naplnilo duši takovým blahem? 1. Exhibice na stupínku, kterou miloval. 2. Představa diskusní vřavy, kterou zbožňoval. 3. Rozjímání o divech lidského mozku, které tak oslnivě reprezentoval:

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N

dává

5. ant.

Jeho jméno bylo jako vždy zářivou standartou: jasné hvězdy zmírňovaly prázdnotu mezi jednotlivými písmeny. Pan Kaplan litoval, že mu profesor Parkhill nedovolil používat u tabule barevných kříd, kterými by obtáhl písmena a rozplamenil hvězdičky; při takovém ochuzení vypadalo jeho jméno jaksi bledničkovitě. Pod triumfální nadpis napsal tento mág začátečnické třídy:

Může člověk žít bez ant.? Né! Bez ant. nemůže eksistovat žádná dyskuse.

Např. někdo volá “Leš!” A jak se dá řeknout “Pravda”? Jen s ant.!

Proto p. prof. dává krásný cvičení – 5 ant.

A proto Hyman Kaplan má potěšení představit:

Slovo Ant.

l.Cik Cak

2. Nešika Šika

3. Jiš. Dakota Sev. Dakota

Pan Kaplan hledal na konzolách novou křídu.

Profesor Parkhill si otřel čelo. Nebude to dnes večer tak snadné, jak to vypadalo.

“Vraťte se na místa, prosím,” pohlédl na hodinky. “Slečna Lopezová …”

Slečna Lopezová přečetla svůj úkol tak, jako by každé slovo v levém sloupci bylo ptáčkem v kleci, kterému antonymum otvírá dvířka ke svobodě.

“Nějaké připomínky?” zeptal se profesor Parkhill.

“Nijaké!” zvolal promptně pan Kaplan. “Kráduluji, Lipschitzová!” (Proč si Lopezovou přetvořil v Lipschitzovou, věděl jen bůh.)

Pedagog připomněl, jak se správně píše na shledanou, a vyvolal pana Olanského.

Reuben Olansky si zvedl sešit až ke špičce nosu (písmena na vzdálené tabuli se mu měnila v hieroglyfy): “Nemocný – normální … Předek – zadek … Štěká – vije.”

“Chyba!” hlásila slečna Mitnicková.

“Ano?” (Na Rózu Mitnickovou bylo vždycky spolehnutí.)

” Vije se tak nepíše!”

“A jak se píše?”

“S tvrdým y” řekla slečna.

“Správně!” usmál se profesor Parkhill. Pak Kaplan se zakabonil.

” Vyje není totéž co vije, pane Olansky.” Pedagog napsal obě slova na tabuli a ukázal na druhé z nich. “Kdo ví, co znamená vije?”

Než se nad tím stačil někdo zamyslit, zahlaholil pan Kaplan: “Organizáční čipomínka!”

Pedagog se zamračil. Na takové formality nebyl v začátečnické třídě zvyklý. “A-ano?”

“Neřeknul ste, že vije bylo špatný?”

“Řekl jsem, že vyje není totéž co vije”

“Tak nebylo špatný!” zašklebil se pyšně pan Olansky. “Jenom jinak napsaný.”

“Totiž,” řekl nešťastně profesor Parkhill, “jako antonymum ke slovu štěká to špatný příklad je …”

“Špatný a eště jinák napsaný?!” vykřikl pan Kaplan. “Tak Olansky udělal dvě chrupky místo jedné!”

“Pane Kap-“

“Ale vije je taky slovo!” protestoval Reuben Olansky.

“Jitrnice je taky slovo!” odsekl pan Kaplan. “Ale neni to anto-nínum od smrsliny.”

Pan Olansky začal zoufale sténat. Pan Nathan zavyl.

“Pane Kaplane!” Pedagog zaklepal přísně křídou na katedru. “Můžeme se obejít beze všech – sarkasmů. Vraťme se k tomu, nač jsem se původně ptal. Kdo ví, co znamená vije?”

Snaživá čela se zkrabatila. Šedesát očí se kamsi upřeně zahledělo, zatímco třicet mozků pátralo po tajemství vití.

“Jistě jste to slovo někdy slyšeli – nebo četli,” řekl profesor Parkhill s nadějí.

Do vzduchu vyplula ruka Hymana Kaplana.

Vyučující předstíral, že ji nevidí. “Nikdo?” Ruka pana Kaplana však zůstala osamocena a klátila se jako obrácené kyvadlo.

Profesor Parkhill zápolil se svým svědomím. Nakonec vydechl: “Tak prosím …”

” Vije znamená, že aby šli koně!” zaburácel pan Kaplan.

“Ne, ne, ne!” zhrozil se pedagog. “To je vijé!” Pan Kaplan ho tak popudil a roztrpčil, že když přiložil křídu k tabuli, zlomil ji. Novou křídou pak napsal:

VIJÉ

VIJE

VYJE

“Jémináku!” vykřikl pan Kaplan. “Já sem našel četí slovo!”

“Vijé je pokřik, kterým vozka pobízí tažná zvířata k chodu,” řekl profesor Parkhill a raději pomlčel o tom, že toto citoslovce lze vyslovovat a psát také s krátkým e. Poklepal na třetí slovo. ” Vyje znamená, že někdo táhle, pronikavě naříká, zpravidla pes.” V té chvíli se chtělo táhle a pronikavě naříkat i jemu, ale raději klepl na slovo prostřední. “A vije znamená splétá. Vije se věnec nebo kytice.”

Zazněl chorál osvícených.

“Óóóch!”

“Ahá!”

“Je to mošný?!”

Tak to končívalo vždycky: objev nového slova byl další skobou zatlučenou do strmé velehory jazyka.

“Vijé, vije, vyje,” procvičoval si Isaac Nussbaum.

“Vozka výje: ,Koně, víje!’” rozvíjela zpěvně Olga Tarnovská jakýsi stepní výjev…

Pan Trabish, který před chvílí procitl, rozvíjel slovní řadu po svém: “Vijé – prr – čehý – hot -“

Profesor Parkhill vyvolal Vasila Hrusku.

Pan Hruska zaťal prsty do uzlu své kravaty. “Černý – bílý. Bílý – černý. Jedna – dvě. Dvě – jedna. Jím – nejím …” A s pokleslými rameny dodal: “Snád to pude.”

Než mu profesor Parkhill mohl pomoci nějakým hojivým slovem, vyskočil pan Olansky, který si potřeboval zchladit žáhu: “Nejím neni žádný andominum!”

“Nousový šešení!” opáčil pan Kaplan, ochoten bránit každého, koho napadl pan Olansky. “Vy myslíte, že hladovej čověk bude mluvit právopisně?”

“O dietu tady nikdo nemluví,” odbyl ho pan Olansky.

Pan Kaplan od něj povzneseně odvrátil oči.

“Ale nejím opravdu není antonymum,” zakoktala slečna Mitnicková.

“Proč né?”

“Protože -“

“Achá! ,Protože’ neni důfot! ,Protože’ je sponka!”

Slečna Mitnicková se nečekaného jazykovědného výpadu pana Kaplana zalekla.

“Pane Kaplane!” Profesor Parkhill se nepokoušel svou nevoli zastřít. “Za prvé říkáme spojka a za druhé mají pan Olansky a slečna Mitnicková naprosto pravdu. Nejím není antonymum, je to prostě záporný tvar. Významový protiklad slova jím zní, pane Olansky, jak?”

Pan Olansky zmateně zamrkal. “É … á … hhh …”

“No né!” zavrkal pan Kaplan. “Hruska aspoň nehrochtal!”

Rozběsněný pan Olansky hledal Kaplana nesprávnou polovinou svých bifokálních brýlí. “A vy, Kaplan, to andominum znáte?”

“Já,” odpověděl pan Kaplan důstojně, “sem nebyl vyvolanej.”

“Stop!” zahřměl pan Olansky. “Vy se vykroutíváte z každé -“

“Antonymum k jím,”’ oznámil profesor Parkhill co nejhlasitěji, “je -” Napsal na tabuli HLADOVÍM. “Nebo -” Připsal POSTÍM SE. (Nejraději by Hymana Kaplana potrestal – ale poslat dospělého muže do kouta nebylo dost dobře možné.) “A protože černý je, pane Hrusko, protikladem bílého, je bílý samozřejmě protikladem černého. A jedna a dvě jsou číslovky, nikoli antonyma. Nevzpomenete si na jinou dvojici?”

Pan Hruska zkormouceně přemýšlel. Tvář mu zohnivěla, ale myšlenky zamrzly.

“Rozhlédněte se po třídě,” navrhl pedagog. “Uvidíte kolem sebe mnoho – významových protikladů.” Zvedl oči ke stropu, a sklonil hlavu k podlaze. Sáhl si na hlavu, a pozvedl nohu. Položil si ruku na prsa, a otočil se zády. (V duchu si kladl otázku, zda by s tím Plaut a Biberman – profesor Samish totiž před rokem nenadále utonul, takže spoluautorem nového, přepracovaného vydání Jazykové výuky cizinců se stal dr. Luther Biberman – souhlasili.)

Pan Hruska uchváceně sledoval každé gesto páně profesorovy pantomimy.

“Už vás nějaké antonymum napadlo?” zeptal se pedagog.

“Jo! Kafe – mlejnek!”

Jak mohly dvojice strop – podlaha, hlava – nohy, prsa – záda asociovat panu Hruskoví kávu a mlýnek, bylo profesoru Parkhillovi záhadou.

“Pane Hrusko, káva a mlýnek spolu jistě souvisejí, ale obávám se, že přisuzovat jim protikladný význam by bylo přece jen poněkud – ehm – násilné …”

Pohlédl na hodiny. Doufal, že pro dnešek už všechen čas vypršel, protože teď byla řada na antonymech pana Kaplana. Ručičky na ciferníku se však překrývaly přesně na desítce, takže do konce vyučování zbývalo deset minut, a pan Kaplan se už s úsměvem zvedal. “Pane Kaplane,” řekl rychle profesor Parkhill, “než vás vyvolám, chtěl bych připomenout, že jste za úkol nedostali nic jiného než napsat pět protikladných slovních dvojic. Nechci tedy žádné – ehm – proslovy, žádný obšírný úvod!”

Kolikrát už se pokoušel pana Kaplana ukáznit! Ale spoutat fantazii žáka, který k sebeprozaičtějšímu úkolu přistupoval tak, jako by přes něj vedla cesta ke stužce Čestné legie, se mu zatím nepodařilo. Bylo to totéž jako žádat gladiátora, aby zasadil jen jednu ránu, totéž jako žádat Magellana, aby přeplul jen jedno moře.

Několik žáků, kteří Kaplanovu práci pročenichali už předem (s dravčí lačností, kterou si schovávali pro lasici ve vlastních řadách), se labužnicky pochechtávalo. Paní Yanoffská vrhala významné pohledy na paní Pilpulovou. Pan Olansky vyslal spiklenecký úšklebek k panu Barbellovi (ačkoli příjemcem měl být jeho soused, pan Blattberg). Slečna Tarnovská vyzbrojila své nevyzpytatelné rty nevyzpytatelným úsměvem a ostřila si čepel kapesníčku pro nadcházející jatka.

Pan Kaplan pedagogovu výtku výjimečně nekomentoval. Kdykoli jindy by reagoval, jako by měl být zkrácen o hlavu, ale tentokrát byl zaneprázdněn mobilizací svých přívrženců. “Trabish! Nespát!”

“Přečtěte své příklady z lavice!” přikázal profesor Parkhill.

Pan Kaplan sebou škubl. “Já … nemám jít k tabuli?”

“Z první řady vidíte ta slova docela dobře! A nic víc se od vás nežádá: jen tato slova!”

Pan Kaplan zasténal nad tím, jak může člověk být k člověku nelidský, načerpal posilu z arzenálu svých věrných a chrabře se dal do čtení: “Pět antonín od Hymana Kaplana!” (Nadpis se do kategorie “slov” propašovat dal.)

“Antonym!” opravil ho stroze pedagog.

Umlčovaný bard nehnul brvou. Recitoval dál: “Cik – cak. Ne-šika – šika. Jišní Dakota – Severní Dakota. Mluv – dršubu. Noční můra – dení můra.”

Profesor Parkhill se zděšeně obrátil k tabuli. Ano, právě tak to tam bylo nezaměnitelným kaplanovským rukopisem napsáno: “Noční můra – denní můra.”

“No tohle?!” vykřikl pan Blattberg.

Slečně Tarnovské vyjela ze rtů jakási kletba.

“Ďjúú!” plácl se obdivně do tváří pan Pinsky.

Ústa slečny Mitnickové se proměnila v kroužek hrůzy.

Pan Nathan měl hlavu mezi koleny.

Profesor Parkhill přemítal, jakou metodu zvolit. “Noční můra … denní můra.”

Nad lavicemi se divoce vlnily pěsti, prsty, tužky a pravítka ve vichru bouřlivých proseb a protestů: “Sim!” “Sim!” “Pane profesor!” “Chyba! Chyba!”

“Třído …” řekl pedagog zaraženě. “Dejte ruce a – ehm – jiné věci dolů. Na každého přijde řada … Probereme chyby pana Kaplana jednu po druhé.”

Panu Kaplanovi poklesla brada. Ne “chybu pana Kaplana”, ale “chyby pana Kaplana”. A “na každého přijde řada” … A “jednu po druhé” … Začal si procvičovat hluboké nádechy.

“Pan Fledermann,” řekl profesor Parkhill.

Ch. J. Fledermann hnidopišsky prohlásil, že jelikož cik není antonymem cak, nelze vydávat cak za antonymum cik. “Cik cak se prozdě nemůže dát od zebe!”

Tato filipika inspirovala Luccu Barbellu k výkřiku: “Neni žadna extra cika ani extra caka!”

“Je to jeden výraz,” prohlásila slečna Atrakianová. “Jako siamský dvojčata!”

Dvojčata Wodjikova byla nadšena.

“Siamský sou taky kočky,” špitl pan Kaplan.

Jeho sofismatu však nikdo nevěnoval pozornost.

Formulace slečny Atrakianové byla tak šťastná a její příměr tak sugestivní, že celá falanga Olansky-Blattberg-Nussbaum zabouřila potleskem. Slečna Mitnicková dokonce sebrala tolik odvahy, že se zahihňala.

Sotva veselí pominulo, zaburácel Stanislaus Wilkomirski, že šiku nelze ani při největší shovívavosti akceptovat jako protiklad nešiky. “Šika,” vykřikoval pan Wilkomirski, “je ryba, a žádna ryba nelze byt pantomimem – ani dyby to byl takovej sólokapr jako Kaplan!”

Brilantnost tohoto přirovnání stvrdil hurónský smích, jímž došli sladké pomsty všichni, kdož někdy trpěli pod botou Hymana Kaplana.

Profesor Parkhill si s uspokojením uvědomil, jaký pokrok udělal pan Wilkomirski od doby, kdy chtěl opravit páně Kaplanovu větu “Ten člověk je kádrňák”; navrhoval tenkrát nahradit “kádrňáka” “kaprňákem”. Dnes tento rybomilný žák ovládá bezpečně sólokapra a brzy jistě zvládne i štiku.

“Neříkáme šika, ale -“

Ale to už si vzala slovo dravá a hlubinná Olga Tarnovská. “Pro všechny zdělaný lidi sou Južná Dakota a Severná Dakota geográfi-česke mena! A jak je možno, aby jedno bylo protivokládem druhému? Jsou protivoklády Minsk a Pinsk?” (Ještě nikdy neprojevila tato modistka tolik smyslu pro ironii.) “Sou protivoklády vánoce a Nový rok? Nět!”

“Nový York je naproti Brooklyna,” vzplál pan Kaplan.

“Pane Kaplane!” Profesoru Parkhillovi došla trpělivost. “Jazyk není zeměpis!”

“Jedna nula pro pana profesora!” zasmál se Isaac Nussbaum.

“Kaplan, vemte aspirin!” posmíval se Olaf Umea.

Nathan P. Nathan si zakryl oči a klátil se na židli ze strany na stranu.

Slečna Mitnicková se přestala tvářit jako gazela a vrhla se do boje. “Noční můra – a denní můra?” tváře jí jen hořely. “To je neuvěřitelné! Kdo někdy slyšel takové slovo – takový nápad – jako denní můra?”

Lavice se otřásaly novým jásotem. Pan Blattberg škodolibě točil svým řetízkem. Odškodněný pan Olansky se zubil od ucha k uchu. Slečna Goldbergová oslavovala tureckým medem.

Profesor Parkhill měl tolik práce s mazáním páně Kaplanových omylů a připisováním správných antonym, že si ani nevšímal, jaký účinek má nemilosrdná palba na svůj terč. “Slečna Mitnicková má naprosto pravdu, pane Kaplane! Přesně vzato, antonymum k noční můře vůbec neexistuje. Jestliže někdo noční můru nemá – má prostě klidný, nerušený spánek bez tíživých snů.” Třikrát nesmiřitelně přeškrtl denní můru a zeptal se: “Jsou vám všechny ty opravy jasné, pane Kaplane?”

Pan Kaplan neodpovídal. Hleděl na svou práci, jako by rány pršely na něho i na ni, zleva zprava, cik cak … Tolik posměchu od dušiček tak přízemních … Byl ohromen. Byl ochromen. Byl zdrcen. Bylo to nad slunce jasnější: pan Kaplan utrpěl své Waterloo. Porážka, těžká a jednoznačná, stihla nakonec i jeho.

“Pane Kaplane,” opakoval profesor Parkhill, “je vám všechno jasné?”

Hyman Kaplan zřejmě pozbyl řeči právě tak jako sluchu.

Profesora Parkhilla zahryzalo svědomí. Možná neměl mluvit tak příkře. Možná neměl nepřátelům pana Kaplana dovolit, aby nešťastníka roznesli na kopytech. Zastyděl se, že není bez viny ani on: mohl zasáhnout a páně Kaplanovu prestiž zachránit. V té chvíli vypadala tvář nebohého štvance jako zralá do hrobu.

Náhle zazněl z chodby zvonek, výjimečně milosrdný.

Pedagog okamžitě zvolal: “To je pro dnešek všechno!”

Ještě nikdy neviděl své žáky tak šťastné. Culili se a chichotali – opojeni sladkým vínem pomsty. Někteří dávali k dobru vybraná sousta z Kaplanových absurdních antonym, jiní se s ním pobaveně nebo povýšeně loučili. Jen pan Pinsky, neochvějně věrný, probodával očima všechny, kdo strhli jeho pána do bláta a kalu.

“Kaplan -” sklonila se slečna Tarnovská nad kořistí, podobna postavě z Gogola, “- dnes vy nadělal chyby na celý rok!”

“Vzal ste poučení?” šklebil se pan Blattberg.

“Příště nepleťte andonyma a Antonína!” Pan Olansky se podobal škodolibé sově. “Jasný?”

Až teď zablikala v srdci Hymana Kaplana jakási poslední, chabá jiskřička. “Jásný?” opakoval s opovržením jako muž, který může prohrát bitvu, ale nikdy ne válku. “Pro vás né, pan Olansky! Pro vás nikdy, vášená Tarnovská. Pro vás šechny dám dárek, nový andomínum do vaší hlavy: andomínum od jasný, kerý je – plpouni!”

Profesor Parkhill měl pocit, že má denní můru.

13

PAN K*A*P*L*A*N

EUMOIRICKÝ AŽ DO KONCE

Začalo to všechno tak nevinně, říkal si profesor Parkhill. Teprve když se zvířený prach usadil, dávno po bitvě a daleko od žhavého bojiště, mohl své vzpomínky urovnat.

Ale copak to mohl předvídat? Možná to nějak souviselo s dobou, v níž se to odehrálo. Školní rok se nachýlil, a na jeho sklonku bývají nervy vždycky napjatější a trpělivost vyčerpána. Ale který kamínek tu lavinu událostí strhl? Čí unáhlené slovo? Čí prostořekost? Jaká –

Snad to začalo domácím úkolem pana Isaaca Nussbauma, ortodoxního předzpěváka, ale neortodoxního žáka, který přepsal na tabuli svou kompozici “Proč koni vymřívají”. Její úvod byl stejně elektrizující jako nadpis :

Koni kteří mají čtyři nohy jsou pomalejší než autmobily a jejichž užíváním vymřívají.

“Pane Nussbaume,” začal pedagog, “zvířatům, o kterých píšete, říkáme v prvním pádě plurálu koně. Tvar koni -” Zaváhal. Má se zmínit o tom, že tohoto tvaru se užívá jen v řeči obhroublé, protože je vlastně nadávkou? Nerad žáky na takové možnosti jazyka upozorňoval; dost na tom, že na ně upozorňovali sami – byť bezelstně a v dobré vůli, když při volných dotazech vyzvídali, zda “kráva jordánská” je zvláštní druh arabského skotu a “starý tvrdo-lín” nějaká těžko poživatelná ryba, nebo nemá-li se místo “ty paz-nehte” říkat “ty pasy nechte”. Ne, raději živočišné asociace nepokoušet, “- tvar koni zde nemá co dělat,” řekl. Opravil ještě novotvar “vymřívají” a zamířil k problematice širší.

“Pozor na vztažné věty. Když napíšete koně, kteří mají čtyři nohy, naznačujete tím, že někteří koně čtyři nohy nemají.”

Pan Nathan se rozesmál. “To leda zerůdy!”

“Rozumíte mi, pane Nussbaume?”

“Jojojo,” přikývl vousatec. “Jak by se to mělo vyměnit?”

“Změnit se to dá velmi prostě,” usmál se pedagog. “Stačí -“

“Vzít koňum nohy!” zvolal pan Kaplan.

“A-ano …” Profesor Parkhill měl radost, že pan Kaplan se poslední dobou tak zlepšuje; že říká “nohy” místo “nochy” a “vzít” místo “sít”. Pečlivější výslovnost slibovala, že vbrzku se vytříbí i jeho slovní zásoba, která přece jen ještě nebyla bez problémů (jak občas dosvědčil ne právě zdařilými větami jako “Ten starej mazavec už zase krávoral z putyky” nebo “Dyš se dítě rozbrekne, má se do pusy zašoupnout čudlík”).

“A-ano… myslím, že nejlepší je -” pedagog přeškrtl křídou kteří mají čtyři nohy, “- zbavit se těchto čtyř slov. Přečtěte svou větu teď.

“Koně jsou pomalejší než – To je fakt!” přikývl pan Nussbaum tak blaženě, že se mu jarmulka smekla šejdrem. “Ty čtyři nohy nemám vůbec nutný!”

“Přesně tak.” Profesor Parkhill sunul ukazovátko kolem dalších slov, úmyslně nechal bez povšimnutí zdeformované “autmobily” a zastavil se u prvního slova ve větě vedlejší. Toto a bylo dokonalým příkladem nadbytečné spojky, gramatické chyby, kterou Plaut s Bibermanem tak výstižně pojmenovali “defektní subordinací”.

Ukazovátko třikrát zaklepalo na bludné a. “Nutné není ani to a, pane Nussbaume. Když je prostě odstraníme -” máchl pedagog mazací houbou, “vztah mezi oběma sděleními zůstane zachován. Zbývá jen doplnit – co?” Rozhlédl se po třídě v domnění, že chybějící čárka před jejichž přímo křičí po nápravě.

“Čárku,” vykřikla slečna Gidwitzová.

“Výborně! A kam?”

“Nad i.”

“Nad jaké i?” zamžikal profesor Parkhill.

“Ve slově jejichž” pravila slečna Gidwitzová.

Pedagog posmutněl. Ale nedalo se nic dělat. Defektní subordinaci by přece nenechal neopravenu, ani kdyby věděl, že oprava odhalí další defekt – tentokrát ve skloňování vztažných zájmen. S takovým řetězením problémů se musí při výuce počítat.

I když … Sotva zopakoval deklinaci vztažných zájmen, přihlásil se pan Umea s otázkou, která s předešlými defekty nijak zřetězena nebyla.

“Jaký sou takový koně rod?” chtěl vědět.

“Koně jsou rodu mužského,” odpověděl vyučující a v duchu se připravoval na výklad o tom, že koňům ženského rodu říkáme kobyly.

Ale pan Umea chtěl přijít na kobylku něčemu jinému. “Sou rod životný?” zeptal se.

“Jistě, pane Umeo. Životný.”

“Ale dyž vymírávají?!”

Profesor Parkhill znovu posmutněl. Domnělá neživotnost koňského rodu byla koneckonců právě tak zarmucující jako jeho neživotnost skutečná. Jenže zatímco koňů ubývá, neubývá žáků, kteří rok co rok pochybují, zda zastřelení zajíci na louce vskutku leželi, když vzhledem k jejich bezživotí by koncové i mělo ztvrdnout podobně jako jejich těla. A rok co rok (někdy měsíc co měsíc) je třeba vysvětlovat, že mluvnická životnost je kategorie takříkajíc nadživotná, takže skolení zajíci, lvi i sloni měli odjakživa slovesnou koncovku měkkou, nejinak než skácení lesní velikáni, kteří pod údery seker vždycky padali, byť stromy daleko měkčí – padaly.

Když vyučující vyložil, jak je to s životností vymírajícího koň-stva, obrátil se znovu k autorovi kompozice. “Používáním automobilů ovšem koně nevymírají, pane Nussbaume … Nešlo vám spíše o to, že je automobily z dopravy vytlačují?”

Pan Nussbaum beze všeho uznal, že koně jsou automobily spíše vytlačováni než vyvražďováni.

“A teď, třído, pozor. Všimli jste si, že v této větě je jedno nesprávně napsané slovo?”

“Automobily!“zvolala slečna Mitnicková, spolehlivá jako vždy. “Mezi t a m chybí o.”

“Výborně!” Profesor Parkhill chybějící písmeno doplnil.

A právě to – jak mu s odstupem času došlo – byl ten osudový okamžik! Tímto neškodným, neviňoučkým o se celá vleklá kalamita začala. Neboť automobily mu poskytly jedinečnou příležitost povědět třídě něco o původu slov – což se mu pro žáky znalé cizích jazyků zdálo být téma nanejvýš podnětné. Znalost etymologie může dospělé lidi z jiných zemí vyzbrojit novými a nedocenitelnými klíči k jazyku, který právě studují.

“Ví někdo, proč ve slově automobily má být o po t?” usmál se široce.

Do vzduchu vyletěly dva prsty patřící Hymanu Kaplanovi.

“Ano?”

“Ve slově automobil má být o po t a před m, protože se to tak píše!”

Pedagog nezastíral své zklamání. Argumentace s pomocí bludného kruhu byla vždy páně Kaplanovou chloubou i zhoubou. (Ale jak se zlepšila jeho výslovnost! Neříkal už “protoše”, ale “protože”, “slově” místo “slofě”, ba dokonce “před” namísto “čet”!)

“Protože se to tak píše?” opakoval profesor Parkhill. “Tím se přece nic nevysvětluje. Tím se jen -“

“Protože bez písmenka bysme o nemohli namáčknout do našeho mluvení?”

“N-ne.” Jediným tahem křídy oddělil pedagog auto od mobily. Poodstoupil od tabule. “Podívejte, třído. Automobil se skládá ze dvou částí – auto a mobil. První část pochází z řečtiny, druhá z latiny. A každá z nich má svůj vlastní význam. Latinské mobilis znamená pohyblivý. Řecké auto znamená -“

“Auto z Fecka!” unáhlilo se jedno z dvojčat Wodjikových.

“Nenene!” vykřikla jásavě slečna Atrakianová. “Auto znamená – sám!”

“Přesně tak,” řekl profesor Parkhill. “Takže automobil je něco, co se pohybuje vlastní silou, jinak řečeno samohyb. Řečtina tedy -“

“My teďka učime žečtinu?” zhrozila se paní Moskowitzová. Jestli o něco nestála, pak o to, aby se jeden jazyk obohacoval – a komplikoval – druhým.

“Řeci vynalesli auto?” vyhrkl Vasil Hruska. “Já myslel, že Tomáš Alpa Edison.”

“Alva!”

“Omyl!” rozohnila se slečna Atrakianová. “Auto je řecký! Éro-plán je řecký! Telegraf je řecký! Všecko, všecko, všecko je řecký!”

Kolem to zabublalo nacionalismem, jenž byl pod vřící hladinou třídy skryt vždycky jen velmi provizorně.

“Atrakianová, nebuďte nenajedlá! Nechte taky trošku pro jiný národy!” zaútočil Sam Pinsky.

“Telegraf našel Morzeov! Co našel Morzeovou abecedu!” tvrdila “Zajda” Kipnisová.

“Éroplány sou z Úesá,” zacvrlikala slečna Lopezová.

“Třído …! Slečna Atrakianová nechtěla říct, že Řekové všechny ty skvělé věci skutečně vynalezli. Chtěla říct, že slova, kterými je označujeme, mají původ – ehm – v řeckém jazyce.”

“Ajóó …” zašumělo třídou.

“Mhmmm …” zabručeli mnozí.

“Achá!” vykřikl Hyman Kaplan, jenž pohrdal každou poloviča-tostí.

Na Mary Atrakianovou pršely uctivé pohledy, plné obdivu k jejím zasloužilým předkům. (Že je slečna Atrakianová Arménka a miluje Řeky právě tak málo jako Turky, nikdo z žáků netušil.)

Náhle vyšlehl baryton Luccy Barbelly. “Kdo dalla světu arki-tekturu?” tázal se. “A muziku? A silnice? A románský brány? A Galilea? A Paganina? …” Pan Barbella by v katalogizování římského génia jistě pokračoval, kdyby hned prvními položkami neťal do živého Olgu Tarnovskou.

“Rossíja! Rossíja!” vzplanula byvší balerína. “Tolstój, Lérmontov, Čechov.”

“Michelangelo! Leonardo! Marconi!” flekoval pan Barbella.

“Ale dámy … ale pánové …!” klepal profesor Parkhiíl ukazovátkem na katedru. “Tímto způsobem nemůžete vést dialog!”

“Další z Řecka!” zvolal Ch. J. Fledermann.

“Náš profesor je z Řecka?” nemohl věřit svým uším pan Wilkomirski, povoláním nýtař.

“Profesor né,” ušklíbl se pan Fledermann. “Dialog.”

“Jak to, že umíte tak moc řecky, a tak málo americky?” smál se Nathan P. Nathan.

“Poněvač je kulturní člověk!” vybafl pan Olansky.

“Cha!” vzal si slovo pan Kaplan. “Atrakianová je v Řecku roděná -“

“Já sem roděná v Bulharsku,” protestovala slečna Atrakianová.

“- a za to zaslouhává pomnik? Čemýšlujte, Olansky. Ňákej jazyk se musí naučit všici. A řeckej byl prostě její mateskej.”

“Ocovskej taky!” opáčil pan Umea. “Snád nenarodila bez oce!”

Slečna Atrakianová se pokusila třídě sdělit, že své znalosti řečtiny nepochytila od matky, ani od otce, ale od svého snoubence, s nímž se poznala v Roselandu, v Mekce společenského tance na Broadwayi; nikdo ji však neposlouchal.

“Mluvit ňákej cizí jazyk umí v naší čídě každej!” Pan Kaplan se obrátil k panu Pinskému. “Pinsky, dejte pár slov rumunsky.”

“Pane Kap-“

Sam Pinsky pronesl několik rumunských slov.

“Wodjik!” vyvolal pan Kaplan dalšího nešťastníka. “Zamluvte něco polsky.”

Oba Wodjikové, kteří vůbec nebyli Poláci, pohotově zaprskali několik slabik jakéhosi nedešifrovatelného, jistě však úctyhodného jazyka.

“Nussbaum, pověste ,Ahoj a čao’ hebrejcky!”

“Ne! Ne!” zabubnoval pedagog tužkou na katedru. “To stačí, pane Kaplane.” (Odhadoval, že na Kaplanovo vyvolání čeká ještě nejméně pět jazyků.) “Vraťme se ke slovu automobil. Chtěl jsem jen ukázat, že mluvíme jazykem živým. Že není strnulý, neměnný. Stále se vyvíjí, přibírá nová slova, dostává nové odstíny -“

“Uuuuf!” Nebohá paní Moskowitzová. Pro ni byla slova mrtvá jako balvany. Naznačovat jí, že všude kolem se líhnou slova nová – znamenalo otvírat bránu do blázince.

“Vezměme si jiný příklad,” řekl rychle profesor Parkhill. Obrátil se k tabuli a napsal:

AUTOGRAM

“Viděli jsme, že auto-označuje původce toho, co je vyjádřeno druhou částí slova. Víte, co znamená gram?”

Paní Moskowitzová se zachvěla jako citlivá váha pod gramy cukru, mouky či másla. Vážit auto bylo nad její možnosti.

Pan Kaplan se otočil ke slečně Atrakianové. “No? Ste tady jediná Řečka.”

“Já – sem – Arménka.”

“To je blizko.”

Pan Fledermann vyhrkl: “Já zem v Německu učil trocha řecky. Gram je pízmo nebo značka!”

“Výborně, pane Fledermanne!” řekl profesor Parkhill. “Takže autogram je vlastnoruční podpis. Je to jasné, třído?”

Nejenže to bylo jasné; přímo to oslňovalo.

“Kráása …” vydechla slečna Tarnovská.

“Je to mošný?”

“Eště jiný příklady, prosím …!”

“Nu, příkladů je mnoho a mnoho,” řekl profesor Parkhill vesele. Chviličku přemýšlel. “Například slovo – které vám asi bude připadat – ehm – těžké. A vím, že se může zdát těžké. Velmi těžké. Ale určitě jste je už mnohokrát viděli!” Napsal na tabuli:

HOMOGENIZOVANÝ

Pan Hruska spadl ze židle.

“To je slovo?” vykvikla “Zajda” Kipnisová.

“Co je slovo?” mžoural před sebe Reuben Olansky, aniž co viděl.

“Joj,” zafuněla paní Moskowitzová.

Odevšad přilétaly rozpačité povzdechy provázené bolestnými grimasami, jak se HOMOGENIZOVANÝ vzpíral všem měřítkům.

“Dámám mohu napovědět,” řekl pedagog. “Kdykoli jdete do obchodu s potravinami, vidíte tam výrobek, který je -” Spočinul ukazovátkem na slově HOMOGENIZOVANÝ.

“Pch!” ohrnula nos paní Yanoffská. “Nikdy.”

“Copak chodím nakupovat do zoo?” řekla vdova Pilpulová.

“Jak můžeme něco koupit, co nevíme vyslovit?” zeptala se slečna Goldbergová.

Pedagoga to nezastrašilo. “Jen přemýšlejte, dámy. Ujišťuji vás, že jste s tím slovem každá přišla do styku! A mnohokrát. Žádná si nevzpomenete?”

Slečna Mitnicková zrudla až po konečky prstů, kterými se přihlásila. “Neznamená to jistý druh mléka?”

“Jistěže znamená!” zvolal profesor Parkhill potěšené.

“Rózi je světová!” smál se Nathan P. Nathan.

“Mléééka?!” zamečela Lola Lopezová.

“Grindapáne!” Slečna Zievová si to pro jistotu zapsala do sešitu, aby měla čím zpestřovat večery, až se stane paní Andrassyovou.

“Já jsem věděl, že si vzpomenete!” zářil profesor Parkhill.

“A teď pozor. Homogenizované mléko nabude mnohem bohatšího významu, když si uvědomíme, z čeho je složeno.”

Zvedl křídu a svižně rozsekl HOMOGENIZOVANÉHO na dva kusy. “Homo znamená stejný, genos je druh nebo rod. Homogenizovaný je tedy stejnorodý – a homogenizované mléko je takové mléko, které je celé stejné, mléko, kde byla smetana rovnoměrně rozdě-“

“Tak já piju řecký mlíko?” vyletěla slečna Atrakianová.

“Ne!”

“Řecký mlíko dojí koza!” zazubil se Olaf Umea.

“Já nejsem koza!”

“Ani né koza, ani né kráva,” řekl pan Kaplan, “ale mlíko pijete americký.”

Vtom povstal Lucca Barbella, jehož nevraživost vůči Helladě nezadržitelně rostla, a zeptal se profesora Parkhilla, zda řečtina je jediný jazyk, který nás obohatil. Nepocházejí jazykové klenoty také z jiné ušlechtilé řeči?Jak svým dotazem, tak intonací, kterou připomínal rozohněného diplomata pronášejícího ledovou demarši, v podstatě obvinil vyučujícího z nadržování určitým národům.

“Latina,” souhlasil promptně pedagog, “nám pravděpodobně dala ještě více slov než řečtina.”

“Bravo,” řekl pan Barbella.

“To se budem učit eště jeden jazyk?” rozklepala se paní Moskowitzová.

“Můj synovec píše latinsky,” oznámil pan Wilkomirski.

“Co?!”

“Vy děláte vtip?!”

“On je lékaš,” řekl pan Wilkomirski.

“Třído, co kdybychom se podívali na některá slova latinského původu? Jsou nesmírně zajímavá!”

“Francouského původu jsou taky zajímavá!” řekla hrdě Rochelle Goldbergová.

“To jistě,” přiznal pedagog. “Mohla byste nějaké uvést?”

Slečna Goldbergová si na žádné nemohla vzpomenout. A jako z udělání si momentálně nevzpomínal ani profesor Parkhill. Slečna nervózně zalovila v kabelce. Bonbon! svitlo pedagogovi. Bon! Bon! Sáhl po křídě, aby to napsal na tabuli, ale zároveň zazněl známý hlas.

“Někerý slova francouskýho původu sou jenom na pletení!” prohlásil pan Kaplan štítivě.

“Jak to na pletení?!” zamumlala přes bonbón Rochelle Goldbergová.

“Na pletení lickýho mosku! Na šplouchání do majáku!”

“Pane Kap-“

“Já to vím, poněvač sem se k takovýmu čípadu nachomoutnul! Pamprésor, já sem znal čověka, kerej si tloukl do hlavy francouský slovička, aby moh vypadat jako ňákej hoko voko, ale nic mu to nebylo splatný, protože koukal, jako dyš neumí spočítat né do pěti, ale ani do půl četí, a furt mě hicoval, abych sem se vyjádřoval jako on, a trepentil samý sakraplot a bondyjé, a sedněte si, silvublé, ať nám nevynesete paní, nebo mersi, že ste mě postili vaší čáramancí, a dyš měl večer presbuřta, tak vykřikával, pardlé, to mám dneska nonšalátní soaré! A jak to s ním, prosim, nakonec skoncovalo? Cha?”

Pan Kaplan se nadechl.

“Byl z něho motorickej piják, byl z něho motorickej budíškni-čema! Pil burduázijé, to jo, a nosil na botouch francouský kamašle, to taky jo, ale v jeho šišce to měl tak zapletený a zašmodrouchaný, že dyš viděl na vchodách do sociálního toaletního zařízení obyčenský písmena, tak byl v tý jeho fantasmaródyji česvěčenej, že M znamená Madámy – a Ž znamená Žentlmáni”

Třída zírala jako králík uhranutý krajtou.

Profesor Parkhill využil všeobecného ticha, do něhož se po svém expozé pohroužil i rozpálený pan Kaplan, a napsal na tabuli:

BONBON

“Nemálo francouzských slov je pro nás přínosem,” řekl pomalu. A rychle dodal: “Což stejnou měrou platí o slovech převzatých z jiných jazyků, a jistě byste jich mohli uvést celou řadu.”

Pan Olansky přikývl tak mocně, že mu poskočily bifokální brýle.

“Například slovo bonbon” pokračoval pedagog, “se vžilo natolik, že už si ani neuvědomujeme, v které zemi vzniklo a jak. Je to vlastně dvakrát vyslovené francouzské příslovce bon, které znamená -“

“Čaj!”

Profesor Parkhill se zarazil. “Prosím?”

“Čaj!” Byl to hlas Reubena Olanského.

“Čaj?” opakoval pedagog nechápavě. “Čaj není francouzského původu …”

“Je čínckýho!” zahřměl pan Olansky. “Chtěl ste slova, kerý sou z importa!”

“Ach tak. Ano … Čaj myslím skutečně pochází z čínštiny -“

“Cviboch!”

Profesor Parkhill si odkašlal. “Jak?”

“Cviboch!” trval na svém Ch. J. Fledermann. “Německýho původu.”

“Ano … Správně!”

“Proboha šivýho!” vykřikl Hyman Kaplan. “A nemělo by bejt v angličině taky něco z Anglie?”

“Z Ánglie? Pfu!” švihla Olga Tarnovská kapesníčkem po staroslavném Albionu. “Ánglie neni romantíícka. Ánglie je futbol, ves-lácký závody. Ale kde má Ánglie dúši? Kde? … Nejvelikolepější slova sou, kde sem rodila ja. Óseň, to značí podzim. Ljubóv, to značí láska. Píšuščaja mašína – psací přístroj!”

To byla poslední kapka pro ty, jimž proudila v žilách středo-mořská krev.

“To sou slova, co sou mluvený tam!” zasupěl Lucca Barbella.

“Dávejte do příkladu slova, co sou mluvený tady!” žádal Olaf Umea.

“Třído -“

“Dam tííísic příkladu!” vzplála Olga Tarnovská. “Vodka! Kaviár! Boršč!”

“To sou jídla, né slova!” přisadil si pan Kaplan.

“Boródin! Dostojévskij! Púškin!”

“To sou mena!” protestoval Christian Fledermann.

“Stáre, slávne mena!”

“Ale sůstavají v ruščině!” rozčilil se pan Kaplan. “Dejte čiklad, co je čevzatý! Co zná každý dítě!”

“Blínčiky,” řekla hlubokým hlasem Olga Tarnovská.

“Co?”

“Blínčiky. Lívanečeky! Zná každý dítě.”

“Majn got … Tarnovská. Sou aspoň homokenyzovaný?”

“Pane Kap-“

“Vy ste zaujatej proti Rossiji!” zapěnila slečna Tarnovská.

“A čárlivej proti Itálii!” přidal se Lucca Barbella.

“Musíme všichni být velkomyslní!” naříkala slečna Mitnicková. “Pane Kaplane, vy nejste vůbec internacionál -!”

“Cha!” ušklíbl se napadený. “Proti čínckýmu čaju sem nebyl!”

Profesor Parkhill klepal ukazovátkem tak ostře a mračil se tak mrazivě, že utišil znepřátelené frakce pouhou silou vůle. “Takovými bezhlavými spory nic nezískáme. Jsme tu proto, abychom se učili, a ne hádali.” Viděl, jak se obličeje viníků pokrývají stigmaty hanby. “Když toto téma některé z vás tak vzrušuje, mám návrh. Kdo bude chtít, může příště přinést krátký seznam slov, ve kterých rozeznal – slova cizího původu!”

Tak to tedy začalo. Tak prostě. Kdo mohl tušit, že tento návrh protrhne hráze a rozpoutá zátopu?

Právě tak si teď profesor Parkhill připadal – doslova zatopen, zaplaven vlnobitím slov, jmen, kmenů, předpon a přípon, valících se učebnou z dálných a exotických břehů. Sotva zjistil prezenci, slečna Lola Lopezová, která snad konzultovala s polovinou španělsky mluvícího obyvatelstva New Yorku, odhrkotala slova španělské ražby, počínajíc arénou a končíc tabákem, včetně čtyř odvozenin slova cigáro.

Sotva došel dech této Kubánce, nadechla se slečna Atrakianová, která zřejmě vypáčila ze svého snoubence vše, co znal z Homéra a Euripida, a začala metat po barbarech egejskými drahokamy. A jen co zavřela ústa, jal se pan Barbella chrlit melodické slabiky, nasbírané od Tyrol až po Kalábrii. A než mohla v rozžhaveném vzduchu utichnout ozvěna jeho árie, ozvala se Olga Tarnovská a s ňadry rozbouřenými a očima planoucíma výhradně retrospektivní vášní ke svaté Rusi (kde pro ni veškerá civilizace končila rokem 1917) zanyla staromilnou litánii.

Něco takového ještě profesor Parkhill neslyšel. Slečnu Tarnovskou vystřídal Christian Fledermann s hrdou kořistí z Porýní, od cimry a cemru přes šnaps po vercajk. Pan Wodjik posloužil několika výrazy z kteréhosi balkánského kraje, ale protože jim nikdo nerozuměl, byly bez diskuse uznány za slova převzatá. (Nad zvukovým houštím wodjikovské výslovnosti si pedagog maně vzpomněl, že původ slova maglajz bývá v etymologických studiích spojován s bosenským městem Maglajem, kde koncem minulého století došlo k nepřehledné řeži.) Pan Nussbaum nabídl tři výrazy, které nesly hrdé, byť zprostředkované imprimatur Izraele: kibic, mišmaš, mešuge. “Zajda” Kipnisová, duše vyběravá, přidala košer a vdova Pilpulová posloužila macesem.

Pan Wilkomirski, který zadaným úkolům často nerozuměl, odolal volání své otčiny a uvedl slova ze tří jazyků, k nimž ho nic nepoutalo: karneval, koňak, kimono. Dokonce i Oscar Trabish, zmořený prací u pekařské pece, zívl: “Šartrézka … griotka … šampus – samá frančina!”

“Borec!“zvolal Vasil Hruska. Domníval se, že kolébkou tohoto slova je Čína, neboť měl na mysli “borce morušovýho”. Jeho druhý příklad zněl anablafet, ale po debaklu s Čínou si netroufal jeho původ lokalizovat.

“Lógr… “začala slečna Gidwitzová, ale paní Yanoffská ji napomenula, že slušnější je soc. Olaf Umea však prohlásil, že je mu znám výraz “vylógrovaná ložiska”, zatímco o “vysocovaných” ještě neslyšel.

“Francouzský klíč!” zvolala pyšně Rochelle Goldbergová.

“To bude za chvíli cizí slovo i španělskej ptáček!” ušklíbl se pan Blattberg a spustil: “Ajntopf, gábl, prágr šunka!”

“Banka, valuta, bandita!“‘vypálil vlasteneckou salvu pan Barbella navzdory všem a každému.

“Ajncvaj!”

“Moment!”

“Fryško!”

“Presto!”

“Mašírovat!”

“Šupito!”

Hodina se začínala podobat olympijským hrám.

Profesor Parkhill jen taktak stačil opravit pana Barbellu, který byl ochoten vydávat za výtvor svých římských předků i slovo rámus (vzhledem k jeho koncovce). Alespoň letmo zasáhl, když Olaf Umea zakončil řadu motocykl, motokára, motorest slovem motovidlo. Doufal jen, že tento omyl vyplynul ze zvukové podobnosti, nikoli z přesvědčení, že běží o motorizované vidle.

A samozřejmě nemohl mlčet, když pan Pinsky – s hlavou významně otočenou k panu Olanskému – zakončil svou jinak bezchybnou sérii triumfálním zvoláním “Bifekální brejle!”

Na okamžik měl dokonce podezření, že tato mstivá variace se vylíhla v jiné hlavě, panu Pinskému tak blízké … Hyman Kaplan však přihlížel etymologické přehlídce až překvapivě klidně a tiše. Teprve po drahné chvíli se začal domáhat pedagogovy pozornosti, a to pohekáváním, pomňoukáváním a prosebným syčením, posilovaným úpěnlivou grimasou, která naznačovala, že nebude-li vyslyšen, padne na místě mrtev. Nakonec vyučujícímu nezbylo než mu vyhovět, protože snaživý žák, předjímaje učitelův úmysl, začal sám s jeho realizací. Vyskočil ze židle, oznámil “Já mám slova z každýho koncu světa!” a vykročil ke stupínku.

Všichni ostatní samozřejmě promlouvali z lavice, ale Hyman Kaplan nebyl z těch, kdo si dají ujít polohu stojícího řečníka před sedícím posluchačstvem.

“Přátelé, spoluškoláci, novosvětáci!” Pan Kaplan udělal pauzičku. “Říkám novosvětáci, protože jenom v Novým světu můžeme mít takovou pýchu nad číspěvkama z cizích národů! V této jedinečné atomsféře -“

“Pane Kaplane,” přerušil ho pedagog, “dnes neprocvičujeme mluvní projev. Uveďte stručně své příklady.”

“To jako musim odpustit od vysvětlávacích poznámek?” Pan Kaplan se zatvářil jako Apollón, který má odhodit svou lyru.

“Ano, musíte od nich upustit,” řekl s kamennou tváří profesor Parkhill. “Vysvětlujících poznámek není zapotřebí.”

Pan Kaplan potěžkal křídu s povzdechem, v němž se snoubila ukřivděnost s nevinností, a napsal na tabuli deset písmen:

EUMOIRICKÝ

Profesoru Parkhillovi se pozatmělo před očima.

“Co?” To vybuchl Olaf Umea.

“To je slovo nebo nemoc?” zaržál pan Nathan.

“Některý lidi mají nervy jak žlučový kámeny!” To byl hlas paní Yanoffské, dámy v černém.

“Jaké slovo?” vyptával se zuřivě pan Olansky. “Co zase na tabuli udělal?!”

“Pane Kaplane,” zachmuřil se profesor Parkhill. “Já -“

“Napsal špatně humoristický?” informovala pana Olanského slečna Gidwitzová.

“Moje slovo neni humoristický, ale eumoirický,” řekl pan Kaplan.

“To si vymyslel!” zavyl pan Olansky. “Vycucnul z prsta!”

“To sou ty jeho špinavý trika!” varovala Olga Tarnovská.

“Eumoi … ojoj!” vyjekla paní Moskowitzová.

“Třído …” Pedagog nevěděl kudy kam. Za všechna ta léta na Večerní přípravné škole pro dospělé se ještě nestalo, aby někdo z žáků přinesl do třídy slovo, které by profesor Parkhill nebyl s to vysvětlit. Pan Kaplan však vytáhl na světlo exemplář, který jeho učitel nebyl s to ani poznat. Znovu a znovu zavrtával do těch deseti písmen oči. Tak nemožné, tak… bizarní slovo! Původem řecké (to bylo jasné), ale obludné až hrůza: profesor Parkhill pochyboval, že je kdy nějaký Řek vzal do úst.

“Eumoirický… eumoirický…” vířilo mu hlavou. Předpona eu-přece znamená dobrý, a moir – že by z moira} – bude mít něco společného s osudem. “Euforie!” blesklo mu. Co když chtěl pan Kaplan napsat euforický, a ne eumoirický? Vždyť do euforických stavů upadá co chvíli…

“Kde ste takové šílené slovo nahrabal?” slyšel pedagog zařvat pana Olanského.

Pan Kaplan vladařsky namířil prst na poličku v koutě, kde byl uložen objemný slovník.

“Ďjúúú!” plácl se pan Pinsky do rozzářených tváří.

Pan Nussbaum se chytil za vousy a začal se modlit.

“Pane Kaplane,” řekl pedagog opatrně, “měl byste nám říct, co to slovo – znamená.”

“Je řecký.”

Lakonická odpověď však třídní hněv jen rozdmychala.

“Odpovězte profesorovi!”

“Nehrejte schovávanou!”

“Žádný žulíchačky!”

“No ne!” smál se Nathan P. Nathan. “Cirkus hadra!”

“Pane Kaplane,” řekl suše profesor Parkhill, “že to slovo pochází z řečtiny, je nade všechny pochyby. Ale na to jsem se vás neptal, ptal jsem se, co to slovo znamená.”

“Vy nevíte?” užasl pan Kaplan.

Profesor Parkhill trpce pohlédl na tabuli. Lhát nebo hrát komedii nebude. “Ne,” řekl. Ale jen co to vyřkl, litoval, že to slůvko nemůže vzít zpět. Celá třída na něj zírala – na svého učitele, na svého Solóna, na svého Šalomouna – očima plnýma hrůzy. Zachvěly se před ní samy základy jejího vzdělání.

“Ufitel nefná to flovo?” zděsil se Milas Wodjik.

Tomas Wodjik vydechl tutéž otázku, ale v jiném sledu: “To flovo nefná ufitel?”

“Přistěhovalec může pomátnout rodáka?” Slečna Zievová z toho byla tak perplex, že si rychle sáhla na zásnubní prsten, aby se ujistila, že není vše ztraceno.

“Pane profesore …” Na víc se slečna Mitnicková nezmohla. Byla bledá jako stěna.

Vypadali jako pasažéři na lodi, jejíž kapitán uprostřed mořské bouře přiznává, že nemá o navigaci nejmenší potuchy.

Profesora Parkhilla polilo horko. Podobné horko jako jednoho dávného večera, kdy měli jeho žáci použít v úkolu slovo kurník a kdy pan Kaplan přišel s větou : “Kurník šupa, to je hic!”

“Třído …” Pedagog si posunul brýle, uhladil kravatu, zhoupl se na podpatcích a zkřivil rty v nuceném úsměvu – to vše, aby získal čas. “Nedělejme z komára – ehm – velblouda. Nikdo nemůže znát – nebo používat – všechna slova. Těch je přece v jazyce půl miliónu – ” zaslechl strašlivé zaúpění paní Moskowitzové, která se hroutila už při pomyšlení na půl tisíce, “- a nikdo je nemůže nosit všechna v hlavě. To je ostatně jeden z důvodů, proč máme slovníky!… Ale teď, pane Kaplane, přejděme k věci. Definujte nám význam slova eumoirický.”

Pan Kaplan – světe, div se! – nebyl vůbec polichocen. Ba ani potěšen. Zkoprněle, ba omluvně civěl, podoben Eckermannovi, jenž nedopatřením položil Goetha na lopatky.

Vytáhl z kapsy jakýsi papírek. S bolestí z něj přečetl: “Eumoirický. Přídavné jméno… Slovník píše, že znamená blažený. Taky ob… ob… obšťastněný dobrými úmysly či skutky.” A zkroušeně papírek schoval.

“Styďte! Styďte za takový slovo!” zasyčela slečna Tarnovská.

“Za takovou vylámaninu!” zahučel pan Hruska.

“To bych panprofesorovi neudělala!” prohlásila Rochelle Goldbergová přes mentolku.

“Dejte Kaplanovi diplóm!” běsnil pan Olansky. “Ať je vycho-zenej ze školy! Sbohem!”

“Sbohem! Maucta!” přizvukoval Olaf Umea. “Pochodem choď!”

Hyman Kaplan po nich neťal jediným slůvkem, jedinou slabikou. Stál a mlčel, hluboce a – světe, zboř se! – kajícně.

“Vidíte, třído,” řekl profesor Parkhill, “že pan Kaplan nám přinesl slovo – velmi neobvyklé.”

“Neni neobvyklé, je neuvěřitelné!” vykřikl pan Blattberg.

“Za to nepejskujte Kaplana, ale řečtinu,” pravil pan Kaplan.

Tento manévr otřásl panu Blattbergovi žlučí tak mocně, že roztočil svůj řetízek, jako by to byl prak ne Davidův, ale Goliášův – prak obra toužícího zabíjet vnoučkovými zuby.

“Kaplan – o jednu píďu!” žadonila Bessie Shimmelfarbová.

“Třído!”

“To nebylo fér, pane Kaplane!” přemáhala slzy slečna Mitnicková. “Pan profesor chtěl slova, která pomáhají, a ne která matou -“

“Někerý lidi,” vzdychl pan Kaplan, “dovedou utopit na žičce vody.”

“A eště nás bude učit jak plavat?!” rozlítila se paní Pilpulová.

“Nakvašněný by měl být pan profesor!”

“To se ví!”

“Ale dámy …”

“Nezastávejte ho, pansore!”

“Kdo jinemu vanu kopa, sam do ni pada!” zakoulela očima paní Moskowitzová.

“Každý ostatní přinesl užitečná slova!” vykřikla slečna Mitnicková.

“A musí bejt zdělání užitečný?” opáčil pan Kaplan.

“Takové slovo jako eumoirický neužijeme ani jednou za sto let!” lomila zoufale rukama slečna.

“Možná je ve čídě žák, kerej někdy užije” odpověděl pan Kaplan.

“Pane Kap-“

“Esli někdy to pošášený slovo užijete,” zaburácel pan Olansky, “tak hadi budou lítat a sloni zpívat!”

“Kaplan,” řekl nositel toho jména, “neni odpovědnej za život-čišnou říši.”

“Pane Kaplane!” Profesor Parkhill se netajil svým roztrpčením. “Já naprosto souhlasím se slečnou Mitnickovou a panem Olanským. Vaše slovo je vrcholně nejasné. Vyjadřovat se dobře znamená vyjadřovat se prostě. Slova jsou na to, abychom se jimi dorozumívali, ne oslňovali. Slovo jako eumoirický -“

Obličej pana Kaplana povadl jako tvář sněhuláka v předjarním slunci. Zřejmě čekal, že ho pan profesor za objev tak výjimečného slova pochválí, ba že ho před třídou označí za vzor snaživosti a odvahy. Místo toho viděl chrabrý křižák, jak jeho král přebíhá k machometánům.

“A teď se podíváme na přechodníky!” zvedl pedagog učebnici. “Strana sedmdesát pět … Vy, pane Kaplane … se můžete vrátit na místo.”

Do konce vyučování už Hyman Kaplan nepromluvil. Seděl bez hnutí, jakoby zakután do svého žalu. Stáhl se do stanu uražené pýchy a v něm – kdo mohl znát jeho myšlenky? Pohnul se, teprve když se přiblížila chvíle odchodu – ale i pak se jen sklonil nad notes a bez hlesu do něj začal psát.

Minuty se vlekly, přechodníků už začínal mít dost i pan profesor, ale konečně zazvonil zvonec – a pro ten den byl konec.

Zmožené žactvo si posbíralo věci, nacpalo je do kabelek a kabel, očesalo z věšáků pláště, klobouky a šátky a hrnulo se ke dveřím.

“Dobrou noc, pane profesore.”

“Dobře vyspěte.”

“Nazledánou.”

“Naslanou.”

Profesor Parkhill opětoval pozdravy, ale zároveň si třídil knihy a papíry. Sáhl po prezenční listině – a zamračil se. Pan Kaplan stále seděl na svém místě. A psal. Pedagog zavřel svou zásuvku hlučněji, než bylo třeba.

Pan Kaplan se zvedl. “Brou noc,” řekl, když procházel kolem katedry. Na vteřinku se zastavil, ale pak zamířil ke dveřím a zmizel.

Pedagog klesl na židli. Už dávno nebyl tak unaven. Šíji měl celou ztuhlou. Zaklonil se a rozviklané opěradlo protivně zavrzalo. Začal si třít spánky.

Tolik si od “slov z cizích zdrojů” sliboval, takové naděje do nich vkládal! Vzpomněl si, že před několika měsíci četl v Naší mluvě obdivuhodnou stať dr. Helmuta Ganshmeiera, nazvanou “Slova příbuzná: významná pomůcka z cizích jazyků”… Dr. Ganshmeier byl lingvistický mág, kterému mezijazykové příbuzenství slov tak učarovalo, že se stal moderátorem sympózia o “psycholingvistice”. Jak novátorské, jak podnětné myšlenky to číslo Naší mluvy přineslo! Jenže dr. Ganshmeier nemusel nikdy učit žáka, jako je Hyman Kaplan …

Profesor Parkhill otevřel oči. Na stole před sebou uviděl linkovaný papír. Byl přeložen. Vzal jej a otevřel. Cosi na něm bylo napsáno, ale vzhůru nohama. Obrátil papír a četl.

Vážený p. prof.!

Dneska jsem s vámi nesouhlasil. Přesto jste nejlepší učitel.

Když nenaučím od vás, nenaučím od nikoho!

Hyman Kaplan

(autoručně)

ps. Ať vám je eumoiricky.

Popuzeně papír odhodil. Celý pan Kaplan! Vždycky se ze všeho vykličkuje a vyseká, jen aby mohl prosadit svou a mít poslední slovo, chytrák … “Eumoirický … Oblažený dobrými úmysly či skutky.”

Mně tedy není eumoiricky ani trochu, pomyslel si profesor Parkhill. Ani trošičku!

Když si nasadil klobouk a natáhl galoše, zarazil se. Dodatečně si uvědomil, že tu něco nehraje. “Hyman Kaplan (autoručně).” Vždyť pan Kaplan se podepsal bez hvězdiček!

Znovu zvedl papír. Bylo to skutečně tak. “Hyman Kaplan” – smutečně černými čarami. Bez pastelkové barevnosti. Bez červených písmen obtažených modře. Neověnčený jedinou zelenou hvězdicí.

Pak zahlédl jakýsi barevný záblesk. Na druhé straně přeloženého papíru, kterou si zatím neprohlédl, bylo napsáno tiskacími písmeny:

P. PROF. P*A*R*K*H*I*L*L*O*V*I

Když pedagog zhášel světla, napadlo ho, jestlipak se mu ještě někdy dostane takové pocty. Bylo mu eumoiricky.

* POZNÁMKA *

Rád bych nezamlčel svou vděčnost těm, kdo mají na české verzi této knihy svůj dobrý podíl:

Leovi Rostenovi, který pokračováním v Kaplanových dobrodružstvích pomohl splnit můj nejdobrodružnější překladatelský sen.

Pavlu Eisnerovi, z jehož divuplných jazykových průzkumů jsem se mohl a potřeboval mnohému přiučovat; nejen v rámci Kaplanovy třídy.

Přátelům, jejichž mateřštinou nebyla čeština, ale kteří ji zvládli tak dobře, že jejich drobná klopýtnutí zněla nevšedně: jako nápověď možných přemetů Kaplanových.

Svým dětem, Tomášovi a Marii, jejichž po léta zapisované brepty a šplechty mi dávaly naději, že Kaplanův gordický uzel je nejen rozuzlitelný, ale znovu a jinak zauzlitelný.

A konečně své ženě, první posluchačce a čtenářce zkusmých řešení, jimž bylo zapotřebí právě tak smíchu jako vlídné skepse.

A. P.

LEO

ROSTEN

Pan

K*A*P*L*A*N

stále

třídu

rád

Z anglického originálu O K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N! (Harper and Row, Publishers, New York 1976) do češtiny převedl a předmluvou opatřil Antonín Přidal. Obálku navrhl Pavel Štefan. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 4704. publikaci v redakcí krásné literatury. Praha 1988. Odpovědný redaktor Jan Zelenka. Výtvarný redaktor Vladimír Nárožník. Technická redaktorka Hana Keslová. Z původní fotosazby vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku. 19,63 autorských archů, 20,08 vydavatelských archů. 605-22-826. Vydání druhé. Náklad 80 000 výtisků. 13/34. 01-047-88. ?

Cena kart. 23 Kčs

Když Leo Rosten podepisoval roku 1963 smlouvu na vydání svých dvou humoristických knih o panu Kaplanovi (první z nich znají naši čtenáři v podání Pavla Eisnera), netušil, kolik dřiny ho čeká. Vyzrálý spisovatel se totiž nakonec nespokojil pouhým spojením obou předchozích knih a dobrodružství přistěhovalce do Ameriky a “jazykového převratníka” pana Kaplana, který se s osobitou logikou prodírá záludnou houštinou angličtiny, zcela přepracoval a obohatil o další epizody a postavy, takže v roce 1976 se objevila zbrusu nová kniha. Této hozené rukavice se chopil Antonín Přidal, aby se po čtyřiceti letech od prvního vydání Eisnerova zpracování páně Kaplanových jazykových klauniád pokusil o vlastní variantu. Jsme svědky překladatelského koncertu, jehož sólistou je jazyk, ohňostroje slovních pitvorností, zkomolenin a přehmatů, kterých se – ovšemže na češtině – dopouští pan Kaplan i ostatní svěřenci začátečni
cké třídy profesora Parkhilla na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé. Pan Kaplan se tvrdošíjně odmítá řídit jakýmikoliv jazykovými pravidly a konvencem jako by chtěl celý jazyk “vybudovat znovu a od základů”, a proto učebna připomíná spíše soudní síň, “kde je před soudní stolici postaven sám jazyk”, či bojiště, na němž pan Kaplan nemíní ustoupit “ani o píďu” Díky této kongeniální variaci na Rostenovo téma se účastníme velkolepé oslavy naší mateřštiny z níž Antonín Přidal vykouzlil nádhernou fantaskní grotesku.

* Shakespearovy verše jsou citovány v upraveném překladu P. Eisnera.

??

??

??

??

2

Advertisements